Svou roli sehrály i nádherné Burianovy obrázky, které mnohé z nich provázely. Později sice na určitou dobu zvítězil sport a po něm samozřejmě medicína, ale kolem třicítky jsem se k dětským zájmům zase vrátil. Ono je to logické, po promoci, když propadnete oboru, který jste si vybrali, vás skoro nic jiného nezajímá. Po určitých letech ale najednou zjistíte, že nelze žít jen z medicíny, že potřebujete i něco „vedle“. Opět to byly knížky - Toulky českou historií a Románské umění v Čechách a na Moravě, které spustily doslova lavinu mého zájmu a ta se již nedala zastavit.
Historie a archeologie mi přinesly splnění několika velkých dětských snů. To jsem si uvědomil poprvé, když jsem před deseti lety viděl v Národním muzeu v Aténách tzv. Agamemnonovu masku. Znal jsem ji ze Zamarovského Objevení Tróje, kde pod černobílou reprodukcí bylo napsáno místo jejího uložení. Tam já se v životě nikdy nepodívám, pomyslel jsem si tehdy. Když jsem ji pak po 30 letech uviděl před sebou zlatě se lesknoucí, okamžitě jsem si na toto své postesknutí vzpomněl. Asi nejsilnějším zážitkem byl pro mě Velikonoční ostrov, kam jsem se dostal před dvěma roky. Z ranního šera se pomalu vynořovaly obrovské sochy moai a já před nimi stál a vzpomínal na Heyerdahlovu knížku Aku Aku. Její četbu na pokračování jsem jako malý kluk napjatě poslouchal v rádiu a dozvídal se tak o záhadách a legendách tohoto tajemného ostrova. Teprve tváří tvář kamenným obrům jsem si uvědomil, že se právě naplnilo něco, o čem jsem si v dětství netroufl ani snít.
Zajímáte-li se o historii a o památky, dříve či později se seznámíte i s archeology, historiky, knihovníky, znalci umění a mnoha dalšími znalci. Poznáte tak řadu lidí zajímavých po odborné i lidské stránce. Díky jim zažijete neobvyklé věci a dostanete se i na místa pro normálního smrtelníka těžko dostupná. Pro mne to byla např. možnost proniknout pod třetí hradní nádvoří a vidět tam nejstarší základy Pražského hradu, podílet se na examinaci skeletu Karla IV., držet v dlani sluchové kůstky Bedřicha Smetany, listovat prvním vydáním Vesaliova anatomického atlasu nebo v originálním vydání Koperníkových spisů spatřit slavné zobrazení heliocentrické soustavy.
Vědět, „odkud přicházíme“, napomáhá i určité sebereflexi a orientaci v současném světě. V Čechách je téměř národním zvykem stěžovat si na nepřízeň osudu. Jak ironicky říkal Jan Werich, „300 let jsme trpěli, prohrávali jsme jen proto, že nám slunce svítilo do očí a soudce byl proti nám“. Na sebelítost svět neslyší a nikdy neslyšel. Vždycky vám bude někdo házet klacky pod nohy, a pokud chcete něco dokázat, musíte to překonat. Zvláště dnes, kdy jako národ i jako jednotlivci bojujeme v globálním světě o své místo na slunci na různých frontách včetně medicíny. Navíc ono je to často jinak, než si namlouváme. Jeden příklad z vlastního oboru: Jako student i začínající ortoped jsem opakovaně četl i slýchal stesky, že Perthesovu chorobu (osteochondróza dětského kyčelního kloubu) jako první popsal český chirurg Karel Maydl a že jeho primát je ve světovém písemnictví opomíjen. Nedalo mi to a společně s jedním kolegou jsme vyhledali původní práci, která mimochodem vyšla v němčině. Zjistili jsme, že Maydl popsal tzv. coxa vara dospívajících, nikoli Perthesovu chorobu. Byl to konec jednoho domácího mýtu, který Maydl ale vůbec nepotřeboval, protože je dodnes světově uznáván pro jiné své priority. Je však pohodlnější lkát, přestože Habsburky jsme si zvolili sami, na Bílé hoře jsme se jako bojovníci moc nepředvedli a těch 300 let nebylo jen trpění. Přitom řadu událostí v českých dějinách, na které můžeme být hrdí, zapomínáme nebo je vůbec neznáme.
Znalost historie a památek má i své praktické výhody, zejména v posledních letech, kdy řada mých kolegů ortopedů ze zahraničí navštívila Prahu. Můžete je provést městem i Hradem a poskytnout k řadě věcí více či méně podrobný výklad. Nezažil jsem nikoho z nich, kdo by nebyl fascinován krásou Prahy.
Někdy vám může náhoda během historické exkurze nastavit i zrcadlo vnímání vlastního oboru vašimi nejbližšími. Měl jsem kdysi pacienta, povoláním zedníka, který pracoval na rekonstrukcích historických budov a objektů. Vyprávěl mi, jak jednou provedl svého syna Prahou a pochlubil se mu, co vše pomáhal obnovit. Trochu jsem mu záviděl, neboť z tohoto pohledu je úděl ortopeda jiný než kameníka, i když oba používají dláto a kladivo. Prováděje totiž kdysi svou dospívající dceru historickým centrem Písku, potkal jsem na tamním mostě jiného svého pacienta. Pozdravili jsme se, a když nás minul, vysvětlil jsem dceři, o koho jde. „Táto, on ale po tvé operaci kulhá,“ ozvalo se překvapeně. „Kulhal by mnohem více, kdybych ho neoperoval,“ zachraňoval jsem situaci a vysvětloval, že se jednalo o velmi složitý poúrazový stav. „Jen jestli to není obráceně,“ odtušila dcera suše.
Rozhodně je také zajímavé a věci prospěšné vědět, kdo a jakými cestami ve světovém i domácím měřítku vytvářel váš obor, na čí dílo máte čest navázat. Proto se historii ortopedie jak české, tak světové věnuji už řadu let, neboť ne vše je známo. Zejména v časopisech a knihách 19. století lze nalézt řadu dnes neznámých informací. Velmi vděčným tématem je historie léčby zlomenin proximálního femuru. Před několika lety se mi podařilo zjistit nová fakta týkající se přínosu anglických a irských chirurgů první poloviny 19. století k vývoji této problematiky. Když jsem článek poslal do známého anglického časopisu, byl jsem velmi příjemně překvapen reakcí jindy dosti nepříjemné redakční rady i okamžitým přijetím článku k publikaci. Myslím, že to je důkaz, že na vlastní pozitivní historický přínos slyší stále každý rád.

Ortopedicko-traumatologická klinika 3. LF UK a FNKV, Praha