Rozhovor s doc. MUDr. Jozefem Hozou, CSc., přednostou Kliniky dětského a dorostového lékařství VFN v Praze
Renata Červenková  
SANQUIS č.48/2006, str. 6

Kdyby se u nás udělovaly medaile za pracovní věrnost, měl by ji doma v šuplíku. Čtyři desítky let téměř den co den míří totiž Jozef Hoza až k samému konci půvabné ulice Ke Karlovu, kde stojí tu více, tu méně oprýskaný areál nejstarší pražské dětské nemocnice. Jemu upsal svůj život stejně poctivě a oddaně jako pediatrii.

Jak se kluk ze slovenských Smižan vlastně ocitne v Praze?
Při přijímacích pohovorech na lékařskou fakultu Komenského univerzity v Bratislavě mi nabídli, že pokud je udělám, mohu studovat buď tam, nebo na některé z českých vysokých škol. Zrovna totiž probíhala akce, kdy čeští studenti chodili studovat na Slovensko a naopak. Týden poté jsem dostal dopis z Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy, že jsem přijat. Vyděsilo mě to, ale mé široké příbuzenstvo, nejvíc však tatínek, bylo nadšeno a přesvědčilo mě, že Praha a Univerzita Karlova je ta nejsprávnější volba.

Vy jste v ní nejspíš do té doby nebyl, že?
Ne. Nejdál jsem byl v Bratislavě. A pak jsem 29. září 1958 nasedl v sobotu večer do rychlíku Michalovce - Košice - Žilina - Olomouc - Praha a v neděli ráno vystoupil na Hlavním nádraží. První hodiny mi vyrazily dech. To bylo pro mě opravdu něco neuvěřitelného. Na koleji ovšem nováčky v neděli nepřijímali. Zachránil mě fotbal: jako fanoušek jsem věděl, že Slavie hraje zápas. Teď si představte, že jsem přišel na stadion, kde bylo zhruba dvacet tisíc lidí! Tolik jsem jich pohromadě ještě neviděl! Druhý šok. Tady přece nemůžu žít, říkal jsem si, a do deníčku, který jsem si ten den začal vést, jsem napsal: „Budu tady první semestr a pak půjdu do Bratislavy.“ Další dny a týdny ovšem moje rozhodnutí změnily.

Proč právě lékařství? A proč dětské?
Když jsem v sedmi letech nešťastně upadl z kola, maminka mi poranění léčila slaninou, a já dostal těžkou osteomyelitidu. Tenkrát, v roce 1947, ji léčili postaru protahováním všelijakých gáz podkožím, což nefungovalo, takže jsem se po třičtvrtě roce strádání po různých nemocnicích dostal na bratislavskou ortopedickou kliniku profesora Červeňanského. Tady jsem dostal snad jako jedno z prvních slovenských dětí penicilin a do 30 dní jsem byl v podstatě zdráv. Od té doby mi špitál uvízl v podvědomí: jste-li v něm dlouho, ztratíte strach. Když maminka zabíjela kuřata na neděli, brával jsem si srdíčko a pitval jsem ho a školní biologii jsem si přebíral přes tu „chirurgii“. Jak vidíte, rozhodování nebylo složité.

Kromě dvou popromočních let v Českém Krumlově, kam vás zavála umístěnka, působíte pořád na stejné klinice. Nepochybně jste dostával nabídky odjinud. Proč jste se nedal nikdy zlákat?
První zajímavé nabídky přišly ze severských zemí, a to kolem roku 1968, kdy jsem se věnoval akutním stavům a novorozencům. Tehdy zejména lidé v mém věku váhali, zda tady zůstat či ne. Já nakonec zůstal, protože jsem měl pocit, že tu můžu udělat dost užitečné práce - a nelituju. Na přelomu 90. let se pak na Karlově spojily dvě dětské kliniky. Jelikož jsem v konkurzu na přednostu neuspěl, měl jsem dvě možnosti: zůstat, nebo kývnout na některou z nabídek z jiných dětských klinik v Praze i mimo ni. Obor dětské revmatologie, který jsem zakládal s profesorem Stanislavem Havelkou z Revmatologického ústavu, se mi ale zdál tak dobře rozběhnutý, že mi přišla škoda od toho utéct. Navíc za dva roky jsem v dalším konkurzu už uspěl.

Existuje něco, co vám na téhle klinice chybí? A z čeho se naopak nejvíc radujete?
Úplně nejvíc mi chybí mládí, tedy to mé. Dnešní možnosti jsou totiž tak obrovské, že strašně lituju, že my je nezažili. Pediatr ale musí přát dětem... Teď vážně: chybějí mi pevná pravidla týkající se jak samotného zdravotnického systému, tak jeho financování, jimiž by se člověk mohl aspoň nějakou dobu řídit. Jejich absence nám brání v tom, abychom mohli naplno rozvinout onen obrovský potenciál těch, kteří na naší klinice pracují.
Nejvíc mě pak těší, že navzdory tomu potkávám lidi, kteří tu pracovat chtějí a mají navíc respekt celé české medicíny. Fakt, že doktoři „z Karlova“ jsou nositeli objevů nových chorob, mě posiluje a povzbuzuje.
Neméně mě ovšem těší, že v drtivé většině případů jsou spokojeni také rodiče a děti sem nemusí táhnout za ruku násilím. Mnohé dokonce běží před nimi a usmívají se -a to je to hlavní: vždyť dítě má mít v nemocnici pocit stejného bezpečí jako doma. Jakmile někde u Kalicha, cestou z Lékařského domu, potkám maminku, která zřejmě míří k nám, ale dítě doslova vleče za sebou, vím, že jsme někdy něco u nás podcenili a dítě se k nám bojí jít.

Mimochodem, máte nějaký zaručený recept, jak s dítětem, které se v roli pacienta nachází ve svízelné situaci, navázat v ordinaci kontakt?
Jistě - Večerníček. Tvrdím, že dětský doktor, který neví, co v něm předchozí večer běželo, ještě pro tuhle profesi nedozrál.

Jsou dnešní děti z vašeho pohledu, pane docente, jiné než ty, které jste léčil na klinice v 70. a 80. letech?
Nejsou. Jsou barevnější, to jak přibývá dětí různých ras. Zdá se mi nicméně, že ubývá dětí vyrovnanějších a klidnějších, které jsem si snadno získával. Jsou teď sebevědomější, ale také výbušnější, na druhé straně zase utaženější. Polarizace se zkrátka rozšířila. Dřív jsem tak často nezažil děti velmi utrápené nebo velmi sebevědomé.

A kdybyste srovnal složení svých pacientů?
Tak to se změnilo výrazně. V roce 1964, kdy jsem promoval, i následující roky převládaly respirační a jiné infekce. Kojenecká úmrtnost, převážně na těžké průjmové infekce, se tehdy pohybovala kolem 20 promile, teď jsou to pouhá tři. Strašně moc však přibylo dětí s alergickými chorobami - dřív trápily desetinu dětí, momentálně má nějakou alergii každé čtvrté a každé druhé má k němu dispozici. Valem přibývá i chroniků, hlavně dětí s diabetem a chronickými záněty. Často si myslím, že to je daň za nové poznatky, které nám umožňují řadu nemocí nějak zvládnout. A poslední velký rozdíl: nikdy v minulosti nebylo tolik smrtelných dětských úrazů. Mimochodem, ve všech industriálních zemích vévodí příčině mortality dětí od jednoho roku věku otravy a úrazy.

Podle statistik mohou za mnohé z nich autohavárie.
A k nim si připočtěte ještě týrané dítě. Nebudeme si namlouvat, že dřív u nás tahle hrůza nebyla. Byla, ale tabuizovaná. Lékaři kolem primáře Březiny z Ostravy o ní sice psali už v 50. a 60. letech, ale informace se dostaly jen k pár zasvěceným na konferencích, ne do médií, tedy k veřejnosti. Mě teď trápí, že narůstá vzájemné týrání mezi dětmi, šikana. Dosud u nás naštěstí tímto způsobem zemřelo málo dětí. Mým tipem do dalšího milénia však je, že psychické poruchy jako následky toho, že oběť neunese konflikt prostředí, možností a schopností, přidělají pediatrům v budoucnu hodně vrásek.

Čemu tuto epidemii násilí přičítáte?
Mám na to svou teorii: pokud je šikanován občan obecně, není už moc nálada na šikanu v malém. Jenže změna režimu na šikanování ve velkém ubrala...

O týrání i šikaně se už naštěstí mluví veřejně. Nesrovnatelně víc se však propírá imunita: na ni svádíme, mám pocit, kdejaký neduh. Jak jsou na tom dnešní děti s obranyschopností skutečně?
Ony stesky jsou ohromným zjednodušením problému a nepochopením, co vlastně imunitní systém představuje. Chybějí totiž základní informace, tedy osvěta. Drtivá většina dětí se narodí s dobrým imunitním systémem. Dobře živené a očkované dítě, vedené k různým aktivitám včetně pohybových, je imunologicky zdravé. Nesouhlasím s názorem, že děti jsou zdevastované. Problém tkví v něčem jiném: žijí v prostředí, které je na imunitní systém nesmírně náročné. Kromě něj sehrává negativní roli ještě současný životní styl. Týdně prosedí český teenager, jak ukázaly poslední průzkumy, třicet hodin u televize. Přesto jeho zdravotní potíže svedou někteří rodiče na imunitu.

Na rozdíl od laiků jste vy na imunitu expert, neboť jste si jako specializaci zvolil revmatologii, tedy autoimunitní choroby. Čím vás tak zaujaly?
Když jsem v 80. letech mapoval, co se v naší pediatrii rozvíjí, zjistil jsem, že především problematika novorozenecká, neonatologie a péče o nedonošené děti. Však jsem tam odsloužil tisíce hodin a mnoho odpracoval, stál jsem u zrodu řady nových metod. Bylo mi ale jasné, že tento obor potřebuje do budoucna mládí, a já tedy jako lehce usedlý hledal něco jiného, ovšem spojeného s moderní medicínou. Tehdy mě zaujal model autoimunitních chorob, hlavně pojiva, tedy revmatologie. Zdál se mi totiž otevřený pro různé vstupy. Značný podíl na tom měl profesor Stanislav Havelka: původně pediatr znalý světa i revmatologie, moudrý a trpělivý, k nám chodíval jako konziliář. V mnoha směrech mi otevřel cestu k lidem, kteří toho na tomto poli hodně uměli. Navíc tu byla skupina dětí, o které jsme se do té doby neuměli dobře postarat. Konečně bylo možné léčit juvenilní idiopatickou artritidu tak, aby nekončily na vozíku. A jsem strašně rád, že se nám podařilo vybudovat obor natolik dobře, že revmatologie na Karlově má zvuk doma stejně jako v zahraničí.

Osobně považuji za paradox doby, že na jedné straně tisíce úzkostných rodičů nedovolí s nejrůznějším odůvodněním svým dětem, aby si šly hrát ven s vrstevníky, a na straně druhé je třeba nemilosrdně posílají s nudlí a kašlem do školky či školy a moc se nestarají o to, co dítě přes den jí.
Souhlasím. V současné době se už například diskutuje hygienická teorie vzniku astmatu. Vychází z faktu, že dítě, exponované v raném věku různým vlivům zevního prostředí, od infekčních až po klimatické, se setkává s řadou zevních podnětů. To přiměje imunitní systém k tréninku, takže pozdější impulzy zvenku daleko lépe snáší. Začíná se mít za to, že současný nárůst alergických chorob vzniká proto, že děti v prvních letech držíme příliš izolovaně, v monotónním prostředí, takže nemohou zvládnout náraz zvenčí, který je čeká v kolektivu. Srovnání nemocnosti s časy, kdy jsme hromadně pobývaly v jeslích a školkách, s dnešními dětmi je možná cosi, co není nejlepší. Otázkou je, zda to lze nějak rozlišit ve větších populačních celcích. Proto by rodiče měli vyvažovat přiměřenost a vyrovnanost domácího mikroklimatu pobytem dítěte v prostředí variabilním, od hřiště přes školku až po les. V tom, že se tak mnohdy neděje, vidím největší rodičovskou chybu. Navíc mnohé matky jsou sice s dětmi doma, ale nevěnují jim tolik času jako někdejší matky, které byly doma méně, ale tím intenzivněji se potomkům věnovaly. Ty současné se s nimi dost často dokonce nudí. My totiž dětem v míře nebývalé zajišťujeme hmotné statky, ale na děti necháváme stále víc působit někoho jiného, třeba média nebo zájmové skupiny, ne vždy však ty pravé.

Jaké díry v plotě byste našel u praktických pediatrů?
Tato země je pokryta primární péčí dětským lékařem od narození až po 19 let věku. Tak úžasný systém dokázal naprosto jednoznačně změnit osudy mnoha dětí a rodin. Problém vidím v tom, že síť praktiků přešla po roce 1989 zcela do privátní sféry, a ta se trochu odtrhla od pracovišť nemocničních a klinických, takže se obor rozštěpil. Já osobně v tom pozitivum neshledávám už proto, že se na 2400 lékařů ocitlo v částečné izolaci. Jejich průměrný věk je ze všech profesních skupin nejvyšší - přes 50 let, a většinou jde o ženy. Budoucnost závisí od toho, zda se opět stmelíme a společně přitáhneme k pediatrii mladé lékaře.
Jistá nevyrovnanost kvality péče poskytované v terénu je dána také tím, že většina dětských praktiků získala nejvíc poznatků v systému, kdy zajišťovali především prevenci a při každé nejasnosti odesílali děti do nemocnic. To se už - a zcela správně - otočilo: většina dětí stoná doma, v náručí matky, což je nejideálnější místo pro uzdravení. Tyhle vyšší nároky fyzické, mentální i odborné ale nezvládají všichni. Pro zajímavost: když jsem na kliniku v roce 1966 nastoupil, byly tu dvě a na každé 240 lůžek, průměrná hospitalizace - 22 dní. Teď máme jednu kliniku, v níž děti pobývají průměrně ani ne týden. Kde stonají? Doma.
Profesor Koutecký vyslovil jednou na své přednášce pozoruhodnou větu: „Jsme takoví doktoři, jací jsme lidé.“ No a praktici jsou taky lidi.

Medikům přednášíte léta i vy. Vysíláte k nim nějaké své moudro, poselství, zásadu?
Na motivační přednášce, jak říkáme prvnímu setkání studentů medicíny s dětským lékařstvím, končívám obvykle myšlenkou, která je možná citát, jen nevím koho: „Děti jsou nadějí této planety. Budou? A budou šťastné?“

Renata Červenková
Autorka pracuje v časopise Reader’s Digest Výběr

Doc. MUDr. Jozef Hoza, CSc. (65)
- 1964 - promoval na Fakultě dětského lékařství UK v Praze
- 1964 - 1966 - dětské oddělení Nemocnice v Českém Krumlově
- od 1966 - Klinika dětského a dorostového lékařství 1. LF UK a VFN v Praze (původně Dětská fakultní nemocnice v Praze, později IV. dětská klinika VFN) - přednostou v letech 1989-1990 a od 1992 dosud
- předseda České pediatrické společnosti ČLS JEP
- člen České chemoterapeutické společnosti a České revmatologické společnosti ČLS JEP
- člen PRINTO (Pediatric Rheumatology International Trials Organisation)
- člen akreditačních a kategorizačních komisí, redakčních rad
- řešitel vědeckých grantů zaměřených na měření kostní denzity u dětí
- autor učebnic a monografií
- ženatý

 



obsah čísla 48 ročník 2006





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA