Bydlel v domě malířství, ale nebylo mu zatěžko občas přestěhovat své nádobíčko do domu sousedního, kde se mu lépe psalo, kde nebyl cítit terpentýn. Svého cíle tak dosahoval po dvou kolejích. Jako novinář neúnavně a proti přesile obhajoval pozice moderního malířství, kdy malba opouští oblast kopírování přírody a vstupuje na tenký led vytváření obrazu jako samostatného objektu s vlastním životem a sdělením. Vychovával tak čtenáře k toleranci a ochotě uvěřit novým pohledům na umění. Jako by sjel s velkou vodou z krkonošských kopců dolů do východočeské krajiny a upozornil nás na její výjimečnost a chuť. Prostřednictvím svých obrazů nám ji nabídl k snědku. Ochutnejte přece! Jsou z české pece vytápěné dřevem a chutnají po malinách.
Narodil se v Hronově 23. března 1887 a jeho dětství se blížilo selance nebo literárnímu dílu, kterému říkáme pohádka. Úpický lékař Antonín Čapek, doktor veškerého lékařství, bral všestrannost svého vzdělání vážně a byl celému kraji starostlivým a oblíbeným lékařem. Bral vážně i příští život svých tří ratolestí - Josefovi přisoudil tedy nejprve živobytí textiláka. Příliš se syna neptal na jeho úsudek, ale Josef přece jen postupně nad otcovým ortelem zvítězil, když ho s pomocí matky a mladšího bratra Karla (a především svými úspěšnými pokusy v kreslení a v malbě) přesvědčil, aby nebránil vzdělávání na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Tam byl Josef přijat v roce 1904.

Doba hledání
K vzedmuté vlně kubismu nebyl lhostejný, byl pozorným a učenlivým mladým malířem toužícím malovat tak, jak vyplývalo z dlouhých debat mladíků, kteří možná ještě nevěděli, jak malovat, ale vytušili proč. Pro ně éra zpodobující malby již nepřinášela ani vzrušení, ani jasné pokračování minulého století. Jeho přelom vítali jako samozřejmý začátek něčeho nejasného, jako tíživou nutnost intelektuální výpovědi. Počátek byl jako lesknoucí se jezero. Jen vědět, jak pevně a kterým směrem řídit kormidlo škuneru.
Studenti žili tehdy v očekávání, vedeni jen intuicí. Orientace bez určení směru? Žádný ukazatel, žádná navádějící šipka, žádný zákaz, spíš tiché varování.
Praha v roce 1904, kdy sedmnáctiletý Čapek vstupoval na Uměleckoprůmyslovou školu, byla rozpačitá. Český národ se teprve formoval. Existovalo stále ještě Rakousko-Uhersko se vším, co k tomu patřilo. Neochota i strach před novotami, slepá důvěra v historii habsburského rodu a jistá vázanost setrvačnosti s monarchií prostřednictvím těch, kteří z tohoto svazku mohli těžit. Kreslilo se, malovalo, studie podle sádrových antických odlitků byly běžné, někteří profesoři nevěřili novému proudu secese, a kolem školy, jakoby pod kamenným dlážděním, se hromadily síly, které měly přivodit lokální výbuch nespokojenosti s výukou.
Národní divadlo bylo sotva narozené, do češtiny se pletly germanismy, stále bylo módou mluvit německy, i když s pražským akcentem. Ještě deset let zbývalo do vypuknutí 1. světové války.
Studenty založený spolek Mánes pozval tehdy do Prahy norského malíře Eduarda Muncha. Psal se rok 1905, byl únor a Praha celá pod sněhem. Skutečným i pomyslným. Munchova plátna, expresivně naléhavá, se stala předělem v myšlení mladých malířů, kteří pochopili, že se obrazem dá vykřičet bolest, dá se jím nastavit krajní mez duše, že se dá barvou vyjádřit touha, žárlivost i beznaděj. Pražské ticho provinčního města podrobili výslechu. Obraz by měl přece bouřit, jitřit smysly, provokovat a dráždit lhostejnost, dívat se pod kůži, procházet mozkovým labyrintem...
Zemí šel vítr. Někým považovaný za blahodárný, vláhu přinášející. Někomu příliš čechral vlas, když mu předtím strhl z hlavy čepici. Jeho proudění nešlo přehlédnout. Mladí na to měli čich. Točil jimi jako plechovým kohoutkem korouhvičky a ukazoval těm dole svou sílu... Exploze kubismu!
Začalo se jezdit do Paříže. Dívat se, nahlížet, srovnávat, obdivovat, napodobovat i oponovat. Tam se děly věci! Pařížské kavárničky praskaly ve švech. Město na Seině se postupně stalo hlavním městem kulturní Evropy. Co neprošlo Paříží, mělo jen nepatrnou šanci být v popředí výtvarného dění.

Čapek, homo ludus
Řekl jsem, že Josef Čapek je umělec dvojdomý. Teď se opravuji. Bydlí v jednom domě se dvěma podlažími. V dolním patře filozofuje, hledá smyl lidského pinožení. Obává se o blaho jedince vyplývající z chápání sounáležitostí s přírodou. Je lidský a chápavý k jeho omylům. V horním patře stojí Čapek s paletou v ruce u stojanu nebo sedí u stolu jako ilustrátor a baví se. Jako by hledal naplnění úsloví homo ludus /člověk hravý/. Zdá se mi, že právě to je jeho poučení z kubismu.
Těší se z toho, že komplikovanou čáru na plátně lze silně zjednodušit a přitom zůstává či se i prohlubuje její výpověď. Baví se tím, že promalovaná plocha obrazu je jako otevřená kniha, že každý tah štětcem může přinášet úlevu od horečky pravé tvorby, že kubismus není dogma, jak to chápou někteří čeští malíři, ale že osvobozuje od útrap naturalismu, že s ním může vést rozhovor na úrovni o tom, proč do obrazu položená barva může jen citlivě naznačit bez závazku přesvědčování, že obraz není svrchovaná duchovní dokonalost, ale spíš hra, že umí zmírnit pochybnosti, že dokončený obraz je útěcha, dosažení cíle anebo podnět pro další otázky.
Čapek pochopil už také to, že polnice Munchových pláten v Praze zatroubila k útoku na pražskou ospalost, ale že její hlas nepatřil jen těm, kdo viděli vášně i lidské trable, ale podnítila sčítání pohnutek intelektu, a že příchod pařížského kubismu podněcoval ve stejné tónině. Nebyl tedy ortodoxním vyznavačem kubismu. Vzal si z jeho příkladu jen to, co vyhovovalo českému naturelu: zkratku a výtvarný vtip. Kubismus se mu podařilo polidštit.
Jednou Čapek osvětloval nějakému pochybovači Picassův ženský akt: „Lidé se mýlí, když věcně porovnávají nebo chtějí porovnávat moderní obraz ženského aktu se živou ženou. Jde přece o dva světy. O svět umělecký a svět reálný. Ženský akt moderního malíře opravdu není objektem do postele.“
Když jsem portrétoval Jana Zrzavého někdy v letech šedesátých, hovořili jsme také často o Čapkovi. Měl ho moc rád a vážil si jeho schopnosti obhajovat v novinových recenzích a článcích nové cesty současného umění. Zrzavý o Čapkovi říkal, že byl lepší než mnozí uměnovědci, kteří příliš často používají neznámých cizích slov, jimž čtenář nerozumí, a tím ho od chápání izolují.
A co o práci svého bratra soudil Karel Čapek? Při jedná návštěvě Josefova ateliéru prý zvolal: „Jak vidím, od mé poslední návštěvy tvůj ateliér rozkvetl novými obrazy!“

Jak portrétovat Josefa Čapka
Naše generace, která přišla na vysoké školy po 2. světové válce, nebyla objektivně seznamována s dílem Josefa Čapka. Občas se na trhu objevily Čapkovy kresby dětem anebo karikatury vydávané v tisku jako reakce na nástup německého fašismu. Komunistický režim násilně vytrhl z jeho díla jen práce, které mu politicky přišly vhod, o jeho obrazech se převážně mlčelo.
Právě proto, že nám byl programově utajován, narůstala ve mě chuť zhostit se Čapkova portrétu způsobem, který sochařství nenabízí. Nikdo mi portrét nezakazoval, ostatně, jak by mohl? Dělal jsem ho pod střechou žižkovského ateliéru v Biskupcově ulici a tam nikdo nechodil a nefízloval. Uvěřil jsem šíři tvorby a rozhodl se ho modelovat jinak, tak trochu proti tehdejšímu větru.
Od počátku jsem věděl, že to bude hlava barevná, byl přece malíř! Zavrhl jsem však barevnost polychromování, kdy barevný povrch se chce maximálně připodobnit lidské pokožce a jejímu jemnému koloritu. Chtěl jsem udělat Josefa Čapka způsobem nezvyklým. Dosud platná klišé nemohla, podle mého mínění, vystihnout jeho výtvarnou odvahu, osobitost a vyhraněný intelekt. Josef Čapek byl už po smrti. Fotografií jsem moc neměl. Jednu starou, společnou s bratrem, zřejmě pořízenou za jejich pobytu v Paříži, potom některé drobné kresby, a hlavně jeho autoportrét. Ten mi velmi pomohl. Četl jsem stále dokola Kulhavého poutníka a ladil se čapkovsky. Čapek svou tvář v autoportrétu silně zjednodušil a maličko zironizoval. Měl odvahu se na sebe podívat z jiného úhlu.
Při modelování jsem denně nacházel malá, ale důležitá překvapení, o jakých jsem neměl ani tušení, o kterých se ve škole nemluví. O schopnosti zkratky a síle zborcené plochy a jejích hranách. Masité čapkovské rty, nepatrně pootevřené, mi dělaly starosti. Chtěl jsem, aby se ptaly, aby se nadechovaly, byly živoucí a mluvily. Pak tu byl problém brýlí, které Čapek skoro nesundával. Byly tedy neoddělitelnou součástí jeho osobnosti. Zakryl jsem jimi úplně oči a pojednal plošky modře. Drobnější bílá ploška v každém „skle“ nahradila pocit zraku.
Plánovaná barevnost portrétu mi přivodila nejednu bezesnou noc. Až jednou jsem vstal z postele do nevytopeného ateliéru, vzal roli balicího papíru, černý uhel a nůžky, sedl si ke stolu a nakreslil vlastně takový krejčovský střih. Jednotlivý kusy střihu jsem pak pomaloval. Vznikl tak technický postup portrétování, za který bych byl ve škole jistě plísněn. Bylo to ale mé vlastní rozhodnutí a můj vlastní vynález. Když jsem díly slepil do celku, měl jsem dobrý pocit, že Čapkovo malířství se mi daří vystihnout ryze sochařským způsobem: plasticky, prostorově i barevně. Vznikl vlastně takový krystal, díky hranám spojujícím jednotlivé díly.

Kam s ním?
Byl jsem se svou prací spokojen, ale neuvědomil si, ve kterém roce a za jaké politické konstelace busta vzniká. Ukázalo se, že není dost realistická, vybočuje z řady soudobých portrétů tak výrazně, že jsem s ní popudil všechny funkcionáře Svazu výtvarných umělců a zadělal si těsto, ze kterého soudruzi pak upekli jedovatý pokrm.
Možná však, že právě proto, díky téhle nepřízni, jsem v portrétování „hlav české avantgardy“ zatvrzele dál pokračoval a udělal jich v době od roku 1959 až do roku 1962 celkem jedenáct: E. F. Buriana, Josefa Čapka, Vítězslava Nezvala, Jana Wericha, Václava Špálu, Vladislava Vančuru, Jiřího Mahena, Jana Zrzavého, S. K. Neumanna, Františka Halase a Jaroslava Ježka. Nyní jsou všechny trvale vystaveny v mém muzeu, v areálu zámku Bechyně. Až tedy na Josefa Čapka...
Ten nakonec zakotvil v Muzeu bratří Čapků v Malých Svatoňovicích. Koupila ho někdy v sedmdesátých letech Středočeská galerie se sídlem v Nelahozevsi. Tam ovšem nezůstal, ředitel galerie dr. Kohoutek bustu posléze předal Muzeu bratří Čapků. Jel jsem se tam podívat. Paní ředitelka mě muzeem hezky provedla a potěšila mě. „Podle vašeho Čapka se děti učí, jak Mistr vypadal,“ tvrdila mi s úsměvem. A protože ani můj otec nebyl radostí bez sebe, když jsem se rozhodl studovat sochařství, připojuji závěrem a ze solidarity Čapkův úvod do knihy Kulhavý poutník:
„Když jsem přišel na tatínka, že budu malířem, strašně se polekal, protože měl za to, že stát se umělcem není daleko od cikána. Starý pán měl víc pravdy, než se zdálo. Umělci nejsou sice cikány, a bohéma byla jenom příjemným rozmarem starší generace, ale čím víc vidím umění, tím naléhavěji se mi vtírá, že umělci mají s cikány a kejklíři společné něco velmi podstatného: provozují čáry.“
Ano, Čapkovo malování bylo dobrodružné, radostné a v mnohém poučné. Nehodlal se podrobit módě, nepovažoval se za génia, spíš za služebníka umění, měl přehled, ale hleděl si svého. Vybočoval z řady, ale vždycky se tomu bránil. Naplnil svůj život po okraj. Nezahálel, měl zkrátka stále plné ruce práce.
Z koncentračního tábora Bergen-Belsen se ale už nestihl vrátit. Zemřel těsně před koncem války, v dubnu 1945... Nepochybuji, že umřel s tužkou v ruce.

Repro z knihy: Jaroslav Slavík,
Jiří Opelík: Josef Čapek,
nakladatelství Torst, Praha 1996