|
reklama
| Lékař Evropy |
|
PhDr. Petr Mašek |
| SANQUIS č.19/2002, str. 60 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Málokteré aristokratické jméno má v Čechách tak špatnou pověst jako Metternich. Zasloužil se o to kancléř Klement Václav Lothar Metternich, který prakticky půl století stál v čele reakční rakouské vlády. Černobílé vidění však historii neprospívá. Metternichové, a dokonce ani sám kancléř nepřinesli Čechám pouze politický útlak.
|
|
Rod Metternichů pochází z Porýní, kde je toto jméno zaznamenáno už na konci 13. století, v roce 1297, v koblenzském panství. Spolehlivý rodokmen začíná roku 1350 Karlem Metternichem. Původně se rod rozdělil do dvanácti větví, z nichž přežila pouze jediná - Metternichů z Winneburgu.
Základy majetku i slávy tohoto rodu položil Lothar Metternich (1551-1623), který se na konci 16. století stal trevírským arcibiskupem a kurfiřtem. Rozšířil nejen rodové državy, ale i jméno na Metternich-Winneburg-
-Beilstein. Svůj rozsáhlý majetek odkázal tento církevní i světský velmož pěti synovcům. Ti získali v roce 1635 říšský stav svobodných pánů, potvrzený o tři roky později i pro Čechy. Metternichové se totiž roku 1623 stali majiteli západočeského panství Kynžvart.
Rod dále pokračoval Filipem Emerichem (1628-1698), jemuž se podařilo získat hraběcí titul „za stále prokazovanou věrnost císařskému domu“. Ten také vybudoval na místě původní renesanční tvrze v Kynžvartě barokní zámek. I když byl už v té době Kynžvart Metternichy obýván, zůstávala jejich hlavním sídlem porýnská Koblenz. V roce 1635 byl rodu potvrzen říšský stav svobodných pánů, v roce 1646 český stav svobodných pánů. Predikát „z Winneburgu na Beilsteinu“ používá rod od roku 1655. Do říšského hraběcího stavu byl rod povýšen v roce 1679 a do českého hraběcího stavu o tři roky později.
Po kurfiřtu Lotharovi byl další významnou osobností hrabě a od roku 1803 kníže František Jiří Metternich (1746-1818), diplomat a politik, dědičný komoří a tajný rada trevírského kurfiřta prince Klementa Václava Saského. Z manželství s Marií Beatrix Aloisií hraběnkou z Kageneggu (1755-1828) se mu narodily čtyři děti, z nichž nepochybně nejvýraznější postavou byl Klement Václav Lothar Metternich (1773-1859).
Tato postava už po řadu desetiletí upoutává pozornost zejména zahraničních historiků. U nás, přestože naši badatelé mají k dispozici cenný metternichovský archiv a řadu dalších dokumentů, nevznikla dosud žádná větší monografie věnovaná této pozoruhodné osobnosti. A tak v naší literatuře bývá dodnes Klement Václav Lothar pouze haněn jako jeden z nejreakčnějších představitelů rakouské monarchie, jako zavrženíhodný německý aristokrat, zastánce feudalismu a všeho konzervativního, a tedy reakčního a špatného.
V mládí byl vychováván zároveň jedním katolickým a jedním evangelickým knězem v duchu téměř osvíceneckém. Zejména protestant Friedrich Simon zásoboval mladého Klementa díly francouzských encyklopedistů. Během dalších studií, která směřovala k pozdější diplomatické kariéře, byl však vliv osvícenských idejí stále víc eliminován. Je zajímavé a ne příliš známé, že se mladý Klement Metternich pokoušel studovat také chemii a lékařství. Zájem o tyto disciplíny si udržel po celý život. Jeho knihovna byla průběžně doplňována moderní lékařskou a chemickou literaturou, o kterou jevil živý zájem. Jistě i proto používal i při hodnocení politické situace lékařské terminologie a přirovnával společnost k lidskému organismu, do kterého je občas nutné zasáhnout třeba i ostrým skalpelem a vyříznout zhoubný vřed.
Většinu své aktivity ovšem věnoval politice. Jeho kariéře napomohlo, vedle nepochybných diplomatických kvalit, také manželství s Eleonorou Kaunitzovou (1775-1825), vnučkou bývalého rakouského kancléře, a osobní přátelství s arcivévodou a pozdějším císařem Františkem I.
Ve službách vídeňského dvora působil Metternich zpočátku v Haagu, Drážďanech, Berlíně a později zejména v Paříži. Jako protihráč Napoleona Bonaparta byl původcem řady politických změn na mapě Evropy a ovlivnil její vývoj na dlouhou dobu dopředu. Ve funkci státního kancléře (1821-1848) se postupem doby stal nejneoblíbenější postavou dvora: národy rakouské monarchie ho svorně nenáviděly, snad ještě více než samy sebe navzájem. O to oblíbenější byl v dvorních kruzích, a hlavně mezi dámami. Měl nepochybně zvláštní neodolatelné kouzlo.
Jako konzervativní legitimista se snažil zachránit ze starého světa vše, co bylo alespoň trochu možné. Na druhé straně se všechny konflikty snažil řešit politickými prostředky, a tak zabránit válečným srážkám. Nevěřil totiž schopnostem rakouské armády a zároveň si uvědomoval, že každá válka stát zbytečně vyčerpává. Neméně důležité pro toto jeho přesvědčení bylo i vědomí, že za války velí generálové a diplomaté stojí nepovšimnuti opodál. Odpor k válce tedy nebyl výrazem pacifismu, ale výsledkem reálných politických úvah. Zároveň je velmi překvapivé, že to byl právě Metternich, kdo pomohl zlomit odpor cenzury při vydávání Palackého „Dějin národa českého“.
Za jeho života došlo k podstatným změnám v rodovém majetku Metternichů. Francouzská revoluce zpustošila metternichovská panství na Rýně. Velmi utrpěla i cenná rodová knihovna, kterou Metternichové ukryli do relativního bezpečí v pevnosti Ehrenbreitstein. Pevnost však byla dobyta a knihovna zčásti zničena, zčásti rozkradena. Náhradou jim však byl majetek zrušeného benediktinského opatství ve švábském Ochsenhausenu; získali jej v roce 1803. Cenné části mobiliáře kláštera včetně středověkého jádra knihovny si Metternich dal převézt na svůj zámek v Kynžvartě, což u části rakouské a německé veřejnosti vyvolalo řadu protestů. Nepřekvapí nás již, že vedle cenných středověkých rukopisů nechal kancléř z knihovny vybrat veškerou lékařskou literaturu 16. až počátku 19. století. Vedle Kynžvartu získal kancléř ještě panství Plasy, kde vybudoval rodovou hrobku, a Kojetín na Moravě.
Barokní zámek v Kynžvartě si kancléř vybral za své hlavní sídlo a v letech 1833-1839 jej dal přebudovat na reprezentační klasicistní zámek. Zde pak soustřeďoval nejcennější sbírky všeho druhu - mince, knihy i obskurní a nedefinovatelné kuriozity. Tuto muzejní expozici později zpřístupnil veřejnosti. Prvním kustodem Metternichova muzea se stal bývalý chebský kat Karl Huss. Tento muž byl postavou nepochybně výjimečnou. Pocházel ze staré katovské rodiny a neměl v podstatě možnost volby jiného povolání. Přesto se po celý život věnoval studiu a shromažďoval sbírky přírodnin i historických artefaktů z Chebska. Sepsal také obsáhlou kroniku tohoto regionu. Jeho znalostí si cenili významní představitelé evropské vědy, například i Johann Wolfgang von Goethe, jenž jej v Chebu několikrát navštívil. Podle rodinné tradice pochází rod od bratra českého církevního reformátora Jana Husa.
Kynžvart se stal oblíbeným místem odpočinku starého kancléře. Po svém politickém pádu v roce 1848 a nuceném exilu v Holandsku a na zámku Johannisberg v Porýní dožíval na tomto západočeském panství, obklopen svými rozsáhlými sbírkami. Sám sebe v této době označil za „starého lékaře ve světovém špitále, který už musel nechat praxe“.
Za svůj dlouhý život byl kancléř třikrát ženat. Nejprve s už zmíněnou hraběnkou Eleonorou Kaunitzovou, podruhé s hraběnkou Antonií von Leykam-Beilstein a nakonec s hraběnkou Melánií Zichy-Ferrarisovou (1805-1854). Dohromady se mu narodilo 13 dětí. V roce 1818 získal neapolský vévodský titul „di Portella“ a na čas užíval také titulu „hrabě z Ochsenhausenu“. Později se titul pána domu ustálil na kníže z Metternich-Winneburgu, vévoda z Portelly, hrabě z Königswartu (Kynžvartu).
Dědicem statků se stal syn Richard Klement (1829-1895); stejně jako otec se věnoval diplomatické kariéře a v letech 1859-1870 působil jako velvyslanec v Paříži. Jeho diplomatickou dráhu ukončil pád francouzského císařství. Jeho manželka hraběnka Paulína Sándorová ze Szlawnicze proslula v uměleckém světě, zvláště hudebním. Byla velkou propagátorkou díla Bedřicha Smetany a Richarda Wagnera v Paříži. Richard se v Paříži velmi sblížil s Marií Alexandrou, dcerou Alexandra Dumase, a díky tomu získal část jeho rukopisné pozůstalosti, kterou deponoval na Kynžvartě.
Po Richardově smrti zdědil rodinné statky jeho bratr Pavel Klement (1834-1906) s manželkou hraběnkou Melánií Zichy-Ferrarisovou (1843-1925). Potom následoval jejich syn Klement Václav (1869-1930), který se oženil se sestřenicí španělského krále Isabelou de Silva y Carvajal markýzou de Santa Cruz (1880-1980). Španělský král strávil v době svého vyhnanství jistou dobu i na Kynžvartě. Když před lety, ještě v době komunistické vlády, projevil současný španělský král za své návštěvy Československa přání prohlédnout si Kynžvart, nebylo mu to umožněno. Katastrofální stav objektu musel zůstat utajen.
Posledním majitelem Kynžvartu z rodu Metternichů byl Pavel Alfons (1917-1992), který se, díky původu své matky, dobrovolně účastnil španělské války, ovšem na opačné straně než většina tehdejších dobrovolníků.
Jeho manželkou se stala Taťána Vasilčiková (* 1915), ruská kněžna, jejíž rodina byla vyhnána z rodného Petrohradu. Na Kynžvartě našla nový domov; v roce 1945 jej však musela opět opustit.
Dnes se Kynžvart vrací do svého původního stavu a jeho bohaté sbírky se opět otvírají pro návštěvníky. K vidění je i rozsáhlá knihovna „lékaře Evropy“, která bezpochyby patří k pokladům a cenným zdrojům informací.
Knihovna Národního muzea
|
|
|
|
obsah čísla 19 |
 |
ročník 2002 |
|
témata |
|
|
