Má také pověst nejbezpečnějšího místa v celém Mexiku. Prý si můžete nechat peněženku i mobil na sedadle otevřeného auta, a když se za hodinu vrátíte, všechno najdete. Čím je však Merida ještě pozoruhodná? Na hlavním náměstí se tu neustále muzicíruje...

V pátek večer je náměstí už plné lidí. Jdeme s manželem taky na koncert, ani nevíme jaký. Cestou nás osloví mladý muž spěchající stejným směrem: „Jdete se podívat na Las Maya?“ Nevíme, kdo jsou Las Maya, a on se tomu směje: „To jsou přece nejpůvabnější dívky z celého Yucatánu. Nevidět Las Maya, to je jako nevidět Chichen Itzá.“ Přidáme do kroku. Náměstí nemusíme hledat, protože hudbu je slyšet daleko a všichni jdou stejným směrem. Když dorazíme na místo, pódium se ztrácí v davu. Moderátor zrovna hlaholí: „A teď slíbené překvapení. Dnes přišla i nejmladší z původních Las Maya, Lía Baeza. Je jí jenom 81 let a už umí skvěle zpívat!“
Kapela to znovu rozbalí a já sbírám kuráž, abych se mohla prodrat blíž k pódiu. Konečně mi asi po desátém „disculpe“ a „perdón“ někdo uhne a já nejpůvabnější dívky alespoň zahlédnu. Šest postav v místním tradičním kroji, dlouhých bílých šatech vyšívaných barevnými květy. Na poslední písničku se mi podaří dostat úplně blízko. Las Maya už uhranuly celému náměstí. Málem zapomenu fotit.
 
Tu písničku cvičím 80 let
Hned na druhý den zvoním u dveří klavíristky, paní Judith Perez Romero, kde se slavná yucatánská kapela Las Maya schází dvakrát týdně. Nemusím se dívat na číslo domu, vede nás muzika...
„Dobře, že jste tady, už cvičíme od rána,“ řekne paní Judith a zavede nás, mě a mého mexického manžela, do domácí zkušebny.
„Od rána? Tuhle písničku už cvičíme dvacet let,“ ohradí se paní Lilia. Odloží housle a sedá si k nám. A paní Yolanda si sarkasticky postěžuje: „Cvičím přes osmdesát let, ale stále nemám dobrou techniku.“
„K čemu by ti byla technika, hraješ přece srdcem,“ vpadnou jí do řeči takřka jednohlasně ostatní. Pak si všechny dámy sednou kolem stolu a začnou vzpomínat a vyprávět. Jsou to Mexičanky, takže zase všechny najednou.
Yoli, jak říkají paní Yolandě Canto Pacheco, má zítra narozeniny. Bude jí 94 let. Pochází z Izamalu, malého městečka nedaleko Meridy - tam také kdysi začínala hrát s tátovou kapelou. Když v Izamalu nebyla pro muzikanty práce, odstěhovala se do Meridy. To ona v roce 1955 založila dívčí kapelu La Trova yucateca. Když v roce 1966 hrály v Mexico City, vyšel o nich v novinách článek s titulkem „Las Maya internacional“ - Mezinárodní Mayky - a ten název jim zůstal dodnes.
„Já jsem jim šéfovala, ale ne proto, že bych nejvíc uměla, ale že jsem ze všech nejstarší,“ říká Yoli. „Na mandolínu mě naučil táta. Na jiné nástroje jsme neměli peníze. Když jsem vyrostla, našetřila jsem si na housle a naučila se na ně hrát. A pak jsem si koupila saxofon. Na všechno jsem se učila sama, proto nemám techniku.“
„Tady v Meridě dodnes není konzervatoř. Teprve teď ji chtějí zakládat. Všichni se tady učíme hrát sami,“ vysvětluje jednaosmdesátiletá Lilia Canto. Judith, o šest let starší, se však razantně ohrazuje: „V Meridě byla konzervatoř, ty si to nemůžeš pamatovat, protože jsi ještě nebyla na světě, ale já na ni chodila. Když mi bylo pět, máma mě tam vodila za ruku. Přesně si to pamatuji, někdy mě vodila sestra, Padesátou osmou ulicí nahoru. Učila jsem se tam hrát na psalterium.“ 
Zmínka o psalteriu, starém nástroji připomínajícím miniaturní cimbál, vzbudí ve všech dámách nadšení: „Ty jsi hrála na psalterium? Proč jsi nám to nikdy neřekla? Nemohla bys to ještě zkusit? To využijeme!“
Judtih se ale brání: „Už na to léta nehraju, ani se mi to už nechce znovu učit. Hlavně teď, když jsem si koupila flétnu! Nebudu mít přece čas, musím se na ni naučit pískat!“

Když koně, tak passo doble
Z původních sestavy Las Maya jsou dnes v kapele už jenom dvě hráčky - Yoli a Judith. Lía Baeza, kterou jsme viděli na náměstí, je vážně nemocná a už s nimi zpívá jenom výjimečně. Čtvrtá členka původní kapely zemřela před dvěma lety.
Lili vystupuje s Las Maya již mnoho let, ale protože je jí jenom jedenaosmdesát, musí si občas vyslechnout, že „ještě nebyla na světě, když...“. A basistka Argelia Hernandez (47), bubenice Cecilia Novelo (45) a zpěvačka Rubi Dzib Rodriguez (43)? Ty tohle poslouchají velmi, velmi často...
Nebyly ještě na světě, když Las Maya vystupovaly v hotelu Montenegro v Mexico City, když chodily do divadla na zarzuelu (španělskou operetu) a přitom si občas hrály v zákulisí s malým synkem sopranistky Pepity Embil - s Placidem Domingem.
Jenom jedna z nich, Yoli, pamatuje začátky filmu. Byla malá holka, když doprovázela v kině němé grotesky: „Byla to má první práce - a hned u filmu! Když běželi koně, hrála jsem passo doble. K zamilované scéně zase skvěle pasoval waltz.“
Když byly mladé, nebylo zrovna dvakrát lehké hrát v kapele a živit se tím. „Má máma byla konzervativní, nechtěla, abych se předváděla na jevištích. Jenže mě muzika chytila a už nepustila,“ vzpomíná Judith. „Byla to společná vášeň nás všech. Hrát jsme také nikdy nepřestaly, ani když jsme se povdávaly a měly děti, ani když jsme se živily jako učitelky. A dnes? Jsme staré, tělo bolí, ale stále hrajeme. Jenom hrajeme. To je nejlepší. Jednou jsme měly vystoupení v Guanajuatu, kde mají v muzeu slavné mumie. V novinách druhý den po koncertu vyšel článek s velkým titulkem: Mumie ožily a vyšly si zahrát! Ten novinář se nás přišel zeptat, jestli nás to neurazilo. Ale kdepak - nám se to moc líbilo.“ Všechny se hlasitě smějí. „Taky se o nás říká, že Chichen Itzá a Las Maya jsou na Yucatánu nejdůležitější vykopávky!“ Další výbuch smíchu.

A pak se zase roztančí
Las Maya vystupují na náměstích po celém Mexiku, občas zahrají na svatbě nebo taneční zábavě, zvou je na festivaly, měly koncert i v Palacio de Bellas artes v Mexico City, kam se nedostane jen tak někdo. „Zvou nás i do Chicaga, ale co bychom si tam počaly? Nesnášíme zimu, a tak zůstaneme doma,“ směje se Judith.
Je čas pokračovat ve zkoušce, večer je zase koncert na náměstí. Las Maya opět berou do rukou hudební nástroje, na rozloučenou nám hrají pár svých nejlepších a nejslavnějších písniček. Yoli mění housle za mandolínu a pak mandolínu za žlutá chřestítka - a pak se roztančí...