František Ženíšek, malíř obdivovaný i zatracovaný
Naděžda Blažíčková - Horová  
SANQUIS č.43/2006, str. 50

Ve Valdštejnské jízdárně probíhá od 8. prosince 2005 do 2. dubna 2006 přehlídka celoživotního díla malíře Františka Ženíška. Ženíšek patřil k představitelům poslední generace „vlasteneckých umělců“, která se do dějin českého výtvarného umění zapsala zejména výzdobou Národního divadla a později Národního muzea,  nadšenou interpretací národně-buditelských idejí, tak příznačných pro 19. století a málo chápaných v dobách pozdějších.

V listopadu 2006 uplyne devadesát let od Ženíškova úmrtí. K tomuto výročí připravila Národní galerie v Praze v předstihu monografickou výstavu a publikaci, která se snaží poprvé sestavit chronologickou řadu jeho děl od doby, kdy se sotva třicetiletý umělec, jen krátce po ukončení akademických studií, stal v souvislosti s výzdobou Národního divadla rázem slavným a uznávaným malířem.

Malíř silou přesvědčení
Syn zámožné pražské kupecké rodiny absolvoval na přání rodičů reálku a zároveň se soukromě učil základům malířství u Karla Javůrka. Studoval nejprve u Eduarda Engertha: v letech 1863-1865 na Akademii v Praze a v období 1865-1866 na Akademii ve Vídni. Na pražskou Akademii se vrátil, aby v letech 1866-1874 pokračoval ve studiu u Josefa Matyáše Trenkwalda a Jana Sweertse. Roku 1875 odešel přes Vídeň do Belgie, kde s Bohumírem Roubalíkem maloval podle Sweertsových návrhů nástěnné obrazy v sále městské radnice v Courtray a kde ho ovlivnila historická malba belgické školy. V letech 1875-1877 s Josefem Tulkou a Maxem Pirnerem prováděl podle Trenkwaldových skic kartony pro okna Votivního kostela ve Vídni. V roce 1878 navštívil Paříž a rok poté s Mikolášem Alšem Itálii. Po návratu začala práce na soutěžních návrzích pro Národní divadlo a na jejich realizaci. V roce 1884 pobýval společně s Josefem Šebestianem Daubkem, přítelem a hlavním objednavatelem jeho obrazů, v Holandsku. V letech 1885-1896 byl členem profesorského sboru pražské Uměleckoprůmyslové školy a v letech 1896-1915 pražské Akademie. Odchoval celou řadu žáků, také svého syna Františka.

Portréty i alegorie
Ženíšek byl na konci 19. století vyhledávaným portrétistou a podobizny tvoří podstatnou část celé jeho tvorby. Díky jeho portrétnímu umění tak zůstala pro naši generaci zachována početná řada podob význačných osobností, ale také atmosféra a životní styl společnosti v Praze na konci 19. století. Umělec získával četné zakázky z řad aristokracie, duchovenstva, nejčastěji však od zámožné buržoazie. Na jeho plátnech se střídají tváře nám dnes známé i neznámé, postupně však zachytil podoby mnoha významných osobností své doby a životního okruhu, do kterého sám patřil, umělců, literátů a vědců, často lékařů, například vystavená Podobizna Emanuela Wünsch-Zdeborského. Několikrát portrétoval Ženíšek sám sebe a členy své rodiny. K nejzdařilejším umělcovým portrétům patří Podobizna umělcovy matky z roku 1884 nebo Podobizna velkoprůmyslníka Josefa Šebestiana Daubka, vnuka básníka Josefa Šebestiana Hněvkovského. Právě na jeho podnět a objednávky vznikly nejznámější Ženíškovy obrazy, například Přemysl Oráč, Oldřich a Božena nebo Adamité.
Ženíšek nevynikl jen jako portrétista, ale především jako autor historické a alegorické figurální malby, která v osmdesátých a devadesátých letech 19. století sehrála významnou úlohu v celém evropském malířství. Právě zde projevil výjimečnou schopnost srozumitelně a přitažlivě ztvárnit výtvarné ideály a požadavky tehdejší doby a zejména uplatnil virtuózní zručnost kresby, tehdy velmi ceněnou. Ženíšek patřil k umělcům, kteří vytvářeli vysokou úroveň české kresby poslední třetiny 19. století. Ve své tvorbě - malířské i kresebné - vycházel z akademismu středoevropského poučení, ale se silným akcentem domácí tradice, zřejmá byla jeho návaznost na dílo Josefa Mánesa, kterou stále zdůrazňoval. Viditelné jsou však i vlivy vídeňské klasicizující renesance a francouzského klasicismu. Velmi obdivoval Ingrese a podle jeho vzoru povýšil kresbu na hlavní výrazový prostředek, kdežto barva měla v podstatě kolorující úlohu.

Národní divadlo
Nejkrásnější příklady této malířovy polohy představují alegorie Umění určené na strop hlediště Národního divadla a umístěné tam do kruhu kolem křišťálového lustru. Elegantní a ladné tvary osmi krásných ženských postav na pozadí oblohy výstižně symbolizujících Lyriku, Epiku, Tanec, Mimiku, Hudbu, Malířství, Sochařství a Stavitelství provedl malíř s veškerou virtuozitou svého kreslířského umění.
Přitom Ženíšek zprvu o účasti v soutěžích na malířskou výzdobu Národního divadla neuvažoval, byl to vlastně Mikoláš Aleš, potažmo suchdolský statkář Alexander Brandeis, kteří jej k soutěži přivedli.
Aleš pobýval od podzimu 1876 v Suchdole, kde pracoval na cyklu Báj o vlasti. Když Brandeis zhlédl Alšovy práce, přesvědčil jej, aby se s nimi přihlásil do soutěže. Ale splnit zadání a zhotovit soutěžní návrhy ve velmi krátkém termínu nebylo jednoduché, a tak Aleš požádal o spolupráci Františka Ženíška, který ji přijal a Alšem v prvotních skicách myšlenkově dokonale připravenou a promyšlenou koncepci cyklu pro divadelní foyer naplnil v soutěžních návrzích bravurní malbou elegantních tvarů alegorických postav a efektní paletou barev. Sám pak ještě zhotovil už zmíněné návrhy nástropních alegorií pro hlediště divadla.
V anonymní soutěži oba umělci zvítězili, vytvořili i přípravné kartony, podle kterých vlastní realizaci pak prováděli i další malíři určení Sborem pro zřízení Národního divadla. Ženíšek vyšel úspěšně i ze soutěže na divadelní oponu, ale když ta při požáru Národního divadla 12. srpna 1881 shořela, odmítl se na její obnově podílet, a novou oponu, dodnes používanou, namaloval Vojtěch Hynais. Francouzská kritika ji v roce 1907 při příležitosti velké divadelní výstavy v Paříži označila za „nejkrásnější divadelní oponu, o níž víme“.
Z mnoha dalších Ženíškových alegorických zpracování nelze pominout výzdobu soukromého salonního jídelního vozu nového dvorního vlaku císaře Františka Josefa I. Jeho strop Ženíšek dekoroval nástropními alegorickými glorifikacemi, třídílným výjevem alegorie Hojnosti s amorety na nebeských obláčcích. Z monumentálních pražských zakázek jmenujme ještě alespoň návrhy vitráží pro okna kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně nebo výzdobu Grégrova sálu Obecního domu ze závěru jeho tvorby.
 
Sláva i zatracení
Jistá konzervativnost a zejména pateticky zaměřený figurální akademismus, jehož byl Ženíšek představitelem, způsobily prvotní obdiv a uznání v řadách současníků, nezájem a až příkré odmítání další generace, plné avantgardních myšlenek a představ estetiky nového století. Alegorická glorifikace národních myšlenek, tak důležitá pro Ženíška a jeho vrstevníky, byla generaci nastupující na přelomu století zcela cizí. Ženíškovi (ale nejen jemu) byla vytýkána konvenčnost, rutinérství a vlastenecká sentimentalita. Národopisný zájem, historismus a akademické pojetí nová generace zcela odmítala. Ostré kritiky se Ženíškovi dostalo už od jeho některých žáků.
Že v tomto negativním hodnocení je zřejmý i generační antagonismus, není třeba zdůrazňovat, platí dodnes, a jistě víc v uměleckých disciplinách než v exaktních vědách. Vývoj umění nikdy není jednoznačný, některé myšlenky se ujmou, usměrní současnou tvorbu a mohou se stát i pramenem dalších podnětů. V každé generaci jsou umělci, kteří vědomě navazují na předchozí umělecké etapy a vzory, ale i ti, kteří hledají nové směry a impulzy, usilují o osobitost a zavrhují vše dosavadní.
Obě hodnocení, kladná i záporná, byla dobově zabarvená a pouze vyjadřovala estetické názory rozdílných generací. Ale i dnes se jistě oba názorové póly zase objeví. Někteří z návštěvníků (i kritiků) budou Ženíškovy práce pokládat za „dílo získávající si chvilkovou popularitu“, jiní ocení jeho výjimečné nadání pro elegantní kresbu a osobitý přínos především v alegorické figurální malbě, která v osmdesátých a devadesátých letech 19. století sehrála významnou úlohu v celém evropském malířství. A Ženíšek v ní čestně obstál, i když viditelně mu šlo skutečně vždy více o formu než o obsah, jak mu bylo vyčítáno i v době jeho největší popularity. V námětech svých prací nepřinesl Ženíšek tedy žádné nové podněty. U veřejných zakázek, které v jeho tvorbě převažují, bylo malíři téma ostatně dosti přesně určeno.
Ve společnosti své doby měl však Ženíšek bezpochyby důležitou funkci. Jeho kreslířské a malířské dílo konvenovalo velké části tehdejšího publika, reagovalo na jeho vkus a estetické cítění, ve výtvarné podobě vyjadřovalo jeho pocity a názory. Ale také dnešní divák může ocenit Ženíškovo brilantní technické vybavení, perfektní kresbu, kompoziční jistotu a jeho schopnost vcítit se do požadavků a daných témat poslední čtvrtiny 19. století.

Autorka připravila výstavu Františka Ženíška. Je ředitelkou Sbírky umění 19. století Národní galerie v Praze.

 



obsah čísla 43 ročník 2006





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA