Odlišení Alzheimerovy nemoci od „běžné“ senilní demence - které se později a přechodně říkalo senilní demence Alzheimerova typu - bylo učiněno v roce 1910. V letech 1928-1976 bylo zjištěno, že mezi presenilní demencí a senilní demencí Alzheimerova typu nejsou kvalitativní histologické rozdíly. V letech 1992 a 1997 byl v Mnichově objeven a moderními metodami, včetně molekulárně genetických, reanalyzován histologický materiál druhého Alzheimerova případu, pana Johanna F. Paní Auguste D. i pan Johann F. byli postiženi Alzheimerovou nemocí.
Prevalence AN je ve věku 65 let 0,7%, pak se přibližně každých 5 let zdvojnásobuje. Ve věku 95 let postihuje asi 50 % populace. Střední délka trvání je 3-7 let. Přibližně třetina nemocných je postižena natolik těžce, že vyžaduje institucionalizaci. Zátěž zdravotnického a sociálního systému i zátěž rodin, v nichž se tento pacient vyskytne, je mimořádná. Z demografického složení pražské populace a našich epidemiologických studií plyne, že jen v tomto městě je v současnosti asi 10 000 takových nemocných, přibližně 3000 z nich by mělo být institucionalizováno, což se v praxi běžně neděje. Nemocní a jejich rodiny často žijí v bludném kruhu krátkodobé hospitalizace na interních odděleních, poté doma a zase nanovo. Odhady z USA říkají, že AN ročně stojí kolem 100 miliard dolarů.
Kromě věku jsou prokázanými rizikovými faktory vývoje AN genetická zátěž a nosičství alely ApoE e4. Pravděpodobnými rizikovými faktory jsou ženské pohlaví, nízký stupeň vzdělání, hypertenze, poranění hlavy, pití alkoholu, příjem hliníku. Možnými - diskutovanými - ochrannými faktory jsou příjem nesteroidních antirevmatik, postmenopauzální terapie estrogeny a kouření (jehož rizika pochopitelně znevažují míru ochrany proti AN).
Neuropsychologické změny v průběhu vývoje preklinické AN charakterizují poruchy recentní epizodické paměti, vizuospaciálních funkcí, sémantické paměti, schopností verbalizace a poruchy orientované pozornosti. Nejraněji, v preklinickém stupni vývoje, je postižena recentní epizodická paměť. V klinickém stadiu vývoje se vhodnými testy ověřují vývojové stupně demence - lehký, střední, těžký. Je nutné mít na mysli, že existují případy definitivně prokázané AN, jejichž klinický průběh je atypický. Podle topografického maxima histologicky prokazatelných změn se mohou projevit progresivní poruchou centrálních zrakových funkcí, progresivním biparietálním syndromem nebo progresivní plynulou či neplynulou afázií.
Neurofyziologické změny v průběhu AN charakterizuje zpomalení EEG aktivity, vzestup theta a pokles beta aktivity, v pozdějších vývojových stadiích přibývá delta aktivita. Prostorová distribuce těchto změn je difuzní a nespecifická, podle některých autorů se objevuje převážně nad spánkovými a temenními laloky.
Zobrazovací metody ukazují v průběhu vývoje AN atrofii mediálních částí spánkových laloků, MR s dobrou rozlišovací schopností nachází vysoce charakteristickou atrofii hipokampů, které je v korelaci s poruchou recentní epizodické paměti. Klasickým diagnostickým znakem AN je pokles aktivity temenních a spánkových korových oblastí v jednofotonové emisní tomografii (SPECT) i pozitronové emisní tomografii (PET).
Biochemické testování zatím zcela specifický marker nenašlo, vývoj je však slibný. Pravděpodobným markerem senilních plak (viz níže) v mozku je hladina beta-amyloidu v likvoru, pravděpodobným markerem výskytu neuronálních klubek (tangles, Alzheimerovy změny neurofibril, viz níže) je v likvoru hladina tau proteinu. Markery určované v krvi, například ApoA1 a další, mají relativně nízkou senzitivitu a specificitu.
Genetické markery AN byly zjišťovány postupně. Prvními objevy byly markery raných podob AN. V roce 1996 byly zjištěny tři odlišné mutace genu pro amyloidový prekurzorový protein (APP) na chromozomu 21 (21q21). Důsledkem těchto mutací je zvýšená celková tvorba amyloidového beta proteinu a rostoucí podíl amyloidového beta-42 ku amyloidovému beta-40 proteinu. Klinicky jde o agresivní onemocnění s průběhem obvykle kratším než 7 let, často je doprovázejí abnormální pohyby. Následoval objev mutací genu kódujícího presenilin 1 (PS 1) na chromozomu 14 (14q24) a mutace genu pro presenilin 2 (PS 2) na chromozomu
1 (1q41). Mutací genu pro presenilin 1 je znám větší počet, přibývají další. Příkladem je nedávno popsaný anglický rodokmen stižený ranou podobou AN, charakterizovaný mutací kodonu 153 tohoto genu, jejímž výsledkem je záměna leucinu za valin (L153V). Symptomy postižených jedinců v tomto rodokmenu začínají již ve věku 35 let, střední věk, v němž umírají, je 44 let. Histologické známky Alzheimerovy nemoci doprovázejí v těchto případech i jednotlivá korová Lewyho tělíska. Předpokládá se, že mutace presenilinových genů ovlivňují aktivitu enzymu gama sekretázy (viz níže), důsledek je posun poměru amyloidového beta-proteinu 42 ku amyloidovému proteinu beta 40. Mutace na chromozomu 1 byly zjištěny v rodinách povolžských Němců.
Všechny tyto mutace společně vysvětlují asi 5 % případů AN (někdy se uvádí 1-3 %) - jsou to případy s hereditárním a familiárním postižením. Všechny známé mutace poškozují metabolismus APP. Podle mnoha specialistů je porucha APP buď společný patogenetický mechanismus, případně jediný mechanismus vývoje AN.
U pozdní formy AN s nástupem ve věku 65 let a později probíhá choroba pomaleji. Epidemiologické studie dokázaly, že nástup příznaků AN je v těchto případech v korelaci s výskytem alely eta-4 genu pro apolipoprotein E (APOE). Výskyt jedné z těchto alel urychluje výskyt AN o 5 let dříve, výskyt obou alel o 10 let dříve. Experimenty prokazují, že APOE interaguje s beta-amyloidem. Alela eta-2 APOE naopak může mít ve vztahu k vzniku AN ochranný vliv - snižuje riziko onemocnění, zvyšuje věk, v němž choroba začíná. Testování výskytu alely eta-4 APOE tedy může mít význam při rané diagnóze AN u lidí s kognitivním poškozením, kde je na AN podezření. APOE je kódován v oblasti 19q13.23. Nově se diskutuje vztah AN ke dvěma lokusům na chromozomu 12 a jejich dvěma produktům, a to jednak alfa 2 makroglobulinu, jednak proteinu, jenž má vztah k receptoru lipoproteinu s nízkou denzitou (low density lipoprotein receptor-related protein, LRP). Předpokládá se, že alfa 2 makroglobulin pomáhá odstraňovat extracelulární A-beta protein prostřednictvím LRP. Dalším kandidátem je lokus na chromozomu 10q, jenž je rovněž nejvíce vyjádřen u pozdní formy AN.
Diagnóza pravděpodobné (probable) Alzheimerovy nemoci se opírá o:
1. diagnózu demence založenou na klinickém vyšetření a doloženou některým z testů demence (výhodný je Folsteinův Mini-mental state examination) potvrzené neuropsychologickým vyšetřením,
2. důkaz progresivního horšení paměti, poruchy dvou nebo většího počtu poznávacích funkcí,
3. přitom není porucha vědomí,
4. onemocnění začíná nejčastěji po 65. roce věku, věkový rozptyl je však 40-90 let,
5. je vyloučeno jiné onemocnění mozku nebo systémové onemocnění, které by mohlo vysvětlit poruchu poznávacích funkcí samo o sobě.
Diagnózu pravděpodobné AN podporuje pozitivní rodinná anamnéza zejména tehdy, jestliže je ověřena neuropatologicky a laboratorními výsledky: negativní nález v likvoru, normální nebo nespecificky změněný záznam EEG, progresivní atrofie mozku při opakovaném vyšetření CT nebo MR.
Proti diagnóze pravděpodobné AN svědčí náhlý apoplektický začátek, ložiskové neurologické příznaky, epileptické fenomény, poruchy chůze, které jsou od počátku onemocnění.
Klinická diagnóza možné (possible) AN se stanoví na základě diagnózy demence při vyloučení jiných příčin demence.
Klinická diagnóza jisté (definite) diagnózy AN se opírá o 1. splněná kritéria pravděpodobné AN, 2. histologický důkaz. Ten je kvantitativní a opírá se buď o klinicko-patologická kritéria skupin CERAD založená na klinické diagnóze demence v korelaci s počtem senilních plak v standardně vyšetřovaných oblastech mozku (obr. 1, 2), nebo na kritériích vypracovaných Braakovými, která se opírají o výskyt neuronálních klubek (tangles, obr. 3) rovněž ve standardně vyšetřovaných oblastech mozku. Kvantitativní určení výskytu klubek je v lepší korelaci se stupněm demence, než je korelace demence s výskytem senilních plak.
Jestliže je diferenciální diagnóza AN záležitostí diferenciální diagnostiky demencí, což je několik desítek onemocnění, pak je pravděpodobně nejdůležitější a osudově významné odlišení často se vyskytujícího syndromu pseudodemence, běžně podmiňovaného poruchami vnitřního prostředí spolu s různými lékovými kombinacemi a osamělostí starších lidí.
Nejčastější diferenciálně diagnostickou jednotkou je ve vztahu k AN kontinuum demencí vaskulárního typu. Nově se ukazuje, že jednou z nejčastějších demencí (asi 16 % všech případů) je korová choroba s Lewyho tělísky, sdílející některé znaky idiopatické Parkinsonovy nemoci a Alzheimerovy nemoci. V klinickém obrazu na ni může ukazovat rapidní průběh onemocnění, častější výskyt zrakových halucinací a mimořádně zvýšená citlivost na neuroleptika. Klinické, neuropsychologické a laboratorní vyšetřování umožní od Alzheimerovy nemoci odlišit skupinu demencí frontotemporálního typu. Klasicky vyvinutou Huntingtonovu nemoc poznávají neurologové bez obtíží, zato se zdá, že v Čechách klinické diagnostice úspěšně vzdoruje progresivní supranukleární obrna (Steele-Richardson-Olszewského syndrom). Při zaměřené pozornosti a znalosti problematiky by měla být v diferenciální diagnóze uvážena skupina prionových nemocí, zejména sporadická Creutzfeldtova-Jakobova nemoc. Demence při AIDS, progresivní paralýze a progresivní multifokální leukoencefalopatii obvykle nečiní obtíže. Důležité může být včasné odlišení demence provázející limbickou encefalitis, neboť jsou popsány případy, kdy toho onemocnění bylo komplikací malobuněčného karcinomu plic, jenž ještě negeneralizoval. Psychiatři dobře poznávají alkoholickou demenci, v běžné praxi na ni ne-psychiatři kupodivu myslí málo. Jestliže je součástí vyšetřování i běžné vyšetření počítačovou tomografií, bývá diagnostikován normotenzní hydrocefalus.
Těžká a osudová je diferenciální diagnóza deprese ve stáří a diagnóza hypotyreózy ve stáří. Obě onemocnění jsou pravděpodobně podstatně častější, než se má za to. V rozsáhlém souboru mozků vyšetřovaných prospektivně se poměrně často setkáváme s případy, u nichž je vyslovena na nespecializovaných klinických odděleních diagnóza „marasmus senilis“, „arterisclerosis universalis prec. cerebri“, „sklerotický nemocný“ a podobně. Korelací těchto klinických výroků bývá často AN nebo jiná příčina demence, nicméně v poměrně početném podsouboru nenalézáme při standardním vyšetřování mozku žádné změny, které by vysvětlovaly neuropsychologické změny pojmenovávané nespecializovanými klinickými lékaři uvedenými pojmy, ani znaky demence. Přitom senzitivita a specificita užité vyšetřovací histologické metodiky se pohybuje mezi 95-99 %. Relativně často v těchto případech nacházíme i různý stupeň atrofie štítné žlázy doprovázený kolísající lymfocytární infitrací, takže lze soudit na subklinickou nebo nediagnostikovanou thyreoiditis. V obou případech však téměř vždy chybí formální a laboratorní testování, takže na depresi ve stáří nebo hypotyreózu lze soudit jen nepřímo. Považujeme však tyto zvládnutelné příčiny pseudodemence za pravděpodobně časté.
Patogeneze Alzheimerovy nemoci je předmětem intenzivního výzkumu. Jeho výsledky v současnosti tvoří spíše neúplnou mozaiku než uzavřený kauzální obraz. Doložené skutečnosti říkají, že numerická atrofie neuronů v průběhu AN převyšuje numerickou atrofii doprovázející stárnutí, a to jak v kůře, tak v mnoha podkorových oblastech. Důsledkem je poškození příslušných projekčních oblastí. Selektivně vulnerabilní jsou somatostatin 28-imunoreaktivní a zároveň neuropeptid Y negativní neurony ve III. a V. korové vrstvě. Stupni demenci při AN odpovídá i numerická atrofie parvalbuminových neuronů v entorhinální kůře (Brodmanova area 28). V podkorových oblastech doprovází AN numerická atrofie neuronů nc. originis řady systémů nervových přenašečů, zejména cholinergního, noradrenergního, dopaminergního, serotonergního i peptidergního. Numerická atrofie cholinergního nc. basalis Meynerti je důsledkem retrográdní degenerace a doprovází ji pokles aktivity korové acetylcholinesterázy vázané na cholinergní axony a cholinergní neuronální receptory. Je pochopitelné, že numerickou atrofii neuronů doprovázejí změny dendritických neuronálních systémů - vždyť tvoří až 95 % neuronálního povrchu. Zánik těchto systémů včetně zániku synapsí odpovídá stupni postižení kognitivních funkcí, což je možné korelovat imunohistochemicky.
Mechanismus zániku neuronů při AN není v podrobnostech znám. Je předmětem výzkumu, do jaké míry se na zániku neuronů podílí apoptóza, kterou může spouštět beta-amyloid. Amyloidový beta-protein 42 se akumuluje v perikaryích pyramidových neuronů entorhinální kůry a hipokampu nejprve v podobě drobných zrnek, pravděpodobně v lyzozomech nebo strukturách, které se od lyzozomů odvozují. Tyto neurony se pak rozpadají. Důsledkem rozpadu je radiální disperze cytoplazmatického obsahu neuronu včetně amyloidového beta-proteinu a lyzozomálních enzymů do okolního neuropilu. Je možné, že jádro „zralých“ neuronálních plak je právě pozůstatkem tohoto rozpadu. V oblastech postižených při AN je inverzní početní vztah mezi denzitou senilních plak a denzitou pyramidových neuronů.
Senilní plaky (obr. 1, 2) jsou v histologických řezech nepravidelně okrouhlé útvary velké asi 10-200 mí, které obsahují amyloid. Různými druhy barvení je možné rozlišit osm druhů plak a patogeneticky blízkých struktur. Neurity v senilních plakách jsou dvojí. Rozlišení je možné imunocytochemicky. Dystrofické neurity se najdou v průběhu klinicky normálního stárnutí. Ve druhém typu neuritů jsou párová spirální vlákna, což jsou spirální útvary s průměrem 22 nm a vzájemnou otočkou každých 80 nm; tyto neurity charakterizují AN. Plaky se vyvíjejí v čase od primitivních přes „klasické“ s typickým amyloidovým jádrem až po „vyhořelé“, z nichž zbývá hrudka amyloidu. Kromě amyloidu, neuritů jsou součástí plak poškozené dendrity a mikrogliové elementy. Plaky se v průběhu věku objevují v topografii: prepiriformní a pyriformní kortexy, entorhinální kůra a hipokampus, později v izokortexu. AN charakterizuje statisticky vyšší denzita plak na plošnou jednotku kůry několika volených oblastí, což je histologické kritérium diagnózy AN v klasifikaci skupiny CERAD (Consortium to establish a registry for Alzheimer´s disease).
Neuronální klubka (tangles, Alzheimerovy změny neurofibril) jsou v obrazu elektronového mikroskopu párová spirální vlákna s výše popsanými parametry. Podstatnou složkou klubek je protein tau asociovaný s neuronálními mikrotubuly. V klubcích se tento protein objevuje v jednodušší izoformě, má vyšší molekulární hmotnost podmíněnou hyperfosforylací. Kromě ní se na vzniku klubek pravděpodobně podílí glykolyzace a ubikvitinizace. V optickém mikroskopu mají klubka při impregnaci solemi stříbra charakteristický obraz připomínající plamínek, košíček, tenisovou raketu, chumáč hrubých vláken vyplňující perikaryon (obr. 3). Po rozpadu neuronu zůstávají volně v neuropilu. Topografie výskytu a denzita klubek byla užita jako diagnostické kritérium AN Braakovými, kteří rozlišili ve vývoji AN šest vývojových stupňů - vždy po dvou stadiích transentorhinálních, limbických a izokortikálních. Denzita a topografie klubek lépe korelují stupeň demence při AN než senilní plaky.
Většina autorů považuje za fundamentální patogenetickou událost při vývoji AN metabolismus a transport amyloidového prekurzorového proteinu (APP). To je glykoprotein s velkou extracelulární částí, jednou transmembranózní doménou a kratším cytoplazmatickým ocáskem. Různé izoformy APP - je jich známo osm - se exprimují v různých buněčných typech. APP 695, označený podle počtu aminokyselinových reziduí, se exprimuje v neuronech. Fyziologická funkce APP je stále nejasná. Předpokládá se, že se sám a jeho secernované podoby podílejí na zachování růstu a plasticitě neuronů, zejména v procesech souvisících s učením a pamětí.
Abnormální metabolismus APP a nadměrná tvorba beta-amyloidového proteinu, metabolitu APP, se považují za klíčovou patogenetickou událost tvorby senilních plak. Svědčí pro to experimenty prováděné na transgenních myších. Jestliže tyto myši exprimují lidskou patogeneticky významnou mutaci APP, ukládají se v jejich mozcích depozita amyloidového beta proteinu. Společná exprese s mutovanými geny pro presenilin ukládání tohoto proteinu urychluje. Těchto procesů se účastní apolipoprotein E.
Transgenní myši exprimující lidský mutovaný amyloidový prekurzor mají poruchy některých dimenzí učení. Například ve vodním bludišti se tyto myši hůře učí již před výskytem amyloidových plak. V jiném uspořádání pokusu však myši zvládají prostorové úlohy tím hůře, čím je v jejich mozku počet plak vyšší. Navigaci na základě signálů a poznávání předmětů poškozené nemají.
Transgenní myší modely ukládají extracelulární amyloidový beta-protein v plakách i perivaskulárně, v místech poškození se objevuje glióza a lze prokázat známky oxidativního stresu jako u lidské AN. Neuronální klubka však u myších modelů nevznikají, neuritická dystrofie v souvislosti s poruchami tau proteinu a poškození synapsí je v porovnání s lidským onemocněním na hranici rozlišitelnosti.
Velmi zjednodušeně řečeno je APP štěpen několika způsoby. Enzymy pojmenované alfa a gama sekretáza jej štěpí tak, že vzniká neškodný fragment označovaný p3. Beta a gama sekretáza však mohou APP štěpit i tak, že vzniká neškodný beta-amyloidový peptid s řetězem tvořeným 40 aminokyselinami nebo toxický beta-amyloidový peptid tvořený 42 aminokyselinami - A-beta 42. Toxický beta-amyloidový fragment se hromadí mimo neurony. U části lidí proto, že se z mimobuněčného prostoru místo něj výběrově odstraňuje eta-4 apolipoprotein E. Toxický beta amyloid se stává základem pro vznik senilních plak poškozujících několika možnými mechanismy: poruchou reagulace metabolismu vápníku, tvorbou destruktivních volných radikálů a kupením imunitně aktivních elementů, jejichž příkladem je mikroglie.
Předpokládaná zhoubná kaskáda událostí při familiárních podobách AN tedy je:
1. patogenetická mutace genu pro APP, presenilin 1, presenilin 2,
2. poruchy proteolýzy APP,
3. vzestup tvorby A-beta 42,
4. progresivní kupení a agregace vláken A-beta 42 v intersticiální tekutině mozku,
5. ukládání agregovaného A-beta 42 v podobně difuzních plak (ve „spolupráci“ s dalšími látkami),
6. agregace A beta 40 do difuzních plak tvořených A beta 42, přistupují další proteiny, například komplement c1q,
7. „zánětlivá“ odpověď: aktivace mikroglie, uvolňování cytokinů, astrocytóza, uvolňování proteinů, akutní fáze,
8. progresivní poškozování axonů uvnitř amyloidových plak i v jejich sousedství,
9. porucha neuronální metabolické homeostázy, oxidativní léze,
10.  změna aktivity kinas/fosfataz - hyperfosforylace tau proteinu - tvorba neuronálních klubek,
11.  rostoucí poškozování neuronálních skupin v hipokampu a dalších korových oblastech mozku,
12.  demence.
Toto orientační schéma patogenetických událostí současný výzkum zpřesňuje. Například se zjistilo, že A-beta 42 je tvořen intracelulárně. Též se uvažuje o možnosti, podle níž by mohly být klíčem k pochopení patogeneze AN rozdíly mezi intracelulární a extracelulární tvorbou tohoto fragmentu. Právě popsané kaskádě patogenetických událostí se říká „hypotéza amyloidové kaskády“. Alternativní hypotéza má za to, že vznik senilních plak obsahujících beta-amyloid je sice konstantní, nicméně patogeneticky vedlejší událostí. Podle ní je klíčovou událostí vznik neuronálních klubek.
Nově je známo, že APP na C terminálním konci štěpí i kaspázy tak, že vzniká peptid označený C 31. Tento peptid spouští apoptózu, „buněčnou sebevraždu“. Zjistilo se, že v mozcích pacientů s AN je prekurzor amyloidového beta proteinu štěpený kaspázou i kaspáza 9, obě látky v mozcích zdravých lidí zjištěny nebyly. Je tedy možné, že se na zániku neuronů v průběhu AN podílí peptid C 31.
Další peptidáza, která může štěpit amyloid beta peptid, je neprilysin. Nedostatečné množství neprilysinu se v myším modelu projevuje nedostatečnou degradací exogenně podaného amyloidového beta-proteinu i v narušení metabolismu jeho endogenní podoby. U tohoto myšího modelu se amyloidový beta-peptid hromadí v mozku v sestupném množství se stejnou topografií jako u lidí: nejpostiženější je hipokampus, následují mozková kůra, talamus a striatum, nejméně je postižen mozeček. Je pravděpodobné, že částečný pokles aktivity neprilysinu, jenž může být důsledkem stárnutí, může přispět k vývoji AN zvýšeným hromaděním tohoto proteinu.

Proč jsou lidé s AN nakonec dementní?
Plyne to z chodu a zpracovávání informací v mozku. Zjednodušeně řečeno do mozku vstupují senzorické informace, které se nejprve zpracovávají v příslušných primárních senzorických kortexech, poté senzorických kortexech funkčně vyššího řádu, nejprve unimodálních, poté polymodálních. Do frontálních asociačních kortexů se dostávají jednak přímo asociačními drahami, jednak prostřednictvím limbických obvodů. První oblastí, kterou vývoj AN destruuje, jsou entorhinální kůra, hipokampus a amygdala, čímž je destruována funkce recentní epizodické paměti, poškozuje se pracovní paměť a ukládání i vyvolávání dat z dlouhodobé paměti, která závisí na integritě senzorických kortexů vyššího řádu a senzoricky polymodálních asociačních kortexů. V amygdale je kromě jiného porušen jeden z klíčových uzlů funkčního systému emocí. Zároveň vývoj AN destruuje frontální asociační kortexy, na jejichž integritě závisejí exekutivní funkce. Při plně rozvinuté nemoci jsou tedy postiženy klíčové funkční systémy mozku: poznávání, paměť, řeč a jazyk, praxie, emoce i exekutivní funkce.
V úvahách o léčení AN je dlužno mít na mysli, že v současnosti není AN vyléčitelná, ale je, zejména v raných a středních vývojových fázích, léčitelná natolik, že je možné zlepšit kognitivní funkce a snad zpomalit vývoj choroby. V léčení AN je zavedeno nebo se zkouší osm skupin léků:
1. Cholinergní agens, z nichž jsou nejúčinnější inhibitory acetylcholinesterázy, prodlužující cholinergní synaptický přenos. Podle mechanismu akce se dělí do tří typů - ireverzibilní, pseudoreverzibilní (rivastigmin) a reverzibilní (tacrin, dopenezil). Některé z nich jsou hepatotoxické a mají další vedlejší účinky.
2. Několik druhů neuropeptidů a jejich derivátů, například vasopresin, somatostatin a další, zlepšuje kognitivní funkce pokusných zvířat, u pacientů s AN terapeutický efekt dosud nebyl prokázán.
3. Retrospektivní studie prokazují nižší výskyt AN u pacientů s revmatoidní artritidou a leprou, kteří dlouhodobě užívají nesteroidní protizánětlivé léky, stejné zjištění přinesla i prospektivní studie u pacientů, kteří užívali léky tohoto druhu déle než 2 roky. Předpokládá se, že tlumí sekundární zánětlivou mikrogliální odpověď v mozkové tkáni.
4. V raném výzkumném stadiu je užití nervového růstového faktoru a blízkých agens.
5. Estrogen má neurotrofický vliv, podporuje růst a zachování cholinergních neuronů, zvyšuje cholinacetyltransferázovou aktivitu, zvyšuje míru exprese nikotinových acetylcholinových receptorů. Předpokládá se antioxidační a protizánětlivý účinek, může snižovat míru ukládání amyloidu v mozku. Terapie estrogenem zlepšuje kognitivní funkce žen s AN, vliv estrogenu jako prevence nebo odloženého nástupu příznaků AN však nebyl doložen jednoznačně.
6. Antioxidanty a látky, které vážou volné radikály, mají v léčbě plné teoretické oprávnění, účinek však musí být doložen v kontrolovaných klinických studiích.
7. Užití chelátu vážícího hliník vychází z představy o účinku tohoto kovu v patogenezi AN. Ten však nebyl jednoznačně prokázán, stejně jako nebyl v léčbě AN jednoznačně prokázán účinek deferioxaminu, chelačního činidla, které odstraňuje hliník.
8. V budoucí terapii se na základě experimentů s transgenními myšími modely uvažuje o možnosti užití inhibitorů beta a gama sekretázy a aspartyl proteázy, jakož i látek, které by zvyšovaly účinek alfa sekretázy, nových typů antioxidačních činidel a látek, které by vázaly volné radikály, případně i o imunizaci proti A-beta 42.

Oddělení patologie fakultní Thomayerovy nemocnice, Praha-Krč