Rozhovor s MUDr. Miroslavem Procházkou
Renata Červenková  
SANQUIS č.35/2004, str. 12

Jarov je na pražském Žižkově. Zdravotnické zařízení, které nese jeho jméno, sídlí v paneláku někdejší polikliniky. Za dveřmi s cedulí MUDr. Miroslav Procházka to ale vypadá velmi, velmi nežižkovsky.

Tibetan Medical Paintings sousedí s bichlí Atlas tibetskoj mediciny, stěny zdobí fotografie dalajlámy a diplomy v exotickém písmu, no a figura na obří mapě lidského těla má šikmé oči. Není to náhoda.

Východní medicína. Etnomedicína. U nás se nejčastěji mluví o alternativních metodách. Jak téhle medicíně říkáte vy, pane doktorem, jako její znalec?
Ke slovu alternativní mám odpor. Jsou to tradiční techniky, o jejichž studium mají dnes, mimochodem, velký zájem farmaceutické firmy. Uvědomují si totiž, že v tradici tkví spousta vědomostí, jež mají cenu i pro dnešek, ovšem její nositelé vymírají. Právě tradiční medicína nám přece dala řadu moderních léků, údajně i Viagru. O mé milované tibetské medicíně vydala v Evropě první moderní práci Ciba, farmaceutický gigant 60. let. WHO dala už v 70. letech přímý pokyn, aby se tyto techniky studovaly a bralo se z nich to, co má své oprávnění.

A co je podle vás ono ratio?
Může to být akupunktura, reflexní terapie, farmakologie, ale třeba i holistický náhled na člověka, na který nyní opět dochází. Stejně jako na módu, že bychom se měli věnovat kvalitě života pacienta. Na kongresu zaměřeném mimo jiné na problematiku „kvality života“ budu uvádět dvě modelové diagnózy týkající se rehabilitace. Vozíčkáře nám je sice líto, ale on přitom může mít super vozík, bezbariérový byt, zdravé děti, šťastné manželství, bude zaměstnán u počítačové firmy a brát dost peněz, a řekne vám, že je šťastný a že svůj život nevnímá jako deficitní. Opak: proti nám kolikrát sedí člověk, jemuž navenek není nic, ale trpí tinitem - hučením v uších, takže těžce strádá, a jednoho dne nás překvapí sebevraždou, protože jedině tak ten strašný zvuk vypne. Tradiční systémy zohledňovaly, že člověk má tělo, má mysl a také duši - a na to my zapomínáme.

Proč se tradičním technikám „klasičtí“ lékaři tak brání? Někteří skoro šílí, zmíni-li se pacient o tom, že byl třeba na reflexní terapii?
Problém je trochu jiný. Do těchto nauk hovoří mnoho lidí, kteří do toho co hovořit nemají. Jeden každý rentgenolog, jeden každý onkolog, jeden každý odborník zabývající se vážnými onemocněními je denně konfrontován s aktivitami léčitelů - a ty bohužel bývají někdy dost děsivé. Není pak divu, že jakmile takový lékař slyší slovo léčitel nebo alternativní techniky, apriorně se naježí.
Na druhé straně systém manipulačních a mobilizačních technik, který venku praktikují osteopati a chiropraktici, u nás profesor Lewit vrátil do rukou lékařů. Stejné to je s akupunkturou. U nás se dostala až na vědeckou úroveň díky tomu, že mnoho lékařů v minulém režimu pracovalo v Číně, Vietnamu, Kambodži, kde zjistili, že svůj smysl má. Hloupé je, že po revoluci se akupunkturisté mezi sebou rozhádali, a tak zdravotní pojišťovny, které akupunkturu původně hradily, řekly - dobře, když nejste schopni dohodnout se, my to platit nebudeme. Třetí věc: řada lidí poznala tyto techniky z rychlíku. Redukovat dejme tomu čínskou medicínu jen na akupunkturu je hloupé. Nebo si myslet, že existuje jedna asijská medicína. Vedle tradiční indické ájurvédy stojí mimo jiné i medicína Střední Asie, a ta se zamlouvá mně, protože jsem studoval tibetštinu.

Proč zrovna tu, proboha?!
To je hezký příběh. Musím ale začít tím, proč jsem si vůbec vybral rehabilitaci. Mám za sebou těžký úraz, po němž jsem byl dorehabilitován způsobem „tady máš dvě francouzské hole, chlapče, a dostaň se, kam potřebuješ“. Já si řekl, tak to ne, a začal jsem hodně cvičit jógu, tradiční techniku používanou při klasické rehabilitaci, aniž bychom to ale moc tušili. I na fakultě jsem byl rozhodnut pro rehabilitaci, ačkoli ostatní říkali, že budou chirurgy, nejlépe plastickými. Ještě za studií za mnou přišla jedna kamarádka s tím, že na jazykové škole otvírají kurz tibetštiny. Až bude šest zájemců, začnou, a jich bylo pět. No a ona usoudila, že jsem dost šílený na to, abych byl ten šestý. Skvělý profesor Kolmaš, který věděl, že jsem medik, mě od začátku navigoval k tomu, že Tibet vytvořil svůj systém medicíny a že bych se mu mohl věnovat. Naši první společnou práci jsme v Novém Orientu publikovali v roce 1988.

Za ideální bych považovala rozumnou kombinaci moderní medicíny a tradičních technik, ale takovému koktejlu se často brání obě strany. Co by se mělo propojit podle vás?
To, co přinese pacientovi největší profit za cenu nejmenších rizik. Výhodou tradičních systémů je, že míra vedlejších účinků je nesmírně nízká a jsou prověřené tisíciletími praxe.

Jak se k tradičním technikám stavějí běžní pacienti, kteří na vaše oddělení přicházejí?
Velká část - průřez všemi vrstvami, věkově, vzdělanostně - už sem přichází s přáním, aby se s nimi něco takového dělalo. Rozhodně to nejsou vegetariáni cvičící jógu. I od seniora ze Žižkova slyšíme „Vy prý děláte... a nešlo by to taky pro mě?“ Některým pacientům to nabídnu sám, například těm, kteří mají periferní parézy, kde je akupunktura až nezástupná, jelikož vyléčení výrazně urychlí.

Nakolik lidé souhlasí s léčbou, za kterou si musí zaplatit?
Souhlasí téměř všichni.

Myslíte, že v situaci, kdy náklady na léčbu závratně stoupají, ale v „kase“ tolik peněz není, je naděje, že se postoj pojišťoven k úhradě léčby tradičními technikami změní?
V tomhle jsem velice rezervovaný.

Znáte nějakou zemi, v níž platí v tomto ohledu systém podle vašich představ?
Svým způsobem je jí Čína, ovšem ta obnovila tradici „bosonohých“ lékařů hlavně kvůli zoufalému nedostatku těch „západních“.
Setkala jsem se s názorem, že mnohé terapie nejsou přenosné z Orientu do naší tak odlišné kultury, že efekt nemůže být u člověka, který nepřijme i východní filozofii, stejný.
Myslím, že to není pravda. Faktem je, že fyziologicky reagujeme na akupunkturu i některé další techniky hůř než Asiaté. Mám širokou klientelu Asijců žijících v Čechách, proto to vím. Na druhé straně pulzová diagnostika funguje skvěle i u Čechů. Neviděl bych to tedy až tak dramaticky.
S filozofií je to zas jiná věc. U nás je na tomto poli mnoho polovzdělanců, kteří neznají prameny a vymýšlejí vymyšlené, protože nevědí, kde co hledat. Jedna z cest tedy je absorbovat celý konvolut vědomostí i s filozofickým náhledem - pak musím přijmout řadu premis, třeba že existuje jing a jang, a orientální myšlení jako takové. Nebo si můžu nastudovat prameny v češtině, abych pochopil systém a jeho základní premisy, ovšem bez toho, že bych kvůli tomu měnil svůj světonázor. To podle mě nutné není. Samozřejmě nestačí koupit si jednu brožurku a nastudovat, že při škytavce si píchnu tyhle tři body. Střední cesta se však najít dá.
Máte atestaci z interny. V čem vám to pomáhá v rehabilitaci?
Ve všem. Nevýhodou našeho oboru je, že nemáme základní atestaci, pouze nástavbu, a jedničkovou atestaci v jiném oboru. Jsou tlaky, aby to byla neurologie nebo ortopedie, což naznačuje jeden ryze český problém: rehabilitaci tu občas zužujeme na problematiku bolesti pohybového aparátu. Bolí však člověka v bederní krajině, protože má kámen v ledvině, nebo že ho bolí záda? Interna je zkrátka pořád královnou medicíny, která vám dá přehled. Jedinkrát jsem si svou volbu vyčítal, to když jsem před atestací narovnal na sebe všechny knihy, které jsem měl nastudovat, a končily mi u bradavek. Nikdy jsem ale nelitoval.

Hojně přednášíte a publikujete o neinvazivní laserové terapii. Jak vám tahle ryzí technologie ladí s tradičními technikami?
Laserová terapie je klinicky jedno-značně nejúčinnější. Kromě toho, že má masivní náboj protibolestivý, má i významný náboj protizánětlivý, čili jde proti příčině potíží, a také obrovský potenciál stimulační. Tedy trojici, kterou jsme si vždycky tolik přáli mít při aplikaci jedné jediné procedury. Proto laserovou terapii přirovnávám k antibiotikům v terapii infektů. Navíc ji mohu uplatnit i u pacientů s kovy v těle, například s kardiostimulátorem či kovovými náhradami kloubními.

Vaše exotické cesty po Indii, Mongolsku, Burjatsku jsou vlastně odbornými stážemi. Jak vaše „studium“ vlastně probíhá?
Všechny cesty mám vždycky předjednané dlouho dopředu a obvykle i ve spolupráci s místní akademií věd. Snad nejcennější pro mě byla ta do Burjatska. Sovětský svaz si totiž byl zatraceně dobře vědom toho, že zaostává v technologiích, ale i toho, že v asijských zemích jsou obrovské zdroje lidského potenciálu, nejen surovin. Velmi intenzivně tu tedy studovali tradiční medicínské systémy, pro tibetskou medicínu měli dokonce speciální výzkumný institut. Proto jsem nikdy nelitoval, že jsem se učil rusky - hodně literatury a překladů originální literatury vyšlo pouze v ruštině. Co víc, s ruštinou se můžete pohybovat i mezi nositeli znalostí. Někdy díky tomu zažijete zajímavé paradoxy. Na Bajkale jsem se do-slechl, že v jednom chrámě funguje tibetský lékař, který dělá všechny možné manipulace a mobilizace. Pracně jsme tam dojeli a ten žlutý člověk v rouchu měl pocit, že by se před člověkem, který přijel z takové dálky, měl blýsknout. Pochlubil se tedy: „Já umím bezvadně manipulovat i skvěle mobilizovat, protože jsem měl to štěstí, že jsem byl tři dny na kurzu u profesora Lewita.“ Já ujel šest tisíc kilometrů na to, aby mi buddhista řekl, že jeho guru je Karel Lewit, Italská ulice, Praha 2! Nicméně vypovídá to o úrovni české rehabilitační medicíny.

Na své webbové stránce uvádíte dva velké koníčky - exotické ptactvo a minerály. Byl jste dokonce předsedou Klubu přátel exotického ptactva. Kde se ve vás tenhle vztah vzal?
V dětství. Už jako pro kluka byli pro mě ptáci zábavou největší, stejně jako kameny, do obou oborů jsem byl odjakživa přímo zažraný. V dospělosti jsem pak zjistil zajímavé věci. Třeba že kultury naprosto rozdílné co do času i prostoru užívaly kameny na totéž z hlediska účinku na psychiku i tělo. Neměly tedy pouze estetickou cenu, ale i terapeutické využití.

Vydal jste knížku „Lapidář: tajemné a magické vlastnosti kamenů“. Vy na ně opravdu věříte? Moderní medicína přece žádá vědecké důkazy...
Ale ne, já prostě pro zábavu vytahal z mnoha knih ty nejzajímavější informace a dal dohromady prameny. Na magii skutečně nevěřím, ale vím, že když vás začne bolet hlava, je lepší jít hledat do lesa vltavíny než polykat dinyl. A v tom já vidím tu „mystiku“.
Renata Červenková
autorka pracuje v časopise Marianne
MUDr. Miroslav Procházka (43)
- 1986: promoval na Fakultě všeobecného lékařství UK Praha
- 1986 - 1987: vědecký aspirant na rehabilitační katedře a katedře fyziologie FVL UK v Praze
- 1987 - 1989: interní oddělení OÚNZ České Budějovice, kde získal I. atestaci v oboru vnitřní lékařství
- 1990 - 1993 Ústav lékařské kosmetiky Praha
- 1993 - dosud: vedoucí rehabilitačního oddělení Zdravotnického zařízení Jarov v Praze, nástavbová atestace z fyziatrie, balneologie a léčebné rehabilitace 1993
- vedoucí školícího střediska v oblasti neinvazivní laserové terapie
- člen výboru Společnosti pro radiobiologii a krizové plánování ČLS JEP a člen výboru Společnosti pro využití laseru v medicíně ČLS JEP
- člen výboru European Medical Laser Assotiation (EMLA), člen výboru European Laser Assotiation (ELA)
- stáže v SRN, Indii, Mongolsku, Burjatsku
- spoluautor učebnic neinvazivní laserové terapie, přednáší a publikuje i v oblasti moderních fyzikálních terapií a myoskeletální medicíny
- aktivně ovládá němčinu, francouzštinu, angličtinu, ruštinu, pasivně tibetštinu


 



obsah čísla 35 ročník 2004





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA