Obrátili jsme se proto na současného šéfredaktora časopisu profesora MUDr. Jana Petráška, DrSc., a pravnuky zakladatele tiskárny MUDr. Eduarda Grégra, pány Eduarda a Vladimíra, s několika otázkami.
Pane profesore, mám před sebou titulní stranu 1. čísla časopisu pro lékaře, ranhojiče a lékárníky. Roční předplatné bylo 6 zlatých 36 krejcarů. V tiráži je vedle doktora Josefa Podlipského uveden i doktor Bohumil Jan Eiselt, který působil ve stejné nemocnici jako dnes vy a byl jedním ze zakladatelů Spolku lékařů českých. Kdo byl vlastně spiritus rector? Bylo jich pochopitelně více. Otcem byl nesporně Jan Evangelista Purkinie (jak se tehdy podepisoval). Z dalších nutno vyzvednout zmíněného Eiselta a Purkyňova asistenta docenta Eduarda Grégra, pozdějšího předního českého politika XIX. století. Česky přednášet začal sám Jan Evangelista a po něm Eiselt a Grégr svou lékařskou fyziku. Doktor Eiselt „zdědil“ svůj vztah k medicíně po otci Janu Tadeášovi, jako sedmnáctiletý bojoval v roce 1848 na pražských barikádách a založil vlastně lékařskou dynastii, která v české medicíně působí dodnes. Eiselt ovšem přednášel česky v klášteře milosrdných sester, neboť ve Všeobecné nemocnici mu to nebylo povoleno. A 6. února 1867 zkouší Purkyně při rigorózu kandidáta lékařství Čeňka Křížka poprvé po třech stech letech česky. Není náhodou, že při zrodu časopisu byl i dr. Grégr, lékař, Purkyňův asis- tent a posléze přední český politik... Pradědeček Grégr byl bouřlivák, a tak se posléze věnoval více politice než medicíně. Byl přitom i v ní úspěšný. Ostatně Purkyně by si byl neschopného za asistenta nevzal. Zaujala ho mezi jiným Darwinova teorie, o níž napsal do Květů, že její dopad bude pro jisté kruhy strašlivý. Vraťme se však k politice. Po Bachově pádu se vlastencům otevřely, byť omezené, perspektivy. Bylo jim jasné, že pouze vzdělaný národ má právo na samostatnou existenci. A od toho byl jen krůček k vydávání Národních novin, později listů. Následovaly Květy, Humoristické listy i české knihy Matice lidu. A na sklonku roku 1862 vyšlo první číslo Časopisu lékařů českých. Bez vlastní tiskárny však novinářská činnost neměla naději na přežití. Ta byla založena 30. června 1862. A v té tiskárně se časopis tiskl po převážnou část své existence. Jaké byly, pane profesore, vlastně konkrétní cíle zmíněného periodika? Zmínil jste se o tiskárně doktora Grégra. Já ji ještě zažil. Po náhlé smrti mého předchůdce jsem byl pověřen vedením časopisu. Předtím jsem nic podobného nedělal. A tak jsem vlastně šel ke Grégrům „do učení“. Pochopil jsem, že mluví-li se o ciceru, nejde o římského Marca Tullia, ale o typografickou míru, a že písmo Baskerville nemá nic společného s pověstným psem, ale jde o typ, který nakreslil anglický tiskař tohoto jména. To jsem ale odbočil. Časopis zapadl do obrozenecké snahy české inteligence. Konkrétně šlo o pěstování českého jazyka, neboť neexistovala lékařská terminologie, tvorbu národního vědního fondu a boj o českou lékařskou fakultu. Čeština nebyla samozřejmostí. Vždyť i libreto naší nejčeštější opery, Smetanovy Libuše, bylo napsáno německy. Jenom několik ukázek o bloudění při stanovení českých názvů. Žilovka byla choroidea, dýchavice trachea. Žertovný je i název klepna, neboť „ta žíla klepá“. Ještě k tiskárně. Kolem sta let se časopis tiskl v tiskárně MUDr. Eduard Grégr a syn. Není to tak trochu neúcta k zakladateli tiskárny, že se od roku 1993 tiskne jinde? Co o tom soudí jeho pravnuci? Je to škoda. V době privatizace přestala naše tiskárna časopis vyrábět a přes veškerou snahu se k nám nevrátil. Tradice by měla zůstat tradicí... Měl časopis styky s jinými evropskými časopisy? Samozřejmě. Přinášel překlady i kritiky zahraničních článků. Přispěl tak k integraci s evropskou medicínou. Mluvil jste o boji o českou lékařskou fakultu. Domnívám se však, že tím to neskončilo. Ano. Pěstoval národní hrdost. To bylo velmi důležité zejména za protektorátu. Uvědomte si, že vlastně do jisté míry nahrazoval i zavřené vysoké školy. Byl jediným zdrojem moderních lékařských informací, a tak toto údobí možno nazvat válečnou univerzitou. Z obsahu periodika jsem pochopil, že mezi autory byli i zahraniční přispěvatelé. Členy spolku byli i slavní vídeňští lékaři českého původu Rokitanský a Škoda. České medicíně se záhy dostalo mezinárodního uznání. Jakýmsi dokladem je i nástěnná malba v Mexico City, jejímž autorem je Diego Rivera. Jsou tam vedle Galena, Vesalia, Serveta, Harveye i portréty Josefa Škody a Jana Evangelisty Purkyně. Časopis podobného typu nemůže být soběstačný. Ekonomika je neúpros-sná. Nelze ovšem vše měřit korunou. Samozřejmě. Režie je velká a nezachrání to ani skutečnost, že autoři píší, aniž by očekávali honorář. Na redakci není možno chtít, aby se chovala tržně. Dirigent České filharmonie nemůže o volných večerech hrát po barech. Mnohé žurnály si mohou pomoci inzeráty. Ty se však do tohoto časopisu, až na některé výjimky, naprosto nehodí. Je zde ještě jeden aspekt, který je ve skrytu obsažen v prvých návrzích koncepce listu. Je to kulturnost lékařského povolání. Ve městě vždy patřil lékař spolu farářem, učitelem a lékárníkem k místní duchovní elitě. Při přijímacích zkouškách na medicínu padla kdysi též otázka: Kdo namaloval oponu Národního divadla? Rodiče studentů si stěžovali, že to lékaři není k potřebě. Jsem přesvědčen, že to vědět má. Medicína není jen péče o tělo. Patří k ní filozofické zázemí, pochopení (pokud je to vůbec možné) tajemství zrození, přemýšlení o lidském údělu, o smyslu života i kladení si otázky, proč musíme snášet bolest i smrt. Známe mnoho lékařů, kteří jsou výtvarnými umělci, spisovateli... Ostatně tvůrce Gargantuy Rabelais přednášel anatomii v nemocnici v Pont du Rhône. Vraťme se k časopisu. Ten nezůstal osamocen. Je zde stoletá Česká a slovenská psychiatrie, Praktické zubní lékařství, Česko-slovenská dermatologie a jiné. Nebyla to vždy snadná cesta. Grégrovo heslo Per ardua ad astra se však naplnilo... Těch časopisů je skoro čtyřicet a většina je více než stoletá. Časopis lékařů českých má však výlučné postavení. Je periodikem integrujícím, neboť informuje lékaře všech oborů o pokroku ve všech medicínských disciplínách. A to je, vzhledem ke stále postupující pulverizaci, nesmírně důležité. Rozmlouval dr. Karel Helmich
|