|
reklama
| Imunita v lidech a imunita lidí |
|
Doc. MUDr. Jiří Šimek CSc. |
| SANQUIS č.58/2008, str. 73 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Imunitní systém představuje vnitřní policii, která v organismu rozlišuje zdravé a fungující součásti od nefunkčních a vlastní buňky a struktury od cizích. Pak také likviduje všechno, co by mohlo organismus poškodit, a tím zvyšuje jeho odolnost.
|
|
S policií máme své historické zkušenosti. Jejím úkolem je hlavně udržovat pořádek, v podstatě bez ohledu na to, kdo zemi vládne. Nám, Čechům, vládli léta Habsburkové, pak zase představitelé totalitního režimu, proto nám slovo policie nezní příjemně. Jde však o důležitou součást společnosti i ochrany organismu. Jestliže má policie fungovat ku prospěchu těch, které má ochraňovat, musí být pohotová, schopná reagovat s razancí. Podobně jako v imunitním systému její příslušníci i celá organizace také musejí být schopni rozlišovat. Dobří a zlí, řádní občané a narušitelé pořádku, teroristé a mírotvorci – všichni jsou promíchaní. Vznikají různé situace, někdy policii stačí se jen objevit, někdy může oddělit od sebe znepřátelené strany, jindy je potřeba, aby tvrdě zasáhla. Násilí musí ale obrátit jen proti těm, kteří si jej zaslouží, a měla by nechat být ty, kteří neubližují. Takový úkol není vůbec snadný. Proto se vedou debaty o tom, zda byl zásah přiměřený, zda se policisté nenechali vyprovokovat.
A proto dostávají zvláštní výcvik, kdy se učí zasahovat a rozpoznávat, které situace jsou skutečně nebezpečné.
Je pozoruhodné, jak ve společnosti napodobujeme imunitní mechanismy svého těla. Agresivita a tolerance jsou i zde dvě zásadní funkce.
|
|
|
Imunokompetentní buňky mají agresivitu vrozenou. Imunokompetentní buňky mají agresivitu vrozenou. V průběhu svého vývoje se učí toleranci, tedy rozlišovat vlastní buňky a vlastní struktury od cizích, a občas i zde dojde k poruše. U rakovinného onemocnění toleruje systém buňky, které jej nakonec zahubí. Autoagresivní a alergické reakce jsou zase příkladem tolerance nedostatečné. Škoda, že se na fyziologické úrovni nevede demokratická debata o přiměřenosti funkce imunitního systému. Jistě bychom se naučili do ní farmakologicky zasahovat. Jedno české přísloví říká, že zahálka je zdrojem mnoha neřestí. Nárůst alergií má jistě řadu důvodů. Není jedním z nich i to, že dnes již svůj imunitní systém málo zaměstnáváme v soubojích s infekcemi?
Když v českém prostředí řekneme slovo imunita, většině z nás se vybaví imunita zastupitelů, a to hned ve dvou významech. V právním slova smyslu jde o ochranu veřejného činitele před zneužitím nejrůznějších právních a mocenských nástrojů pro jeho „potrestání“ či pro jiný nátlak na něj. Někteří zastupitelé jsou ale odolní i vůči nárokům a přáním svých voličů. I tehdy říkáme, že jsou imunní. V obou případech jde o použití slova imunita v poněkud jiném významu, než známe z fyziologie. Immunitas, latinský základ obou významů slova, překládáme jako odolnost. Základem imunity těla a společnosti je koordinované úsilí mnoha buněk či lidí. Imunita zastupitelů je postavena na jednoduchém zákonu nebo na prosté nevšímavosti. Možná proto si více vážíme té odolnosti prvního typu. Poslaneckou imunitu cítíme jako nepříliš přirozenou a odolnost poslance vůči potřebám svých voličů jako cosi až zvráceného.
Kresba: Michelangelo Buonarroti
|
|
|
|
obsah čísla 58 |
 |
ročník 2008 |
|
témata |
|
|
