Příkladem těch prvních je moc nad všemi ostatními tvory na zemi a nad živou i neživou přírodou. Váhavě a opatrně připouští člověk svou výsadu svobody, protože je až příliš spojena se zodpovědností. Velké rozpaky nastanou, když jej upozorníte, že výsadou, kterou nemají jiní tvorové na zemi, je také péče o staré příslušníky svého druhu. Ano, pečujeme o své staroušky, ale jaký k tomu vlastně máme důvod a proč by to měla být výsada?
Člověk sám sebe nazval homo sapiens a moudrost považuje za další výsadu svého rodu. Ne vždy ale domýšlí, že moudrost nedostává zadarmo jako některé jiné výsady zakotvené v lidském genomu, a že k moudrosti se může dopracovat pouze mnohaletým, cílevědomým úsilím. Přitom není v silách jedince dopracovat se moudrosti bez pomoci ostatních. Lidský život je příliš mnohotvárný a možností, jak s ním naložit, bezpočet. Jedině zkušenost předchozích generací, rozumným způsobem zpracovaná a předaná, může pomoci člověku nasměrovat svůj život tak, aby uspokojoval jeho nejdůležitější potřeby a naplňoval potřebu smyslu. Mladý člověk odedávna žije v chvatu a v nutnosti zajistit sebe a své blízké, a nemá proto čas zabývat se tříděním a předáváním zkušeností. Stáří je ten věk, kdy se běh světa zpomaluje, jištění je věcí nově nastoupivší generace, a je tedy čas zamýšlet se nad tím, co je důležité hodně a co málo, které hodnoty jsou trvalé a které je možné pominout. Je tedy marnou snahou chtít se dobrat moudrosti bez úcty ke stáří a ke zkušenostem těch, kteří zde byli před námi. Jestliže tedy chceme považovat za výsadu schopnost člověka stát se moudrým, musíme přijmout i výsadu péče o staré příslušníky lidského rodu.
S výsadou moudrosti to ale není vůbec jednoduché. Mnozí lidé nerozumí, v čem moudrost spočívá, a za moudrost považují kdejaký výplod své nekultivované mysli. Jsou lidé, kteří ani moudří být nechtějí. Stačí jim, že mají co jíst a pít, nikdo jim neubližuje, a když se občas přihodí i něco zábavného, nenapadá je, co by mohli ještě chtít. Často se zdá, že ti, co o moudrost usilují, jsou jen v nevýrazné menšině. Pak se nemůžeme divit, že ani úctu ke stáří nenacházíme tak často, jak by se od tvorů jména homo sapiens dalo očekávat. S tím, jak v posledních desetiletích narůstá počet starých lidí, je také stále zřetelnější pošetilost nemoudrých. Člověk, pro nějž je moudrost prázdné slovo, nevidí žádnou hodnotu ve svém stáří; a tak přibývá starců předstírajících, že ve svém věku jsou ještě mladí, marně se snažících soupeřit s příslušníky mladší generace zbraněmi, které jim již padají z rukou; přibývá klimakterických a postklimakterických „krásek“, kterým nedochází, že od určitého věku již tělo prostě není mladé, a že marně skrývají to, co všichni ostatní stejně vidí již na první pohled.
Za těchto okolností nemůžeme očekávat, že péče o staré spoluobčany bude ve středu pozornosti dnešního člověka. Přijali jsme péči o staré ne jako výsadu, ale jako ne zcela pochopitelnou povinnost a podle toho naše péče vypadá. Dokud může být starý člověk ještě užitečný nebo se alespoň o sebe dokáže postarat, může být mezi námi. Co ale dělat s nemohoucím starým člověkem, když my mladší máme tolik práce a jsme tak uspěchaní? A tak vymýšlíme instituce, které se postarají za nás. Na první pohled je to tak dobré, ale jen do té doby, než začneme stárnout my sami. Marně pak klademe otázku, jak se to dělá, jak stárnout a přitom neztratit své lidství? Ti, co stárnuli před námi, nejdříve své stáří skrývali, a když to již nešlo, byli již mimo naše každodenní cesty a neměli příležitosti nám ukázat, jak to dělají. Nezbývá, než začínat v každé generaci znovu a znovu. A to je velmi nemoudré. Je pozoruhodné, jak jsme my lidé nepoučitelní. Dojímavý příběh o dřevěné míse pro dědu, který tak poutavě zbásnil Jan Neruda, známe všichni ze svých školních let. Tehdy nás dojímal, nyní je odložen ve skladišti dětských snů a ideálů, bez ohledu na to, že je právě dnes tak aktuální.
Co kdybychom to zkusili jinak a podívali se na stáří jako na věk, který může také přinášet něco dobrého? Konec kariéry a odchod do penze můžeme vidět jako rizikové období, kdy se zhoršují možnosti uplatnění, je ohrožena ekonomická rovnováha a může dojít až  ke ztrátě životního smyslu. Ne vždy jsme ochotni si připustit, že se v tomto období mohou naopak otevírat nové možnosti. Práce člověka nejen naplňuje a obohacuje, ale také svým způsobem i omezuje. Nejde jen o to, že při práci je nutné vyvinout určité úsilí a práci je nutné věnovat podstatný díl času, který na zemi máme, každá profese je kromě toho nerozlučně spojena i s určitou pracovní kariérou. S pokračujícími léty získává člověk stále více zkušeností, je ve své profesi stále zručnější a také za svou práci dostává více peněz. Co se odpustí začínajícímu pracovníkovi, neodpustí se již zkušenému profesionálovi. Proto nezbývá, než zůstávat u zvolené profese dlouhodobě a stále se zdokonalovat, zaostávání je spojeno s mnoha sociálními i ekonomickými nevýhodami a začínat stále znovu dost dobře nejde. I v tom nejlepším případě, kdy je práce současně i koníčkem, člověk je ve svých zájmech omezen, musí rozvíjet tu část své profese, která je společností vyžadována či oceňována, mnohé zájmy musí odložit, protože na ně nezbývá čas. Odchod do penze, ať již dobrovolný nebo vynucený, můžeme z tohoto pohledu vidět též jako rozevření se určitých příležitostí. Konečně se člověk může nějaký čas věnovat i tomu, na co nezbyl dříve čas, může oprášit ideály svého mládí a zkusit realizovat něco, co dříve nemohlo být dostatečným zdrojem obživy. Ve svém rozletu je jištěn pravidelným měsíčním příjmem, penzí. Když si přivydělá, je to dobré, když to nějaký čas nejde, hlady neumře. Realizace této možnosti má ovšem jednu podmínku: člověk musí nějaký zájem mít.
Také z psychologického hlediska můžeme vidět stáří jako období, které má svou vlastní hodnotu. Ve stáří klesá ochota přijímat nové věci a nové situace, zato ale narůstá schopnost zvážit problémy z více hledisek a promýšlet je do větších hloubek. V obojím můžeme nalézt něco dobrého.
Starý člověk lpící na starých věcech a na obvyklých situacích nám ukazuje, že novost není hodnota sama o sobě. Věci, které máme rádi, a obřady, na které jsme zvyklí, nás mohou obohacovat ještě po létech. Důležité je to, že je máme rádi. Můžeme mít skutečně rádi věc, kterou jsme si teprve dnes koupili, a člověka, kterého jsme dnes potkali? Možná jsme v nich nalezli zalíbení, ale to ještě není mít rád. I věc i člověk mohou zklamat a teprve po delší době se sžíváme s jejich klady i zápory. Teprve po nějakém čase můžeme říci, že máme rádi právě tuto věc, tohoto člověka a tento obřad a ne své ideální představy o nich. A teprve po čase můžeme zjistit, kdo a co si naše ocenění skutečně zaslouží. Možná, že to není jen příznak stáří, ale také moudrosti, když se člověk nechce zbavovat věcí a lidí, kteří se osvědčili.
Když se člověk dokáže dívat na věci a lidi z více hledisek, snáze pak dosáhne toho, co si přál. Krása, šetrnost, schopnost přátelství, záliba v milování, láska k dětem, to všechno jsou pěkné vlastnosti do partnerského vztahu. Ale k čemu je vztah se ženou či mužem, když skýtají jen něco z toho a ostatní jim chybí? Je dobré najít nový byt v atraktivním místě pro rodinu, ale může tam být muž skutečně spokojený, když do práce má odtud blízko jen on, nejsou tam sousedi, na které by bylo spolehnutí a se kterými by mohla žena a děti komunikovat, a slunce se v oknech za celý den téměř neukáže? Naopak člověk, který na první pohled ničím nezaujme, může se ukázat být spolehlivým přítelem, organizátorem zajímavých setkání a nedocenitelným rádcem. V životní krizi často stačí počkat, až se vyjeví všechny stránky problému, a řešení se pak najde samo. Když se muž, manžel a otec dětí zamiluje do atraktivní ženy, stojí před ním zdánlivě jen dvě možnosti, obě špatné. Musí opustit buď rodinu nebo, tu žádoucí ženu. Kdyby uměl počkat jako mnozí naši staří spoluobčané, časem by si uvědomil, jak vážné komplikace i jeho čekají kolem rozchodu s ženou a dětmi a kolem rozvodu, došlo by mu, že bude muset opustit mnohé, co měl tak rád a co se mu v životě osvědčilo, zjistil by, že nová přítelkyně má sice některé vlastnosti, které jeho žena nemá, ale také jí citelně chybí něco, co v prvním vztahu bylo samozřejmostí. A s díky v duši, že mu bylo dopřáno poznat ještě jiné krásy, vrátí se spokojeně k tomu, co bylo léta tak dobré.
Je dobré podiskutovat s přítelem, střetnout se v názorech a ve vášnivém sporu se vzájemně obohacovat. Ještě lepší je promluvit se starším přítelem, který poslouchá, co říkám, a mnohé z toho schválí ne proto, že by souhlasil, ale protože ví, že věci jsou složité a je možné je nahlížet z různých stran. A když posléze sám promluví teprve poté, co mi ukázal, že je možné druhému naslouchat, a tak i mne k naslouchání přivedl, ukáže mi tu věc ještě z několika jiných úhlů pohledu a já pak žasnu, že i mně může být dáno světu lépe rozumět.
Starý člověk je také pomalejší, všechno mu déle trvá a méně toho obstará. Musí být pomalost vždycky nevýhoda? Již jsme se zmínili, že věci se někdy s časem řeší samy. Nemožnost spěchat může být dobrá i z jiného hlediska. Zkuste jít stejnou krajinou pěšky projet ji na kole, v rychlém autě, nebo jí přeletět letadlem. Kdy si tu krajinu nejlépe vychutnáte? Jsou lidé, kteří snad byli všude, kam lze doletět letadlem. Možná, že ve skutečnosti stařec, který nikdy neopustil svou rodnou vísku, viděl ze světa více než tito cestovatelé seznámení jen s letadly, hotely a neosobními institucemi, které na svých cestách navštívili. Rozumět mohu jen té části země, kde jsem se zastavil a alespoň malou chvíli se jen rozhlížel; člověku mohu trochu porozumět jen tehdy, když jsem s ním nějaký čas mlčel. Starým lidem bychom měli závidět, že konečně mají čas být ve světě a s lidmi.
Na druhé straně by ovšem ani nebylo dobré stáří přehnaně idealizovat. Všichni víme, že existují starci, kteří promarnili svých sedmdesát, osmdesát let a nezmoudřeli. Mrzutě žehrají, že již nejsou tak čilí a že je tělo i duše bolí. Na své nejbližší se zlobí, že nedávají to, co si s lety měli zajistit sami. Pokud je nemáme rádi nebo dokonce jimi opovrhujeme, pak to dělejme pro jejich pošetilost a ne pro jejich stáří. Pošetilost přece není důsledkem stáří, ale toho, co člověk zanedbal, když byl ještě mladý. Nepřipravil se na to, že se svět s časem změní, nenaučil se oceňovat výsady stáří. Marně se dnes zlobí, že si ve změněném světě neumí cenit toho, co má, a v posledku ani vážit sám sebe. A když je obklopen mladými stejně pošetilými, jako byl on sám, není mu pomoci.
Nebylo by rozumnější se připravit na stáří včas? Ne jako na období, ve kterém člověk již nic nemůže a nic neznamená, ale na nabídku takové plnosti života, jaká dříve nebyla možná. Toho ovšem nedosáhneme tím, že budeme nekriticky chválit stáří a devalvovat mládí pro jeho zbrklost a nerozumnost. Naopak, teprve když si plně vychutnáme mládí se všemi jeho klady i zápory, s jeho intenzivními radostmi a stejně intenzivními bolestmi, když si užijeme pošetilostí, až sami nad sebou budeme žasnout, teprve pak budeme moci s chutí vplout do klidného přístavu stáří. Mám-li ve stáří realizovat své dříve opomíjené zájmy, musím nějaké v mladším věku mít. Moudře mlčet mohu s lidmi, se kterými jsem předtím hovořil. Nejen hovořit, ale i mlčet je nutné o něčem; moudrost a mlčení stáří je možné jen díky prožitkům a zkušenostem z mládí.
Stáří či životní styl ve stáří není možné natrénovat. Stáří nepředstavuje vrchol tréninku, jako třeba akrobatický skok olympijského vítěze. Změny psychiky a tělesných funkcí ve stáří nejsou výsledkem naší volby, učíme se je přijímat tak, jak přicházejí, a tehdy, když se objevují. V mládí vytváříme předpoklady, abychom dokázali stáří přijmout. Vzpomínky na nejrůznější zážitky, přátele, na úspěchy a neúspěchy k nim patří. Bez nich bychom neměli co zpracovávat a třídit. Přijetí změn přicházejících ve stáří si vyžaduje určitou pružnost. Tu si můžeme cvičit, pružnost v postojích je ale také věcí rozhledu a vzdělanosti. Vzdělaností ovšem nemíním jen absolvování škol, ale také zájem o svět a o dění v něm. Neoddělitelnou součástí životní pružnosti je i tvořivost, která se ale zdaleka nerealizuje jen při zhotovování předmětů, člověk je do značné míry tvůrcem sám sebe; celý život tvořivě přizpůsobuje své reakce a své vidění světa reáliím, ve kterých se pohybuje. A právě tuto schopnost nejvíce potřebuje k přijetí údělu stáří.
Vlastnost, která ve stáří přežije i veliké úbytky sil a schopností, je lidskost. Možná právě proto si u starých lidí nejvíce ceníme porozumění pro slabosti a nedokonalosti své vlastní i druhých lidí a i jiných projevů jejich moudré lidskosti. Tento postoj připravujeme v mládí rozvíjením tolerance a pozitivního vztahu k lidem. Když své dobré vztahy s lidmi prožijeme ve svém mládí skutečně naplno, budeme mít v dobré paměti, jak nám bylo ku prospěchu, když jsme se museli zastavit s nemohoucím starcem, a jak péče o slabé a staré dávala i našemu životu smysl, protože s lidmi, o které jsme pečovali, jsme si byli nejblíže. Pak bez rozpaků budeme ve stáří přijímat péči těch mladších a budeme ji i v přiměřené míře vyžadovat, vědomi si toho, že i je tímto způsobem obohacujeme.
Naší vizi dobrého stárnutí chybí maličkost. Každodenní vzory. Potřebovali bychom rozetnout bludné kruhy, ve kterých opovržení stářím vede k odsunu starých lidí mimo náš dohled, nejlépe do institucí, a když to nejde jinak, alespoň do jejich domků nebo do jejich částí dvougeneračních bytů. Bez ohledu na to, že v dnešní době většina z nás zestárne a bude muset najít svou verzi stáří, zůstáváme stejní jako lidé v Nerudově baladě. Neochota zabývat se problémy stáří odvrací naši tvář od běhu života starých lidí a od jejich snah o naplnění svého věku nějakým smyslem. Jednou pak sami budeme ještě bezradnější, než jsou dnes oni. Když je sklenice naplněna do poloviny, můžeme stejně dobře říci, že je poloprázdná, i že je poloplná. Když pozorujeme stáří, můžeme vidět jeho slabost a neproduktivnost, ale i jeho sílu a moudrost. Co kdybychom zaměřili svou pozornost na lepší stránky stáří a naučili se je oceňovat? Nejspíše bychom začali být zvědaví, co všechno museli ti silnější a moudřejší překonat, s čím a jak se vyrovnat, abychom je uměli napodobit, až to bude pro nás aktuální. Začali bychom je více navštěvovat, více je pozorovat a více s nimi hovořit i mlčet. Mnohý spor generací by tak vymizel, možná bychom i ušetřili na sociálních institucích. Je pravda, že takto bychom vydělali o trochu méně peněz a museli bychom oželet návštěvu některých míst na zeměkouli. Nestálo by to ale za to?

Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha