Dietrich Bonhoeffer, Na cestě ke svobodě, vydalo nakladatelství Vyšehrad, Praha 1991, dnes je tato kniha k dostání ve vybraných antikvariátech.
Více o autorovi https://cs.wikipedia.org/wiki/Dietrich_Bonhoeffer

Následující tři ukázky jsou vybrány ze stati nazvané Po deseti letech (zamyšlení na prahu roku 1943). Tento zásadní text byl napsán o Vánocích roku 1942 k desátému výročí uchopení moci nacisty. Autor ho věnoval nejbližším přátelům jako vánoční dárek. Originál textu přečkal závěrečnou část války ve skrýši mezi střešními taškami. 

 
Kdo obstojí?
Velká maškaráda zla promíchala všechny etické pojmy. Fakt, že zlo vystupuje jako světlo, dobrodiní, dějinná nutnost, sociální spravedlnost, zásadně mate každého, kdo vyrostl ve světě našich tradičních etických pojmů; pro křesťana, který žije z Bible, je to právě potvrzení nezměrné zlomyslnosti zla.
 Zjevné je selhávání „rozumných“, kteří se v nejlepším úmyslu a s naivním podceněním skutečného stavu domnívají, že s troškou rozumu mohou znovu spojit uvolněné trámoví. Ve své krátkozrakosti chtějí být spravedliví na všechny strany, a tak jsou drceni vzájemně se střetávajícími silami, narážejícími na sebe, aniž čehokoli dosáhli. Zklamáni nerozumností světa, cítí se odsouzeni k neplodnosti, rezignovaně ustupují do ústraní nebo bezmocně propadají silnějšímu.
 Ještě otřesnější je ztroskotání každého etického fanatismu. Fanatik si myslí, že čistotou principu může čelit moci zla. Ale útočí jako býk na rudý šátek místo na toho, kdo jej drží, nakonec se unaví a podlehne. Zaplete se do nepodstatného a vběhne chytřejšímu do pasti.
 Člověk řídící se svědomím se osaměle brání tlaku krizových situací, které si žádají rozhodnutí. Ale rozleptává ho rozsah konfliktů, v nichž má volit bez rady a pomoci, odkázán jen na své vlastní svědomí. Nesčetná i svůdná přestrojení, v nichž se k němu zlo přibližuje, činí jeho svědomí úzkostlivým a nejistým, až se konečně spokojí s tím, že má místo dobrého svědomí svědomí ukonejšené; až zkrátka své vlastní svědomí začne obelhávat, aby si nemusel zoufat. Neboť člověk, jehož jedinou oporou je svědomí, nikdy nedokáže pochopit, že špatné svědomí může být spásnější a silnější než svědomí podvedené.
 Zdá se, že z matoucího množství alternativ rozhodování dokáže vyvést spolehlivá cesta povinnosti. Jako nejjistější se chápe to, co je nařízeno, odpovědnost za rozkaz nese ten, kdo jej vydal, nikoliv ten, kdo jej provádí. Kdo se však omezí na konání povinností, nenajde nikdy odvahu k činu na vlastní odpovědnost; a jedině takový čin může zasáhnout zlo v centru a přemoci je. Člověk povinnosti bude muset koneckonců splnit svou povinnost i vůči ďáblu. 
 Kdo se však pokusí vsadit na vlastní svobodu, kdo staví výše čin vykonaný z vnitřní nutnosti než neposkvrněné svědomí a dobrou pověst, kdo je připraven obětovat neplodný princip plodnému kompromisu, nebo také neplodnou moudrost střední cesty plodnému radikalismu, měl by se střežit, aby ho jeho svoboda nepřivedla k pádu. Svolí ke zlému, aby se vyhnul horšímu, a přitom už nedokáže poznat, že právě to horší, jemuž se chtěl vyhnout, by mohlo být tím lepším. V tom spočívá pralátka tragédií.
 Ve snaze vyhnout se veřejnému konfliktu najde ten nebo onen útočiště v soukromé počestnosti. Ale musí zavřít oči i ústa před bezprávím kolem sebe. Jen za cenu sebeklamu se může udržet čistým a nepošpinit se odpovědným jednáním. Ať dělá, co dělá, to, co opomenul, mu nedopřeje klidu. Buď na tento neklid zahyne, nebo se stane nejpokrytečtějším ze všech farizeů.
Kdo obstojí? Pouze ten, komu není posledním měřítkem jeho rozum, jeho princip, jeho svědomí, jeho svoboda nebo jeho ctnost, a kdo to vše je připraven obětovat, kdo ve víře a jen ve spojení s Bohem je povolán k poslušnému a odpovědnému činu; člověk odpovědný, jehož život nechce být ničím jiným než odpovědí na Boží otázku a zavolání.
Kde jsou takoví odpovědní lidé?

O úspěchu
Není sice pravda, že zlý čin a zavrženíhodné prostředky jsou ospravedlněny úspěchem, ale není také možné považovat úspěch za něco eticky neutrálního. Dějinný úspěch přece vytváří půdu, na níž je teprve pak možno dále žít, a zůstává velice sporné, zda je eticky odpovědnější táhnout do boje proti nové době jako Don Quijote, nebo si přiznat vlastní porážku, srozumět se s ní a tím sloužit nadcházející době. Je to koneckonců úspěch, který vytváří dějiny, a ten, kdo dějiny řídí, ustavičně činí ze zlého dobré – přes hlavy lidí, kteří dějiny dělají. Je to myšlenkový zkrat nehistoricky, tj. nezodpovědně myslících fanatiků „principu“, který ignoruje etický význam úspěchu; a je jenom dobře, že jsme byli nuceni vyrovnat se vážně s etickým problémem úspěchu. Pokud je úspěšné dobro, můžeme si dovolit ten luxus a považovat úspěch za eticky irelevantní. Problém vzniká tehdy, když úspěchu se dosáhne zlými prostředky. V takové situaci zjišťujeme, že se s úkolem nelze vypořádat ani teoretickým diváckým kritizováním a potřebou být v právu, tedy tím, že odmítáme být na půdě faktů, ani oportunismem, tím, že se vzdáváme sami sebe a budeme kapitulovat před úspěchem. Nechceme a nesmíme být ani uraženými kritiky a ani oportunisty, nýbrž musíme převzít spoluodpovědnost za utváření dějin – případ od případu a v každém okamžiku jako vítězové nebo jako poražení. Kdo si v žádné situaci nedá vzít spoluodpovědnost za chod dějin, poněvadž ví, že mu ji uložil Bůh, vyhne se neplodné kritice stejně jako neplodnému oportunismu a najde plodný vztah k dějinným událostem. Řeči o heroickém zániku tváří v tvář nevyhnutelné porážce jsou v podstatě velmi nehrdinské, poněvadž se neodvažují pohlédnout do budoucnosti. Poslední závažnou otázkou není, jak se dostanu z nesnází jako hrdina, nýbrž jak bude žít příští generace. Jen z této historicky odpovědné otázky mohou vzejít plodná – i když přechodně třeba velmi pokořující – řešení. Krátce řečeno, je mnohem lehčí řešit věc principiálně než s konkrétní odpovědností. Mladá generace bude mít vždy nejspolehlivější instinkt pro to, zda jednání vychází jenom z principu, nebo z živé odpovědnosti; jde přece o její vlastní budoucnost.

Smysl pro kvalitu
Nemáme-li odvahu obnovit pravý smysl pro lidské distance a osobně za ně bojovat, zahyneme v anarchii lidských hodnot. Drzost, která znamená pohrdání jakoukoliv lidskou distancí, je charakteristickým znakem chátry, podobně jako je vnitřní nejistota smlouvání a vtírání se do přízně drzého člověka a spolčování se s chátrou nejjistějším způsobem, jak se s ní ztotožnit.  Když už nevíme, co jsme dlužni sobě a druhým, když vyhasne smysl pro lidskou kvalitu a schopnost udržovat distanci, je chaos přede dveřmi. Když si kvůli hmotnému pohodlí připustíme drzost příliš k tělu, vzdáme se tím sami sebe, necháváme vlny chaosu prorazit hráz v místě, na které jsme byli postaveni, a neseme spoluvinu za celek. V jiných dobách mohlo být posláním křesťanství svědčit o rovnosti lidí; dnes se bude muset právě křesťanství vášnivě zastat lidských distancí a lidské kvality. Musí odhodlaně čelit nesprávnému výkladu, že jedná ve svůj prospěch, a lacinému podezření z asociálního smýšlení. To jsou trvalé námitky chátry proti řádu. Kdo bude v těchto věcech měkký a nejistý, nepochopí, oč jde, a tyto námitky jej dokonce asi postihnou plným právem. Procházíme všeobecným úpadkem postihujícím všechny vrstvy společnosti, a současně stojíme při zrodu nového ušlechtilého postoje, který spojuje lidi ze všech dosavadních společenských vrstev. Ušlechtilost vzniká a udržuje se obětí, odvahou a jasným vědomím toho, co dlužíme sobě a druhým, samozřejmým požadavkem úcty k vlastní osobě, a stejně samozřejmým zachováváním úcty k těm, kteří jsou nám nadřízeni, i k těm, kteří jsou nám svěřeni. V každém ohledu jde především o znovunalezení zasutého smyslu pro kvalitu, o řád založený na kvalitě. Kvalita je nejsilnějším nepřítelem zmasovění všeho druhu. Společensky vzato to znamená vzdát se honby za pozicemi, rozejít se s jakýmkoliv kultem hvězd, svobodně hledět směrem nahoru i dolů, zvláště pokud jde o volbu užšího okruhu přátel, radovat se ze života soukromého, stejně jako mít odvahu k životu veřejnému. Po stránce kulturní znamená smysl pro kvalitu návrat od novin a rozhlasu ke knize, od shonu ke klidu a ztišení, od rozptýlenosti k soustředění, od senzací k zamyšlení, od virtuozity k umění, od snobismu ke skromnosti, od ztráty smyslu pro míru k jeho znovunalezení. Kvantity si navzájem ubírají prostor, kvality se navzájem doplňují.

Z knihy Dietrich Bonhoeffer, Na cestě ke svobodě, Vyšehrad, Praha 1991.
Úryvky vybrala redakční rada časopisu Okruh a střed pro číslo 1/2010

Dietrich Bonhoeffer (1906–1945)
Německý evangelický teolog a farář, filozof a pedagog se narodil v rodině významného psychiatra. Vystudoval ve dvacátých letech a nějakou dobu působil na různých místech v zahraničí (Španělsko, USA, Velká Británie). Po nástupu nacismu se angažoval ve strukturách Vyznávající církve, tj. té části německých evangelických církví, která se snažila čelit nacistické ideologii. Postupně mu byla zakázána jakákoliv činnost, včetně veřejného vystupování a písemného projevu. Bonhoeffer sám byl pak 5. dubna 1943 zatčen gestapem. Účastnil se totiž protinacistického odboje, jehož vyústěním byl neúspěšný atentát na Adolfa Hitlera dne 20. července 1944 (tedy již v době Bonhoefferova věznění). Koncem války byl Bonhoeffer převezen z věznice do koncentračního tábora a 9. dubna 1945 na zvláštní Hitlerův rozkaz popraven.