Na první pohled je velmi křehká. Na jevišti i mimo něj. Když ji ale chvíli pozorujete při tréninku v tanečním sále a zvláště pak když se jí po něm začnete vyptávat na takové ty obyčejné lidské věci, jako jsou blízcí lidé či plány do budoucna, přestanete se divit, proč se zrovna tahle dívka z Horních Počernic vypracovala až na primabalerínu nejprestižnějšího baletního domu na světě. Daria Klimentová − evidentně − nic nenechává náhodě. A přesně ví, co nechce.
Před dvěma roky jste ukončila kariéru v Anglickém národním baletu. Co teď děláte?
Učím studenty na The Royal Ballet School při londýnské opeře. Baví vás učit?
Baví. Kolik máte studentů?
Momentálně 16 dívek. Učím balet, učím variace, repertoár, špičky, pas de deux, rehabilitaci. Když přijdou i kluci, je nás přes třicet.
Jsou dobří?
Jsou skvělí. Úžasný materiál. Jsou to vlastně ty nejlepší talenty z celého světa.
Jak to?
To je takový systém v The Royal Ballet School. Její ředitel jezdí na velké světové soutěže mladých talentů a oslovuje tam vítěze. Jde prostě za nimi a nabídne jim stipendium na londýnské královské škole. Většina neodmítne. Studovat na škole, která má ve světě jedno z nejzvučnějších jmen, je prostě výhra. A my, učitelé, proto můžeme pracovat s nejlepšími talenty.
Je těžké tam získat práci jako pedagog?
Ano, stojí se fronta.
Primabalerína měla přednost?
To nevím, to byste se měla zeptat těch, kdo pořádali konkurz.
Vy jste po letech v roli primabaleríny na první londýnské scéně dělala konkurz?
No jasně, nevím, jak to chodí tady, ale v Anglii se na všechny takovéto posty dělá konkurz.
Jak vypadá konkurz na učitele tance?
Musíte splnit všechny podmínky jako při každém konkurzu, pak ve finále dáte před komisí trénink se žáky, abyste předvedla, jak umíte pracovat. Následuje dvouhodinové interview, kdy se vás ptají, jak byste reagovala v různých situacích, jež by při práci s mladými lidmi mohly nastat. Je to poměrně náročné a přísné. A abych nezapomněla, samozřejmě musíte mít patřičné vzdělání. Vystudovala jsem proto pedagogickou školu − bylo to jednoroční intenzivní studium, které se soustředilo na metodiku práce s tanečníkem a pak také na psychologii, anatomii a další obory. Mimochodem, tohle studium mi zaplatil Dancers Resettlement Fund, který pomáhá bývalým tanečníkům s rekvalifikací.
To jsou taneční odbory?
Ne, ne. Je to spíš sdružení, které založili naši fanoušci. Vybudovali fond, pro nějž peníze asi získávají především od sponzorů, a přispívají stárnoucím či už bývalým tanečníkům na studia (aby mohli najít nové zaměstnání) nebo třeba i na rozjetí vlastního byznysu.
To by přivítali i čeští tanečníci. Pokud vím, po ukončení kariéry jsou zcela bezprizorní.
No, je třeba ale zdůraznit, že v tom fondu nerozdávají peníze jen tak. Musíte být skutečně špičkovým tanečníkem, mít za sebou práci pro přední baletní domy v zemi − jako je Anglický národní balet, Skotský balet, Královský balet, Birminghamský královský balet. A ještě − peníze vám nedají do ruky, nemůžete je probendit. Podáte si žádost, a když ji přijmou, pošlou peníze na adresu školy, kde chcete studovat, nebo na účet firmy, kde se rekvalifikujete, nebo na účet firmy, kterou jste založila. Ale v tomto případě musíte také prokazovat, že ty peníze využíváte skutečně pro účely podnikání.
Všichni žadatelé, jsou-li shledáni vhodnými kandidáty pro takovou podporu, dostávají stejnou sumu peněz?
Kdepak, i v tom jsou velké rozdíly. Výše finanční podpory je odstupňována podle počtu let, po která jste pracovala v těch předních baletních domech, respektive ve Velké Británii.
Vy jste tančila přes 20 let…
… a to je hodně, samozřejmě. Mohla bych dostat poměrně významnou finanční pomoc. Klidně mohu vystudovat ještě dvě až tři školy, a kdoví, třeba je ještě vystuduji. O tu podporu totiž mohu zažádat kdykoliv, třeba i v šedesáti letech, když budu mít chuť a sílu začínat ještě znovu. Kdybych si chtěla otevřít kavárnu nebo si udělat kuchařský kurz, přispějí mi. Vyčerpala jsem zatím jen menší část oné podpory. Obdivuhodný záchranný systém.
Ano, je to skvělé. Znám baleťáka, který se díky němu živí jako pilot dopravních letadel. A jedna kolegyně zase pilotuje vrtulníky. Nebo můj bývalý partner, Švéd, se přeškolil na pekaře. A peče chleba. Zase díky tomu fondu. Založili jej lidé, kteří milují balet a vědí, jak těžké je to povolání. Když ve třiceti pěti nebo čtyřiceti letech skončíme, nemáme vůbec nic. Vy jste neměla chuť začít po skončení kariéry někde úplně jinde a jinak?
Ani ne. Nebo spíš − zatím ne.
Pokud si vzpomínám, určitý čas jste i při práci v Anglickém národním baletu fotografovala, fotky také vystavovala. Myslela jsem si, že je to váš plán B a jednou si založíte živnost coby fotograf.
No, do jisté míry a jistý čas jsem si to také myslela. Fotila jsem jako blázen. Jenže k tomu jsem tančila, jezdila po celém světě − a najednou mi ta kabela s fotoaparátem připadala těžká. Dnes se k tomu vracím, řekněme, že je to znovu plán B. Nebo C? Uvidíme. Znám tanečnice i tanečníky, kteří s nějakým plánem B vůbec nepočítali.
Tak to musíte být hodně naivní, když při téhle profesi nepřemýšlíte o tom, co bude pak. To je poměrně zásadní otázka a já si ji kladu asi už tak od pětadvaceti. Asi proto, že jsem už taková povaha, a za druhé − měla jsem okolo sebe docela dost příkladů, jak to nemusí dobře dopadnout. Jeden kolega třeba na konci kariéry začal pít a pil tak, že ve čtyřiceti zemřel. Vůbec to nezvládl. A znám spoustu tanečnic, které tancovaly, tancovaly, až ve čtyřiceti už nemohly mít děti. Ani jedno, ani druhé jsem nechtěla připustit.
Většina z nás řeší podobná dilemata, ale to vaše řemeslo mi přijde zvláště kruté.
Když jste skutečně na špičce, každý večer aplaus, premiéry, píše se o vás v novinách, je dost těžké si uchovat racionální uvažování a držet se při zemi. Prostě si lítáte, makáte, užíváte si to. To není jen případ tanečníků, to mají možná všichni umělci. A pak ten náraz, když tohle všechno zmizí, je samozřejmě drsný.
Není tedy lepší skončit s baletem dříve, aby byl ještě čas na druhý začátek? Ve čtyřiceti je dost pozdě.
Asi by to bylo lepší. Začínat ve čtyřiceti je hodně těžké, a navíc my neumíme nic jiného. Roky a roky zvedáte nohy na sále, pak přijdete domů a nemáte už ani sílu si přečíst knížku. Anebo někdo ani nesleduje televizi, nečte noviny. Fakt nejsme moc vzdělaní, a tak se skutečně hůř hledá uplatnění bez baletu. Záleží na každém z nás, jak si zařídí život a zda dokáže být šťastný. Teď jsem ještě Daria Klimentová, ta slavná primabalerína, ještě mě chtějí, zvou na gala, jezdím po celém světě. Ale co bude za pět šest let? Každý den přicházejí nová jména. Jste ředitelem baletu v divadle, po pár letech vás ale stejně odvolají. Je to potřeba, přirozený vývoj. A kdo byla Daria? Snad jen jako choreograf může tanečník zůstat déle u profese, ale − kolik je mezi námi choreografů? Jestliže jste jako plán B zvolila dráhu pedagoga, mám si to vyložit tak, že je to v současné situaci sázka na jistotu?
Učím už čtrnáct let. Každé léto tady v Praze pořádám master class pro studenty z celého světa a zvu sem jako učitele ty nejlepší současné tanečníky. Je to velmi intenzivní setkávání, intenzivní výuka, časově vymezená. To už umím. Nebyla jsem si ale jistá, zda jsem ta správná povaha na pravidelný školní systém. Učit po celý rok a každý den je trochu jiné kafe. Proto jsem vlastně šla do konkurzu na Královskou baletní školu − abych si to vyzkoušela. A smlouvu jsem podepsala na jeden rok. Bavilo mě to, tak jsem to podepsala na další rok. A teď to podepíšu na třetí rok − a uvidíme.
Takže máte v kapse ještě další plán?
Spíš další nápady. Samozřejmě občas také přemýšlím, co budu dělat, kdybych snad přežila do skutečného důchodového věku…
Přežila?
No, přežila. Nedělám si legraci. Můj brácha umřel při autonehodě, když mu bylo 35 let. Ztratila jsem také tátu, kterému bylo 53, když dostal rakovinu plic. A pak jsem ztratila pedagoga, který mi v Londýně nahradil tátu. Taky rakovina − tři měsíce a byl pryč. Když vás tohle potká, přehodnocujete. Teď mám především pocit, že ještě musím spoustu věcí vyzkoušet. Třeba nezůstanu v jedné škole, ale budu vyučovat u různých souborů, jen na půl úvazku. A budu konečně dělat něco jen po svém. Posledních dvacet let jsem tančila, jak chtěl někdo jiný, dělala jsem to, co bych třeba i sama udělala jinak. Ruku víc nahoru, a já bych ji dala spíš doleva. Dovedete si to jistě představit.
No, v trochu jiné podobě, ale myslím, že to dobře znám. A chápu tu potřebu dělat si už konečně něco sama za sebe.
Prostě už chci být odpovědná sama. A to dost dobře ve škole, kde teď učím, také nejde. Tam jsou daná pravidla hry, musím je respektovat. A tak si dál připadám jako zvíře v kleci. A já bych už chtěla ven.
Tak třeba vlastní baletní škola, vlastní soubor, divadlo?
Možná. Uvidíme. Teď mám radost, že se mi daří přivážet do Prahy nejlepší sólisty a mladí lidé z celého světa s nimi mohou pracovat.
Prý některým poskytujete stipendium.
Ano, mám určitý počet míst, která jsou zadarmo. Část poskytuji pražské konzervatoři, kde vyberou žáky, pro něž by takové soustředění mohlo být vhodné a zvládli by ho, část třeba svým vybraným žákům z Londýna. Ti neplatí účastnický poplatek, ale samozřejmě si musí zařídit sami letenku, ubytování, stravování atd. Češi to mají po všech stránkách levnější a musím říct, že o to víc mě pak mrzí, když některé z nich vidím, jak sedí na zemi.
Sedí na zemi?
Prostě máme trénink, oni se ho účastní − a pak přestanou, sednou si na zem. Jsou unavení. Nechápu.
Takže nestačí vašemu tempu?
Asi. Nevím. Každopádně neprojevují takové nadšení a nasazení jako zahraniční studenti. Ti stojí doslova frontu, aby se mohli našich master class účastnit, a já je odmítám, protože určitá místa chci dát každý rok pražské konzervatoři. Dělám to z osobních důvodů, jsem jim vděčná za to, co mě naučili, a tak to takhle trochu splácím. Možná kdyby si kurzy museli pražští žáci sami platit, byli by akčnější a víc by investované peníze chtěli proměnit v konkrétní výsledky.
To je asi typický český rys. Když je něco zadarmo, tak si toho tolik nevážíme.
Možná je to globální rys. Ale tady, na mých master class, se takhle projevují někteří Češi.
Takže ani profesně neobstojí ve srovnání třeba s anglickými kolegy?
No, možná to všechno souvisí i s jinou atmosférou v zemi. V Anglii musí být všechno korektní, podle pravidel. Když s někým uzavřete smlouvu, neexistuje, že budete podvádět, uhýbat. Nemůžete se tvářit, že postupujete podle dohody, a přitom si to dělat po svém, tak aby ti druzí nevěděli. Když se takhle chováte v Česku, odvážím se tvrdit, že vám to většinou projde. Alespoň poprvé, podruhé i potřetí, než si to o vás lidé mezi sebou řeknou a začnou si na vás dávat pozor. V Anglii vám to neprojde za žádných okolností. Tam nemůžete jet na ulici rychle, když je tam předepsaná třicítka. Nemůžete. Okamžitě vás chytnou. Tady si jedete, jak chcete, a stejně vás nikdo nechytne. A když chytne, tak vám to i projde, třeba někomu dáte něco do kapsy a je to. Jede se dál. V Anglii neexistují obálky pro doktora, žádné dárečky. A i v práci, třeba na baletním sále, musíte makat a makat. Vždyť proto tam jste, na to máte kontrakt.
Takže jste spokojenější v Anglii?
V Praze to miluji. Teď jsem tady měsíc a užívám si. To je fundament, bez něhož bych asi nemohla být. Ale na druhou stranu si musím položit otázku, jestli bych si to tolik užívala, kdybych byla v Praze nastálo. Nevím. Možná ano, možná ne. Londýn má ovšem také svoje. Je tam hodně lidí, vše je hodně stresující. A ještě tam tak hrozně prší.
Proč se neodstěhujete někam úplně jinam, když jste teď volná?
Volná? Mám rodinu, patnáctiletou dceru. A v Londýně je přece stále úžasná práce, spousta kontaktů. Všechno se děje v Londýně! Tam jsem uprostřed toho, co mě nejvíc baví.
Chodí vaše dcera na baletní představení?
Chodí. A i když tvrdí, že ji to nebaví, já vím, že ji to baví. Kdykoliv ji zvu na představení, které chci také vidět, neodmítne. Pak ji baví se obléknout do krásných šatů, jde na představení − a když já už bych šla domů, protože mě to nezaujalo, ona odmítá a vytrvá až do konce.
Byla jste na vrcholu kariéry, když jste otěhotněla. To bylo plánované rozhodnutí?
Samozřejmě. Byla jsem přesvědčená, že je to v daném okamžiku to nejlepší řešení a že ani v práci nemohu o nic v následující sezoně přijít.
A nepřišla jste?
Jsem přesvědčena, že nepřišla. Je pravda, že za mnou tehdy přišel šéf s tím, že chce, abych nastudovala Spící krasavici pro představení, kde bude 5000 lidí. Když jsem mu řekla, že jsem těhotná, ztuhl a pak se mě vážně zeptal, jestli si to dítě radši nedám vzít. Vždyť mi nabízí takovou příležitost! A vůbec nechápal, že mě to ani nenapadne. Rok se mnou nemluvil a mně to nevadilo. Měla jsem přece dítě − a na celý život! Dilema anec, nebo dítě jsem nikdy neřešila. A dceru jsem pak všude po světě vozila s sebou.
Jak vás tak pozoruji… Ať už máte plán B, C nebo D, stejně zůstanete do smrti baletkou.
V hlavě určitě budu vždy baletka. Určitě, to se nedá vymazat. Ale jsem ráda, že jsem to v sobě dokázala ukočírovat a dovedla si přiznat, že už je třeba toho nechat. Vzpomínám si přesně na ten moment, jak jsem si před dvěma roky oblékala růžové sukýnky, bylo to někde v Číně, seděla jsem před zrcadlem a najednou mi blesklo hlavou: To už prostě nejde. Vždyť je mi čtyřicet! Mám spoustu kolegyň, které si tohle nikdy nepřiznaly. My balet totiž hrozně milujeme.
Co na tom milujete?
To nadreálno.
Jak tomu mám rozumět?
Je to prostě jiný svět. V divadle se můžete úplně odpoutat od reality, na všechno zapomenout. Co nepostrádám, je ten děsný trénink, těžká práce, samozřejmě i častá bolest. Ale když jste fit, nemusíte přemýšlet nad technikou a jen tančíte, lítáte po jevišti, k tomu hudba… To je fakt nádhera. Nepotřebuji diváky. Ani nemám ráda, když se na mě někdo dívá, když cvičím. Cvičím i tancuji pro sebe. Nikdy mě také nehnala potřeba být první, ale je pravda, že jsem dělala všechno pro to, abych nebyla poslední. V tomto směru jsem byla ctižádostivá, chtěla jsem sama sobě dokázat, že TO dokážu. Je ale pravda, že když se vám daří, když vám tleskají, ráda si zvyknete. Je to příjemné.
Jsou tanečníci v Anglii hodně populární, patří třeba mezi celebrity?
Záleží, kde tančíte. I když jste dobrá a nejste v souboru, který má jméno, tolik vás neberou. Na jméno se v Anglii hodně dá.
Vy jste tančila na první scéně.
A byla poměrně slavná. Ano. Nicméně, co si budeme namlouvat, balet není tenis. A primabalerína nikdy nemůže být tak populární jako vítěz Wimbledonu.
|
