Rozhovor s prof. MUDr. Alešem Linhartem, DrSc.,
Renata Červenková  
SANQUIS č.44/2006, str. 6

Přednostů klinik není u nás málo. Málo je však takových, kteří mají - jako profesor Aleš Linhart - ve své pracovně nad hlavou galerii s knihovnou, z níž dýchá atmosféra josefínské medicíny, a po stěnách rozvěšené portréty svých slavných předchůdců...

Dal jste si nějaké předsevzetí, když jste stanul v čele této slovutné kliniky?
Cílů je víc, protože klinika má nejen velkou tradici, ale patří mezi pracoviště s řadou exkluzivních programů. Ten hlavní je udržet je a doplňovat personál i přístrojové vybavení tak, abychom mohli dál poskytovat co nejkvalitnější služby a zároveň posunovali vědecké poznání. Nesmím zapomenout ani na výuku mediků: k mým předsevzetím patří její zlepšení, a to navzdory prostorovým omezením, s nimiž se v budově z 18. století, kde se medicína začala vůbec poprvé vyučovat česky, potýkáme.

Jaké zlepšení máte na mysli?
V tomto století budeme muset přejít na metody, s nimiž už začíná pracovat svět, především na E-learning neboli elektronickou výuku. Na takových výukových programech už pracujeme, abychom tento trend zachytili.

Kardiologie výrazně poskočila vpřed poté, co medicína odhalila základní rizikové faktory aterosklerózy - hypertenzi, hyperlipidemii a kouření. K nim posléze přibyl syndrom inzulinové rezistence, předčasná menopauza a hormonální antikoncepce u kuřaček. Objeví se podle vás ještě nějaký další faktor, který významně změní náhled na aterosklerózu?
Myslím si, že od masových studií, díky nimž jsme začali považovat aterosklerózu za proces, který musí mít společného jmenovatele, jestliže všichni končí se stejným onemocněním, budeme muset přejít k individualizaci. Statisticky samozřejmě platí, že lipidy či hypertenze jsou obrovským rizikem, ale my teď budeme muset odhalit, jaké mechanismy sehrávají u toho kterého pacienta zásadní roli. Tím spíš, že ne všichni nemocní agregují všechny rizikové faktory. Jaký je rozdíl mezi člověkem, který má krevní tlak 139/89 mmHg a je ještě považován za toho, kdo hypertenzi nemá, a tím, kdo má hodnoty 142/9l mmHg? Podle mého soudu se bude výzkum aterosklerózy v následujících letech opírat o snahu postihnout děje vedoucí k ateroskleróze v jejich dynamické podobě. Vždyť kdysi jsme se dohodli, že tlak se měří v klidu, a pak jsme přišli na to, že to není to pravé. Že naši pacienti mají přes den jiné hodnoty a že měření v ordinaci u mnoha z nich neodráží realitu. Dodnes měříme glykemii i hladiny lipidů nalačno. My jsme však s mladými kolegy a ve spolupráci s docentem Kvapilem v Motole udělali průzkum bojem, při němž jsme u pacientů stanovovali glykemii po běžném nemocničním jídle. A najednou nám vyšlo, že z těch, kteří byli z hlediska glukoregulace takzvaně zdraví, jich má téměř 60 procent neodhalený diabetes či poruchu glukózové tolerance.

Patříte k těm, kdo věří na infekční agens při vzniku aterosklerózy?
Mnoho prací poukazuje na to, že chlamydie lze najít v aterosklerotických plátech a že vyšší zátěž chronickými záněty je spojena s vyšším výskytem aterosklerózy. Na druhé straně ale selhaly velké studie s antibiotiky, které měly prokázat, že eradikacechlamydií zlepší prognózu pacientů. Řekl bych, že tahle kapitola sice není u konce, ale že náš zjednodušující pohled na věc zatím není schopen postihnout pravé jádro problému.

Úspěšná prevence aterosklerózy by podle odhadů prodloužila délku života o 10 až 12 let. Na to však nejsou státní systémy připravené. Nemáte tak trochu pocit nechtěného dítěte?
Nám jde o to, aby byla prevence co nejefektivnější. Pak se musí týkat nejrizikovějších pacientů. Pokud ji začnete rozšiřovat na méně rizikové, zahrnete víc lidí, takže finanční náročnost stoupne, ovšem benefity poklesnou. Otázka je, kde je zdravá hranice, abychom nakonec všichni nebyli stigmatizovaní tím, že nemáme cholesterol pod tři, tlak do 110 a neznáme svůj homocystein. Obávám se ale, že než dospějeme do tohoto stadia, čeká nás ještě ohromný kus práce. Dosud jsme totiž schopni postihnout pouze zlomek lidí, kteří mají závažné rizikové faktory. Navíc i při využití drahých moderních léků ovlivňujeme stav pouze u části pacientů, zatímco u zbývajících intervence selhává.

Britští kardiologové mluví v souvislosti s faktem, že už 50 let mají lékaři k dispozici antihypertenziva, a vítězství v nedohlednu, dokonce o kardiovaskulárním skandálu.
Jistě, léků je dost, ale máme-li před sebou pacienta s rezistentní hypertenzí, portfolio nám najednou nestačí. Řadu pacientů nejsme schopni dotáhnout k cílovým hodnotám, které jsme si ambiciózně vytýčili. I velké studie s kombinační léčbou skončily tím, že průměrný tlak respondentů se na konci léčby k cílovým hodnotám nedostal.

A příčina?
Léky podáváme trochu se zavřenýma očima, jelikož zatím u daného pacienta zpravidla netušíme, který neurohormonální systém je za zvýšení jeho tlaku skutečně zodpovědný. Pokud lék blokuje jiný systém, než jaký by u dotyčného měl, nefunguje. O mechanismu vzniku hypertenze se tedy musíme dozvědět mnohem víc a potom vsadit na individualizaci léčby.

Změnilo se nějak alespoň někdejší „pravidlo poloviny“?
Data, která máme, dokládají trend, že se léčí víc a správněji, stejně jako to, že z léčených pacientů je dobře kontrolována sotva pětina. Srovnáme-li však naše data s vyspělými zeměmi, vůbec nejsou špatná. Komplikace, které bývaly v 50. a 60. letech u arteriální hypertenze běžné, jsou už nyní daleko méně časté a v pozici první příčiny srdečního selhání vystřídaly hypertenzi infarkty a ischemická choroba srdeční. To je ohromný progres.

Mimochodem, které číslo ze zdravotnických statistik považujete za nejpozoruhodnější?
Počet úmrtí na kardiovaskulární choroby v České republice. Zatímco dřív byl
naprosto katastrofální, v posledních letech se stále snižuje. Přibližujeme se
k civilizované Evropě. Přesvědčuje mě to o tom, že to, co děláme, není zbytečné.

Promítla se do tohoto úspěchu větší informovanost lidí? Svého času většina z nich neměla tušení, jak se ohlašuje infarkt myokardu, dnes ví skoro každý, že mimo jiné úpornou bolestí na hrudi...
Mám sice pocit, že to lepší je, ale podívám-li se na čísla, za jak dlouho se k nám pacienti od vzniku bolesti dostávají, má to daleko k optimu. Částečně to může být organizací systému a tím, že mnozí pacienti nepřijíždějí zblízka. Mnoho postižených však pořád váhá, zda se mají nechat vyšetřit, a čekají, jestli to nepřejde, což je svým způsobem přirozené. V osvětě máme zkrátka hodně co dělat. Na druhé straně je Česká republika špičkou v počtu ošetřených infarktů přímou angioplastikou. Tady došlo k velkému pokroku díky síti katetrizačních laboratoří pokrývající celou republiku. Toho bychom měli využít. Jestli totiž něco razantně vylepšuje nemocným prognózu, pak otevření zavřené tepny v časných fázích akutního infarktu. Zde je pokrok intervenční kardiologie největší. Takoví pacienti jednoznačně lépe stůňou a méně umírají. Slavné studie PRAGUE, vedené profesorem Widimským, jasně prokázaly, že tohle má cenu a je to v našich podmínkách realizovatelné. Ostatně, proto má i naše katetrizační laboratoř otevřeno 24 hodin denně téměř po celý rok. Stáli bychom o to, aby se k nám co nejvíc pacientů dostalo co nejdřív, protože pak je jejich ošetření opravdu radostná medicína. Má snad jediný stín: pacient si často ani nestačí uvědomit, že byl hrobníkovi na lopatě a my ho z ní sundali, což mimo jiné stálo několik desítek tisíc korun, takže to pro něj bývá menší ponaučení, než kdyby si infarkt prodělal s plnou parádou.

Zánovní Centra preventivní kardiologie mají čekárny plné, jejich lékaři si však stěžují, že tam chodí ti nepraví. Co s tímto paradoxem?
Je to důkaz toho, že stále víc lidí chápe, že za jejich zdraví neodpovídá tatíček stát, ale oni sami. Naopak ti, kteří se chovají nezdravě a preventivní opatření neberou na vědomí, se chovají s uvědomělým rizikem - je to jejich právo, které je třeba respektovat. Naší povinností však je dodat jim maximum informací. Objektivně je ale třeba dodat, že moderní svět bohužel přináší jevy zhoršující možnosti, jak o sebe dobře pečovat. Doba je náročná, vypjatá, spousta lidí musí pracovat příliš dlouho a příliš intenzivně a mají málo času na to, aby o své zdraví náležitě dbali.

Co stíháte dělat pro své srdce vy, pane profesore?
Snažím se, byť to jde ztuha, ho trochu honit na kole. Pro mě byla tahle zima katastrofa, protože se na něm nedalo skoro vyjet. Od té doby, co jsem před pár lety předvedl na ledě salto, které mě stálo šest týdnů o berlích, jsem opatrný. Tak aspoň občas sedím na rotopedu a sleduji přitom politické dění a jiné kratochvíle v televizi.
Působíte nějak osvětově i na ty kolem sebe?
Ano, mám dokonce celé „poselství“. Všem vysvětluji, že bychom měli být „vděční“ za každého kuřáka. Přispívá přece do státní pokladny formou spotřební daně, onemocní mezi 40. a 50. rokem věku, kdy je ovšem poměrně zdráv na ostatních úrovních, takže my doktoři se na něm můžeme vyřádit - stentovat, bypassovat, řezat karcinom plic. A kolik zdravotního personálu zaměstná! To se pak dělá politika zaměstnanosti. I farmaceutický průmysl z něj profituje, taky tabákový, reklama, distribuce. Z hlediska případné důchodové reformy je potom sympatické, že umře dřív, takže ušetříme.

Vy jste si opravdu nikdy nezapálil?
Kdybych řekl ne, nemluvil bych pravdu, ale mé experimenty skončily velmi záhy, tudíž jsem téměř čistokrevný nekuřák.

Vaše klinika záslužně organizuje postgraduální semináře pro praktické lékaře. Vy sám patříte k zarputilým kritikům nesrozumitelnosti odborných sdělení. Kde se vlastně rodí?
Lékaři každého oboru mají tendenci dorozumívat se určitým kódovým jazykem plným zkratek a žargonu. Objeví-li se ale v propouštěcích zprávách, určených pro kolegy, kteří logicky nejsou na stejné úrovni odbornosti, srozumitelně jim nesdělíme, co jsme s jejich pacientem dělali, a tak ani nemusí naše doporučení respektovat. K čemu jsou pak dobrá ta zkratkovitá poselství? Dám vám další příklad. Když do zprávy napíšeme, že pacient je po RFA, a ona se dostane do ruky někomu, kdo absolvoval medicínu třeba před rokem 1990, pak vůbec nemusí vědět, o co kráčí. Tehdy radiofrekvenční ablace prostě neexistovala. I proto jsme začali tyto semináře organizovat. Navíc se s vlastní nesrozumitelností potýkáme i při samotných přednáškách, a tak je to pro nás úžasná zkušenost, trénink a interakce.

Co naopak jako kardiolog vytýkáte praktikům?
Mnozí by sice chtěli dělat kvalitní medicínu, ale jsou pod značným ekonomickým tlakem. Nemají možnost poskytovat péči podle svého nejlepšího svědomí a znalostí bez toho, že by se museli obávat, že následně budou doplácet peníze ze svého za zvláště náročné pacienty, protože překročili limity. Stres daný nešťastným nastavením systému jim neumožňuje, aby se pacientům věnovali tak, jak bychom od nich v ideální situaci očekávali. Měli by s nimi hovořit, vysvětlovat jim režimová preventivní opatření. To objektivně možné není. Co já jim tedy můžu vytýkat?!

Co vlastně ke kardiologickému štěstí chybí vám?
Jediná věc: čas.

Na rozvoji kardiologie se přirozeně podepisuje rozvoj jiných medicínských oborů. Jaký významný příspěvek „zvenčí“ očekáváte teď?
Zásadní změnu očekávám hlavně v tom, že konečně začnou přecházet do praxe poznatky molekulární kardiologie. Myslím také, že máme ohromný dluh v systematické péči o pacienty s vrozenými onemocněními srdce. Ne že bychom na poli genetické diagnostiky nic neuměli, ale proti zbytku Evropy dosud ztrácíme. Musíme tedy rozvíjet multicentrickou spolupráci, která by šla tímto směrem. Klasickým příkladem toho, jak to může v praxi fungovat, je naše centrum pro nemocné s Fabryho chorobou. Třebaže je to vzácné onemocnění, podařilo se nám v České republice shromáždit jeden z největších souborů nemocných v Evropě a možná na světě. To by nebylo možné bez spolupráce s Ústavem metabolických a dědičných poruch, Klinikou dětského a dorostového lékařství a genetickými laboratořemi ani bez spolupracujících kardiologů po celé zemi. To oni nám své pacienty svěřují. Na stejném principu bychom chtěli rozvíjet péči o další vzácné kardiologické choroby.

Prozraďte, pane profesore: čím své srdce v životě nejvíc potěšíte? A nemluvte, prosím, o práci...
No dobrá... Když se podíváte na stěnu za sebou, uvidíte tam fotografie mých tří dětí. Nejstaršímu synovi je šestnáct let, dceři jedenáct a nejmladšímu synovi osm.

Renata Červenková
Autorka pracuje v časopisu
Reader’s Digest Výběr


Prof. MUDr. Aleš Linhart, DrSc. (42)
- 1988: spolu s absolventským diplomem FVL UK získal cenu ministra školství za vynikající studijní výsledky
- od 1988 - II. interní klinika 1. LF UK v Praze; v letech 1999 - 2005 zástupce přednosty pro vědu a výzkum, od roku 2005 přednosta
- odborné stáže ve Francii a USA
- 2001 - habilitace, doktorát věd (dizertační práce „Ultrazvukové hodnocení strukturálních změn kardiovaskulárního aparátu“)
- 2005 - jmenován profesorem v oboru vnitřní lékařství a proděkanem 1. LF UK pro zahraniční styky
- člen řady tuzemských a zahraničních odborných organizací (například Evropské kardiologické společnosti, člen výboru České kardiologické společnosti České a Evropské společnosti pro hypertenzi)
- autor řady monografií a článků

 



obsah čísla 44 ročník 2006





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA