Spojení s podřízenými nepotřebujeme jenom pro udílení rozkazů, ale také abychom se dověděli, co se na bojišti nebo na pracovišti děje. Rozkaz nebo příkaz, který je neproveditelný nebo míří do prázdna, není k ničemu. Proto odedávna pečují velitelé i jiní nadřízení o dobrou funkci oboustranného spojení mezi nimi a jejich výkonnými orgány. Ani nejlepší přenos informací ale není nic platný, když nejsou informace adekvátně zpracovávány. Proto trpí zoufalým nedostatkem informací despotičtí vládci, kteří požadují jen dobré zprávy o sobě a o svém vládnutí a k tomu účelu si vybírají bázlivé a poslušné rádce a informátory. Snaží se to napravit budováním složitě organizovaných tajných informačních služeb, ale ani to moc nefunguje, protože když se někdo pravdu dovědět nechce, pak se ji prostě nedozví, ať pro to jinak dělá cokoliv. Stejně dopadají do sebe zahledění političtí vůdcové demokratické země, když filtrují přicházející informace tak, aby byly pro ně co nejvíce lichotivé; brzy ztratí kontakt s realitou země, jejíž věci mají spravovat. Naopak při dobrém vedení či velení vzniká mezi velitelem a jeho podřízenými zvláštní neviditelné nehmotné propojení, které dosti dlouho funguje, i když se všechna drátová i bezdrátová spojení přetrhají. Někdy se říkává, že dobrý šéf se pozná podle toho, že jeho podřízení nejlépe pracují, když on tam není.
Výkon v práci a v boji ale není ani zdaleka dán jen správností a přiměřeností rozkazů. Lidé sami se musejí chtít společného úkolu zhostit se ctí. Proto slavní vojevůdci chodili před bitvou mezi řadové vojáky a povzbuzovali jejich bojovnost. Ze stejných důvodů se zajímá o své zaměstnance i dobrý vedoucí pracovník uprostřed největšího míru. Zájem o lidi ovšem nestačí projevovat jen ústně. Chuť do boje či do práce je možné povzbudit jenom takovým zájmem, který je podložený konkrétními činy. Dobrý velitel proto nikdy nestrpěl žádné pomluvy své jednotky a byl znám tím, že se každého svého vojáka zastal a pro svou jednotku zajišťoval ty nejlepší podmínky. Také dobrý vedoucí pracovník pečuje o spravedlivé rozdělování práce i odměn, na veřejnosti své lidi chválí a chrání je před svévolnými zásahy nadřízených funkcionářů i institucí. Ale ani to ještě nestačí k úspěšnému vedení lidí. Vojáci neradi a nakonec i špatně bojují pod velením někoho, kdo prohrává bitvu za bitvou. Stejně nedobře se pracuje pod vedoucím, který svými rozhodnutími neumí udržet své oddělení v hladkém chodu bez vnitřních konfliktů a bez různých funkčních zádrhelů. V obou případech ti schopnější dříve či později opouštějí špatně vedenou jednotku nebo pracoviště, na jejich místo přicházejí méně schopní a vzniká bludný kruh, ve které se nedostatky ve vedení prohlubují. Naopak schopný vojevůdce a dobrý šéf přitahuje schopné a tvůrčí lidi, kteří jeho schopnosti násobí. Velet tedy vůbec není snadné a zdaleka ne každý je povolán, aby byl dobrým velitelem.
Obdobnou situaci můžeme vypozorovat i v lidském organismu. Spojení mezi centrální nervovou soustavou a periferními výkonnými orgány je základ jeho regulace. Každá neurologická porucha, narušující toto složité propojení, vede k mnoha zdravotním komplikacím. Ale ani zde není jedno, jak kvalitním orgánům či svalům předávají nervová zakončení své impulzy. Podvyživený nebo nemocný sval nepodá žádaný výkon, stejně tak porušený orgán. A stejně jako lidé se liší svými schopnostmi, i různé orgány mají lepší či horší funkční vlastnosti. Mnohé je dáno vrozenými vlohami. Někteří lidé se narodí se silnou muskulaturou a s výkonným oběhovým systémem, jiní mají odolný zažívací systém, pěknou kůži a vlasy nebo ostře vnímající smyslové orgány. Na druhé straně se stává, že některý orgán je zranitelný a při zátěži snadno onemocní. Taková zranitelnost určitého orgánu může být v pozadí psychosomatické poruchy propukající v chronické zátěžové situaci. Stejně jako je tomu u vojáků a pracovníků, i rozdílná výkonnost orgánů je dána jak rozdíly v dědičné výbavě, tak i v jejich přiměřeném, nadměrném či nedostatečném, tréninku. Zahálka i přepínání sil škodí nejen lidem, ale i jejich orgánům, které také potřebují přiměřenou zátěž. Podobně jako lidé, i orgány potřebují k dobré funkci správnou motivaci. Zdá se, že nervové spojení umí také něco podobného, v každém případě jakousi motivační funkci zajišťují některé hormony, jako jsou tyroxin, adrenalin nebo pohlavní hormony. Ale i zde je málo platná motivace, když není podložena skutečnou péčí a starostí. Těžko chtít po žaludku, aby dobře fungoval, když jej pravidelně otravujeme produkty kouření, špatným alkoholem, příliš ostrým jídlem nebo nepravidelným přísunem potravy. Naopak něžná péče o stejný žaludek v rámci rozumné diety a přiměřeného denního režimu dokáže napravit i hodně rozvinutou poruchu. Hladká, bezporuchová funkce celého lidského těla i správná strategie jeho řízení jsou důležité pro orgány stejně jako pro vojáky a pracovníky. Zdravý způsob života s vhodným střídáním aktivity a odpočinku, který žádné orgány nepřetěžuje ani nezanedbává, vede k rovnoměrnému rozvoji všech orgánů a funkcí a k celkové tělesné pohodě. Když jsou naopak funkce lidského organismu špatně organizovány, má to řadu nepříjemných důsledků. Naše svaly a orgány nás nemohou při nedobrém zacházení opustit, ale mohou trestat svého nositele nejrůznějšími obtížemi, čímž často spouštějí podobné bludné kruhy, jako když schopní lidé opouštějí špatně vedená pracoviště.
Bez spojení není jen velení, ale ani kooperace. Lidé spolupracující v jedné instituci musejí být vzájemně informováni o práci všech ostatních. Zbytečné utajování nebo technické zablokování přenosu informací mezi lidmi pracujícími na stejném tématu vede často k nepoužitelným výsledkům. Když nevím, co udělá můj spolupracovník nebo spolupracující pracoviště, těžko s nimi sladím své vlastní úsilí. Ale ani zde pouhá informovanost nestačí. Také v kooperaci nejde jen o přenos, ale i o zpracování putujících informací. Z tohoto hlediska je rozhodující zájem o to, co dělají ti druzí, a ochota přizpůsobit svou vlastní práci jejich pracovním postupům. Marná je snaha ředitele odboru, třeba na ministerstvu, když jednotlivým pracovníkům, byť pracujícím na stejném úkolu, je jedno, co se děje za dveřmi a zdmi jejich kanceláří. Nemohou jít dohromady díly práce dělané každým jednotlivcem bez zájmu o práci ostatních. Chybí-li ochota zaměstnanců naslouchat svým spolupracovníkům, nepomůže sebelépe zorganizovaný vnitřní informační systém. I kooperaci narušují lidé, kteří na svůj úkol nestačí. Brzy přestane člověka bavit spolupráce, ale i boj, když je výsledek jeho úsilí neustále narušován někým, kdo neumí.
Analogie s lidskými orgány platí i zde. Jak složitým způsobem jsou propojeny různé orgánové systémy! Stačí si připomenout gastrokolický reflex nebo ovlivňování výše krevního tlaku působky z ledvin. I ve střevní stěně najdeme složitou soustavu ganglií a jejich propojení, jež zaručuje přenos informací mezi jednotlivými částmi střeva a tak zaručuje koordinaci jejich funkce. Spolupráce orgánů snad běží bez potřeby zvyšovat jejich motivace, jejich zájem o sebe navzájem je dán biologicky. Podobně jako ve vztazích na pracovišti, špatná funkce jednoho orgánu narušuje funkci těch ostatních. Špatné trávení způsobí problémy snad ve všech částech lidského těla, selhávající srdce brání pohybu, zhoršuje trávení a funkci ledvin, porušené ledviny způsobují zvýšení krevního tlaku a při vážné poruše dochází k zaplavování organismu toxickými látkami.
Bez spojení tedy není ani velení, ani kooperace. Mohli bychom si položit otázku, co je důležitější - dobré velení, dobrá práce, nebo kvalitní spolupráce? Lidská společnost jako by odpovídala jednoznačně. Šéf, velitel jsou rozhodujícími činiteli. Podle této kvalifikace je platíme, vedoucí pracovníci dostávají až několikanásobně více peněz než jejich podřízení. Na ředitelství je také centrum všech informací, odtud se rozbíhají informační kanály na všechny strany. Ty předávají instrukce nižším složkám a zprostředkovávají přenos důležitých informací zpět do centra, aby pan ředitel mohl činit správná rozhodnutí, za která pak bude dobře zaplacen. Ředitelství je tedy jakýsi mozek instituce, který sbírá všechny možné informace, zpracovává je a pak rozhoduje o všech důležitých věcech v podniku. Některý ředitel rozhoduje i o věcech, které se netýkají přímo řízení podniku. Kdo bude sedět ve které kanceláři, jaký se koupí nábytek, kdo bude přijat jako řadový pracovník oddělení, třeba i proti vůli vedoucích jím řízených úseků.
Položme si ale otázku: Má skutečně lidský mozek v organismu tak výsadní postavení jako ředitelé v lidské společnosti? Mozek je uznávanou a potřebnou autoritou, když selže nebo dokonce odumře, umírá i lidské tělo. To je pravda. Ale ani zdaleka si proto neosobuje tolik privilegií jako ředitelé. V nouzi dostává přednostně kyslík a glukózu, dokonce i v situaci dostatku existují mechanismy, které zaručují jeho plynulé zásobování vším potřebným. V žádné učebnici neurofyziologie se ale nedočteme, že by mozek skladoval glykogen, cholesterol, vitaminy, a to v takovém množství, v jakém je nikdy nedokáže spotřebovat. A už vůbec ne na úkor jiných orgánů, které tyto látky potřebují více. A také jej nelze uplatit, a tak přimět, aby privilegoval orgán, který mu dodal třeba trochu cholesterolu navíc.
Nezdá se, že by si lidský mozek v organismu osoboval více pravomocí, než které přirozeně má. Umí změnit pracovní tempo jednotlivých orgánů, ale do jejich vlastní činnosti příliš nemluví. Složitá koordinace střevní činnosti, složitého hepatobiliárního systému, ledvin i pohlavních orgánů je zajišťována nervovými pleteněmi a vegetativními ganglii uvnitř těchto orgánů nebo v jejich bezprostřední blízkosti. Mezi orgány a mozkem je systém sympatických vláken a ganglií, který zřejmě zajišťuje především koordinaci orgánů, teprve pak předává určité informace do centra. Naše představy o jednoznačné dominanci mozku narušilo studium endokrinních žláz a imunitního systému. Žlázy s vnitřní sekrecí mají své centrum v hypofýze, která koordinuje jejich činnost a je funkčně těsně propojena s hypothalamickými strukturami mozku. Složitý systém zpětných vazeb ale umožňuje jejich do značné míry autonomní fungování. Ještě autonomněji se chová imunitní systém. Při podrobnějším studiu imunitních mechanismů člověka až mrazí v zádech při pomyšlení na analogii imunity a represivních složek ve společnosti. Tak rozsáhlé pravomoci, jaké má imunitní systém v organismu, by v lidské společnosti nebyly u policie, tajné policie a soudů myslitelné. Zdá se, že imunitní systém zasahuje i do mozkových funkcí. V dnešní době již nehovoříme o dominanci mozku, ale o triumvirátu mozku, endokrinního a imunitního systému. Tento triumvirát je funkčně těsně propojený, ale stále méně jsme přesvědčeni, že má jednoho velitele.
Podívejme se ještě na lidský organismus z hlediska tkání a buněk. Ty jsou od centrálních struktur odděleny několika regulačními úrovněmi, každá buňka je samostatný státeček s vlastními hranicemi, jen sama buňka rozhoduje o tom, co tyto hranice překročí. Regulační působky, schopné změnit funkci buňky, působí přes receptory, které jsou na povrchu buňky. Když je buňka příliš zaplavena regulačním působkem, zmenší počet příslušných receptorů. Tak sama spolurozhoduje o tom, jak mnoho uposlechne příkazů z centra. Do těchto úvah vnáší velmi zajímavý moment objev místních působků, vznikajících přímo v tkáních, schopných měnit průsvit cév. Nejen, že jsou buňky v tkáních schopné pomocí manipulace s počty receptorů spolurozhodovat o intenzitě odpovědi na podněty z centra, ony jsou schopny regulovat i přísun krve do tkání, a tím i nejen přísun živin, ale i všech regulačních hormonů. Samozřejmě se i tkáňové působky dostávají do krve, kolují celým organismem a jsou tam detekovatelné.
To vše mění náš pohled na organizační strukturu řízení živého savčího organismu. To tam je staré feudální pojetí mozku jako krále, císaře, který všechno řídí a rozhoduje o všech možných funkcích. Také mizí obraz tkání a orgánů jako poslušných výkonných jednotek. Každý má své místo a svou funkci a nikdo není „vládcem“ organismu. Spíše se nám vnucuje obraz demokratických struktur. Mozek organismus řídí, jeho smrt vede k záhubě všech buněk a tkání. Ale nevládne sám. V demokratické společnosti je triumvirát moci zákonodárné, výkonné a soudní, v organismu je triumvirát nervové, endokrinní a imunitní regulace. Nervové propojení pak zajišťuje tok informací pro všechny zájemce, ale nejvíce fascinující je z hlediska regulačního krev, protože zde najdeme informace z centra i z periferie, každá buňka si z nich podle svých receptorů a podle vlastního nastavení jejich aktivity vybírá právě ty informace, které potřebuje, a v takovém množství, v jakém jsou pro ni únosné. Krev se nám z tohoto úhlu pohledu jeví jako nástroj permanentní demokratické diskuse v organismu.
Renesanční člověk šestnáctého století by měl velikou radost z nabízejících se analogií. Škoda, že my jsme již pro takové analogie ztratili smysl. Buňka je jednotka, připomínající svou autonomií lidského jedince. Buňky tvoří dohromady tkáně, analogie obcí. Ty se spojují do větších územních celků, orgánů. Výkonná moc, mozek, řídí organismus (řídí především orgány jako územní celky) prostřednictvím svých center, jakýchsi ministerstev. Jediný rozdíl, který narušuje tuto jinak krásnou analogii, je v tom, že buňky lidského těla si své řídící orgány demokraticky nevolí, zcela despoticky jsou jim přiděleny všemocnou přírodou. Alespoň se nemohou splést a zvolit vládu, která je přivede k záhubě. Také se nemohou některé buňky začít trvale věnovat politice a vládnutí a ztratit kontakt s problémy organismu. Něco jen vzdáleně podobného se sice v lidském těle stává, ale takové zvrhlé buňky nic nepředstírají, otevřeně se množí a kořistí co mohou. Česky se to nazývá zhoubné bujení. To je v lidské společnosti vzácné, leč přítomné...
Můžeme tedy uzavřít: Bez spojení není velení. Ale bez zdravého úsudku také ne.

Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha