Poslední bitva Sergeje Ejzenštejna
Karel Pacner  
SANQUIS č.97/2012, str. 50

Do Kremlu vcházeli ve středu 26. února 1947 s tlukoucím srdcem. Režisér Sergej Ejzenštejn a herec Nikolaj Čerkasov natočili druhý díl filmu o caru Ivanu Hrozném. Teď si šli pro rozsudek nejvyššího vládce.
Ejzenštejn měl svého času pověst nejlepšího sovětského filmového režiséra. Natočil filmy Křižník Potěmkin, Deset dnů, které otřásly světem a Alexandr Něvský. Něvský, film o carovi, který ubránil svou zemi před cizinci a zvláště pak Němci, vynesl autorovi Leninův řád. Avšak když Moskva a Berlín uzavřely v létě 1939 smlouvu o přátelství, přestali Alexandra Něvského v Moskvě promítat. Do kin se film vrátil dva dny po napadení Sovětského svazu – v červnu 1941.
Sergej Ejzenštejn

Nebezpečný Ivan Hrozný

Ejzenštejn se stal hvězdou sovětské kinematografie. Ve svých dílech zobrazoval Sovětský svaz jako oázu umění a míru. Málokdo v zahraničí však věděl, jak komunistický stát, zadrátovaný a odtržený od světa, ve skutečnosti funguje. Nacistický ministr propagandy Josef Goebbels hledal v Německu tvůrce, který by oslavil tradice Třetí říše stejně mistrně, jako vynikly ruské tradice v Křižníku Potěmkinovi. Marně. Ejzenštejn byl jedinečný. To chápal i Goebbels.
Na začátku války dostal Ejzenštejn důležitý státní úkol: natočit třídílný epos o Ivanu Hrozném, který vládl v letech 1547–1584. V Sovětském svazu se tak měl organizovaně zrodit kult prvního ruského cara, vládce, který krutým způsobem omezoval vliv šlechty, prosazoval centrální vládu a rozšiřoval území říše. Nastolil ruský absolutismus – samoděržaví. Vládl tedy ve stejném stylu jako Stalin.
Režisér pracoval čtyři roky na prvním dílu filmu. Do kin se dostal po skončení druhé světové války – a autor si šel do Kremlu pro prestižní Stalinovu cenu.
V březnu 1946 zhlédl Stalin druhý díl filmu. Ejzenštejn ležel tehdy v nemocnici, při promítání ho zastoupil ředitel filmového studia Bolšakov. Stalinovi se ovšem Ivan Hrozný 2 nelíbil. Jeho děj se odehrává především v Kremlu, na carském dvoře, kde se carova teta spojí s bojary a společně se pokusí Ivana Hrozného odstranit. On však na své místo nastrčí jiného člověka a zpovzdálí pozoruje jeho zavraždění. Ejzenštejn se pokusil o psychologickou studii vládnutí. Avšak tahle poodhrnutá opona příliš připomínala současného diktátora a možná předpovídala i jeho konec...
„Bolšakov se vrátil z promítání k nepoznání změněný,“ citoval Edvard Radzunskij v knize Stalin očitého anonymního svědka. „Pravé oko měl divně sevřené, v obličeji plno rudých skvrn, a o tom, co prožil, nebyl schopen po celý den s nikým mluvit.“ Až později se filmaři dozvěděli, že Stalin film označil za „něco příšerného“. A pak dodal na jejich adresu : „Za války jsme měli jinou práci, ale teď si na vás pořádně posvítíme.“
Ejzenštejn dostal příkaz neopouštět svůj byt. Netušil, co s ním udělají. Když dostal srdeční infarkt, byl v domácím vězení sám, zoufale tedy bouchal do ústředního topení, až mu sousedé zavolali pomoc. Dlouho a těžko se z nemoci i šoku vzpamatovával.

Křižník Potěmkin měl premiéru 25. prosince 1925, o rok později získal cenu Americké filmové akademie, v dalším roce nejvyšší cenu Světové výstavy v Paříži a v letech 1952 a 1958 jej hlasování Mezinárodního výboru pro dějiny filmu určilo za nejlepší film všech dob.


Car není Hamlet!

Je únor 1947 a Ejzenštejn společně s Nikolajem Čerkasovem, představitelem Ivana Hrozného, jsou povoláni do Kremlu. Čeká je tam nejen Stalin, ale i dva další členové politického byra – vrchní ideolog Andrej Ždanov a ministr zahraničí Vjačeslav Molotov.
Stalin jde hned do útoku a začíná výtkou, že do filmu se nedostalo Ivanovo tažení proti Livonsku, kterým si chtěl získat přístup do Pobaltí. Nemluví o tom, co autor do filmu zařadil, nýbrž o tom, co by tam mělo být. „Jednou z chyb cara Ivan Hrozného bylo, že nevyvraždil beze zbytku pět velkých feudálních rodů,“ horlí a dál kritizuje: „Car se podle vás podobá spíš Hamletovi, je nerozhodný, všichni mu napovídají, co má dělat, ale on sám nerozhoduje… Car Ivan byl velký a moudrý vládce, kdybych ho měl srovnat s Ludvíkem XI. Četli jste o Ludvíkovi XI., který připravil půdu pro absolutismus Ludvíka XIV.? Ivan stojí o deset tříd výš než Ludvík XI. Jeho moudrost spočívala v tom, že trval na národním hledisku a nepouštěl cizince do země. Chránil zemi před pronikáním cizích vlivů. V tomto směru jsou ve zpodobnění Ivana Hrozného odchylky a nepřesnosti. Petr Veliký byl také veliký vládce, ale měl příliš liberální vztah k cizincům, příliš otevřel bránu do země a připustil vliv cizinců na chod země, dopustil poněmčování Ruska. To platí ještě více o Kateřině. A i o dalších. Cožpak byl dvůr Alexandra I. ruským dvorem? Cožpak byl dvůr Mikuláše I. ruským dvorem? Ne. Byly to německé dvory. Ke znamenitým opatřením, která Ivan Hrozný nařídil, patřilo zavedení vládního monopolu na zahraniční obchod. Ivan Hrozný byl první, kdo tento monopol zavedl. Lenin byl druhý.“
Oba přísedící přizvukují. Ždanov: „Ivan Hrozný podle Ejzenštejna je neurastenik.“ Molotov: „Hlavní důraz se klade na psychologii, na přílišné zdůrazňování vnitřních psychologických rozporů a osobních prožitků.“
Kritika na hlavy tvůrců jen prší, atmosféra houstne. Ejzenštejn se osmělí zeptat, jestli tedy dostane k filmu nějaké zvláštní směrnice. Stalin se mu směje: „Nedávám vám směrnice, vyslovuji připomínky diváka. Je třeba, aby byly historické postavy pravdivě zobrazeny. Co si myslíte, soudruzi, máme dát možnost soudruhům Čerkasovovi a Ejzenštejnovi dodělat film?“ Nakonec povolili, ale ještě stihli Ejzenštejnovi nadiktovat finále: „Film skončí porážkou Livonců, tragickou smrtí Maljuty Skuratova, pochodem k moři, kde Ivan Hrozný bude stát u moře, a obklopen svým vojskem pronese tuto větu: U moří stojím a stát budu!“

Ivana Hrozného natočil Sergej Ejzenštejn jako drama o prosazovaní progresivní státotvorné myšlenky nelidskými, násilnickými a totalitními prostředky. Je to také podobenství o postupné deformaci a diskreditaci nejen této myšlenky, ale i samotného jejího nositele... Třetí díl nebyl dokončen.


Boj o život

Zbroceni potem, po hodině a čtvrt, vyšli Ejzenštejn a Čerkasov z Kremlu. Zatím dopadli dobře – na rozdíl od jiných umělců, kteří za své údajné chyby putovali do táborů na Sibiři, anebo je přejelo neznámé nákladní auto. Stalin film potřeboval – věděl, že je to jedinečný prostředek k ovlivňování lidí. Proto tolik stál o to, aby způsob panování Ivana Hrozného, který sám nadšeně vyznával, filmaři vykreslili v růžových barvách.
Když Ejzenštejn přepracovával druhý díl, věděl, že bojuje o život. Kdyby neposlechl příkazů diktátora, mohl by zemřít a jeho smrt by Kreml vydával za přirozený konec. Ďábelské tempo, které proto nasadil, však nevydrželo jeho srdce – Sergej Michajlovič Ejzenštein podlehl druhému infarktu 11. února 1948.
Druhý díl Ivana Hrozného mohli uvidět diváci v sovětských kinech až v roce 1958, kdy krátce po 20. sjezdu komunistické strany částečně roztávaly ideologické ledy a z trezorů se vytahovala na denní světlo některá umělecká díla.
A třetí díl? Ten byl po smrti svého autora zničen. V roce 1988, v době perestrojky Michaila Gorbačova, přivezl do britského Oxfordu – na mezinárodní sympozium – ředitel Ejzenštejnova muzea v Moskvě Naum Kleim jedinou dochovanou scénu z tohoto díla. Ivan Hrozný na něm vyslýchá cizího žoldáka. Podobnost s praktikami sovětské tajné služby KGB je naprosto zřetelná.
 
Foto: archiv


obsah čísla 97 ročník 2012





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA