Prošla jste mnoha stylovými seskupeními, stále působíte v několika hudebních projektech, žádná škatulka na vás zrovna nepasuje. Nicméně - jak byste se vy sama charakterizovala? Kdo jste, když se postavíte za mikrofon?
Vždycky Jana Koubková. Nerada někoho kopíruju. Chci být vždycky svá a originální, což se leckomu nemusí líbit. Byla bych špatná herečka, protože umím hrát jenom sebe. Ale samozřejmě, že v době kdy mne jazz uchvátil. jsem se nejvíc naučila posloucháním a napodobováním. Třeba scaty Elly Fitzgerald jsem si opisovala včetně slabik, a tím jsem se hodně naučila. To bylo v 70. letech. Jenže jsem dobře věděla, že já E. F. nikdy nebudu a že si musím najít svou cestu. Jazz mně vyhovoval v té svobodě projevu s možností vlastní improvizace, která může být pokaždé jiná. A taky mne bavilo, že se mohu obejít bez textu.

V současné době často vystupujete v seskupení Smrt standardizmu. Znamená to, že jste došla do bodu absolutní svobody a žádný standard, ba ani ten jazzový, už vás nebude limitovat?
V 70. i 80. letech jsem byla spíš zpívající flétnou či saxofonem. Prostě dalším nástrojem v kapele a sem tam něco anglicky a trochu česky. České texty v té době moc nefungovaly a angličtinou to tady nepřetékalo... Seskupení Smrt standardizmu vzniklo koncem roku 2012, kdy už jsem si prošla mnoha styly a taky jsem si už mnohé napsala, publikovala, a dělala si poznámky všeho druhu. Ač mám pořád jazzový J. K. Quartet, měla jsem chuť zpívat i ty své texty ze života a osud mě přivál do cesty kytaristu i zpěváka Romana Hampachera. Roman není žádnej jazzman – prošel si bigbítem, rockem možná i metalem a taky je o tři desítky mladší, ale moje texty ho oslovily a s jeho kolegou Janem Červenkou – bubeníkem který je mladší o další desítku – jsme se dali dohromady. Hudbu k mým textům jsem vymyslela napůl s Romanem, v roce 2014 nám vyšlo CD Smrt standardizmu, kde začínám zpívat:
Kam vlezu vrazim do standardního jazzu kam vlezu tvrdě narazim že prý už nejsem co bejvala sem v jazzu tak lezu jak umim než se zarazim... atd. A tak se ze mne trochu stala písničkářka i když z jazzovým feelingem. Změna je život a zdravě okysličí.

Píšete – a nejen texty písní – celý život, anebo to přišlo postupně a teď se to krystalizuje, čehož je výsledkem poslední knížka  Básně z jazzové dásně?
Ráda si dělám poznámky celej život. Vyšla mi ještě knížka Receptyy proti samotě a Zutí provádím s chutí.  Je v nich má zvukomalebnorytmickoptákovská poezie. Baví mě hrát si se slovíčky, smysly, rytmem a sama hodně čtu. Vždycky mne bavila beatnická poezie, stávala jsem ve čtvrtečních frontách na nové knížky a mám ještě 1. vydání Keruackovy knížky Na cestě. Ráda jsem v rámci svých koncertů také uváděla současné české básníky ve specifické interpretaci. Třeba Josefa Šimona, Petra Cincibucha, Oldřicha Mikuláška a jiné.

Na svoje nejnovější album jste si všechny texty napsala sama?
V těchto dnech vychází u Supraphonu mé nové CD  A tak si jdu... Většina textů je mých, ale tři jsou od třebíčské učitelky Mirky Hedbávné - krásně zvukomalebné a rytmické...

A co se chystáte napsat v blízké budoucnosti?
Něco hravého pro děti.

Jestli to správně chápu, jezdíte také s kapelou po školách a seznamujete děti a studenty s jazzem, s hudbou. Jací jsou současní mladí lidé?
Ráda dělám koncerty pro školy, jak pro děti malé, tak i ty větší, které jsou jaksi stydlivější a odtažitější, nicméně je vždycky dostaneme! Prostě jazz je chtě nechtě strhne. Předvedeme jim právě různé styly jazzu, jak to vznikalo a končíme brazilskou sambou, kde ti menší dupou, pískají, řvou, tleskají a jsme v té správné atmosféře. Komunikuji s nimi nejen já, ale i mí kolegové a to velmi neformálně, takže je všeobecná pohoda. Pro nás je nepříjemné jen to, že koncerty pro školy začínají většinou v 9 ráno.

Takže žádný rozdíl v komunikaci s mladými lidmi třeba 80. let a dnešními?
V jazzu je tolik stylů, že si v něm každý něco najde. Hlavně to musíte dělat naplno a dobře. Je to právě energie, která z nás jde a osloví mladé, i když ti v posledních řadách klikají na mobily. To je holt ten rozdíl mezi mladými dneška a dříve narozenými. Tehdy nebyly mobily, internet, youtube a sociální sítě. Díky tomu pokroku jsme všichni jaksi roztržití a hůř se soustředíme, ale jinak to jde...

A jak to jde dnes vůbec muzikantům? Je doba příznivá pro hudbu, nebo bývalo už lépe?
Dřív trochu platilo, že když jste dobrej, tak máte víc koncertů a dalo se tím i živit. Teď je to hlavně o propagaci, kterou si leckdo nedobrej zaplatí a jede. Čili být často v televizi, v rádiích i v bulváru a různejch reklamách, co nejvíc na očích i uších spotřebiteli. Prostě každej může všechno a všemu vládnou peníze, bohužel! Ale samozřejmě, že talentu, kterej hodně chce a tudíž umí, se daří prachy neprachy. To naštěstí pořád platí.

Takže si nestěžujete?
Koncem října mně bude 72 a po nerudovsku bych řekla, že čím jsem byla, vším jsem byla ráda, i když jsem byla zaměstnána jako čistička oken...

Jana Koubková si přála zachovat svou hovorovou češtinu. Její přání rádi respektujeme.

Jana Koubková (72)
Patří k předním osobnostem českého jazzu. Zpívá od šesti let ve sborech, vokálních skupinách i sólově. Jako jazzová sólistka se prosadila v Jazz Sanatoriu Luďka Hulana v polovině 70. let, od té doby prošla mnoha stylovými seskupeními. Od blues, swingu, mainstreamu přes bebop, latin, free až po world-ethno a fusion. Založila každoroční festival Vokalíza /1981- 2000/, šest let učila na Pražské státní konzervatoři oboru interpretace. Zúčastnila se mnoha festivalů nejen v Evropě, ale i na Kubě, Alžíru, Senegalu, Pobřeží Slonoviny, Libanonu, Izraeli, Maroku.... Daří se jí i jako skladatelce písní a filmové hudby. Má své pořady v rozhlase, publikuje, píše fejetony, sloupky a poezii, věnuje se však i výuce na seminářích, vydala tři knížky. Zatím.