Pohovořím o takzvaném primárně dyshestickém manželství, kdy do manželského svazku vstupují dva zcela normální jedinci a v důsledku nezvládnuté liberální, rovné a rovnoprávné komunikace se začnou chovat neuroticky, ponejvíce tak, že připomínají chování hysterických osobností.
Úroveň párového manželského dorozumívání je tzv. rozhodující proměnou manželství, určující, jak se bude manželství rozvíjet. Z toho si lze snadno odvodit, že chceme-li léčit rozvrácené manželství, nemůžeme jinak než zkvalitňováním manželského dorozumívání.
Laik má sklon tvrdit, že rozhodující manželskou vazbou je manželská láska, tedy emoční propojení manželského páru. Nezapomínejme, že emoce jako součást vědomí nedokážeme vůlí ovlivnit přímo. Manželská láska vzniká výhradně jako výsledek ŘÁDU či USPOŘÁDÁNÍ manželského soužití, jež nemůžeme uspořádat jinak než duchaplnými dohodami a úmluvami, tedy manželskou komunikací.
Naše současné liberální, párové a rovnoprávné manželství se stává svazkem NEJISTÝM. Od konce druhé světové války prudce vzrůstala rozvodovost z původních 3 % na dnešních 45 %. Za rozvod se dnes už nikdo nemusí stydět a rozvod se tak stal zvyklostí, byť krajně nežádoucí. Ovšem za podmínek NEJISTOTY musí manželé daleko intenzivněji střežit své dorozumívání, protože mají sklon se JISTIT, což diskvalifikuje každý párový rozhovor.

Instrumentální dialog vedoucí k úmluvě
Existuje manželský dialog, který veden být musí. Manželé musí být dohodnuti o SOUČINNOSTECH SOUŽITÍ. Adjektivum „instrumentální“ zde naznačuje, že jazyk je tu instrumentem, nástrojem k dorozumění. A dorozumění nastává, pokud jsou oba manželé schopni dospět k oboustranně přijatelné funkční ÚMLUVĚ.
Naproti tomu neinstrumentální dialog slouží k posilování manželské pohody, nemusí a ani nemá vést k nějakému vyššímu poznání, ale k oboustranně vyvážené radosti.
Zamyslíme-li se nad pojmem manželská ÚMLUVA, zjistíme, že je vlastně dostatečně srozumitelným ŘEŠENÍM úloh, jež nám každodenně předkládá právě soužití. Na tyto úkoly manželského soužití ovšem nemohou mít manželé shodný NÁZOR. Neshodují se zákonitě vždy v tom, jak úlohu řešit JEDNOZNAČNĚ, a proto se stane, že na řešení jedné úlohy podávají své různé individuální NÁVRHY.

Manželská láska narušuje
jednoznačné řešení manželských úloh
Jakékoliv řešení manželské úlohy o svorném soužití je problém matematicko-logický, tedy rozumový a nikoliv emocionální. Elementární chybou je: „nevyhovuješ mému NÁVRHU, protože mě nemáš rád“. Manželé pak, místo aby hledali nejpřijatelnější řešení, začnou prosazovat to své. Samozřejmě že za podmínek výše zmíněné NEJISTOTY se trend k prosazování NÁVRHŮ zvyšuje. A nemusím dodávat, že prosazování NÁVRHŮ zvyšuje soupeřivost a seje první zrno nepřátelství. Nehledě k tomu, že výrok „nevyhověls mně, protože mě nemiluješ“ narušuje takzvanou párovou ROVNOST.
Párová rovnost znamená, že v podání NÁVRHU (instrumentálního) máme oba stejnou váhu hlasu. Výčitkou „miluješ-li mě, vyhovíš...“ narušuji párovou rovnost, protože se zmocňuji vyšší párové pravomoci. Nakonec manželé vůbec neregistrují přijatelnost NÁVRHŮ, ale především, kdo návrh podal.

Obvykle není známo,
které řešení je správné
Ve sváru o správnost navrhovaného ŘEŠENÍ shoří i lidé s nadprůměrným IQ. Představme si, že manželé mají na vybranou dva byty, ale každý z nich chce jiný. Zapomenou, že existují takzvaně NEROZHODNUTELNÉ spory, kdy oba NÁVRHY jsou stejně správné. Existence více správných řešení diskvalifikuje každý svár, protože je neřešitelné rozhodnout se mezi dvěma správnostmi.
Navíc je „byt“ problémem budoucnosti. Ta zatěžuje rozhodování neúprosně. Nemohu vědět, zda se mi sousedy mého navrhovaného bytu nestanou lidé vrcholně problémoví. Manželka mi pak jistě vyčte, že ona věděla, proč nechtěla tento byt...
Jsem-li bytostně přesvědčen, že navrhuji něco správného, stávám se „nebezpečným“ manželem, protože vycházím z přesvědčení (antecedentu), že to, co chci, je jedině správné. Jakékoliv správnosti mohu jedině VĚŘIT, ale nikdy ji nemohu VĚDĚT.

Argumentační chaos
Nebezpečným komunikačním zlozvykem je zdůvodňovat správnost svého NÁVRHU a nehledat především jeho oboustrannou přijatelnost. Představme si svár, kam půjdeme v neděli na výlet. Žena navrhuje jít se koupat, muž navrhuje botanickou zahradu. Došlo k NESHODĚ NÁVRHŮ ve složce manželského soužití zvané „volný čas“. Možná že oba vědí, že v tomto případě nelze dokazovat správnost NÁVRHU, ale určitě se pokusí svůj NÁVRH vyargumentovat. Začnou se přít o to, co je zdravější, radostnější, poučnější, a sestrojíte-li si graf „argument kontra protiargument“, zjistíte, že dochází k bifurkacím argumentů, a tedy k chaotickému exponencionálnímu nárůstu tvrzení do stavu chaosu, kdy manžel vykřikuje, že kdo odmítá botanickou zahradu, je ignorant, a manželka kontruje, že do botanické zahrady chodí jen impotenti. A ze sporu, kam v neděli na výlet, vznikne drsná hádka, zda manžel je či není impotent.
Chaotickou hádku nelze nikdy vyřešit nějakým kompromisem, dá se jedině utnout a jít od sebe. Chaotická hádka si totiž jinak nalezne řešení sama. Jejím nejčastějším atraktorem je tvrzení obou manželů - kupodivu shodné: „Hádáme se, protože TY mě už nemiluješ...“

Upřímnost je jen
nedosažitelné dezideratum
Lidské vědomí je adiabatické, to jest neprostupně uzavřené, a upřímnost dokážeme jen nepřesně odhadovat podle chování druhého. Navíc je upřímnost transparentní, což znamená, že ani já sám neznám své předsudky, názory a postoje v hodinu H, kdy jsem co do upřímnosti zpochybňován.
Pochybuji-li, zda slova mé ženy jsou míněna upřímně, je lépe si dát sklenku vodky, protože čím více budu o jejích slovech pochybovat a čím více se budu snažit odhalit její upřímnost, tím intenzivněji budu odhalovat její nevěryhodnost. Podotýkám, že hovořím o něčem pro rozvoj dyshestického manželství podstatném.
Upřímnost totiž jako taková neexistuje, ona vzniká jen tím, že je mi věřeno. Jakmile zapochybuji o upřímnosti své ženy, vznikla neupřímnost, ale ne proto, že by se má žena nějak provinila, ale jedině proto, že jsem zapochyboval. Jevím-li se jako neupřímný, pak obvykle jen proto, že upřímnost sama od sebe je neprokazatelná.
Z komunikačního hlediska vede nedůvěra ke sváru podle modelu „já ti nevěřím“; tento svár je neřešitelný a sytí dyshestické chování manželů.
V manželství musíme duchaplně usilovat, abychom si byli důvěryhodní, ale i tak zapochybujete-li, druhý vám svou věrohodnost nemůže dokázat.

Sanace komunikačních zvrhlostí
Sám instrumentální rozhovor, který, jak víme, veden být musí, co nejvíce FORMALIZUJEME. Je nečekaně úspěšné, dokážou-li se manželé instrumentálně dohadovat jen jeden den v týdnu v určenou hodinu.
Je nepřípustné, aby se svár vedl o tom, co je a co není správné, jde o to, co CHCI. S chtěním lze provádět kompromisní SMĚNY. Chci-li jít do botanické zahrady a manželka mi vyhoví, pak ona ví, že má u mě něco k dobru. Předpokládá se, že v mozku existuje jakési funkční centrum směny, protože obvykle víme, lépe řečeno cítíme, kdy směna je vyvážená a kdy ne.
Umět utnout hádku, jakmile uvízne v argumentačním chaosu, je nezbytná podmínka současného manželství. PŘERUŠIT a ODLOŽIT je to, co nám bohužel není v manželství dáno, ale oč musíme usilovat. Je v nás zakódováno hrozivé PUZENÍ ufackovat se argumenty a následně se osočit, že už se nemáme rádi.
Osvícenou prevencí primárně dyshestických manželství je vrh mincí. Už staří Řekové tvrdili, že ten, kdo byl vytažen losem, je oblíbencem bohů. Kdykoliv uvíznete v nerozhodnutelném sporu, pamatujte, že vrh mincí je stejně hodnotný jako váš rozum ocitnuvší se před nepředvídatelnou budoucností. Navíc je mince spravedlivá, protože pád rubu i líce má stejnou pravděpodobnost.

Smyslem tohoto sdělení bylo upozornit na skutečnost, že párové manželské rozhodování za podmínek rovnosti je nejen náročné, ale i záludné, a to do té míry, že zmrtví i manželství dvou původně zcela normálních jedinců, kteří se ještě před několika lety bezuzdně milovali. V pojmu „primárně dyshestické“ je obsaženo, že tu nezasahoval jiný destruktivní vliv ať vnější nebo vnitřní. Tedy žádný milenec či milenka ani žádný asociální nebo anetický rys osobnosti manželů.