Nervový systém tzv. zrcadlových buněk nám umožňuje se vžít do toho, co druzí dělají, pochopit, co zamýšlejí. Tato schopnost dávala kdysi lidem možnost přežít, naučili se odhadovat záměry protivníka a bránit se. Dnes onu schopnost také potřebujeme, byť nebojujeme o holý život. Poskytuje nám možnost pochopit druhé a také sama sebe. Jak se systém zrcadlových buněk trénuje? Hrou, hudbou, uměním ve všech podobách...
Musím se přiznat, že když jsem se s profesorem Höschlem a doktorem Španielem domlouvala, že v tomto čísle Sanquisu otiskneme jejich pojednání o neurovědě a umění, nepředpokládala jsem, že jejich závěry budou tak jednoznačné. „Bez umění zahyneme!“ říkají a předkládají důkazy, jak moc jsou zrcadlové buňky a vše, co je rozvíjí, pro náš život důležité. Hezky se to poslouchá a čte v době, kdy na tzv. kulturní nadstavbu jaksi nezbývají peníze, kdy se uměním opovrhuje či se pokládá za něco zbytečného, přežitého, marginálního.
Bez umění zahyneme, tvrdí odborníci a já tudíž teď nemusím dlouze vysvětlovat, proč píšeme o hravé, neopakovatelné výstavě Orbis pictus, proč otiskujeme rozhovor s Petrem Niklem, proč se vracíme k dílu Ladislava Zívra či Vladimíra Preclíka, proč dojde na šanson, operu i divadlo... Umění prostě potřebujeme.
Doufám, že se vám nová podoba Sanquisu bude líbit.
