Smírčí kříže
Ivan Brezina  
SANQUIS č.49/2007, str. 78

Kamenných křížů rozhozených porůznu v krajině bylo dosud na území Česka zdokumentováno asi 1500. Někdy na ně narazíte náhle, jakoby bez varování u cesty či uprostřed vesnice. Jindy se je vydáte hledat, ale dlouhé hodiny bloudíte polními úvozy a zarostlými pasekami - kříže jako by se před vámi schovávaly.

Dlouhá staletí se o ně skoro nikdo nezajímal. Věděli o nich jen místní lidé, kteří se jich buď obávali, nebo se je dokonce pokoušeli využít k magickým rituálům. Věřilo se například, že vlas vložený do spáry v kameni kříže přivolá lásku milované bytosti.

Svědkové neštěstí
Dnes kříže zažívají vlnu zájmu. Stále častěji se stávají předmětem výzkumu historiků a cílem turistů, které oslovuje jejich tajemstvím zahalený původ. Na rozdíl třeba od hřbitovních pomníků a božích muk je totiž účel většiny těchto krajinných solitérů nejasný. Až na pár výjimek, které nesou letopočet, často neznáme ani přibližnou dobu jejich vztyčení. Podle lidového podání ale téměř vždy označují místa dávných vražd a neštěstí. Zdá se proto, že souvisejí s tzv. magdeburským či saským právem. Právě proto bývají také označovány jako „smírčí kříže“.
V dobách, kdy ještě v Evropě světská moc neměla sílu k potrestání všech zločinů, často fungovala krevní msta. Magdeburské právo se jí od raného středověku snažilo zabránit mimosoudním vyrovnáním vraha s rodinou oběti. Pokud vyznal svou vinu a zaplatil odškodnění, pozůstalí mu odpustili. V pozdějších dobách sice trestu stejně neunikl, ale smír s pozůstalými aspoň jeho duši zaručil smír s Bohem. Na znamení lítosti musel vrah za svou oběť nechat sloužit mši a často také na své náklady postavit smírčí kříž.
Papír podléhá času mnohem rychleji než kámen. Písemné smírčí smlouvy se proto historikům podařilo dohledat jen k nepatrnému zlomku křížů. Záhadou také je, proč se smírčí kříže na území dnešní České republiky vyskytují i tam, kde nikdy nežilo německé obyvatelstvo a kde saské právo neplatilo. Spíš se zdá, že snaha smířit duši pachatele či oběti s Bohem byla až do počátku novověku obecně lidskou potřebou, která se neřídila zákony ani národností. Často ani nemuselo jít o zločin - smíření si vyžadovala i různá neštěstí.
U Třebihoště ve východních Čechách tak můžete najít kříž s nápisem, podle něhož tu v roce 1720 „Vilém Mikš spadl z hrušky“. U nedalekých Lázní Bělohrad kdysi v bažině zabloudil a utonul jezdec s koněm. U silnice do Nové Vsi nad Popelkou zase označuje kříž místo, kde prý se někdy kolem roku 1700 zabil pádem z koně císařský posel.
Na některých smírčích křížích lze dodnes rozeznat vytesaný motiv vražedné zbraně: meče, dýky, ale v novější době třeba i pistole. Jinde se objevuje charakteristika povolání zemřelého, například řeznická sekera nebo krejčovská jehla.
Některé kříže postupem času vešly do národních dějin. V Přibyslavi u Nové Paky stojí kříž s erozí vyhlazeným reliéfem Krista, který byl prý kdysi vztyčen na místě vraždy mnicha. V roce 1833 si ho za své „Pouti Krkonošské“ zakreslil do notesu básník Karel Hynek Mácha.
Původní smysl smírčích křížů se často postupem času vytratil a místní lidé ho překryli nánosem romantických legend. Mnohdy se v nich objevuje motiv tragického souboje, případně svatebčanů pobitých zhrzeným nápadníkem. V Roztokách u Jilemnice stojí kříž v místech, kde prý kdysi bývala tvrz Prklín. Podle pověsti tu žily dvě sestry, které se po smrti rodičů upnuly jedna na druhou. Když se starší sestra vdala, po svatební hostině odjížděla s manželem na jeho sídlo. Mladší sestra jí chtěla zamávat, ale vyklonila se z okna a zabila se pádem do příkopu.
Někdy se ke kříži nabízí hned několik různých vysvětlení. V Bílých Poličanech byl v místě zvaném Na Kozáčku buď zabit ruský kozák, nebo tam měla kdysi louku rodina Kozáčkova. Hospodáři prý při nakládání sena praskl provaz, kterým přitahoval dřevěnou pavézu. Ta se vymrštila a na místě ho usmrtila. Která verze se vám líbí víc?

Zamlžené příběhy
Smírčí kříže z české krajiny pomalu mizí. Některé vzaly zasvé při rozšiřování cest a úpravě pozemků, jiné posloužily jako stavební materiál, další se zase pomalu propadají do země a ztrácejí lidským očím. Řada křížů byla v minulosti v dobré víře svezena do skupin umístěných ve středu vesnic, čímž se navždy přerušila jejich kontinuita s původním místem. Dnes se občas stávají předmětem zájmu „sběratelů“ a jsou prostě ukradeny. Česká krajina tak přichází o své příběhy - kolektivní paměť, která ji spojuje s dávnou minulostí. Právě příběhy jsou přitom tím, co moderního člověka na smírčích křížích tolik vzrušuje. Příběhy zamlžené tak, že si do nich můžete promítnout sám sebe.

 



obsah čísla 49 ročník 2007





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA