reklama




naši partneři
 
reklama


ZPĚT DO RUBRIKY

Umění posledního odpočinku - megality v Koreji
Jan Pohribný  
SANQUIS č.93/2011, str. 50

Megalitické památky a pohřební mohyly jsou důležitým prvkem v mozaice poznání o tom, jak žili naši dávní předkové, jaké priority měla jejich společenství a jakou roli zde hrála smrt – přechod do jiné dimenze bytí.
Téměř každý, kdo se jen trochu zajímá o dávnou historii Evropy, zná Stonehenge – monumentální megalitickou svatyni, observatoř či primitivní kalendář, jak lze také tuto stavbu z obřích kamenů z doby kamenné a počínající doby bronzové označit, stojící dodnes na Salisburské pláni v jižní Anglii. Evropa, zvláště ta západní, je na megalitické památky opravdu bohatá. Vedle samostatně stojících vztyčených kamenů (menhirů), jejich sestav do kruhu či jiných geometrických tvarů (kromlechů), lze v krajině, zejména například Bretaně, Irska či Dánska, nalézt také mnoho hrobů z obřích kamenů, které mohou mít podobu jednoduché komory zakryté velkým kamenem (tzv. dolmen) a různé další složitější sestavy s více komorami, chodbami, doprovázené někdy i symbolickou výzdobou a rytinami (například irské chodbové hroby a mohyly).
Naši předci dávno pochopili, že kámen, trvalý materiál, který přesahuje lidský život, je ideální a relativně snadno dostupný materiál pro stavbu důležitých milníků označujících některá pro ně významná místa, k vymezení rituálních svatyní i sestav, které jim sloužily jako jednoduché observatoře k určení nejen ročních cyklů (nezapomínejme, jakou důležitost tato časová orientace hrála pro rodící se společenství zemědělců, kteří se usazují dlouhodobě na jednom území a opouštějí většinou nomádský způsob života). Kameny také symbolizovaly sílu a zdroj života – naši prapředci jistě věřili, že kámen jako jiné přírodní elementy má duši. Víra v posmrtný život vedla rovněž k užití kamene k vytvoření pevného a na svou dobu zdobného jádra hrobek (dolmenů), na kterých pak většinou byla navršena hlína nebo drobné kameny do tvaru mohyly. Mnoho hrobek patřilo jistě náčelníkům a jiným významným představitelům společenství, některé z nich však sloužily po generace a pro mnohem širší vrstvy obyvatel. Nelze však jednoznačně říci, že účel těchto staveb byl vždy pouze pohřební. Mnohdy se setkáváme s výraznou orientací dolmenů na určité azimuty východu slunce nebo jiných nebeských těles, jinde mohly takové stavby sloužit jako malé obřadní síně nebo dokonce úkryt, jak dokládají archeologové u některých „hrobek“ absencí pozůstatků lidských ostatků apod.
Největší korejský stolový dolmen v Ganghwi

Kdo se megalitem a prehistorií zabývá trochu hlouběji a uhranuly jej tyto zdánlivě primitivní stavby z hrubých kamenů, které místům a krajině, kde je praobyvatelé naší planety zanechali, dávají často mytický rozměr, asi dobře ví, že megality nejsou jen evropskou specialitou. Stavby z obřích kamenů jsou rozšířeny takřka po celém světě a někde je dokonce kultura vztyčování kamenů (např. v Indonésii), jako pomník mrtvým nebo označení posvátného místa, stále živá. Přesto i pro znalce neolitu či doby bronzové působí koncentrace megalitů, zejména dolmenů, jakou lze spatřit na Korejském poloostrově, jako zjevení. Nikde v Asii se nenacházejí obří kamenné hrobky v takovém počtu a hustotě, jako zde, zejména na jihozápadě poloostrova. Počtem více než třiceti tisíc předčí lehce i ty evropské.
13 dolmenů na úbočí hory Nakjo

Putování megalitu historií
Goindol, jak je korejsky nazýván tento typ kamenného hrobu – dolmenu, se na poloostrov patrně rozšířil z vnitřního Mongolska (kde se však dnes nacházejí svatyně, menhiry, ale nikoliv pohřební komory tohoto typu…), možná až ze Sibiře, přes severní Čínu. Z Koreje expandoval tento způsob pohřbívání v malé míře i do Japonska. Jak je možné, že se na různých místech planety objevují podobné rysy kultury, jejíž ohnisko (pravděpodobně Střední východ a severní Afrika a až později Evropa) je tisíce kilometrů vzdáleno? Existovaly již v tak dávných dobách „kulturní styky“? Stěhování národů nebo snad vliv nějakého odvážného jedince, který se dostal o něco dál než ostatní? Nasvědčovala by tomu i skutečnost, že rozšíření megalitu po korejském poloostrově se odehrálo cca 1000 let př. n. l., evropské megality jsou většinou o 3-4000 let starší, byť se některé stavby stavěly i později během doby bronzové a železné. Je známo, že i staří Keltové stavěli svatyně v duchu megalitických kromlechů (kruhů) nebo využívali stavby svých předchůdců. Za tu dobu mohly vlivy megalitu doputovat přes Sibiř, ale rovněž např. z oblasti Kavkazu (kde je také velká koncentrace dolmenů), Indie i na korejský poloostrov. Jiná teorie hovoří o dosažení jistého stadia vědomí či pokroku, kdy zákonitě dojde k podobným výsledkům, jakých bylo dosaženo i jinde. Pravdou je, že megalit se do Koreje a oblasti severní Číny rozšiřoval společně s pěstováním rýže v této oblasti a jiných drobných objevů, jakým byl např. kamenný trojúhelníkovitý nůž vhodný právě pro sklizeň rýže nebo bronzové hroty šípů „houslového tvaru“.
Stolový dolmen u Gochangu patří asi k těm nejelegantnějším v Koreji

Korejské dolmeny lze rozdělit na dva základní typy, z nichž ten severní, rozšířený zejména na území dnešní komunistické Koreje a provincie Liao-ning v Číně, zasahuje částečně i do Jižní Koreje. Svou stavbou, připomínající stůl (dolmen zakrývá plochý překlad a boční stěny jsou tvořeny plochými kameny), mají velmi blízko i k většině evropských dolmenů. Jih Koreje je však místy doslova posetý typem, který bývá označen jako baduk, což je také název pro korejské šachy. Některé dolmeny opravdu připomínají figurky, kámen ke hře, ale většina z nich působí jako obyčejné obří balvany, rozeseté po úbočí kopců a kterých je všude na světě bezpočet. Teprve archeologické výzkumy ukázaly, že pod těmito neopracovanými kameny se skrývají malé pohřební komory (občas viditelné jako drobné nožky pod mohutným balvanem), některé obsahující dokonce výbavu (bronzové dýky, hroty šípů, náhrdelníky z tyrkysu, keramiku atd.) do posmrtného života. Byl to zároveň odznak postavení v komunitě, ke které pohřbený náležel. Mnohatunové stropní kameny, které museli praobyvatelé na místo pohřbu, předem pečlivě vybraného šamanem nebo jiným zasvěcencem, dopravit, poukazují nejen na obdivuhodnou organizaci a patrně i povinnost taková díla vytvářet, ale také na sílu víry v posmrtný život i propojení s přírodou, která vedla prapředky k realizaci takových monumentálních děl. Jen na přemístění desetitunového stropního kamene bylo zapotřebí přes osmdesát dobrovolníků, posouvajících náklad po podkládaných kmenech.
V nejdůležitějších lokalitách jižního typu dolmenu u Hwasunu nebo u Gochangu (dnes společně s lokalitou na ostrově Ganghwa, který se nachází asi hodinu jízdy na severozápad od Soulu a patří k nemnoha korejským památkám zapsaným v seznamu kulturního dědictví UNESCO) se prakticky jedná o gigantická pohřebiště rozkládající se na úbočích i v otevřené krajině. Zde megalitičtí stavitelé využívali skal stojících pod vrcholky kopců, primitivními nástroji z nich lámali materiál a ten pak svalili do údolí. Pro megalitické stavitele často hrál důležitou roli i druh kamene, obsah křemičitých složek, jeho zabarvení atd. To už známe z proslulého Stonehenge, kam kameny jedné ze starších fází svatyně, tzv. blue stones, byly transportovány až z 200 km vzdáleného lomu v Jižním Walesu...
        Gwacheongbawi dolmeny v Hwasunu                          Dosan-ri dolmen v Gochangu

Zmizelý zakladatel české koreanistiky

Velvyslanec České republiky v Jižní Koreji, Jaroslav Olša jr., mi vyprávěl příběh korejského archeloga Han Hung-sua, který se jako první zabýval výzkumem místních megalitů a publikoval o nich odbornou knihu – první svého druhu v Koreji. Příběh je to celkem typický pro korejský poloostrov, nečekaný však svým propojením s Prahou.
Archeolog Han Hung-sua totiž u svého oboru zcela nezůstal, byl vyslán jako člen japonské diplomatické mise (Korea byla již od roku 1910 okupována Japonskem) do Evropy, posléze doputoval až do Prahy. Jaroslav Olša k tomu dodává: „Han Hung-su přicestoval do Prahy někdy v zimě 1942 nebo 1943, přijel z Vídně, kde pracoval v tamním muzeu. K nám ho přivedla pravděpodobně jeho dlouholetá přítelkyně Huberta a seznámila ho také s předními českými orientalisty. Han tu záhy začal vyučovat korejštině, vůbec poprvé v Čechách. Po skončení války bydlel pod ochranou Orientálního ústavu dále ve vile na Kampě, dnes známé jako Werichova, neúnavně propagoval svou rodnou zemi: psal články, vydal dokonce knihu o dějinách Koreje a hlavně dal solidní základy vzniku nového orientalistického oboru – koreanistice. Po vzniku KLDR se vrátil ke svému původnímu oboru – archeologii – a působil doma ve vysoké funkci. Zmizel v druhé polovině 50. let, kdy byl v rámci Kim Ir-senových rozsáhlých čistek, odvolán z funkce a zřejmě popraven.“
Osud Han Hung-sua poukazuje na nečekané historické paralely našich zemí s korejským poloostrovem, který je zatím Čechy nepříliš vyhledávaným turistickým cílem.
Megalitické památky, pohřební mohyly a kultovní místa dávné historie Koreje jsou bezesporu také důležitým kamenem v mozaice poznání. Dávají nám další odpověd na řadu otázek: Jak žili naši dávní předkové? Jaké priority asi měla jejich společenství a jakou roli v nich hrála smrt – přechod do jiné dimenze bytí. Tak chápali konec života na této zemi nejen stavitelé megalitu, ale takové pojetí dodnes přetrvává i v buddhismu, jenž je součástí moderního života Jižní Koreje.
 
Foto: © Jan Pohribný


obsah čísla 93 ročník 2011





reklama






poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




WALDOVI




ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek