Kromě společné příslušnosti k historickému území Koruny české a výraznému zastoupení německé národnosti před druhou světovou válkou pojí tato dvě města ještě postava významného architekta Leopolda Bauera. Tento výtečný tvůrce se v Krnově v roce 1872 narodil, absolvoval zdejší reálku, později pokračoval na školách v Brně a ve Vídni. Tam studoval u profesorů Karla Hasenauera a Otto Wagnera. Jeho kolegy a spolužáky tu byli například později věhlasní Jan Kotěra, Josef Hoffmann či Josip Plečnik. S posledně jmenovaným se o několik desetiletí později vítězně utkal v souboji o uvolněné profesorské místo po jejich společném velkém učiteli Otto Wagnerovi. Na našem území jsou jeho stavby, rozeseté téměř po celé střední Evropě, zastoupeny nejvýrazněji právě v Opavě a v Krnově. Zatímco Opava se může pyšnit honosnými veřejnými budovami postavenými podle Bauerových návrhů (Obchodní a živnostenská komora - dnes Dům kultury Petra Bezruče - nebo obchodní dům Breda und Weinstein či kostel sv. Hedviky), nabídne jeho rodný Krnov (Jagerndorf) vedle Střeleckého domu či sportovní haly navíc i několik pozoruhodných vil. A právě ty nás budou v dnešní šumné procházce zajímat.
Ještě než se vydáme na cestu, však musíme připomenout zdroj ekonomické prosperity tohoto poměrně odlehlého pohraničního města. Nebyly to varhany, které se zde již více než sto let vyrábějí, ale textilní průmysl. Krnov byl čtvrtým nejvýznamnějším textilním centrem Rakousko-Uherska. Ještě před druhou světovou válkou byl co do lidnatosti dvanáctým městem v Československu. Slávu tkanin zdejší produkce šířily především rodinné firmy Larisch, Chlupaczek či Flemmich.
Vilu Theodora Flemmicha nalezneme snadno. Když půjdeme od železniční zastávky Krnov-Cvilín po Hlubčické ulici směrem do centra, neujde naší pozornosti monumentální objekt současného Kojeneckého ústavu. Neoklasicistní rezidence, důstojně usazená v krásné zahradě na břehu řeky Opavy, byla postavena podle projektu vídeňského architekta Otto Prutschera v roce 1914. Jedná se o souměrné kubické těleso korunované valbovou střechou s trojúhelníkovým štítem uličního průčelí. Vliv habsburského sídelního města je patrný nejen v řešení koncepce celého areálu (k domu patří prostorný servisní trakt s obytným domem správce), ale také v umělecké výzdobě exteriéru i interiéru. Již při vstupu nás zaujmou překrásná mřížová vrata i vstupní branka s klepadlem ve tvaru lidské ruky. Symetrická nájezdová rampa ukrývá v úrovni terénu pod hlavním vstupem bazének s fontánkou v podobě plastické beraní hlavy fauna obtěžkané vinnými hrozny. Samotný vchod do domu je v hladině prvního patra zdoben dvěma symetrickými figurálními reliéfy s latinskými příslovími. Do zahrady směrem k řece je vysunut zaoblený trakt prosklené zimní zahrady. Dlužno podotknout, že současná sociální funkce domu nikterak podstatně neznehodnotila bohatství interiérové výzdoby. I dnes se tedy při výjimečné návštěvě můžeme potěšit dřevem obloženou schodišťovou halou s dominantním sloupkem zábradlí bohatě vyřezávaným ptačími motivy. Také vitráže se symboly zvěrokruhu oddělující halu od zimní zahrady, jež dnes slouží dětem jako herna, neztratily nic ze svého původního lesku. Najde-
me zde také malované dřevěné stropy či další vitráže s heraldickými znaky města Krnova a historického Slezska. Vstup do domu však není z pochopitelných důvodů, vzhledem k jeho současné náplni, běžně dostupný.
U Flemmichů jsme tedy již byli, nyní navštivme rezidenci firmy Chlupaczek. Zde se opět setkáváme se jménem Leopolda Bauera. Ten přistoupil v roce 1923 k přestavbě dvou starších neobarokních hmot, ležících na protáhlé nábřežní parcele v těsném sevření mezi textilkou a řekou Opavou, velmi tvůrčím způsobem. Propojil obě části středovým traktem patrové haly se salonem a jídelnou. I zde se můžeme setkat s interiéry, které spíše než k dravé dynamice průmyslového věku záměrně odkazují ke zklidněné důstojnosti aristokratického empíru. Přesto však volnější členění prostoru jakoby již tušeně předjímalo Loosův raumplan. Po válce neměla tato vila takové štěstí jako její kolegyně na Hlubčické ulici. Sloužila sice správním účelům znárodněné textilky, nebyla však ušetřena necitlivých zásahů (tvrdé stříkané omítky, poškození štukového dekoru na fasádě, změna vnitřních dispozic dodatečným přepažením místností...). Nicméně je i dnes zejména díky své malebné neobarokní siluetě jednou z působivých krnovských dominant.
Jen malý kousek odsud, na druhém břehu, na Říčním okruhu nalezneme opět v těsném sousedství areálu textilní továrny Larischů rovněž jejich rodinné sídlo. V roce 1910 získal Hermann Larisch vilu patřící původně jeho strýci Karlovi a požádal také Leopolda Bauera o vypracování projektu modernizace a přestavby. Došlo k ní v letech těsně před první světovou válkou. Dominantou interiéru se i zde stala ušlechtilým dřevem obložená hala s krbem z režných cihel. Ovšem nejvýraznějším prvkem tohoto prostoru je ohromující dřevěné vřetenovité schodiště stoupající k visutému ochozu v prvním podlaží. Místnost byla zařízena tradičním těžkým dřevěným nábytkem s koženým čalouněním. Celek harmonicky vyvažoval polohu reprezentační i domácky intimní. Také vnější vzhled budovy byl díky Bauerově invenci povýšen téměř na aristokratické sídlo. Hlavní průčelí směrem k řece bylo zvýrazněno neobarokním cylindrickým rizalitem s mansardovou střechou a dekorativní hadovcovou štukaturou nad okny prvního patra. Ovšem romantická blízkost řeky se stala tomuto domu osudnou při ničivých povodních v roce 1997. Zatopeny vodou a bahnem byly nejen sklepy, ale také celé přízemí včetně skvostné reprezentativní haly. Škody napáchané povodněmi spolu s ekonomickými obtížemi mateřského textilního závodu zřejmě způsobily, že v současné době je tato výjimečná stavba nabízena k prodeji. Snad se najde dostatečně movitý a osvícený kupec, který tomuto larischovskému sídlu vrátí jeho někdejší lesk a slávu.
Také poslední z krnovských vil zařazených do tohoto orientačního informativního výběru je spojena s rodinou Larischů a jménem architekta Bauera. V roce 1903 byla ke Krnovu připojena podhorská ves Ježník a velice záhy se ve struktuře města konstituovala jako příměstská vilová čtvrť. Měla pro tuto roli všechny předpoklady - dobrou dopravní dostupnost, malebnou polohu na táhlém návrší mezi lesy a výtečný vzduch, který později podnítil dokonce vznik plicního sanatoria a malých klimatických lázniček. Právě zde se rozhodla vybudovat si své víkendové venkovské sídlo Hanne Larischová, manželka textilního magnáta Rudolfa Larische juniora. Stavba z roku 1935 dokládá neuvěřitelnou tvarovou a výrazovou bohatost a nápaditost talentu Leopolda Bauera. Zde nepracuje s tradičními formami šlechtických sídel, tvořivě transponovanými pro potřeby solventních investorů z počátku 20. století. Volí zcela jiný výtvarný slovník. Pro toto přírodní prostředí vytvořil tento významný evropský architekt jakousi prostou, přesto však vznešenou variaci severoamerického dřevěného srubu s antikizujícími hladkými kamennými sloupy v průčelí. Kulaté okno ve štítě nás však nenechá na pochybách, že se pohybujeme právě uprostřed vzrušené modernistické Evropy. Celá stavba je nesmírně citlivě vkomponovaná do rozsáhlé krajinářské parcely na okraji lesa. Znamením ekonomického potenciálu majitelky a zároveň důkazem jejího vytříbeného vkusu zde nejsou luxusní materiály, nákladné stavební postupy, ale právě onen tak vzácný luxus prostoru, doložený nejen velikostí pozemku s protékajícím čerstvým horským potůčkem či výtvarným neobarokním bazénkem, ale také například asi sto metrů dlouhá, ve své prostotě monumentální lipová alej, která vede od hlavní brány až k domu. Přitom je stavba sama při běžném pohledu z blízké veřejné silnice takřka neviditelná, tak harmonicky splývá se svým přírodním rámcem.
To se již bohužel nedá říci o řadě současných honosných novostaveb, které v bezprostředním okolí vznikly v průběhu 90. let dvacátého století. Oč je v nich více efektu, halasu a tvarového překřikování, o to je zde méně aristokracie ducha, citu pro materiál a sebevědomé střídmosti.
Venkovská vila Hanne Larischové, která zároveň jako jediná z výše popsaných domů slouží i dnes rodinnému bydlení, se tak nechtěně stává jakýmsi mlčenlivým ukazatelem vzdálenosti, kterou máme ještě před sebou na cestě tam, kde jsme už kdysi dávno spolehlivě byli...    
 
P.S. Vážnějším zájemcům o architekturu „slezského Manchesteru“, jakož i těm, které zaujala osobnost architekta Leopolda Bauera, doporučuji zejména tyto fundamentální prameny:
Jindřich Vybíral: Krnovský Rothsfeller, in Umění 1993/č. 41;
Jindřich Vybíral - Pavel Zatloukal: Architektura let 1850-1950 v Krnově, in Umění 1990/č. 38.

Foto Michael Míček