Pro stavbu byly vybrány pozemky v nedávno připojené čtvrti Libni na výšině zvané Bulovka. Na místě již od roku 1896 stála malá nemocnice, po připojení ku Praze sloužící jako infekční. Podle plánů vypracovaných za Procházkova dohledu měla mít nemocnice zhruba 350 lůžek, její infekční část měla být umístěna v pavilonech, neinfekční v budovách spojených koridory. Již v této fázi byl vznesen požadavek vyslovit se zásadně k ošetřovatelské službě, neboť (podobně jako v případě vinohradské nemocnice) se ozvaly výhrady k řádovým sestrám.
Ke stavbě prvního pavilonu podle projektu F. Velicha se přistoupilo v roce 1913, dokončen byl na samém počátku války. Za nejpotřebnější byl již od počátku považován pavilon infekční, který právě za války prokázal neocenitelné služby a spolu s novými infekčními pavilony na Vinohradech přispěl k tomu, že Praha byla uchráněna nejhoršího - zhoubných epidemií zavlečených do města vojáky. Deset let, o které se pražští zastupitelé ve svém rozhodnutí opozdili za vinohradskými kolegy, se ukázalo pro plánovanou nemocnici osudnými. Její další rozvoj přerušila válka a ve stavbě se podle nových plánů pokračovalo až za první republiky.
Plánu dobudovat vlastní městskou nemocnici i ve změněných podmínkách samostatného státu a zvětšené Prahy se otec ideje, městský fyzik L. P. Procházka nevzdával ani po roce 1918. Podpory otců města se mu dostalo s nástupem Jana Skály na místo náměstka starosty v roce 1923. Když se jej nový náměstek optal, co považuje za nejnaléhavější zdravotní potřebu Velké Prahy, Procházka bez rozpaků jmenoval „řádnou, velkou moderní nemocnici, vylíčil mu nouzi o lůžka nemocniční v Praze, vzal ho do všeobecné nemocnice, ukázal mu její přeplnění, lidi ležící na zemi, ve vanách, na chodbách, prokázal, kolik vážně nemocných denně je odmítáno pro nedostatek místa; ukázal ... mu propočty, kolik lůžek nemocničních by Praha měla míti u porovnání s jinými velkoměsty a kolik skutečně má“.
Třičtvrtěmilionové velkoměsto ovšem potřebovalo mnohem více lůžek, než s kolika kalkulovaly původní plány, a proto byl Procházka v roce 1924 pověřen vypracováním nového lékařského plánu. Po několika oponenturách ze strany komise odborníků i zástupců města byl plán modifikován a přijat, i když ke změnám vynuceným především napětím mezi finančními možnostmi a stále rostoucími potřebami nemocnice docházelo i během vlastní stavby. V říjnu 1925 byla započata stavba plánované administrativní budovy, chirurgického a interního pavilonu, o rok později bylo rozhodnuto začít také se stavbou pavilonu pro tuberkulózní pacienty a hospodářské budovy.
Celková kapacita nemocnice měla po ukončení být 1300, v případě nutnosti až 1700 lůžek. V roce 1938 měla Bulovka skutečnou kapacitu 1384 lůžek, čímž se přiblížila největší nemocnici na Karlově náměstí (1690) a daleko předstihla vinohradskou nemocnici s 580 lůžky. První fáze výstavby (nepočítáme-li již před válkou postavený infekční pavilon) byla ukončena v létě 1931, kdy byla nemocnice odevzdána svému účelu. Formální organizační rozdělení nemocnice nerespektovalo stavební rozvržení, ale provozní potřeby a zahrnovalo tři „velká oddělení“: neinfekční v pavilonech interním a chirurgickém, spojených podzemní chodbou (v pavilonech byla i oddělení gynekologicko-porodnické, urologické, látkové výměny, otorino-laryngologické a psychiatricko-neurologické), infekční (v samostatném pavilonu odděleném provozně od zbytku nemocnice) a tuberkulózní, rovněž ve vlastním pavilonu. Komplex doplňovaly tři obytné domy pro personál. Novostavby byly pochopitelně zařízeny na výši soudobých technických možností od strojovny a kuchyně přes ambulance, operační sály a laboratoře až po pokoje nemocných. Podobně jako na Vinohradech také na Bulovce se primáři oddělení stali většinou alespoň habilitovaní učitelé lékařské fakulty.
S rozšiřováním nemocnice se pokračovalo i ve druhé polovině 30. let, kdy byly postaveny pavilony radiorentgenologický a dermatovenerologický a rozestavěn druhý infekční pavilon, který byl dokončen až v roce 1940. Ve velkoryse projektovaném infekčním pavilonu, o jehož nejmodernější koncepci se zasloužil docent, pozdější profesor Jaroslav Procházka (1896-1967), nalezly po válce umístění infekční kliniky postupně všech tří pražských lékařských fakult. Sama nemocnice získala v 50. letech statut fakultní, neboť dodnes slouží také jako klinické zázemí Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (bývalý Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů).
I když nemocnice na Bulovce svou velikostí vinohradskou nemocnici předčila a kvalitou svých lékařů se jí přinejmenším vyrovnala, jako městská nemocnice stála poněkud ve stínu jediné státní nemocnice v Čechách.

Balada z nemocnice
Vedle výstavby, respektive dostavby velkých nemocnic na Vinohradech a na Bulovce bylo období první republiky dobou dalších velkých realizovaných i nerealizovaných nemocničních projektů, se kterými čtenáře detailně seznámíme v dalších pokračováních našeho volného seriálu. Roku 1924 byla završena výstavba bohnické psychiatrické léčebny, zahájená rovněž již před první světovou válkou (1905). K desátému výročí samostatné republiky byly v Krči otevřeny Masarykovy domovy - Sociální ústavy hlavního města Prahy, dnešní Fakultní Thomayerova nemocnice. Slavnostní otevření první dokončené části nově budované vojenské nemocnice ve Střešovicích se konalo již v době ohrožení státní samostatnosti (červenec 1938). Konec republiky a obsazení českých zemí nacisty znamenaly nadlouho také konec snahám o ambiciózní řešení problému klinických nemocnic na Novém Městě cestou vybudování nové nemocnice v Motole.
Přes veškerou upřímně míněnou snahu mladého státu, představitelů jeho hlavního města i dalších korporací a jednotlivců se tak v pražském nemocničním ústavnictví nepodařilo plně sladit neustále rostoucí potřeby s opožďující se nabídkou ani za první republiky. Na nedostatky oprávněně poukazovali především ti, kterých se nejvíce týkaly. Kromě pacientů, kteří měli jen málo možností poměry ovlivnit, to byli hlavně nemocniční lékaři. Mezi hlasy těch, kteří volali po zlepšení a také se o ně v rámci svých možností pokoušeli, se ovšem nejednou ozývaly kritiky motivované i méně věcně. Stejně dokonalá znalost problematiky, a věřme, že i stejně upřímně míněná snaha o nápravu byly v projevech lékařů patřících do politicky nebo nacionálně opozičního tábora mnohdy využívány k agitaci pro jejich cíle. Neutěšené poměry ve všeobecné nemocnici, které L. P. Procházka úspěšně využil ke zdravému nátlaku na městské radní při prosazování plánů na novou městskou nemocnici na Bulovce, se ve stejné době staly nejpádnějším argumentem jinak loajálního německého poslance F. Spiny v jeho parlamentní řeči, která měla dokázat „oprávněnost žalob na odstrkování vysokých škol německých“. Výjevy z německých klinik by podle poslance mohly „býti předmětem realistické fantasie nějakého Zoly nebo Maxima Gorkého“. Podobný ideologický přídech měly i jinak nesporně oprávněné kritiky komunisticky orientovaných lékařů, publikované nejčastěji v časopise Roentgen. V něm byl otištěn například i věcně zajímavý, s pomocí materiálů poskytnutých fakultními lékaři sestavený článek MUDr. Václava Čedíka (známého pod pseudonymem Antar, 1908-1955) z roku 1935, pojmenovaný podle Wolkrovy Balady z nemocnice. I podle Čedíka se statistické ukazatele pro československé zdravotnictví (zejména počet nemocnic, lůžek na 1000 obyvatel a podobně) za poslední léta sice zlepšily, ale „krize nemocnic, která je součástí celkové krize společnosti, založené na ziscích, pomine, až vláda nad světovým hospodářstvím bude vzata z neschopných, ziskuchtivých rukou finančníků jak ‚národních‘, tak mezinárodních“. Na pokus realizovat plány svých soudruhů musel čekat ještě třináct let.
Léta 1939-1945 a 1945-1948 se pro pražské nemocnice stala obdobím zatěžkávacích zkoušek z mnoha důvodů. Procházely obdobím nucených reorganizací, omezování i rekonstrukcí. Jak personál, tak pacienti nemocnic na Vinohradech i na Bulovce stáli zvláště v protektorátním období v mnoha fatálních situacích. Nemocnice na Vinohradech poskytla za války útočiště řadě lékařů i mediků ze zrušených univerzitních pracovišť. Na Bulovce se naopak němečtí lékaři marně snažili zachránit život zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, smrtelně raněného při atentátu jen několik desítek metrů od jejích bran. Ani první měsíce a roky obnovy po válce nebyly lehké, nová osudová rozhodnutí čekala na mnohé se změnou režimu v únoru 1948.

Ústav dějin - Archiv UK