Vyprávěl dobře, ten nádech tajemna mi zůstal ve vzpomínkách dodnes. Na prázdninách u strýčka kováře v Živanicích u Pardubic jsem našel v kovárně mezi harampádím osudovou plechovou krabičku od kávy Kulík. Byla plná rezavých háčků, třpytek plandavek a splávků ze špuntů. „Klidně si ji vem, je tvoje, ani nevím, kdo ji tady nechal.“ Lískový prut, kousek darovaného vlasce a hurá na náhon. Prvními učiteli rybolovu pro malého Žižkováka byli místní venkovští kluci, naučili mě napichovat žížalu. Moc jsem toho tehdy nechytil.
V Praze nebylo kde chytat, až výlet s rodiči k malému rybníku v polích u Průhonic byl rozhodující. Kdepak koupání! Ve vodě byly stovky plotic a ty pak u nás doma ve vaně, akváriu. Propukla vášeň. K Vánocům jsem dostal první opravdový bambusák a naviják a v šesti letech začal chodit do rybářského kroužku.
Shodou náhod, když jsem byl na Berounce a chytal u Bránova, jsem se seznámil s jedním z posledních převozníků, panem Müllerem. Podezírám rodiče, že už se mnou nechtěli být stále u vody na rybách. Další prázdniny jsem zůstal v bílé převoznické chalupě v Luhu u Bránova celé dva týdny. Úplně jsem propadl chytání ryb. Z kameninového hrnce ve sklepě pana Müllera jsem mlsal nakládané kyselé ryby. Teprve po letech jsem objevil knížky Oty Pavla a zjistil, že převozník Prošek bydlel v téže chalupě, jedl tytéž kyselé ryby a chytal v téže řece. Tu řeku, stejně jako příběhy Oty Pavla, miluji dodnes, je to řeka také mého mládí.
I během studií jsem stále pilně lovil ryby všude, kde jsem byl. Dostal jsem se i do daleké ciziny. Lovil jsem barakudy na Kubě, okounky pstruhové v jezerech Nikaraguy a zažil jsem hojnost lososů v norských řekách. Nejkrásnější rybářské zážitky mám ale z Berounky u Skryjí, kam jsem dlouhé roky pravidelně jezdil. Postupně jsem přestával chytat co největší ryby a dal jsem se na pstruhaření. Nejsem excelentní muškař, ale chytání přívlačí na malých potocích, kde je dodnes ještě nedotčená krajina a málo turistů, mě stále okouzluje. Jezdím na Kamenici a Svitavu na sever a na Kosový a Hamerský potok do západních Čech. Chytám krásné malé pstruhy a je mi fajn.
Rybaření je krásný koníček pro člověka, který se denně setkává s množstvím lidí, pacientů s jejich problémy a příbuznými, kteří dychtí po všech informacích. Někdy se cítím unaven. Na rybách má duše odpočívá. Ticho, klid, příroda okolo a vůně řeky mi dobíjejí baterie. Rybaření je hlavně o pobytu v přírodě, ryby jím jen málo, dnes je spíše pouštím zpět do vody a mám z toho úžasnou radost. S postupem let se člověk zklidňuje a lovecká vášeň mládí se změnila. Stal jsem se rybníkářem.
Nejdříve jsem zkoušel krumpáčem kopat rybníček na chalupě, přes zimu se ale stačil zanést hlínou. Hledal jsem dál. S několika přáteli jsme se začali starat o rybník na Korně nad Karlštejnem. Slovo starat znamená starost, krásnou starost, neznám lepší. Sázení leknínů v dešti, dalších vodních rostlin do bahna, nasazování ryb v mrazu a zvelebování okolí rybníka mnohdy místní sledovali s úsměvem a se slovy „ten doktor se zbláznil“, a měli pravdu, bylo to krásné šílenství.
Moje žena si to úplně nemyslí, je také lékařka a je tolerantní. Rybník dnes vypadá mnohem lépe než před osmi lety. Jeden rybník je málo, vykopal jsem další, maličký. Je plný rybiček, žab, leknínů a vodních rostlin, okolo vrby a olše. Koupil jsem hektar pole, místo brambor a vojtěšky jsem zasel trávu, louka je dnes divoká, přírodní, plná kytek a hmyzu, ochranáři jistě mají radost. Biotop nahradil monokulturu. Aby toho nebylo málo, pod naším velkým jsem nechal vyprojektovat další, menší rybník, svůj vlastní rybník.
Není to jednoduché, dnes stavět rybník. Schvalování trvalo rok, stavba je před dokončením, ale utekl další rok. Když se má žena dozvěděla, že je majitelkou ideální poloviny buldozeru, který jsem koupil od kamaráda, její tolerance zeslábla. S pomocí i radou přátel jsem si splnil svůj dávný sen: mít vlastní rybník. Není zatím tak krásný jako ten první, ale jistě bude.
Rybaření je především zábava, ale mne naučilo mnohému: trpělivosti, pokoře a porozumění přírodě a také lidem - alespoň pevně doufám...

Nemocnice Beroun, chirurgie