Drobné radosti a lítosti provázejí každého člověka celý život, který se skládá z malých epizod, ale přináší také smutné události, jimiž jsou různě významné životní ztráty. Nejtěžší z nich, žal prožívaný jako silná duševní bolest, je vyvoláván u většiny lidí ztrátou nejbližších milovaných osob. Je-li radost reakcí na zisk, je smutek, její zážitkový opak, reakcí na ztrátu.
|
|
Tak jako radosti mohou mít i životní ztráty různý původ, různý obsah a význam a různou intenzitu, ztrátou je například také odloučení od milované osoby nebo od domova či vlasti, což je prožíváno jako nostalgie, stesk – výrok „Stýská se mi“ znamená totéž, co „Chybíš mi“.
D. Ulich a P. Mayring (2003) zdůrazňují, že stavu smutku je blízký pocit sklíčenosti, který patří k subjektivně nepříjemným pocitům a rychle utváří náladu rozmrzelosti či mrzutosti, která může dále navozovat pochybnosti a deprese. K pocitům sklíčenosti, jejichž příčiny si subjekt nemusí být vědom, vede pokračující excesivní stimulace (bolest, chlad, hluk, zklamání, selhání – S. S. Tomkins, 1963, podle výše uvedených autorů).
Podle C. E. Izarda (2000) evoluční funkcí sklíčenosti, která má charakteristický celkový výraz v mimice i v držení těla (přikrčené držení těla, svěšená hlava), je: 1. komunikace okolí, ale i subjektu, že něco není v pořádku, je to jakási prosba o pomoc a 2. motivační, vytvářející pohnutku pro zvládnutí negativní příčiny sklíčenosti (negativních životních okolností). Chronická sklíčenost vede k depresi. Také emoce smutku má řadu variant, vedle již uvedených to jsou: zármutek, zádumčivost, žal či hoře jako smutek nejsilnější, projevující se jako „duševní bolest“ různé síly.
Podle D. Ulicha a P. Mayrinka (2003): „Smutek znamená duševní bolesti, utrpení, psychickou krizi až k pocitu, že byl ztracen kus vlastního já, ale v protikladu ke sklíčenosti je jedinci zcela jasná příčina: těžká ztráta, odloučení od milované osoby (například její smrtí) vytváří pohnutky pro smutek, hoře, zármutek“.
Ztráty mohou mít různý subjektivní význam, ztráta běžné věci může vyvolat pouhou dočasnou rozmrzelost (například rozbije-li se nám nějaký oblíbený předmět). Nejtěžší ztrátou je smrt milované osoby, což je případ smutku či žalu, který byl v psychologii zkoumán nejvíce, hlavně z důvodů psychoterapeutických. Bezprostřední žal vyvolaný smrtí blízké osoby přechází v dlouhodobý stav zármutku.
Žal (hoře) má několik fází: bezprostřední reakci na zprávu o smrti nebo zjištění smrti blízké osoby může vyvolat šok, odpor uvěřit této skutečnosti, pochybnosti o dalším smyslu života, vědomí nenávratnosti a zoufalství provázené pláčem a nářkem, k tomu se mohou podle individuálních okolností připojit pocity vlastní nebo cizí viny, sebeobviňování nebo obviňování jiných s případnou nenávistí; dlouho se koncentrují myšlenky na zemřelou osobu, hledání jejích stop, uctívání, utěšování se (například že ji smrt vysvobodila z těžkého utrpení); žal dlouho doznívá a milovaná zemřelá osoba není nikdy zapomenuta.
V souvislosti se smutkem ze smrti blízkých osob byla vytvořena celá smuteční kultura („sepulkrální kult“, z latin. sepulcrum, hrob), zahrnující pohřební obřady, smuteční písně a hudbu, hřbitovy, uctívání mrtvých, pocty padlým hrdinům, kondolence pozůstalým atd.). Svědčí to o velkém sociálně-psychologickém i kulturním významu fenoménu smrti.
Ch. Demmerling a H. Landweer (2007) rozlišují smutek a zarmoucenost („Trauer“ a „Traurigkeit“): smutek se vztahuje k vlastnímu neštěstí, zarmoucenými se však můžeme stát při pohledu na smutný obraz světa, smutná se může jevit krajina či nějaká událost, která se nás přímo netýká. Zarmoucení je vždy spojeno s negativním hodnocením nějaké situace. Citují výrok sv. Tomáše Akvinského z jeho Teologické summy, že: „Vlastním předmětem smutku je vždy vlastní zlo“, což lze podle nich dále specifikovat; zlo je zpravidla zakoušeno jako utrpěná ztráta (blízké osoby, pracovního místa, úcty, oblíbené věci), ale také vzpomínka na rodiče nebo dětství může mít smutný nádech, tento smutek je zakotven opět ve ztrátě něčeho kdysi šťastného.
Také prožívání smutku je směsí různých pocitů, individuálně smíšených, například pocit sklíčenosti, utlačení, ztráty odvahy, deprimovanosti, dysforie, svět se jeví temný, kalný, prázdný, subjekt má nepříjemné pocity v žaludku, cítí se slabý, opuštěný, má sevřené hrdlo, je přecitlivělý vůči hluku, cítí se neschopen něco udělat, uzavírá se do sebe.
Výrazovými prvky smutku jsou vedle sklíčeného držení těla, zvláštní mimiky a pláče nahoru vyklenuté obočí vytvářející na čele oblouk, pohled směřuje dolů, křivka úst je rovněž stažena dolů (Ulich a Mayring, Demmerling a Landweer). Různé druhy smutku mají různé zážitkové struktury, které mají různý původ, související s historickými proměnami kulturních hodnot a životních stylů (dekadentní splín, ruská chandra), zcela zvláštním případem je melancholie přibližující se depresi a ve středověkém pojetí, na rozdíl od antického, je chápána jako „sklon k zádumčivosti nebo blouznivému idealismu“ (W. Kretschmer, 1987).
Postřeh P. Lersche (1970), že smutek poukazuje k nebytí, vyjádřil E. A. Poe ve své básni Havran, napsané na smrt své milenky. Refrénem havraního krákorání „never more“ (nikdy víc, v českém překladu napodobujícím zvukomalbu originálu „už víckrát ne“); smutek ze smrti je rozloučení navždy, absolutní nikdy víc.
|
|
|
Libuše Koubská
Dobrý den, smutku
Když v roce 1954 vydala tehdy teprve devatenáctiletá Françoise Sagan svůj první román Dobrý den, smutku (Bonjour Tristesse), stal se z něj okamžitě bestseler, navíc ještě se skandální příchutí. Například v Americe, kde vyšel v milionovém nákladu, ho někteří kritici pro otevřenost, s jakou talentovaná francouzská spisovatelka psala o sexuálních vztazích, označili za urážku amerických hodnot. Její vrstevníci na celém světě byli u vytržení. Ta holka s ofinou do očí, milovnice rychlé jízdy autem, alkoholu a jazzu, předznamenala životní pocit a styl mladé generace šedesátých let. Jeho základem byla směs cynismu, rebelství a – melancholie. Melancholie, která zůstala typická pro většinu dalších knih Françoise Sagan a o níž sama prohlásila, že „si ji po celý život pronikavě uvědomovala, i když váhala dát jí prosté, vážné a krásné jméno smutek“.
Psychiatři rozlišují smutek všedního dne a smutek jako nemoc. V tom druhém případě jde o depresi, jedno z nejhorších lidských soužení vůbec. Ale přidržíme-li se nálad z příběhů Sagan, jsou to vzrušující silné emoce, kterými si koneckonců zajišťujeme i svou radost. Navíc v teenagerovském věku se smutku daří výborně, je mnohem zajímavější pro okolí i pro dotyčného samotného být tajemným melancholikem než veselým teletem. Naštěstí to ve většině případů nedojde až do tragických konců mladého Werthera.
Lidské typy se liší. Jsou asociálové, kterým chybí schopnost prožívat velký smutek, strach, radost. Jsou lidé schizoidní, chladní, zdvořilí, vnitřně rezervovaní. Naopak zase osoby úzkostné, lítostivé. Hysterické. Případně cyklothymové, u nichž se střídá nápadně dobrá nálada s nápadně špatnou, tu jsou upřímně veselí, pak zas upřímně smutní.
Ať je to jakkoli, v dospělosti se smutek pod knutou praktických životních povinností stáhne. Ale pokud člověk během následujících třiceti let úplně neokorá, nastoupí mezi padesátkou a šedesátkou znovu. Tentokrát ovšem už v sobě nemá ten bezbřehý rajc, pramení z temného zdroje, který se jmenuje neúprosná definitiva. Nic už se nedá dohnat a napravit, příliš se toho nedá očekávat. Naopak se dá čekat, že samota a bolest, ty přadleny němé, ve vychladlé síni sednou ti k boku, jak ponuře napsal představitel českého symbolismu Otokar Březina.
Podle odborníků ale překvapivě z té vychladlé síně ještě vede cesta, protože opravdové stáří je věkem, který smutek paradoxně postihuje nejmíň. „Překonáme- li onen kritický věk přechodový a zaujmeme-li k němu správné ofenzivní stanovisko, nečeká nás, co se týče smutku, už další nebezpečí.“ Alespoň tak to před lety napsali psychiatři Miroslav Plzák a Karel Souček. Oni jako ofenzivu doporučovali program, aktivní zájem o život. To zřejmě platí, určitě ale také nastupuje únava a usmíření.
Verše Paula Eluarda, z nichž si Françoise Sagan vypůjčila název svého debutu, zněly: Na shledanou, smutku! Dobrý den, smutku! Co tím chtěl básník říci? No přece že smutek je součást života.
|
|
Michael W. Pospíšil
Přičinlivá včela aneb boj se smutkem
Nemůžete zabránit ptákům smutku, aby létali kolem vaší hlavy. Můžete jim ale zabránit, aby si ve vašich vlasech postavili hnízdo. Čínské přísloví. A jako většina přísloví je výsledkem tisíciletých pozorování člověka. Je tedy velmi přesné, přestože, anebo právě proto, že je výsledkem pozorování neviditelného – lidských pocitů. Smutek tvoří součást složité alchymie lidské duše, je její neoddělitelnou součástí, bez níž se stáváme nevyrovnanými bytostmi. Smutek, i když je zařazován do kategorie nepříjemných emocí, má i jednu důležitou funkci – je jakýmsi zázračným kořením, schopným pomoci lidským bytostem vychutnat si emoce příjemnější, jako je třeba radost.
Dnes je smutný den, krajina vypadá smutně, tenhle dům je smutný... Den, krajina či dům nemohou být smutní. Člověk jen tímto adjektivem promítá své vlastní pocity, aby popsal, co mu popisovaný den, krajina nebo dům evokují. A dělá to klasickou srovnávací metodou. Den je smutný, protože není slunečný, krajina je zase třeba zdevastovaná neekologickým chováním pánů tvorstva a dům nám připadá méně upravený, než by podle našich představ být měl. Umíme si sami v sobě kategorizovat naše pocity. Děláme tak podvědomě. Ukazuje se vlastně, jak některé pocity mohou být chápány a popisovány stejným způsobem u velké skupiny lidí. Většině z nás je přece úplně jasné, co myslíme smutným dnem, krajinou či domem.
Příčinou smutku je hlavně nedostatek citových vztahů, které člověk ke svému životu nutně potřebuje. Vymýšlí si proto různé obranné systémy, jež by mu měly pomoci, drtí-li ho „chandra“. Mezi dva nejběžnější patří zvýšená konzumace alkoholu nebo nezdravě silně vyvinutý smysl pro pracovní nasazení. Tomu se říká oblíbeným anglickým slovem workoholismus. Vzniklo spojením obou slov. Jistě není třeba zdůrazňovat, že člověk ani v tomto případě přírodu nepřechytračí. Respektive jen krátkodobě. Pravděpodobně jediným účinným prostředkem, jak omezit pocit smutku, je intenzivnější společenský život, přátelství nebo i láska, aktivní záliby, koníčky. Zkrátka snažit se žít vyrovnaně bez nějakých velkých pravidelných výletů do extrémů. Tedy nepodlehnout depresím, ani nepatřičně jásat se sklenkou či jointem v ruce.
William Blake toto vše shrnul velmi přesným obrazem: „přičinlivá včela nemá čas na smutek“.
|
|
František Houdek
Tichý společník štěstí
Před lety jsem kardiochirurgovi, který provedl první transplantaci srdce u nás, položil i tuto obligátní otázku: „Co jste cítil, když jste tu operaci úspěšně dokončil?“ Profesor Pavel Firt odpověděl: „Pominu-li únavu, bylo to uprostřed noci, tak samozřejmě radost a uspokojení. Ale někde uvnitř i trochu smutku. Právě jsem dosáhl svého vrcholu a věděl jsem, že nic vyššího už nepřijde. Jako když horolezec vystoupí na vrchol a ať na něm pobude, jak dlouho chce nebo může, čeká ho jen sestup.“
Odpověď mě poněkud překvapila. Pravda, slůvko „štěstí“ jsem od racionálního vědce asi očekávat nemohl, ale vedle radosti a uspokojení i smutek – takovouhle směs jsem nechápal.
Nějaký čas poté mi kamarádka Sylva Daníčková, bytost jemná a citlivá, vyprávěla o svém pobytu v Nových Hradech: „Nad jedním místem v Terčině údolí se mi srdce sevřelo takovým zvláštním smutkem a já se nad tou krásou samým štěstím rozplakala...“
To už jsem nemohl nevzít na vědomí naplno: radost či dokonce štěstí mohou být provázeny smutkem! Rázem mi paměť nabídla dva obraty z českých prostonárodních pohádek: „samým žalem se usedavě rozplakala“ a „nad její krásou až srdce usedalo“. Zdá se tedy, že mezi radostí a zármutkem, mezi krásou či štěstím a smutkem existuje nějaká souvislost, nějaký utajený „by-pass“. Anatom by ho v nás hledal marně, jakkoli neurovědci by magnetickou rezonancí jistě naměřili nějaké charakteristické konstelace oblastních mozkových aktivit. Němcová či Erben by zřejmě zmínili fenomén „usedavosti“ s tím, že tohle přece musí ze zkušenosti každý znát. Psycholog či filozof by hovořili o okamžiku duchovní excitace, kdy se v duši naráz vzedmou a zfázují ona čtyři existenciální „S“ – Smysl života, Samota, Svoboda, Smrt...
Dost metafyziky, zpátky na zem. Můžu se mýlit, ale čím dál víc se mi zdá, že smutek se do našich radostí stále razantněji vplétá s narůstajícím věkem a že možná souvisí se stále častějším vnitřním ohlížením nás starších.
Nedávno jsem si v neděli večer udělal čas a v lodžii s výhledem na vodu, starobylé město a les jsem si na Vltavě vyslechl čtyři kantáty z Vysočiny od Bohuslava Martinů... Pokud bys měl být jen takový, pak vítej, smutku!
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 70 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
