»Sedmého dubna (1824, pozn. aut.) mu pustili žilou dvakrát. Prosil je, aby ho nemučili stálými žádostmi o krev... Kolem Byronova lože bylo změtení jazyků. Bruno a Tita mluvili jenom italsky, Fletcher a Parry jenom anglicky a řeckým služebníkům nerozuměl nikdo...
Osmnáctého se o něm radili čtyři lékaři: Millingen, Bruno, Treiber a Lucca Vaya... Bylo to na Velikonoční neděli. Obyvatelstvo bylo požádáno, aby nehlučelo. Místo aby se na potkání pozdravovali tradičním: „Kristus vstal z mrtvých!“, lidé se ptali jedni druhých: „Jak se daří lordu Byronovi?“
Kolem šesté hodiny řekl: „Teď chci spát,“ a obrátiv se, upadl do spánku, z něhož se už neprobudil. Zdálo se, že není schopen pohnout žádným údem, ale ti, kteří se na něho dívali, pozorovali příznaky dušení. Z hrdla mu vycházel chropot. Fletcher a Tita mu chvílemi nadzdvihovali hlavu. Lékaři přiložili pijavice, aby mu pomohli z té letargie. Krev mu stékala po tváři. Tak žil ještě čtyřiadvacet hodin. Večer devatenáctého za soumraku Fletcher, jenž bděl u svého pána, uviděl ho, jak otvírá a hned zase zavírá oči. „My God!“ zvolal. „I fear his Lordship is gone...“ Doktoři nahmatali Byronův puls. „Máte pravdu,“ řekli, „je mrtev...“
Chvíli předtím se nad Mesolongion snesla strašná bouře. Stmívalo se; v temnotách se střídalo blýskání a hřmění. Krátké zasvitnutí blesků kreslilo v dálce na laguně tmavý obrys ostrovů. Déšť, srážený větrem, bil do oken. Vojáci a pastýři, kteří se uchýlili do domu, ještě nevěděli o té žalostné zprávě, ale stejně jako jejich předkové věřili, že smrt hrdiny je doprovázena zázraky, a když viděli neslýchanou zuřivost bouře, říkali si: „Byron umřel.“«
Takto popisuje André Maurois ve své skvělé autobiografii Život lorda Byrona básníkovu smrt.
George Gordon Byron zemřel šestatřicetiletý. (Narodil se 22. ledna 1788.) Jeho tragicky krátký život však byl tak bohatý, že když v květnu 1816 vyplňoval při své cestě na lodi Ženevským jezerem listinu, do níž se museli zapsat všichni cestující, uvedl do kolonky věk sto let, nebyla to tak zcela neuvěřitelná hyperbola.
I ve srovnání s básníky svého druhu, pro něž se později ve Francii ujalo označení prokletí a kteří také prožívali svůj většinou krátký život horečně a ve výjimečné tvůrčí aktivitě, je Byron mimořádný. Nejen tím, že byl první v řadě, ale především proto, že všechno, co někdy bývalo u jiných pouhým, byť dojímavým gestem, bylo u něho vždycky vášnivou pravdou. Především potřeba absolutních citů a vášnivá láska ke svobodě.

Jednoho rána jsem se probudil
a byl jsem slavný
Bylo mu čtyřiadvacet let, když vyšly první dva zpěvy
jeho Childe Haroldovy pouti. Byl to básnický (a průhledně autobiografický) popis jeho cesty do Řecka, Turecka a Albánie. Byron sám tomuto svému životnímu dílu příliš nevěřil. Zakládal si naopak na nepříliš objevné parafrázi Horatiovy Poetiky (Hints from Horace). Že místo ní spatřila světlo světa Childe Haroldova pouť, bylo zásluhou Byronova přítele Dallase a nakladatele Murraye.
Úspěch této poezie, která vyslovovala nejvášnivější pocity tehdejší evropské mladé generace, zvláště její zklamání z nadějí, které vyvolala Francouzská revoluce a do značné míry i Napoleon, byl nečekaný a obrovský. Byron v nejmenším nepřeháněl, když napsal: „Jednoho rána jsem se probudil a byl jsem slavný.“ A trvat v této době ještě antické a renesanční korunovace básníků, byl by to nepochybně Byron, na jehož hlavu by byla koruna vložena.
Proslaví-li se umělecké dílo, a platí to především o literatuře, nad každý předpoklad a očekávání, klade se vždycky otázka: Proč? Odpovědí může být bezpočet.
Základní podmínkou takového jevu je samozřejmě talent, nadání tvůrce. Další: odvaha a často nonkonformnost. A také čas, do kterého dílo přichází.
Zastavme se na chvíli u času. Po středověké, až na výjimky nábožensky sešněrované poezii přichází éra renesance: její klasická, či přesněji řečeno pseudoklasická pravidla neposkytovala příliš tvůrčí volnosti a mimoto se obracela k poměrně úzkému okruhu vzdělanců. Klasicismus, či správněji pseudoklasicismus, který renesanci vystřídal, se mohl chlubit nejvýš formálními výboji.
Jinými slovy: uzrál čas pro poezii novou.
A Byronova poezie nová byla.
Stal se zakladatelem romantismu. A opět ne obecně, ale romantismu výlučného, typického (vzniklo i druhé, poměrně krotké křídlo romantismu), vášnivého, buřičského. Tomuto romantismu se začalo říkat byronismus, revoluční romantismus. Melancholii, která ho téměř stále prostupovala, sice převzal od preromantismu, ale vcelku byl naprosto svůj.
Od Byrona vede přímá cesta k Puškinovi, Lermontovovi, Mickiewiczovi i našemu Máchovi...
Potomek rodu Gordonů
Ale nám jde především o Byronovu vlastní cestu, která byla vše jiné než lehká.
Byron pocházel z velmi staré anglické rodiny. Jeho předkové přišli do Anglie s Vilémem Dobyvatelem (tehdy se pravděpodobně psali Bironové) a účastnili se křížových výprav i obležení Calais. Pyšnili se heslem Crede Biron (věřte Bironům), jenže s jejich vojenskou slávou to nikdy nebylo valné.
Zato jejich věrnost byla příslovečná. Zejména za ni byl v roce 1643 sir John Byron povýšen králem Karlem I. na barona a jako první lord Byron se stal členem Horní sněmovny. Nad všemi Byrony jako by se však neustále vznášela nepřízeň osudu; právě první lord John Byron prohrál svému králi několik bitev svými neuváženými útoky. Vášnivost a prudkost, to byly vždy nejtypičtější byronské vlastnosti. Tak například pátý lord Byron zabil v souboji svého bratrance po malicherné hádce o to, v čím revíru je více zvěře. Dědeček básníkův, bratr tohoto pátého lorda, byl námořníkem a proslavil se tím, že každá loď, s kterou vyplul, ztroskotala. Měl dva syny, námořníka Georga a Johna vojáka. A kapitán John Byron byl básníkovým otcem.
I on byl klasicky byronovskou postavou. Byl vojákem sice nebojácným, ale bez valných velitelských a strategických schopností. Měl však výjimečný sklon k nákladnému a rozmařilému životu. Jmění své první ženy, baronky Conyersové, s níž měl dceru Augustu (to jméno si zapamatujme), v rekordním čase rozházel a po její smrti se oženil s bohatou skotskou dědičkou Kateřinou Gordonovou de Gight. Nevynikala krásou, ale měla hodně peněz a kapitána Byrona vášnivě milovala.
Kateřina, básníkova matka, pocházela z ještě vznešenější rodiny, než byli Byronové. Gordonové byli příbuzní se skotským královským rodem Stuartů. Mnozí z nich umírali na popravišti nebo při neštěstích. Bylo mezi nimi mnoho vrahů a násilníků. jeden z nich, pán Gordon de Gight, prý jednou prohlásil: „Vím, že umřu na popravišti, ale nemohu se zastavit, moje ruka má špatné pudy.“ A konečně plukovník Gordon byl v roce 1634 jedním z vrahů našeho Valdštejna a skončil rovněž na popravišti. Otec básníkovy matky Kateřiny se utopil. (Ve dvacátém století je už tomu jinak. Z Gordonů pochází například dr. Neel Gordon, nejvýznamnější anglický dětský neurolog.)
Tedy takové byly geny básníkovy.
Bylo prý to velmi inteligentní a citlivé dítě, ale od chvíle, kdy začal chodit, kulhal. A tento defekt se stal jeho trvalým traumatem...

Lásky chvilkové i osudové
Ukázalo se, jak výborně znal Byron sám sebe, když prohlásil: „Mé srdce usedá vždy na nejbližší bidélko.“
Jeho první milenkou byla Carolina Lambová, snacha lorda Melbourna, vdaná žena, jejíž únavná a nekritická láska se mu brzy znechutila. Ale odpoutat se od ní nebylo snadné tím spíše, že se spolu ustavičně potkávali ve společenském životě. Následovala rovněž vdaná a už čtyřicetiletá lady Oxfordová, žena prostopášná a ve věcech lásky velmi zkušená. A do těchto přelétavých lásek přichází pojednou osudová bouře: vztah k nevlastní sestře Augustě a incest, z něhož se narodila dcera Alžběta Médora. Je ovšem třeba podotknout, že Byron s Augustou se prakticky od dětství neznali a nesetkali a že jejich milostnému vztahu předcházela léta přátelské rodinné korespondence.
Je ovšem fakt, že vztah k Augustě (prakticky nejtrvalejší ze všech Byronových vztahů) poznamenal básníka nejsilněji. Snad aby zakryl pohoršlivý incest se sestrou, který přestával být v londýnské společnosti tajemstvím, žení se Byron roku 1815 s Annabellou Milbankovou. Měla ho nepochybně upřímně ráda, ale byla jeho pravým opakem: matematicky založená, vždy vyrovnaná. Měli spolu dceru Adu, ale jejich manželství brzy ztroskotalo - po roce již dochází k rozvodu, možná i proto, že ani po svém sňatku se Byron nepřestával setkávat s Augustou.
V té době Byron, jako by tušil, že jeho času je namále, horečně píše. Vznikají další byronské povídky - Ďaur, Lara, Manfred, třetí zpěv Childe Harolda a další.
V té době vrcholí v Evropě dramatické události: bitva u Lipska, obsazení Francie, Napoleon abdikuje, odchází na Elbu, vrací se z ní. Po stu dní následuje bitva u Watterloo. A tvrdý nástup reakční Svaté aliance... Byron, který napsal v roce 1814 ódu na Napoleona, je zdrcen.
Navíc se ho rozchod s Annabellou dotkl víc, než si je schopen a ochoten přiznat. Měl ji nepochybně rád, ale během manželství s ní v něm propukaly fúrie, zděděné po matce: něha se střídala s krutostí. Ta nakonec převážila a stala se pro Annabellu neúnosnou. Byron však na svou ženu stejně jako na Augustu nikdy nezapomněl, ty dvě silné a tragické lásky ho doprovázely až do konce.
Rozvod s Annabellou ho také v puritánské společnosti či urozené společnosti (to jest, jak sám říkával, u těch čtyř tisíc lidí, kteří jsou vzhůru, když všichni ostatní spí) znemožnil tím více, že se zároveň začaly šířit zvěsti o jeho incestu s Augustou.

V Řecku roku 1824
Bylo to 15. února 1824. Rozčilený, vyčerpaný a žíznivý požádal Byron o sklenici moštu. Když ji vypil, zapotácel se a upadl do náručí jednoho ze svých anglických pomocníků, dělostřelce Parryho. Záchvat, o němž se lékaři přeli, zda byl apoplektický (mrtvičný), či epileptický, se podařilo ještě zastavit. Tvrdilo se, že tento záchvat byl následkem nemoci, kterou prodělal před lety v Benátkách.
Čtyři dny po záchvatu čekalo Byrona rozčilení. Sulioté zabili švédského poručíka, který jim chtěl zabránit vniknout do arzenálu.
9. dubna si vyjel Byron na projížďku na koni, ale překvapila ho průtrž mračen, vrátil se domů celý promoklý. Dvě hodiny nato dostal třesavku. Druhý den měl vysoké teploty.
Krize vyvrcholila osmnáctého. Byron - Childe Harold - věděl, že se jeho pouť uzavírá.
„Vaše úsilí o záchranu mého života je marné,“ řekl svému lékaři. „Musím umřít; cítím to. Nebojím se smrti, protože do Řecka jsem přišel dokončit trapný život. Dal jsem Řecku peníze a čas. Teď mu dávám také život.“

Poutníkova smrt očima lékaře
Co bylo příčinou básníkovy předčasné smrti?
Začněme jeho celoživotním traumatem, kulháním. O jeho dětství píše André Maurois: „Toto dítě bylo v obličeji stejně krásné jako jeho otec, ale když dospělo věku, kdy by mělo chodit, tak si jeho matka s úděsem všimla, že kulhá. Nohy byly normálního tvaru, dolní končetiny stejně dlouhé, ale když se dítě postavilo na paty, tak se nohy zkroutily. Lékaři obviňovali špatný postup při porodu vzniklý z přehnaného studu paní Byronové. Zdálo se, že svaly upínající se na patu byly ochrnuty.“ Nepomohla ani ortopedická obuv.
Z těchto informací lze s téměř stoprocentní jistotou usoudit, že u Byrona šlo o dětskou mozkovou obrnu, tedy o poruchu centrální regulace hybnosti, vzniklou z postižení mozku před porodem, za porodu nebo těsně po něm. Dětská mozková obrna má řadu forem. Zde šlo s největší pravděpodobností o tzv. klasickou diparetickou formu spojenou se spastickým (se zvýšeným svalovým napětím) ochrnutím, kdy jsou postiženy pouze dolní končetiny. Ty jsou v kyčlích přitaženy, v kolenou ohnuty a lýtkové svaly jsou zkráceny, takže pacient, pokud vůbec chodí, našlapuje pouze na špičky a jde nůžkovitě, překračuje nohou přes nohu, protože přitlačení kyčlí mu brání rozkročit se. Tyto stavy se někdy dají úspěšně léčit jak léky, tak hlavně specifickým cvičením (rehabilitací), tedy prostředky, které ještě koncem osmnáctého století známy nebyly. Ale Byron to zřejmě podvědomě cítil: určitou formou rehabilitace se pro něj stalo zejména plavání.
Tolik tedy k Byronovu kulhání, jež zřejmě na jeho předčasnou smrt přímý vliv nemělo. Či přece ano?
Prodělal však bezpochyby dvakrát malárii, v Benátkách a v Patrasu.
A konečně je tu záchvat bezvědomí 15. února 1824. Byl to zřejmě dvě minuty trvající generalizovaný epileptický záchvat, který však spíše souvisel s původním mozkovým postižením než s předchozí dvojí malárií. Epileptické záchvaty u různých forem dětské mozkové obrny nejsou vzácností a mohou se v ojedinělých případech projevit i mnohem později, když se k tomu připojí další vyvolávající činitelé. A jimi byly u Byrona v době pobytu v Mesolongionu únava, stresy, zklamání a v neposlední řadě i horečný život génia, jímž nepochybně byl.
Také diagnózu poslední Byronovy nemoci (v době od 9. do 18. dubna 1825) lze stanovit poměrně spolehlivě, protože máme k dispozici podrobný pitevní protokol jednoho z Byronových lékařů, doktora Millingena:
„Když otevřeli lebku, byli překvapeni, že mozek má vzhled mozku velmi starého člověka. Tvrdá plena byla přirostlá ke kosti klenby lební, byla zanícena. Pia mater (měkká plena) byla infikována krví tak, že vypadala jako spojivka chorého oka. Srdce a játra byla ve špatném stavu.“
Pomineme-li stav jater a srdce, což byly asi následky malárie, a změny na mozku, které mohly souviset s dětskou mozkovou obrnou, docházíme k závěru, že poslední Byronovou nemocí a přímou příčinou smrti byla meningitis (zánět mozkových blan), pravděpodobně hnisavá. Přistoupilo k tomu i zánětlivé spolupostižení mozku (meningoencefalitis), protože Byron blouznil. Při pátrání po příčině zánětu mozkových plen nemusíme chodit daleko. Nezdravé ovzduší laguny u Mesolongionu bylo zřejmě semeništěm nejrůznějších infekcí. Spíše než o infekci virovou mohlo jít o infekci bakteriální (pneumokok?) či parazitární (leptospira?).

Byronova smrt měla v Evropě obrovský ohlas. Mezi anglickou mládeží začalo v té době hnutí, jehož cílem bylo odvrátit se od Byrona k Shelleymu a k Wodsworthovi. „Jakmile jsme se však dověděli, že už nežije,“ řekl tehdy Edward Bulwer Lytton, „hned jsme se cítili spojeni s ním tak, že neměl už ani jediného soka... Zároveň s ním toho umíralo tolik z nás, že v myšlence na jeho smrt bylo cosi nadpřirozeného a nemožného.“ Jana Welshová napsala Carlylovi: „Kdyby mi byli řekli, že z oblohy zmizelo slunce nebo měsíc, nebylo by to ve mně vzbudilo dojem tak strašného prázdna ve vesmíru jako ta slova: Byron umřel.“ Tennyson, jemuž bylo tehdy patnáct let, utekl do lesnatého úvalu a napsal tam na kámen mezi mechy a kapradím: „Byron umřel.“
Ve Francii si mnoho mladých lidí připjalo na čepice smuteční pásku. Ve Freydauově uličce byl vystaven obraz, na němž byl namalován Byron na úmrtním loži, a před touto malbou defilovaly zástupy lidí. Mnohé časopisy podtrhovaly podivuhodnou shodu, že totiž téměř zároveň umírá i Napoleon, jehož Byron oslavil ve své poezii (Napoleon zemřel 4. května 1821). Ve francouzských kolejích se sešli starší studenti a strávili smutný a krásný večer četbou Childe Harolda a Manfreda.

Skončila pozemská pouť básníka Byrona - tuláka Childe Harolda, ale pokračovala v další oslnivé hvězdné dráze...
Nebyla marná ani oběť básníkovy smrti v nedokončeném zápase za svobodu Řecka. Jeho smrt v Mesolongionu vyburcovala Anglii a Francii, že navzdory Svaté alianci, trvající tvrdohlavě na statusu quo, vypověděly Osmanské říši válku. A 20. října 1827 rozdrtila spojená francouzská a anglická flotila v bitvě u Navarina flotilu tureckou - a Řecko bylo svobodné.
Řecko na Byrona nikdy nezapomnělo.
„V Mesolongionu,“ píše v závěru své monografie André Maurois, „který je dnes proměněn v zdravé a prosperující městečko, Řekové založili Park hrdinů. Stojí v něm sloup se jménem Byronovým, Botzarisovým, Kapsalisovým, Tsavellasovým. Rybáři, kteří v tom zvláštním vodním a solném království ještě stále bydlí v chatrčích vystavěných z rákosových rohoží, znají Byronovo jméno. Nevědí, že to byl básník, ale ptáte-li se na něho, odpovídají: Byl to statečný muž, který přijel umřít za Řecko, protože miloval svobodu.“