Své pobyty jsem poctivě evidoval až do stovky, a pak jsem rezignoval.
První cesta počátkem 60. let, kdy mi ještě nebylo ani dvacet, byla pro mne nejzajímavější a nejpozoruhodnější. Jednak jsem ji absolvoval poprvé vlakem po transsibiřské magistrále a jednak jsem jel do země tenkrát pro mne zcela neznámé, abych tam studoval jazyk a historii na Mongolské státní univerzitě.
Mongolsko mě přitahuje jako neviditelný magnet. Nepochybně především pro fantastickou mongolskou přírodu, kterou snad v takové rozmanitosti nenajdete jinde na světě. Na území víc jak dvacetkrát větším, než je Česká republika, můžeme spatřit nejen pověstné pouště, polopouště a stepi, ale i tajgy, hory a dokonce velehory nad 4000 m. V přírodě se nachází spousta unikátní flóry a fauny. Stejně tak přitahují i kočovní obyvatelé téhle starodávné země, kteří si svou přirozeností, bezelstnou upřímností a bezbřehou pohostinností získávají srdce a duši i uzavřeného, chladného a někdy trochu egoistického a povýšeného Evropana.
Od počátku 20. století dodneška vzrostl počet obyvatel Mongolska z necelých 600 tisíc na víc jak dva a půl milionu. Značný problém může v budoucnu představovat i migrace obyvatelstva z venkova do měst a z měst do zahraničí za prací.
Moderní evropská medicína začala do země pronikat až koncem 20. let, kdy se za pomoci SSSR začaly budovat první nemocnice a zdravotnická zařízení. Teprve roku 1928 vzniklo oddělení pro ženy, roku 1929 byla založena porodnice. Dnes připadá na 10 tisíc obyvatel 29 lékařů.
Od r. 1990 bohužel klesly investice státu do zdravotnictví o 40 % a došlo k výrazné privatizaci. Roku 1998 byl přijat významný Zákon o zdraví. Mongolsko dnes dostává značnou humanitární pomoc především od WHO, USA, Japonska, Korejské republiky a ČLR. V současnosti se mongolské zdravotnictví v důsledku nedostatku financí potýká s celou řadou závažných problémů včetně otázky snížení porodnosti. V r. 1999 připadalo na 1000 obyvatel 20,4 narozených a 6,6 úmrtí. Průměrný věk činí u mužů 64 let a u žen 67 let.
Nejčastějšími nemocemi dnes jsou nádory jater a plísňová infekční onemocnění. Snížil se počet onemocnění spálou, příušnicemi, planými neštovicemi a brucelózou, ale vzrostl počet onemocnění žloutenkou, záškrtem, meningitid, více se vyskytují nemoci žaludku a žlučníku, z infekčních chorob pak tuberkulóza, úplavice, pohlavní nemoci, zvláště kapavka, dále svrab. Údajně byla zaznamenána i cholera a evidují se i nemocní AIDS.
Mezi další nejzávažnější choroby patří virová žloutenka typu C. Nejvíc se vyskytuje v Ulánbátaru v období od konce srpna do počátku listopadu a je zvlášť rozšířená u dětí do 3 let (ty tvoří cca 70 % pacientů). Počet onemocnění jater a žlučníku v Mongolsku je dokonce 25krát vyšší než ve vyspělých zemích Evropy a Severní Ameriky. S novým problémem dětí-bezdomovců se mezi těmito dětmi šíří i kožní onemocnění.
Kromě někdejší tradiční spolupráce mezi naší zemí a Mongolskem v oblasti výchovy a vzdělávání lékařů a zdravotníků byli Mongolové v minulosti zvyklí také na české a slovenské léky. Dnes je možné v mongolských lékárnách koupit léky z řady evropských a asijských zemí, ale ve stále větším množství se objevují i léky vlastní výroby.
Československo dodávalo do Mongolska rovněž lékařské přístroje a aparatury a podílelo se dokonce na budování nemocnic. Takzvaná První nemocnice byla rekonstruována za naší pomoci v 60. letech, pracovali v ní mnozí naši odborníci, stejně jako v tzv. Druhé nemocnici ve východní části hlavního města. Druhá nemocnice byla založena už r. 1931 a tradičně se v ní léčí převážně vládní činitelé, diplomaté a zahraniční turisté. Zatímco ta dnes těsně spolupracuje zejména s Japonskem, v současnosti se začíná s generální opravou První nemocnice opět za pomoci České republiky.
Mongolské lázně a sanatoria se budovaly v zemi systematicky už v minulosti a využívaly k tomu i přes 130 minerálních studených a horkých pramenů. Mezi nejznámější patří sanatorium Orgil v Ulánbátaru, lázně Džančivlin v Tövském ajmaku, Chudžirt v Övörchangajském ajmaku, Šargaldžút v Bajanchongorském ajmaku a další. Mongolská balneologie má veliké perspektivy, bohužel spolupráce s naší zemí v této oblasti byla přerušena.
Po roce 1990 došlo v Mongolsku k výraznému oživení tradiční medicíny, vycházející ze základů tibetské a čínské medicíny, se kterou byli mongolští lékaři po dlouhá staletí v těsném kontaktu. Poprvé se tibetská medicína dostala do Mongolska zásluhou mongolského vědce a překladatele 14. století Čojdži-Odsera, který přeložil slavný medicínský traktát Džud-ši (Čtyři tantry). Originál je přisuzován tibetskému lékaři Jondongombovi (1112-1203). Ve větší míře se pak šířila tibetská a čínská medicína od počátku
17. stol. v buddhistických klášterech. Vedle toho se rozvíjela i vlastní domácí medicína, vycházející především z poznání léčivých účinků rostlin, živočichů a minerálů. Lidoví léčitelé, zvaní otočové, byli a jsou stejně populární jako tzv. bariačové („kostopravové“), specializující se na léčení zlomenin, vykloubenin a kloubových onemocnění.
Významnou úlohu v poznání a vědeckém zkoumání tradiční mongolské a mongolsko-tibetské medicíny má Ústav lidové medicíny (Ardyn emnelgín chürélen), založený už r. 1973 pod názvem Bajgalín negdlín chürélen. Současný název dostal v roce 1980. Měl jsem možnost jej navštívit. Nejvíce se tam věnovali výzkumu léčivých účinků rostlin, kterých roste v Mongolsku kolem 600 druhů.
Z léčivek je populární třeba vstavač solončakový (Dactylorhiza salina, marcny cachiram) s nádhernými růžovočervenými květy, jehož kořen je po staletí využíván jako lék na podporu dlouhověkosti a celkové posílení organismu, zlepšení paměti, zraku a sluchu. Píše se o tom i v legendách a starých sútrách. Oblíbené jsou vrabečnice zakrslá (Stellera chamaejasme, odoj dalantürű), hořec (Gentiana L., degd), rakytník sibiřský (Hippophae rhamnoides, jašildú čacargana) a další. Listy a květy koniklece albánského (Pulsatilla ambigua, chöch jarguj) Mongolové tradičně považují za zdroj energie. Staří pastevci měli praktickou zkušenost, že ovce po překonání zimního těžkého období se po požití koniklece rychle zotavily. Sloužil rovněž jako protilátka při kousnutí hadem a při léčení abscesů. Šišák bajkalský (Scutelaria baicalensis), nazývaný mezi lidmi „žlutý hrdina“, se používal při léčení infekcí a otrav k celkovému posílení organismu, kvítky kozinců (Astragalus, chunčir) v případě nemocí srdce, při horečnatých stavech apod. Podobné účinky měl i lagotis altajský (altajn chonlin). Jitrocel (Plantago major, ich tavan salá, chongolon, ücher űrgene) se užívá při léčení žaludečních vředů a nemocí dvanáctníku. Thermopsis lanceolata (julden tarvaganšír) povzbuzuje dýchání, léčí chronickou bronchitidu, bronchektazii, laryngitidu, bronchiální astma aj.
Z léčiv živočišného původu stojí na prvním místě nesporně kumys, zkvašené kobylí mléko (mongolsky ajrag), který prokázal vynikající konkrétní výsledky dokonce i při léčení nemocí z ozáření. Proto se v Mongolsku léčily třeba děti z Ukrajiny, jejichž oblast byla zasažena radioaktivním prachem po výbuchu v Černobylu.
Pokud jde o látky minerálního původu, mohl bych se široce rozepsat o populárním baragšinu (mongolsky chadny chajlmag), který se nachází vysoko v altajských horách. Baragšin je ve světě znám spíš pod obecnějším označením mumijó (doslova zachovávající teplo). Obsahuje organické i minerální látky a ve východní medicíně je využíván přes dva tisíce let. Úspěšně se jím léčí onemocnění srdce a cév, nervová onemocnění - radikulit, neuralgie, deformující spondylóza, slouží k povzbuzení pohlavní činnosti. Prokázal pozitivní účinky i při léčení nemocí z ozáření, při regeneraci tkání organismu a prodloužení délky života, napomáhá rychlejšímu srůstu zlomenin apod.
Dnes se v Mongolsku vyrábějí z tradičních léčiv další preparáty, které pomáhají např. při detoxikaci organismu v současných nepříznivých ekologických podmínkách, léčí gastritidu, žloutenku, nádory, enterokolitidu (akutní zánět tlustého a tenkého střeva), žaludeční onemocnění. Alumekatin je doporučován proti zánětu dásní, zastavuje krvácení, napomáhá sanaci ústní dutiny. Pankipsin štěpí bílkoviny nekrotické tkáně, aniž poškodí živou tkáň, užívá se při léčení dýchacích nemocí, např. prudkého zánětu průdušnice a dalších tracheálních onemocnění, prudkého zápalu plic, bronchiálního astmatu, hnisavého tracheobronitu, v gynekologii, chirurgii, léčení očních nemocí, zhoubných nádorů, při popáleninách aj. Pantokrin se vyrábí z jeleních nebo sobích parohů a stimuluje funkce ústřední nervové soustavy, léčí nemoci srdce a cév, má dobré účinky proti únavě, neuróze apod.
Rakytníkový olej se v tradičním mongolském lékařství užívá k léčení tuberkulózy, kašle, bronchitidy, nemocí žaludečního traktu a žlučníku. Využívá se i při chirurgických zákrocích, protože působí epitelizaci a rychlé zacelování ran, při zmirňování bolestí, slouží jako profylaktický prostředek ke zmenšení degenerativních změn žaludečního traktu, při radioaktivním ozáření, při léčení rakoviny žaludečního traktu a žaludečních vředů. Vynikající výsledky má rakytníkový olej při léčení radioaktivního ozáření kůže a při léčení spálenin, u některých gynekologických onemocněních a při hypo- a avitaminóze A.
Na závěr svého článku, kterým jsem chtěl jako nelékař a neodborník v této oblasti aspoň trochu přiblížit současnou situaci v mongolském zdravotnictví, bych se rád podělil o nejsilnější dojem ze dvou pobytů mezi příslušníky nejmenší národnosti v Mongolsku, turkickými Cátany. Jejich počet je dnes odhadován na tři sta a žijí vysoko v horách Chövsgölského ajmaku na hranicích s Tuvou. Nenašel jsem mezi nimi ani jednoho lékaře či léčitele, ale ani jednoho nemocného. Jediná dosud žijící cátanská šamanka žije daleko od nich a navíc je jí už kolem 90 let. Jejich recept na dlouhý věk je jediný: život na zdravém vzduchu vysoko v horách, v symbióze s místní flórou a faunou, bez stresu a bez přejídání.

Foto autor