Divadlo - Fenomén jménem Viola
Radka Potměšilová  
SANQUIS č.42/2005, str. 66

„Ve Viole sedí večer co večer dost mladých mužů, kteří pokládají Greenwich Village za střed světa a netuší, že mladí mužové té ‚vesnice’ jej umisťují do Violy.“ Citát z deníku filmového režiséra Pavla Juráčka je z roku 1966.

Poetická vinárna Viola existovala tři roky a byla jednoznačně středobodem pražské bohémy. Recitovala se tu beatnická poezie, po každém představení se jamovalo u piana v předsálí, večery trvaly až do rána a v jejich průběhu se tu aspoň zastavili všichni, kdo v tehdejší mimořádně bohaté kultuře něco znamenali. Kombinace jazzu a poezie, která se tu pěstovala, byla nesmírně přitažlivá a vytvářela neopakovatelnou atmosféru.
V následujících letech postupně slovo převážilo nad živou hudbou, miniaturním prostorem Violy prošli snad všichni skvělí herci, repertoár se posouval čím dál víc k divadlu. Bar v předsálí zavírá o mnoho dříve a newyorští intelektuálové už o malém sále na Národní třídě kdesi uprostřed Evropy nic nevědí. Ale Viola existuje a její „kontinuální přitažlivost“, jak to nazývá současná ředitelka Miluše Viklická, trvá.

Osvícený RaJ
Socialistický podnik Restaurace a jídelny byl spíš nechvalně než chvalně proslulý, ale jedna zásluha se mu upřít nedá: díky němu vzniklo unikátní zařízení, které nemělo a nemá ve světě obdoby. Tak zvaná druhá divadelní reforma, která propukla na přelomu 50. a 60. let v New Yorku a zasáhla všechny světové kulturní metropole, sice hnala divadlo do neobvyklých míst - kaváren, sklepů a klubů, ale nikde se nestalo, že by v těchto prostorech vystupovaly skutečné herecké či muzikantské hvězdy, uznávané a diváky milované špičky ve svém oboru. Jen ve Viole. Ale začněme popořádku.
Divadlo Na Zábradlí už nějaký ten rok existovalo, stejně jako Semafor, když recitátor a nadšený milovník americké beatnické poezie Jiří Ostermann kolem sebe soustředil skupinu podobně zaměřených lidí a vymyslel jí název Poetický kabaret. Hledal pro ni prostor a po několika marných pokusech ho napadlo zajít za ředitelem Restaurací a jídelen Prahy 1 Karlem Majerem. Tomu, kdo ty doby pamatuje, i těm, kteří vyrůstají v dnešním tržním hospodářství, to musí znít neuvěřitelně. Karel Majer, který byl přítelem Jana Skácela, kulturním člověkem a milovníkem poezie, nabídl Ostermannovi malou vinárnu v nádherném secesním domě architekta Osvalda Polívky. Jmenovala se Viola a pod obrovským plátnem s panoramatem Hradčan tam hrál houslista hostům do ouška. Měla před rekonstrukcí, takže nic nebránilo udělat v ní třeba výnosný striptýzový bar, ale Karel Majer rozhodl, že z ní bude Poetická vinárna Viola. Po dlouhou dobu nad ní pak držel ochrannou ruku. „Majerova každodenní prostá manifestace potřeby umění v životě člověka odzbrojovala svou upřímností,“ napsal ve sborníku ke 40. výročí Violy dlouholetý člen její umělecké rady Jaroslav Šeda.

Malá Zlatá kaplička
První představení, které Jiří Ostermann ve Viole připravil, se jmenovalo Komu patří jazz. Od své premiéry 22. července 1963 se hrálo téměř stokrát. Ve druhé sezoně se však rozhodl, že už nechce být uměleckým šéfem. Možná k tomu přispěla i návštěvnická krize, snad i to, že kolem nonkonformní vinárny se začala stahovat problematická individua a dokonce kriminální živly. Novým šéfem se proto stal nakladatelský redaktor, mimořádně vzdělaný člověk a milovník poezie Vladimír Justl, který s Violou od počátku spolupracoval. Ve své funkci setrval neuvěřitelných sedmadvacet let. Právě on dal Viole její výlučný charakter, literární a estetickou noblesu, kultivovanost a vyšší ambice. Na jeviště přivedl české moderní básníky, Holana, Seiferta, Halase, Hrubína či Ortena, i nejlepší herce a recitátory své doby. Jedním z prvních byl Radovan Lukavský, který tu už čtyři desetiletí recituje Holanovu Noc s Hamletem.
„Byl jsem tehdy už hercem Národního divadla,“ vzpomíná Radovan Lukavský, „a hrál jsem dokonce i roli Hamleta. A přišel za mnou jednou do herecké šatny Karel Höger a řekl mi: Pane kolego, uvědomujete si, že jste členem Národního divadla? Neměl byste tedy zvážit, jestli se hodí, abyste jako člen Národního divadla říkal nějaké básničky ve vinárně? Ujistil jsem ho, že jsou to verše, které jsem ochoten říkat třeba na ulici, a že nemyslím, že bych jejich recitací ve Viole znevážil pověst herců Národního divadla.“
Netrvalo dlouho a Poetická vinárna Viola si vysokou úrovní svých večerů poezie získala takovou pověst, že i zprvu tak nedůvěřiví členové Zlaté kapličky rádi přijímali pozvání k účinkování. Kromě Karla Högera tu vystupovala řada jeho kolegů - Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Bohuslav Záhorský, Miloš Nedbal, Vlasta Fabianová či Rudolf Hrušínský.
S nadsázkou se dá říct, že každý, kdo v českém herectví v posledních čtyřiceti letech něco znamenal, prošel i Violou. Někteří z herců se sem dokonce vracejí tak pravidelně, například Boris Rösner či Eliška Balzerová, že je Viola jejich druhou domovskou scénou.
Navíc toto místo v době, kdy neexistovaly mobilní telefony, zůstávalo přirozeným středobodem setkávání. „Když nebylo možné nikoho žádným způsobem přes den sehnat, našel ho člověk vždycky večer ve Viole, která byla tehdy jediným místem, kde se scházeli umělci ze všech možných oborů,“ vzpomínal režisér Miroslav Macháček.
Vladimír Justl udržoval i v 70. a 80. letech dramaturgickou linii bez ohledu na požadavky komunistických mocipánů. Z jeviště zněly verše Vladimíra Holana, Jana Zahradníčka, Jakuba Demla, Bohuslava Reynka, které režim odsoudil do zapomnění. Na repertoár se tu dostala i slavná světová jména jako Ezra Pound či T. S. Eliot. A publikum je s vděčností přijímalo.
Nikdo netušil, když se v květnu 1989 Viola zavírala pro rekonstrukci, že se na podzim 1990 otevře do úplně jiné doby.

V nových vodách
Vladimír Justl svolal v únoru 1992 tiskovou konferenci, na níž oznámil, že po sedmadvaceti letech na Národní třídě 7 končí. Neskrýval tehdy obavy z toho, že návštěvnost dramaticky poklesla a o diváky je třeba zápasit vyšším počtem premiér, což je ovšem z hlediska finanční a provozní náročnosti začarovaný kruh vedoucí jen k dalším problémům.
Na počátku 90. let zaznamenala citelný pokles návštěvnosti všechna divadla - ať už z hlediska razantní proměny životního stylu či z ekonomických důvodů. Zároveň se rozpadlo tiché revoltující spiklenectví hlediště s jevištěm. Divácký okruh Violy navíc tvořili lidé, kteří po roce 1989 vstoupili do veřejného života a ten pohltil jejich čas i zájem.
Violy se ujala Miluše Viklická, která s touto scénou spolupracovala jako autorka. Zachovala základní dramaturgické řady, nasměrované už od založení Violy, zůstala i kontinuita osobností, které s Violou spolupracovaly. První inscenace nové éry připravila režisérka Lída Engelová s Josefem Somrem, režisér Tomáš Vondrovic představil svůj první pořad cyklu divadlo-kabaret a Miroslav Donutil uvedl na návrh nové ředitelky pořad o brněnské bohémě 60. let. Rázem návštěvnost dosahovala pětadevadesáti procent.
Souběžně s bojem o udržení kontinuity dramaturgie probíhal ve Viole mnohem ostřejší boj o ekonomické přežití. Restaurace a jídelny dávno zanikly. Nově založená organizace Viola, s. r. o., která sdružovala poetickou scénu a prodělečnou restauraci, skončila s dluhy v konkursním řízení. Ani odkoupení uměleckou agenturou Foibos v roce 1993 nevyšlo.
Revoluční krok udělala Viola v roce 1997, kdy se dávno před ostatními scénami transformovala na obecně prospěšnou společnost. Nyní žije bez stálé dotace, každoročně bojuje o granty a peníze od sponzorů, ale žije.
Přitažlivost pro interprety i diváky spočívá v naprosté volnosti tvorby. Zůstaly základní linie - poezie a jazz, scénické čtení, hudebně dramatické koláže i divadelní inscenace, kterých je v posledních letech na repertoáru čím dál víc. Tyto komorní inscenace divácky zatraktivňují repertoár Violy, ale hlavně poskytují výrazným hereckým osobnostem prostor, který jim často odepírají jejich mateřské scény. Za všechny mluví Cena Thálie, jedno z nejvýznamnějších divadelních ocenění u nás, kterou v roce 2001 získali za inscenaci The Gin Game ve Viole dva členové Národního divadla - Blanka Bohdanová
a Josef Somr.

Genius loci Viola
Viola se za posledních dvaačtyřicet let v mnohém proměnila. Bar v předsálí vystřídal ve čtvercové místnosti snad všechny rohy. Už se v něm Allen Ginsberg nezpije do němoty a Pavel Juráček si na záchodku nepřečte invektivy vůči své ženě vyškrábané do omítky. Newyorské intelektuály už nemusí znepokojovat, že kdesi uprostřed Evropy existuje místo, kde se s Milošem Formanem všichni znají osobně.
Přesto existuje genius loci Viola, který jako lampa k sobě přitahuje spřízněné duše. Ředitelka Miluše Viklická považuje za jeden z pomyslných klíčů kontinuální přitažlivosti Violy právě „dotek mezi umělci všech generací a diváky všech generací“.

Na několika metrech čtverečních Poetické vinárny Viola se v zimě roku 1965 proťaly osudy dvou básníků: tehdy devětatřicetiletého Američana Allena Ginsberga, který byl už v té době živoucí legendou beatnické poezie, a ještě ne pětadvacetiletého Václava Hraběte. Tomu zbývalo jen pár týdnů života, ještě mu nevyšla ani jedna sbírka, jen pár básní po časopisech. Václav Hrabě přišel do Prahy na sklonku 50. let, aby tu studoval češtinu a dějepis na Vysoké škole pedagogické. Už na střední škole v Hořovicích založil dixielandovou kapelu, hrál na saxofon a klarinet, zajímal ho jazz. Praha začátku 60. let pro něj byla rájem. Začal vystupovat v Redutě, Olympiku a jiných pražských klubech.
Ani po skončení studií si nedokázal představit, že by Prahu opustil, proto po návratu z vojny v roce 1963 odmítl umístěnku do Kraslic, kde měl nastoupit jako učitel. Raději se v hlavním městě živil jako pomocný dělník, knihovník, vychovatel a nakonec zakotvil v právě otevřené Viole. Spolupracoval na autorských a komponovaných večerech, ale dělal i osvětlovače, vystupoval v programech, byl členem umělecké rady. Nakonec získal v Praze učitelské místo, ale Viola zůstala jeho hlavním stanem. Učil a zároveň začal spolupracovat s časopisem Tvář. Psal tam třeba reportáž z Mezinárodního jazzového festivalu nebo článek právě o Viole - Zápisky z živého domu.
S Allenem Ginsbergem, který přijel do Prahy po vyhoštění z Kuby, se Václav Hrabě musel setkat. Také Ginsberg, duchovní guru odbojného mladého proudu intelektuálů, k němuž Hrabě patřil, se zabydlel ve Viole. Tam se přednášely jeho verše, tam ho opíjela Státní bezpečnost, aby z ukradeného zápisníku udělala záminku k jeho demonstrativnímu vyhoštění.
Ale zatím je beatnik ještě v Praze a Václav Hrabě ještě žije. Oba se často scházejí pod jednou střechou Poetické vinárny Viola. Hraběti vyjde v revui Divoké víno rozhovor s Ginsbergem a reportáž Allen Ginsberg v Praze.
Jenže pak je 5. března 1965. Václav Hrabě se vrátil po večírku s americkým básníkem domů na Janský vršek ve tři ráno. Jako vždycky si ve svém přístěnku v kuchyni - v bytě, kde žije společně se svou bývalou ženou a jejím novým partnerem - přitápí plynovými kamny, která zhasínají. Václav Hrabě se nešťastnou náhodou otráví kysličníkem uhelnatým. Není mu ještě pětadvacet a nevyšla mu ani jedna sbírka.
Allen Ginsberg se do Violy vrátil na počátku 90. let. Dodnes zdobí zeď vedle baru jeho podpis. Vzpomněl si tehdy, že se tu během své podivné mise ve studeném předjaří 1965 sešel s mladíkem, kterému zatím vyšlo jen pár básniček po časopisech? Dnes je Allen Ginsberg sice stále ještě guru dnešních šedesátníků, ale Václav Hrabě se stal ikonou mladých, fenoménem, který je čtyřicet let po své smrti živější než čtyřicet dnů před ní.

 



obsah čísla 42 ročník 2005





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA