Výčet vašich aktivit, které prozrazuje vaše obsáhlá webová stránka, vyvolává dojem, že stihnete i nestihnutelné. Myslím, že za to vděčíte nejen své výkonnosti, disciplíně a úspornému spánku, ale také schopnosti obklopit se těmi správnými lidmi. Váš sekretariát, to je model „týlové“ práce. Jak si vlastně pracovníky k sobě vybíráte?
Výběr je do určité míry spíš otázkou štěstí než mou zásluhou. Člověk si nesmí nikdy myslet, že musí rozhodovat o všem: těm, jimž důvěřuje, má zcela otevřít prostor k působení. Mé sekretářky jsou naprostými vládci toho, co dělají, já jim pouze rámcově říkám, jak bych si co představoval. Každý z nás je také dobrý v něčem jiném. Moje první sekretářka třeba báječně organizuje lidi i věci, takže se hodí na osobní styk třeba i s nepříjemnými lidmi. Druhá má zase talent pro počítače, samostatně se tedy pohybuje na sítích, a třetí ve svých dvaasedmdesáti zdatně hovoří, telefonuje, píše a faxuje ve čtyřech jazycích za peníze, které nedosahují ani výše jejího důchodu.
 
Byl jste, soudím, jedním z prvních lékařů u nás, který se sžil s počítačem. Představoval pro vás původně spíš oblíbenou hračku, nebo jste zkrátka vsadil na správného koně, protože jste vytušil výhody, které přinese?
Zřejmě napůl. Elektronické hračky mě vždycky vzrušovaly, a kdybych nedělal psychiatrii, asi bych se dal na něco, co by mělo něco společného s elektronikou. Už koncem 80. let bylo ale jasné, že vývoj se bude ubírat ke stolním počítačům, od počátku 90. let se i prakticky rýsovalo propojování do sítí. Jsem dnes, přiznávám, pyšný na to, že na naší fakultě jsme měli jednu z prvních sítí založenou na optických vláknech. První peníze, které nám tehdy přišly, jsme totiž investovali do páteře počítačové sítě, jež mimochodem slouží dosud, aniž jsme museli znovu kopnout do zdi. Předvídavě jsme totiž tehdy vedení v každé místnosti zdvojili. Odolal jsem tenkrát i odporu zaměstnanců vůči novotám a zakazoval třeba další nákup psacích strojů. Vývoj dal tomuto drobnému násilí zapravdu. Byla to však především zásluha počítačových nadšenců kolem Pavla Krbce a Štěpána Bojara na rektorátě a imunologa Milana Jíry na fakultě. Ten se sice výrazně nezapsal do rozvoje výuky tohoto oboru, zato se nezapomenutelně zasloužil o naši počítačovou gramotnost. Ostatně i díky němu jsme mohli před lety uskutečnit telekonferenci s Harvard Medical School.

V dlouhém seznamu vašich přednášek figuruje jedna na téma „Obrana před důsledky rostoucích informací na lidský mozek a psychiku“. Jak vypadá? A nepodílí se právě tato informační záplava na plných čekárnách psychiatrických ambulancí?
Nemyslím. Lidská psychika je totiž přirozeně vybavena obrannými mechanismy jak na úrovni smyslů, tak i mozku. Tyto mechanismy chrání šedou kůru mozkovou, která zpracovává informace, před zahlcením. Platí, že pokud je podnětů mnoho, pak receptory reagují tím, že znecitliví. Je-li podnětů naopak málo, receptory jsou vnímavější. Spíš než na množství informací je nutné dbát na jejich výběr a třídění. Jak říká můj oblíbený filozof Michel de Montaigne, lepší je mozek uspořádaný než zaplněný. T. G. Masaryk pro změnu podotýká, že není ani tak důležité přečíst mnoho knih, jako spíše ty správné. Už od gymnazistů bychom tedy neměli chtít, aby uměli hranice všeho se vším, neměli bychom je oceňovat za krásnou prezentaci kompilátů, ale za to, jak jsou schopni fakta či události interpretovat, chápat jejich smysl a formulovat své stanovisko.

Ve svém projevu při předávání čestného doktorátu Univerzity Karlovy siru Karlu Popperovi jste poznamenal, že vědec se „v jednom liší od řekněme politika či kněze: je připraven, alespoň teoreticky, změnit svůj názor, změní-li se fakta“. Kdy se to naposledy přihodilo vám?
Například, když jsem byl přesvědčen, že obsedantně kompulzivní porucha je neurózou, a vývoj potvrdil, že to je zřejmě samostatná porucha. V odborných disciplinách, a zvláště pod tíhou „evidenced based medicine“, je takováto změna permanentní, byť nenápadná. Zároveň ale ne všechno, co přináší akademický výzkum, lze nekriticky přijímat. Leckomu ovšem ještě trvá velmi dlouho, než pod tíhou množících se fakt a důkazů kapituluje a vzdá své původní stanovisko. Toto zpoždění bývá u nás zatím větší, než by muselo být.

Nárůst prevalence deprese a úzkostných poruch lze bezpochyby vysvětlit i změnou diagnostických kritérií, kdy za nemocné pokládáme dnes i ty, kteří by byli dříve považováni za zdravé. Rozvoj genetiky zaměří pozornost na zdravé s rizikem duševního onemocnění. Zbude v budoucnu vůbec někdo bez psychiatrické diagnózy?
Společnost se psychiatrizaci musí bránit, vždyť by si tím lidé kazili všední život! Spolu se snahou psychiatrizovat problémy, podporovanou farmaceutickým průmyslem, existují také protitlaky v podobě antimedicínského a antifarmakologického hnutí. Rovněž religiózní zakotvení představuje určitou imunizaci vůči globální psychiatrizaci života. Obě strany se podle mě nakonec vždy ustálí do rovnováhy.

A co psychiatrické problémy: opravdu přibývají?
Asi ne, jsou prostě jenom jiné. Nárůst prevalence deprese nezpůsobily totiž pouze změny diagnostiky, ale i kategorizace. Dnešní diagnóza depresivní poruchy spadala dříve do kategorie anxiózně depresivní neurózy, s níž odcházel skoro každý, kdo vkročil do psychiatrické ambulance v 60. a 70. letech. Považovala se za výhradně psychoterapeutickou záležitost, pohybující se na pomezí psychologie a medicíny. Pro dnešní velkou depresi se používal pojem endogenní a léčila se antidepresivy. Až když se zjistilo, že účinná léčba musí zahrnovat obojí, vyskočila čísla výskytu nahoru. Řada diagnóz pluje pod jinými vlajkami, a tak tu máme například sociální fóbii, jíž jsme říkávali tréma a nikdo ji neléčil. Jako by tedy práce přibylo, jenže na jiné straně zase ubylo. Máme třeba méně katatonií, než když Mysliveček psal své učebnice. Také nesmíme zapomenout, že od poloviny minulého století je populace promořená neuroleptiky, antidepresivy a benzodiazepiny, což nejspíš také zanechalo na jakémsi demografickém pohledu stopu.

V knize Medicína třetího tisíciletí (Studio Evolving, 2000) váš kolega docent Oldřich Vinař soudí, že největší pokrok udělaly interdisciplinární obory - psychofarmakologie, psychoendokrinologie, psychoimunologie... Co je příčinou?
Pokrok nápodobou, analogiemi, a hlavně tvůrčím netradičním využitím nápadů v jiné oblasti. Posun v psychiatrii skutečně nevznikl uvnitř tohoto oboru, ale proto, že například laboratorní diagnostika se obohatila nejprve o radioimunoanalýzu a posléze o molekulárně biologické metody. A my můžeme teď na otázky, jež jsme si kladli už dříve, odpovídat s pomocí nových metod, které jsme dřív neměli. Kdo si před třiceti lety položil dejme tomu otázku, zda v souvislosti s duševními chorobami se nějakého hormonu vylučuje v mozku více nebo méně, neměl, čím to zjistit, zatímco dnes má k ruce moderní techniky. Mnoho nápadů z fyziky se uplatnilo v zobrazovacích metodách, jejichž skutečný rozvoj však umožnil až nástup počítačů, jejich miniaturizace a obrovské zvýšení kapacity. Bez inženýrů, počítačů a elektroniky bychom se nemohli koukat lidem zaživa do mozku. Taková je tedy souvislost a v tom má docent Vinař nepochybně pravdu. Také v oblasti společenských a behaviorálních věd je nyní možné provádět například epidemiologické studie, neboť miliony jednotlivých výpočtů jsou nyní spočítané za hodinu. Můžeme si pokládat otázky, jaké jsou vývojové trendy či vyústění chorob v různých kulturách, dokonce jakou zvolit typologii osobnosti, aby byla relevantní té či oné proceduře, nebo založit hodnocení kognitivně behaviorální terapie na datech, ne pouze na subjektivním pocitu.

Existuje, pane profesore, nějaká bariéra bránící nyní psychiatrii v tom, aby mohla poskočit ještě dál a výš?
Ano. Psychiatrie si s sebou nese určité stigma, které ji odlišuje od ostatních disciplín. Je zčásti subjektivní, do určité míry však i objektivní. Dodnes vycházejí v novinách zprávy, že bývalý pacient psychiatrické léčebny někoho zavraždil, ale nikdy si nepřečtete, že totéž udělal bývalý pacient ortopedie. Významným osobnostem nevadí, píše-li se o jejich zlomených nohách či infarktech, nikdy se však veřejně nepřihlásí k tomu, že vyhledaly psychiatra, protože nespí, jsou depresivní, mají manželské konflikty. Ačkoli to všichni vědí, nemluví se o tom, stejně jako se mlčí o tom, že by se i do tohoto oboru měly dávat peníze. Je handicapován i tím, že veřejnost setrvává v domnění, že psychiatři si vystačí s tužkou, papírem a gaučem. Naštěstí na úrovni vědy a výzkumu se situace výrazně posunula: velký projekt ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy dostal pod křídla Psychiatrického centra, Praha jak pozitronovou emisní tomografii na pražské Homolce, tak pracoviště IKEM, Fyziologického ústavu AV ČR a 3. lékařské fakulty. Nebýt této dotace, nikdy by se nemohly testovat mnohé hypotézy, protože psychiatři by se k takovému vybavení prostě nedostali.

Kdo měl v poslední době možnost byť jen letmo navštívit v podstatě jakékoli psychiatrické oddělení či kliniku v republice, musel nabýt dojmu, že právě potkal medicínskou Popelku.
Jistě. Jestli je psychiatrie v něčem výrazně bita, pak v úhradě, a to nejen ve srovnání s profilem nákladů, ale i po přepočtu. Například úhrada za jeden hospitalizační den včetně akutní péče je ve stejné nemocnici na interním a psychiatrickém oddělení několikanásobně rozdílná. Podobné je to s úhradou léků, přestože psychiatričtí nemocní jsou léčeni i léky jiných oborů, které jim nemůžeme vysadit, protože jsou zároveň také kardiaci, také astmatici, také revmatici... Profesor Raboch za Psychiatrickou společnost a ředitel Bašný z bohnické léčebny tuto absurditu už zdokumentovali.
Zástupci pojišťovny ovšem namítají, že nárůst nákladů na psychiatrickou péči v poslední době neskutečně vzrostl. Otázka zní, jestli to ještě není málo, protože tento obor byl skutečně velmi zaostalý a mnohde ve světě je už v úplně jiné pozici. Tato argumentace mi připomíná spor dvou interpretů demografického vývoje v Maďarsku. Optimista jásá nad tím, jak tam dramaticky poklesla sebevražednost: ze 40 sebevražd na 100 000 obyvatel/rok, představující v minulosti evropský primát, klesla na 30. Týž výsledek znamená ovšem z jiného pohledu stále nejostudnější sebevražednost v Evropě, pomineme-li pobaltské státy a některé republiky bývalého Sovětského svazu. Oba mají pravdu, jen na věc nahlížejí z různých stran.

Když už jsme u statistik, pane profesore, jaké číslo z české psychiatrie pokládáte za nejzajímavější?
Není nezajímavé, že dnešní počet psychiatrů na počet obyvatel je ve všech zemích bývalého Rakousko-Uherska srovnatelný. Máme jich sice méně než ve Francii a rozhodně mnohem méně než v USA, ale v přepočtu k celkovému množství lékařů na tom nejsme zase tak špatně díky snaze mít odborníky i v první linii, v níž mnohé země mají víceméně pouze praktické lékaře.
A to nejzajímavější? Jak pro koho a v jakém kontextu. Já, když chci ukázat, jak se situace u nás zlepšila, uvádím, že patříme k zemím s permanentně klesající sebevražedností. Pravda, v porovnání s ostatními zeměmi je stále ještě středně vysoká, nicméně mapováno od konce 19. století jsme na tom dnes nejlépe ve své historii!
Čemu to přičítáte?
Studie, zejména známá Gotlandská a další skandinávské, prokázaly, že míra sebevražednosti jednak přímo souvisí s psychiatrickou morbiditou a jednak se snižuje všude tam, kde se mění preskripční chování v tom smyslu, že ubývá benzodiazepinů a přibývá antidepresiv.

V roce 1973 jste získal cenu pro nejlepšího studenta lékařské fakulty. Co to je, co vás vždycky a všude pohání vpřed? Kde jste vzal tak výkonný motor?
Je to dispozice dílem vrozená, dílem za tím vězí můj optimistický přístup k světu a pocit, že věci musí jít, ne že to nejde. Motorem je pak spíš přirozená lidská zvídavost než zvědavost: ta má poněkud pejorativní nádech a zavání sháněním drbů, zatímco zvídavost znamená sestavovat hlavolamy a nacházet řešení.

Renata Červenková
(autorka je editorkou časopisu Marianne)

Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc.
1968-1974 - studium Fakulty
  všeobecného lékařství UK
1974-1981 - Výzkumný ústav
  psychiatrický, výzkumný pracovník
  a psychiatr
1977-1991 - Psychiatrická klinika
  Lékařské fakulty hygienické,
  odborný asistent, docent
  od r. 1990 dosud ředitel
  Psychiatrického centra, Praha
  (dříve Výzkumný ústav
  psychiatrický)
od r. 1990 dosud - přednosta
  Psychiatrické kliniky 3. LF UK
1990-1997 - děkan 3. LF UK
   (nyní proděkan)
- přednášel na univerzitách v Kanadě
  a USA, působí v postgraduálních
  vzdělávacích institucích ve Vídni
  a dánském Skodsborgu
- člen mnoha tuzemských
  i zahraničních vědeckých
  společností (např. britské Royal
  College of Psychiatrists,
  člen výboru Asociace evropských
  psychiatrů, zahraniční člen
  Americké psychiatrické asociace,
  člen Evropské akademie věd
  a umění, Učené společnosti ČR)
- člen vědeckých a redakčních rad,
  komisí a poradních sborů
- popularizátor vědy (mj. autor
  pravidelného úterního pořadu ČR2
  Jak to vidím, moderátor
  rozhlasových a televizních
  diskusních pořadů)