|
reklama
| Kulička |
|
Guy de Maupassant |
| SANQUIS č.21/2002, str. 74 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
|
Žena sedící vedle něho byla jednou z těch, jímž se říká lehké; proslavila se svou předčasnou tělnatostí, za niž také vděčila přezdívce Kulička. Byla pomenší, všude pěkně kulaťoučká a kyprá, až skoro sádelnatá, i prsty měla baculaté a v kloubech zúžené, takže trochu připomínaly věnec špekáčků; napjatá kůže se na ní leskla a pod šaty se jí dmulo obrovské poprsí. Při tom všem však byla velmi vábná a pořád velmi vyhledávaná, tak byla svěží, radost pohledět. Obličej měla jako červené jablíčko, jako pivoňkové poupě v rozpuku; svítily v něm nahoře dvě překrásné oči, překryté hustými dlouhými řasami, které je zahalovaly tajemným stínem; a dole rozkošná drobná ústa s lesklými dětskými zoubky a vlhkými rty, jen je zlíbat. Navíc prý měla ještě celou řadu dalších nedocenitelných kvalit.
Jakmile ji spolucestující poznali, ozvalo se mezi počestnými dámami šuškání a slova „nevěstka“ a „všem pro hanbu“ byla slyšet tak nahlas, že Kulička zvedla hlavu. Rozhlédla se dokola po všech sousedech tak vyzývavým a sebejistým pohledem, že se ihned rozhostilo naprosté ticho a všichni sklopili oči vyjma Loiseaua, který po ní rozjíveně pokukoval.
Ale brzo se mezi třemi dámami znovu rozpředl hovor; přítomnost té holky je rychle sblížila, udělala z nich rázem téměř důvěrné přítelkyně. Měly za to, že jejich důstojnost řádných manželek musí utvořit pevný svazek proti této nestydaté prodejné ženštině; neboť počestná manželská láska se na svou volnou kolegyni odjakživa dívá trochu spatra.
Pány zas sblížil při pohledu na Cornudeta jakýsi konzervativní instinkt; začali se bavit o penězích, dávajíce okázale najevo pohrdání k těm, kdo peníze nemají. Hrabě Hubert vypočítával, jaké škody mu Prušáci způsobili, jaké ztráty mu vzniknou na ukradeném dobytku a zničené úrodě; říkal to všechno s velkopanským sebevědomím desetinásobného milionáře, který si na všechny ty škody za rok už ani nevzpomene. Pan Carré-Lamadon, v bavlnářském průmyslu dost postižený, si už předtím poslal do Anglie šest set tisíc franků, maličkost pro strýčka Příhodu. A Loiseau, ten šikovně prodal francouzské intendanci všechno špatné víno, které mu leželo ve sklepě, takže mu stát dluží obrovské peníze, a on doufá, že je teď v Havru dostane vyplaceny.
A všichni tři po sobě přátelsky pomrkávali. Třebaže byli z rozdílných společenských vrstev, cítili, že je sbratřují peníze, že patří všichni k onomu velkému společenství majetných lidí, kteří mohou zacinkat zlatem, sotva strčí ruku do kapsy u kalhot.
Dostavník jel tak pomalu, že v deset hodin neurazili ještě ani čtyři míle, Třikrát museli už všichni muži vystoupit a šlapat do kopce pěšky. Začínali mít jisté obavy, neboť se mělo obědvat v Tôtes, a teď už začínali pochybovat, zda tam vůbec do večera dojedou. Každý už vyhlížel, nezahlédne-li u cesty nějakou hospodu, když tu najednou dostavník uvázl v závěji a trvalo celé dvě hodiny, než ho vyprostili.
Hlad vzrůstal a všem zakaloval mysl; přitom nebylo na obzoru vidět jedinou zatuchlou hospůdku, jediný výčep, neboť blízkost Prušáků a přechod vyhladovělých francouzských vojsk zaplašily veškeré soukromé podnikání.
Pánové se vydali shánět aprovizaci po okolních selských usedlostech, ale nedostali tam ani chleba, neboť opatrní sedláci už dávno poschovávali všechny zásoby ze strachu, aby je nevyrabovali vojáci, kteří neměli vůbec co na zub a zabavovali násilím všechno, co našli.
Asi v jednu hodinu po poledni Loiseau prohlásil, že už má tedy doopravdy v žaludku jaksepatří vymeteno. I všechny ostatní už drahnou chvíli sužovalo stejné trápení, a neodbytná potřeba jíst, neustále vzrůstající, zahubila v zárodku veškerý hovor.
Co chvíli někdo zazíval, po něm téměř vzápětí druhý, a tak všichni po řadě, podle své povahy, vychování a společenského postavení, buď hlučně, anebo skromně, otevírali ústa a spěšně zakrývali rukou ten zející otvor, z něhož se valila pára.
Kulička se zatím už několikrát sehnula, jako by si něco hledala pod sukněmi. Pokaždé na chvilku zaváhala, rozhlédla se po ostatních a pak se zas pomalu narovnala. Všechny obličeje byly bledé a bolestně stažené. Loiseau prohlásil, že by takhle za šunčičku dal třeba i tisíc franků. Jeho manželka sebou zavrtěla jako na protest, ale pak se zas uklidnila. Nesnášela totiž, když se o vyhazování peněz třeba jen mluvilo, a nechápala, jak někdo může o takových věcech vůbec žertovat.
„Nu, dobře mi tedy zrovna není,“ připustil hrabě. „Proč mě jen nenapadlo vzít s sebou něco k jídlu?“
A podobnými výčitkami se trápili všichni.
Cornudet měl alespoň polní láhev s rumem. Nabídl i ostatním, ale všichni chladně odmítli. Jedině Loiseau upil dva hlty, a když láhev vracel, poděkoval: „Přece jen je to dobrá věc, člověka to zahřeje a zažene trochu hlad.“ Alkohol ho přivedl do dobré míry; navrhl, aby to udělali jako na lodi v té písničce, totiž aby snědli nejtlustšího cestujícího. Tato nepřímá narážka na Kuličku se ostatních slušně vychovaných cestujících nelibě dotkla. Nikdo se na to neozval, jen Cornudet se pousmál. Obě jeptišky už přestaly odříkávat růženec, seděly bez hnutí s rukama zabořenýma do širokých rukávů, zarytě klopily oči a zřejmě přinášely za oběť nebesům toto utrpení, jež na ně bylo sesláno.
Konečně ve tři hodiny, když byli zrovna uprostřed nekonečné roviny a široko daleko nebyla v dohledu jediná vesnice, se Kulička náhle sehnula a vytáhla zpod sedadla objemný košík, přikrytý bílým ubrouskem.
Vytáhla z něho nejdřív porcelánový talířek, potom jemný stříbrný pohárek, a nakonec hlubokou mísu, v níž byla zalita ve vlastní šťávě celá dvě rozporcovaná kuřata; a v košíku bylo vidět ještě všelijaké jiné zabalené dobroty, paštiky, ovoce, zákusky, prostě zásoby, které si Kulička připravila na tři dny, aby nemusela jíst hospodskou stravu. Mezi zabaleným jídlem bylo vidět i hrdla čtyř lahví. Vybrala si kuřecí křídlo a začala ho způsobně jíst a přikusovala k němu chřupavou žemličku, jakým se v Normandii říká „régence“.
Všechny pohledy byly na ni upřené. Vzápětí se rozšířila libá vůně a všichni začali chtěj nechtěj větřit; v ústech se jim vydatně sbíhaly sliny a v čelistech jim pod ušima bolestně cukalo. Nenávist přítomných dam k té holce vzrostla až k zuřivosti, málem měly chuť ji zabít anebo vyhodit z dostavníku ven do sněhu i s tím jejím pohárkem, košíkem a zásobami.
Ale Loiseau nemohl odtrhnout oči od mísy s kuřaty. „Tak se mi zdá, že milostivá byla předvídavější než my,“ prohodil. „Inu, jsou lidé, kteří dovedou vždycky myslet na všechno.“
Podívala se na něho: „Kdybyste měl také chuť... Však to není maličkost, od rána hladovět.“
Uklonil se: „To věru neodmítnu; když mám být upřímný, tak tedy už to nemohu vydržet. Válka je válka a člověk se nesmí upejpat, nemám pravdu, milostivá?“ Pak se rozhlédl kolem po ostatních a dodal: „V dnešní době musíme umět být vděčni za každou laskavost!“
Měl noviny a rozložil si je po klíně, aby si neumastil kalhoty; pak vytáhl nůž, který nosil vždycky v kapse, napíchl stehýnko celé obalené rosolem, zakousl se do něho a začal je žvýkat s tak zjevným uspokojením, že se celým dostavníkem ozval zkormoucený povzdech.
Kulička však už s pokorným a tichým hlasem nabízela jeptiškám, zda by si s ní také nechtěly vzít. Obě hned přijaly, zamumlaly cosi na poděkování, a aniž zvedly oči, pustily se bleskurychle do jídla. Cornudet také neodmítl, když mu nabídla, a tak utvořili spolu s jeptiškami z novin rozprostřených na kolenou něco jako jídelní tabuli.
Ústa se jim bez ustání otvírala a zavírala; polykali, žvýkali a zuřivě hltali. I Loiseau se ve svém koutku tužil, seč byl, a šeptem pobízel manželku, aby si vzala také. Ta dlouho odolávala, ale nakonec, po bolestném zakručení, které jí proběhlo celými útrobami, přece jen podlehla. Loiseau tedy velmi uhlazeně požádal „roztomilou slečnu spolucestující“, zda si může vzít také jeden kousek pro svou paní.
„Ale jistěže,“ odpověděla Kulička s přívětivým úsměvem a podala mu mísu.
Vznikly rozpaky, když otevřeli první láhev červeného vína; byl jen jeden pohárek. Podávali si ho a každý si ho otíral, jen Cornudet, zřejmě z galantnosti, jej přitiskl ke rtům v místech ještě vlhkých od sousedčiných úst.
A hrabě de Bréville s hraběnkou, stejně jako pan Carré Lamadon s chotí, obklopeni dotírající vůní potravy uprostřed lidí ze všech stran kolem nich žvýkajících, trpěli zatím muka, jimž se od věků říká Tantalova. Náhle se mladé továrníkově ženě vydral z hrudi vzdech, až se všichni po ní otočili. Byla bílá jako stěna. Oči se jí zavřely a hlava jí klesla, omdlela. Její muž, k smrti vyděšený, snažně prosil všechny o pomoc. Nikdo nevěděl, co počít, když tu starší jeptiška podržela postižené hlavu, přitiskla jí ke rtům Kuliččin pohárek a vlila jí do úst trochu vína. Hezká paní sebou pohnula, otevřela oči, usmála se a prohlásila skomírajícím hláskem, že už je jí úplně dobře. Ale aby to na ni zase nepřišlo, přiměla ji jeptiška vypít ještě jeden plný pohárek vína. „To je jen od hladu, nic jiného,“ dodala.
Tu se Kulička začervenala, podívala se na čtyři spolucestující, kteří hladověli, a rozpačitě vyhrkla: „Ale božínku, jestli si můžu troufat panstvu nabídnout...“
Zarazila se, protože měla strach, že jí na to odpovědí něco urážlivého. Ale Loiseau se ujal slova: „Hrom to vem, v takovýchhle okolnostech jsou si přece všichni lidé bratři a musí si navzájem pomáhat. No tak, dámy, žádné upejpání a dejte si říct, k sakru. Víme my vůbec, jestli budeme mít dnes večer střechu nad hlavou? Touhle rychlostí nebudeme v Tôtes dřív jak zítra v poledne!“
Ale ještě se zdráhali, nikdo nechtěl přijmout první.
Rozřešil to hrabě. Otočil se k zakřiknuté Kuličce, nasadil slavnostní šlechtický obličej a řekl jí:
„S díky přijímáme a budeme vám zavázáni, milostivá.“
První krok byl rozhodující. Jakmile se odvážil jeden, začali se všichni bez okolků cpát. Za chvilku byl celý koš prázdný. Skrýval ještě játrovou paštiku, kvíčalí paštiku, kus uzeného jazyka, výtečné hrušky, jeden celý perník, zákusky a hrníček plný kyselých okurek a nakládaných cibulek, neboť Kulička jako všechny ženy měla k smrti ráda ostré věci.
(úryvek)
|
|
|
|
obsah čísla 21 |
 |
ročník 2002 |
|
témata |
|
|
