„Omnino igitur viris doctis cogitandum erit de modo, quo aut sibi notitiam quarumvis linguarum... facile comparent: aut unam aliquam linguam constituant, qua et ipsi inter se communiter utantur, et gentes omnes ...eandem perdocere facile queant....“

„Určitě tedy budou muset učení lidé přemýšlet o způsobu, jakým by si buď snadno zjednali znalost jakýchkoli jazyků..., anebo aby ustavili jediný nějaký jazyk, jehož by i sami ve vzájemném styku užívali a jemuž by mohli snadno naučit všechny národy.“
(J. A. Komenský: Via lucis, kap. XIX - Linguae universalis ratio)

Stojíme na počátku nového tisíciletí, na prahu převratných společenských změn a obrovského rozvoje informačních technologií, které se logicky promítají i do vyšších nároků na vzdělání. Podíváme-li se s nadhledem na vývoj evropské společnosti, je nesporné, že navzdory všem peripetiím vzkypělého nacionalismu vstoupila Evropa do procesu změn historického významu. Započala cesta, na jejímž konci se postupně rýsují kontury integrované evropské společnosti. Společnosti veskrze kulturně průchodné, s volným tokem informací, ale zároveň společnosti, jejíž kvalita bude přímo úměrná simultánní péči o národní hodnoty. Ty budou fungovat jako „genetické pooly“ umožňující vznik a rozvoj nových hodnot budoucí evropské společnosti.
Ačkoliv se zdá, že jsme blíže k realizaci této - jistě ne nové - myšlenky, teoretické a metodické problémy zvládnutí tohoto procesu jsou stejně veliké a závažné jako ty, jež nalézáme v dílech velkých myslitelů, kteří anticipovali takovouto společnost, toužili po ní a snažili se svou vizi literárně vyjádřit. Mezi ně náleží na místo z nejpřednějších i Jan Amos Komenský.
K problémům souvisejícím s integračními procesy naší civilizace patří nesporně i otázky jazykové komunikace. I dnešní názory na „globalizaci jazykové komunikace“ však mají svou historickou paralelu. Pokusme se proto o určitou historickou reflexi stručným pojednáním o otázce univerzality jazykové komunikace jako předpokladu integrace společnosti, jak ji viděl ve své koncepci nápravy lidské společnosti J. A. Komenský.
U Komenského se tyto myšlenky objevují, jak již bylo uvedeno, v souvislosti s jeho vizí nápravy společnosti, která bude založena na integritě a spolupráci. Součástí této všenápravy je i jazyk, jehož místo - jakožto pojítka společnosti (societatis humanae vinculum) - je zcela nezastupitelné. Proto také stěžejní dílo Komenského, jeho opus grande, Obecná porada o nápravě věcí lidských (De rerum humanarum emendatione consultatio catholica, poprvé vyd. latinsky Academia, Praha 1966, český překlad Svoboda, Praha 1992) zahrnuje ve své páté části, nazvané Panglottia, problematiku jazykovou. Sledujeme-li genezi rozsáhlé heptalogie Obecné porady, čítající více než 3000 stran rukopisu, které byly po léta ztraceny a nalezeny až ve 30. letech minulého století v Halle nad Saalou prof. Tschizewským, vidíme, že od samého počátku svých úvah Komenský promýšlí úlohu jazykové komunikace a jazyka obecně na pozadí procesu, který má vést k dokonalejší lidské společnosti.
Podívejme se tedy blíže na spis „Panglottia, v níž se uvažuje o otevření univerzálních styků mezi národy pomocí moudrého pěstování jazyků a kde se předkládají ukázky věci tak důležité, slibně začaté, k pokusům dalším“.
Hovoříme-li u Komenského o jazyce, například v souvislosti se zmíněnou Panglottií, je třeba mít vždy na zřeteli jeho celkové filozofické vidění světa v daném historickém kontextu (tj. období třicetileté války, z toho plynoucí touha svět mírově uspořádat).
V jeho díle tak můžeme vysledovat 3 hlavní myšlenkové oblasti, které charakterizují dílo Komenského jako celek:
1. pansofie jako rámec a filozofický koncept, jejímž cílem je harmonizace osobnosti a společnosti, včetně vědění;
2. druhou oblastí je pampaedie, formulace cest, jak člověka kultivovat prostřednictvím vzdělávání;
3. třetím nástrojem je panglottie, již Komenský definuje jako linguarum omnium rationabilem culturam, rozumové zušlechťování všech jazyků, vedoucí posléze k vytvoření pansofického, univerzálního jazyka, jímž se podle Komenského měly odstranit příčiny nedorozumění vznikající z nesouladu mezi jazykem a myšlením (tj. věci budeme stejně vyjadřovat, budeme-li je stejně chápat, a naopak). Úzké propojení panglottie a pansofie je tu zcela zřejmé.
Avšak jakému cíli mají tyto tři nástroje sloužit? Odpověď na tuto otázku dává Obecná porada o nápravě věcí lidských jako celek: Všechny tyto nástroje měly být využity lidskou společností pro zvýšení její kvality. Toto je celkový rámec jazykové teorie Komenského, v něm se pak můžeme zabývat jednotlivostmi bez toho, že bychom ztratili vědomí celku a vědomí souvislostí.
Komenský byl přesvědčen, že Bůh svěřil jazyk do péče člověka. Člověk je tedy za jazyk odpovědný nejen sobě, ale také Jemu. Péče je skutečnou péčí jen tehdy, je-li vědomá a racionální. Jak má člověk o svůj jazyk pečovat? Tím, že jej bude zušlechťovat (excolere) a přivádět k dokonalosti (perficere). Podle Komenského neexistuje žádný jazyk, který by se nedal zušlechtit, a úkolem jazyků rozvinutějších je pomáhat vytříbit jazyky méně vyspělé.
Podle Komenského je jazyk vázán svým vznikem, svou existencí a svým fungováním na člověka společensky určeného. Jazyk je jeho bytostnou součástí, je charakteristickým rysem člověčenství. Provází jej po celou dobu jeho života. Člověku přísluší z hlediska jazyka na počátku života nihil sermonis (žádná řeč) a na jeho konci omnia sermonis (vše v řeči). Bez pomoci jiného člověka, bez společnosti by člověk nepřekonal ani počáteční stav, zůstal by oním nihil. Jako důkaz toho, že se řeč nevyvíjí sama od sebe, uvádí Komenský případ „vlčích dětí“. Takto „jazykově“ Komenský vyjádřil společenskou povahu lidské bytosti a důležitost jazykové výchovy pro dosažení maximální jazykové kompetence.
Jazyk jako „societatis humanae vinculum“ (pojítko lidské společnosti) vrůstá hluboko do základů jeho koncepce společenského vývoje. Obecná náprava všech věcí lidských se opírá o kulturní vklad jednotlivých národů celého světa do společné věci. Jazyková kultura chápaná Komenským především jako „cultura omnium linguarum“ (zušlechťování všech jazyků) je proto důležitým prvkem, který tento vklad umožní. Toto pojetí ho vede k analýze úlohy jazyka v lidské společnosti a hlavně pak k formulování úkolů, které jazyk má, aby naplnil svou roli významného fenoménu společenské nápravy.
Komenského vize obnovy společnosti je založena na integritě a spolupráci stejně tak jako filozofie utváření dnešní společnosti. Jedním z předpokladů úspěšné integrace -dnes stejně tak jako v minulosti - je snaha o zvyšování univerzality jazyka.
„Nevyhnutelně tedy také nyní, kdy se hledá obnova veškerého světa a v ni se doufá, bude třeba pomoci jazyků, tj. buď daru jakýchkoli jazyků pro ty, kteří budou rozdílet... světlo moudrosti, anebo nějakého jediného jazyka společného pro všechny národy. I kdyby se zdály oba tyto způsoby nemožné, přece není tomu tak, ale druhý způsob je snazší než první. Neboť je snazší, aby se všichni naučili nějakému jedinému jazyku než jedinec všemu, pokud ovšem má se toho cíle dojít lidskou prací a přičinlivostí. A tak tomu je, protože dary zázraků již ustaly...“ (Via lucis/Cesta světla, kap. XIX - Způsob univerzálního jazyka), uvádí Komenský již ve spise Via lucis (Cesta světla), který vznikl za jeho londýnského pobytu v letech 1641-2.
Minulost se ubírala cestou pokusů vytvořit umělé, ale zároveň životné univerzalizující jazykové systémy. Jedním z proponentů takového jazyka byl i Jan Amos Komenský. Řada badatelů 17. stol. byla přesvědčena, že užívání jednoho jazyka bude přispívat k porozumění mezi obyvateli Země, ať již jsou příslušníky kteréhokoli národa. Odtud pak už byl jen krok k tomu, aby takovýmto jazykem byl jazyk uměle vytvořený.
Jedním z nejstarších, dnes již proslulých pokusů o vytvoření takového jazyka, je projekt univerzálního jazyka Komenského, nazvaný „Lingua harmonica“ (Novae harmonicae linguae Tentamen primum - První pokus o nový harmonický jazyk). Spis se zachoval v rukopise a tvoří přídavek Panglottie, tj. 5. části Obecné porady o nápravě věcí lidských. Komenský jej nikdy nedokončil, ale při práci na něm provedl pozoruhodnou analýzu současných živých jazyků, zejména jejich schopnosti komunikovat vědění a myšlení ve vší celistvosti a současně rozmanitosti. Sdělnost takového jazyka měla totiž být v představách Komenského jedním z klíčových zdrojů prevence společenských konfliktů (včetně konfliktů nejtěžších, válečných).
Tento univerzální jazyk měl být nejen sdělný, ale také přesný (aby vyvolával v myslích lidí vždy stejnou představu), pravidelný (bez jakýchkoli výjimek), bez synonym a homonym, jež jsou podle něj zbytečná a jazyk jen zatěžují, měl by být dále libozvučný, plynulý, bohatý, a přece stručný, skladebný a zcela významonosný (tj. každá jeho hláska by měla význam přesně odpovídající povaze věci - jednoduché věci budou vyjadřovány jednoduše, složené složeně - slova budou sama sebou pochopitelná, takže každé slovo bude totéž, co jeho definice). Také gramatické struktury měly být oproti složité stavbě latiny a dalších jazyků značně zjednodušeny - zde se Komenský opět projevil jako pedagog, neboť má na zřeteli snadnou naučitelnost tohoto jazyka.
V tomto kontextu se vyvíjela i jazyková pedagogika Komenského. Ačkoli původně byl nepochybně hlavním důvodem jeho angažovanosti na tomto poli jeho kritický pohled na soudobou výuku latiny, v níž stále převažovaly scholastické metody, přesáhl posléze jeho zájem tento úzký rámec. Komenského pojetí obsahu vzdělání i vyučovacích metod se stalo součástí jeho celkové koncepce vzdělávání člověka, součástí jeho plánu na reformu vzdělávání vedoucí k nápravě věcí lidských (Obecná porada). Toto komplexní pojetí mělo sjednotit systém školního vzdělávání se systémem vzdělanosti vůbec. V této koncepci sehrála rozhodující roli Komenského pansofie, tvořící metodologický rámec nejen jeho teoretických prací vážících se k jazykovému vyučování - například Methodus linguarum novissima (Nejnovější metoda jazyků), ale i praktických aplikací - například v systému jazykově-věcných učebnic (Vestibulum, Janua linguarum reserata /Brána jazyků otevřená, Atrium, Orbis sensualium pictus/ Svět v obrazech). Právě ve svých jazykových učebnicích uplatnil Komenský své mnohaleté učitelské zkušenosti a své geniální didaktické postřehy. A byly to právě tyto jazykové učebnice, jež se šířily po světě v desítkách jazykových mutací, v mnoha desítkách vydání a které přinesly svému autorovi věhlas a mezinárodní uznání.
Má-li být svět průchodný všem, jak Komenský žádá, je zapotřebí, aby lidé mluvili cizími jazyky - jinými slovy: je zapotřebí kvalitního cizojazyčného vyučování, aby se lidé snadno učili většímu počtu jazyků, anebo, jak bylo již naznačeno výše (viz Via lucis), by bylo řešením „ustavit jeden společný jazyk“. Zdá se tedy, že Komenský osciluje mezi dvěma krajními polohami. Vraťme se proto nyní k jazykovému plánu Panglottie a pokusme se blíže vysvětlit tento zdánlivý rozpor.
Komenský si byl vědom toho, že pro mezinárodní komunikaci by bylo optimálním řešením, aby lidé užívali ve vzájemném styku pouze jediný jazyk (monoglottia). Zároveň však věděl, že v otázce volby, který z existujících jazyků by se měl stát jazykem společným, univerzálním, není možná shoda, neboť každý národ bude upřednostňovat vlastní jazyk.
Vědom si neřešitelnosti této situace, dospěl Komenský posléze k názoru, že bude třeba vytvořit jazyk zcela nový.
Skutečné univerzality komunikace lze tedy podle Komenského dosáhnout jen zcela novým, univerzálním, filozofickým jazykem. Tento nový jazyk musí splňovat kritéria, která stanovil pro jazyk dokonalý - tj. musí být věcný, harmonický, filozofický, snadný, musí být založen na maximálních znalostech hmotného a duchovního světa, všech jeho stránek a vztahů. Aby však vůbec mohl někdy v budoucnu vzniknout živý jazyk univerzální, jejž úzce spojuje s pansofickým výkladem světa, a tedy společností na tomto základě cílevědomě budované, je nutno jej - podle Komenského - opřít o předchozí jazykový vývoj. Tuto jeho představu je možno znázornit jako kužel, jehož vrchol tvoří jediný jazyk společný (monoglottia), střed několik jazyků hlavních (polyglottia), existujících vedle jazyků národních, které pomohou tyto jazyky kultivovat. Základnu tvoří národní jazyky (pantoglottia), mezi něž Komenský počítá všechny existující jazyky. Kvantitativně by bylo možné naopak vyjádřit monoglottii jako nejrozšířenější, tvořící základnu kuželu. V tomto kontextu jazykového vývoje, který reprezentuje různé úrovně jazykové komunikace, představuje pojem panglottia vlastně postupný proces vytváření univerzálního jazyka: pantoglottia polyglottia monoglottia.
Komenský pochopil, že jakýkoli pokus o jazykovou unifikaci má smysl a je možný teprve tehdy, vychází-li z jazykové diversity určitých kvalit. Znamená to, že pro něj je diversita nutným protipólem unifikace. Podle Komenského se lze pokoušet o unifikaci jedině tehdy, budou-li stávající jazyky na takové úrovni svého rozvoje, aby byly schopny poskytnout - bude-li k tomu vůle - obecný model k jazykovému experimentu, jehož cílem by byla jazyková unifikace. Z tohoto zorného úhlu je třeba posuzovat jeho snahu o důsledné pěstění jazyků národních - jejich kultivací a studiem totiž obohatíme naše vědomosti v oblasti lexikální i gramatické, a bude tak připravena půda pro konstrukci nového jazyka.
Má-li jazyk univerzální plnit v Komenským navrženém systému své poslání, svou funkci, musí se svými kvalitami, svými lingvistickými vlastnostmi co nejvíce blížit jazyku dokonalému (lingua perfecta). Podrobnou analýzu toho, jak si Komenský představuje jazyk dokonalý, najdeme v III. kap. Panglottie. Platónský koncept jazyka dokonalého slouží Komenskému k hodnocení jednotlivých jazyků s cílem nalézt vhodného reprezentanta monoglottie. Na druhé straně však na základě analýzy existujících živých jazyků, kdy odkrýval jejich lingvistické přednosti či nedostatky, vytváří Komenský postupně svůj obraz jazyka univerzálního. Jeho návrh je obsažen ve spisku Novae harmonicae linguae Tentamen primum, tvořící přídavek Panglottie a poskytující budoucí komparativní lingvistice zcela unikátní materiál.
Ve snaze vytvořit univerzální jazyk, který by nahradil latinu, tehdy skutečný nástroj mezinárodní komunikace, nebyl Komenský jevem ojedinělým - o takovýto jazyk se pokoušela, jak známo, celá řada významných i méně známých osobností 17. století, např. v Británii, ve Francii, Nizozemí a jinde. Vize, utopie, někdy zcela konkrétní projekty. Diskuse na toto téma se dochovala v korespondenci mnoha myslitelů té doby. Avšak můžeme s jistotou říci, že projekt Komenského je svým způsobem výjimečný. Je totiž součástí konceptu univerzální jazykové komunikace, která měla sdělovat univerzální vědění, a to ve společnosti prosté jakýchkoli bariér mezi lidmi a založené na univerzálním vzdělávání. Komeniology často citované OMNES - OMNIA - OMNINO (tj. všichni - všechno - všemi dostupnými prostředky) tak získalo další dimenzi svého bohatého uplatnění. Navíc nejen z Panglottie a Tentamen, ale i celé řady dalších děl je patrné, že Komenský tyto změny ve prospěch lidstva chápal jako produkt demokratického humanismu, který je schopen poskytnout prostor pro rozvoj tvůrčích sil člověka. Jen tak se podle něj jazyk může stát živou součástí společenského organismu. Ve své konkrétní podobě a obsahu se bude proměňovat tak, aby odrážel měnící se potřeby společnosti a rozvoj poznání. Bude-li respektovat obecné principy, na nichž je vybudována Obecná porada, stane se podle Komenského skutečným integrativním prvkem nové společnosti.
Taková je teoretická báze. Čtenáře však asi bude zajímat, jakým jazykům se má člověk podle Komenského učit; které jazyky jsou ty nejdůležitější či nejvhodnější?
Samozřejmě není možné, aby se člověk naučil nespočetným jazykům; podle Komenského není ani didakticky vhodné učit se více jazykům najednou na stejné úrovni pokročilosti, dokonce může snaha o zvládnutí mnoha jazyků otupit mysl.
„Jazyk, který první vstoupí do mysli, snaží se získat a ovládnout všechna zákoutí myšlenek, aby zde samojediný panoval... Jestliže vstoupí tam i jiný, je považován za cizince a nájemníka, jemuž se sice postoupí místo, ale druhé. Jestliže jich sem vstoupí ještě více, nutně se stane, že se tísní, překážejí si, zastiňují se, takže to nejsou jazyky, nýbrž kousky jazyků...“ (Nejnovější metoda jazyků).
V jazykové koncepci Komenského tak pantoglottie, pěstování všech jazyků, znamená v životě jedince ovládnout vedle mateřštiny především jazyk sousedů, polyglottie je charakterizována potřebou ovládnout cizí jazyk regionální a následuje monoglottie ve formě jazyka univerzálního.

Podívejme se nyní na jednotlivé stupně podrobněji:

1. Jazyk mateřský
Komenský v souladu s tradicí jednoty bratrské, která velmi pečovala o češtinu, usiloval o pěstování mateřského jazyka, v němž se má každému člověku dostat základního vzdělání o světě. „Domácí jazyk je pro každého nejpotřebnější, neboť jej užívá v každodenním obcování s domácími“ (Metoda jazyků). Národní jazyky je však třeba dále zušlechťovat, aby dokázaly zprostředkovat každému člověku veškeré lidské poznání (viz výše, pansofie). Komenský sice reflektuje různou úroveň jazyků národních (hodnotí je z hlediska své ideje jazyka dokonalého), nicméně domnívá se, že žádný z jazyků není tak hrubý, aby se nedal zušlechtit a nepřinesl svému národu nějaký užitek.
„Mezi našimi jazyky v Evropě... není vskutku žádný, v němž by lidé, dokonale s ním obeznámeni, nepoznávali jeho zvláštní přednosti...“
Na češtině, své mateřštině, vyzdvihuje vedle přesně propracovaného pravopisu její půvabnou schopnost ke skládání básní (jako tomu bylo u Řeků a Římanů). Ta je ostatním evropským jazykům zcela nenapodobitelná a je (parafrázujeme-li Komenského dnešní terminologií) založena na metrické pružnosti a flexibilním slovosledu ve verši beze změny smyslu a také na zvukomalebnosti českého jazyka.

2. Jazyk sousedů
Kromě mateřštiny je žádoucí, aby člověk ovládal jazyk svých sousedů. Geografický aspekt je v jazykové koncepci Komenského velmi důležitý. Nejčastěji se totiž člověk potřebuje domluvit se svým sousedem, říká Komenský a připomíná výrok Augustinův, že totiž člověk raději mluví se svým psem než s člověkem neznámého jazyka. V komunikaci se sousedy mluvícími cizím jazykem však Komenský spatřuje i vzájemnou výměnu kulturních hodnot (Nejnovější metoda jazyků, Panglottia).

3. Cizí jazyk regionální
Vedle jazyků národních a jazyků sousedních národů doporučuje Komenský učit se jazyky, které se z různých historických příčin stanou jazykem dominujícím v tom kterém regionu - v Evropě své doby za takovéto jazyky považoval němčinu, slovanštinu a latinu.
Celková jazyková koncepce Komenského reprezentovaná panglottií však předpokládala takový jazykový vývoj, který vyústí v jeden společný jazyk jednoho kontinentu, takže člověk ovládající čtyři jazyky se domluví na celém světě (pozn.: v době Komenského ještě nebyla známa Austrálie).

4. Univerzální jazyk
Odtud byl jen krůček k jednomu jazyku společnému všem lidem na světě. Jazyku, který by nebyl mateřským jazykem pro žádnou lidskou populaci, aby nikoho nezvýhodňoval, a rovněž proto, že Komenský mezi existujícími jazyky nenašel žádného ideálního reprezentanta. Po jistou dobu se domníval, že by tímto jazykem mohla být latina, neboť v té době byla užívána mezi vzdělanými lidmi jako univerzální komunikační prostředek. Posléze se však přiklání k tomu, aby se monoglottií stal, jak již bylo uvedeno výše, nově utvořený univerzální jazyk (Tentamen).
Komenský ve své myšlenkové konstrukci obdivuhodným způsobem postupně proměňuje tuto zdánlivě paradoxní představu (na jedné straně apeluje na kultivaci jazyků národních a na straně druhé se snaží vytvořit jazyk univerzální) v mohutný proud postupné jazykové emancipace nově se tvořící společnosti. V něm se postupně stává dominantním požadavek jediného, společného, dokonalého - tedy monoglottické komunikace představované jazykem univerzálním. Jazykem, do nějž by i všechny stávající jazyky přispěly svými nejlepšími lingvistickými hodnotami. A to jazyky živé i klasické (ani latina sama už nemohla dostatečně plnit funkci mezinárodního komunikačního pojítka). Evropa se ale po třicetileté válce ubírala jinou cestou a nijak netoužila po vytváření nadnárodních celků. Naopak dávala přednost národní emancipaci a šla cestou kultivace národních jazyků. Tento proces probíhal prakticky až do dnešní doby a teprve po zkušenosti ze dvou světových válečných konfliktů dospěla Evropa k řešení, které by do budoucna mělo těmto katastrofám zabránit: integraci. Navíc je integrace v současné době ještě silně umocněna působením technologické propojenosti světa, nezávislým na vůli jedinců, ba ani společnosti.
Pokud jde o jazyk, můžeme říci, že podmínky se zcela obrátily. Zatímco v době Komenského i dobách pozdějších chtěli jednotliví myslitelé vyvolat jednotící pohyb nabídkou univerzálních jazyků ve funkci jazyka společného, dnes již objektivně existuje potřeba společného jazyka, který by se uplatnil v integračních procesech současnosti. Existence univerzálních jazyků sama o sobě ještě neznamená, že lidé budou tento jazyk používat. To byl případ nejen umělých jazyků 17. století, ale i pozdějších jazyků (jako esperanto, interlingva, volapűk, ido nebo occidental). Postupně ovšem jazykověda dospěla k poznání, že tyto novodobé umělé jazyky nemohou naplnit požadavek univerzality ani integrativní funkce společného jazyka, neboť implicitně neobsahovaly schopnost samovývoje, a tudíž nemohly plnit onu společenskou roli, kterou by jim jejich tvůrci rádi svěřili. Tyto umělé jazyky nebyly schopny reagovat na měnící se životní podmínky lidí a rozvoj lidského poznání. Právě na tom je založen fakt, že každý přirozený živý jazyk se vyvíjí. Naproti tomu všechny jazyky umělé jsou nejen jednoduché (což je pozitivní), ale také neschopné plně uspokojit potřeby společnosti na vzájemné dorozumívání. Umělému jazyku chybí homogenní jazykové společenství, kterému by sloužil jako skutečný živý jazyk ve všech životních situacích. Navíc přirozené jazyky jsou velmi úzce spjaty s kulturním dědictvím dané společnosti - je proto nemyslitelné, že by se některý národ vzdal svého jazyka a převzal jazyk uměle vytvořený. A tak i tyto pokusy o řešení jednotné jazykové komunikace vyzněly naprázdno. Jediné esperanto (v němž vycházejí i knihy, časopisy a konají se konference) se rozšířilo více a stalo se pomocným dorozumívacím prostředkem - nikoli však skutečným jazykem univerzálním.
Jaká je tedy dnes perspektiva společného jazyka ve společné Evropě a posléze ve světě?
Zdá se, že je rozhodnuto - i když mnozí se s tím jen těžko smiřujeme a promítáme do této problematiky své subjektivní prožívání - neboť vlivem působení informačních technologií, zejména internetu, je expanze „mezinárodní angličtiny“ nezadržitelná. Tento společný jazyk se stal zprostředkovatelem nejen informací ekonomických a technologických, ale také do značné míry vzájemně sdílených kulturních hodnot. Není totožný s angličtinou coby jazykem, jímž mluví miliony rodilých mluvčích. Ani jím nemůže být, neboť se jako každý přirozený jazyk vyvíjí. Tento jazyk především slouží uspokojení potřeby po základní komunikaci a proměňuje se tak, jak se proměňuje svět jeho uživatelů. Jeho výhodou je skutečnost, že koexistuje vedle „národní angličtiny“, která mu po jazykové stránce slouží jako určitý korektiv.
Tento „nový univerzální jazyk“, s nímž jako světové společenství vcházíme do 21. století, je skutečným integrujícím fenoménem společnosti. Ve skutečnosti má svým posláním (i když ne lingvistickou hodnotou) mnohem blíže k univerzálnímu jazyku Jana Amose Komenského než ostatním novodobým univerzálním jazykům (jako esperanto apod.). Je dobré si uvědomit, proč tomu tak je.
Každá doba má své „labyrinty“ a své představy o „ráji srdce“. Tomu odpovídají i pokusy, jak se z nich vymanit a naše touhy naplnit. Je asi dobře, připomeneme-li, že Jan Amos Komenský, osobnost v našich kulturních dějinách z největších, viděl takovou možnost v jednom z atributů lidství, totiž v jazyce. Nepochybně proto nejrůznější aspekty lingvistické a lingvodidaktické tvoří podstatnou a v mnohém ohledu jedinečnou součást jeho myšlenkového odkazu. Zatímco jiné stránky Komenského života a díla (např. dobový kontext, pedagogické a vzdělávací koncepce) opakovaně přitahují naši pozornost, snažil se tento příspěvek přiblížit čtenářům Komenského z pohledu méně tradičního.

Univerzita Karlova - 3. lékařská fakulta