Dnes již máme skutečně dost vědomostí o metabolismu lidského těla a o významu různých složek potravy pro jeho více či méně hladký chod, můžeme tedy věrohodně soudit, které potraviny působí na zdraví člověka příznivě a které nepříznivě. Víme, co nemá člověk jíst, aby nestárnul tak rychle, a jaká dieta jeho věk v co nejlepším zdraví prodlouží. Pro mnoho lidí ale délka života sama o sobě není dostatečnou hodnotou. Bůček je pro ně víc než vidina delšího života. Jedí, co jim chutná, vidinu většího počtu let obětují dobrému jídlu. Svůj postoj vyjadřují paradoxním úslovím: „Přece neumřu hlady jenom proto, abych o pár let déle žil.“ Můžeme se na ně zlobit a můžeme jim vyčítat, že jsou nepatřičně závislí na jídle. Jejich pozitivní postoj k jídlu pak nazveme závislostí a zařadíme je kamsi vedle drogově závislých, alkoholiků a gamblerů. Avšak není vždy totéž, co vypadá podobně. Když si Jan Hus a Jan Palach svou volbou podstatně zkrátili svůj život, nejspíše to nebyl akt závislosti, ale svobodná volba. Určitě byli schopni žít v polopravdách a v nesvobodě jako my ostatní, i oni by dokázali prodloužit si svůj počet dní a roků každodenními kompromisy a předstíranou úctou k těm, jichž si nevážili. Na rozdíl od ostatních se rozhodli řešit konflikt mezi hodnotou žití počítaného na léta a hodnotou života v pravdě ve prospěch té druhé. Jídlo je jistě podstatně prozaičtější věcí než pravda a svoboda, proč by ale pro někoho z nás nemohlo mít tak vysokou hodnotu, že mu stojí za to obětovat za ně hodnoty jiné? My zdravotníci si budeme muset postupně zvyknout, že lidé objevují hodnoty cennější, než je prostá délka života, a nezbude nám, než se naučit přijímat jejich rozhodnutí vycházející z jejich vlastního pořadí hodnot. Závislost na jídle vyžadující léčbu ovšem také existuje, a tak se objevuje nové diferenciálně diagnostické dilema: potřeba odlišit volbu vycházející z hodnotového soudu od prosté závislosti. Abychom uměli poznat, kdy jsou ve hře hodnoty a kdy duševní nemoc, budeme se muset naučit pracovat i s jinými hodnotami, než je život a zdraví. Můžeme si to zkusit právě na problému jídla.
Když na chvíli zapomeneme na metabolismus a na kalorie, zůstane i tak jídlo důležitou součástí lidského života. Jídlo nám přináší potěšení nejen svou výživnou hodnotou, ale i svou chutí a vzhledem. Kromě toho dokresluje atmosféru našich obydlí a patří k rituálu setkávání se s druhými lidmi. Jídlo doprovází člověka na každém kroku a nabývá nejrůznějších významů podle kontextu, v kterém je konzumováno.
Jedno české rčení říká: Jak k dílu, tak k jídlu. Člověk, který usilovně pracuje, má v patřičnou dobu patřičný hlad a s chutí se nají. Člověk lenošivý a zahálčivý neměl nikdy pořádný hlad, neumí si proto ani jídla užít a žádné jídlo mu není dost dobré; je tedy vybíravý v jídle stejně, jako je vybíravý v práci. Podobně přímá povaha se pozná i podle přímosti v přístupu k jídlu. Kdo se umí s chutí najíst a kdo umí dobré jídlo pochválit, dokáže obvykle dát najevo i sympatie k dobrým lidem. Rozporuplný vztah k lidem je také vidět na přístupu k jídlu. Nemocní s mentální anorexií mají obvykle stejně konfliktní postoje k lidem jako k jídlu. U koho nepoznáme, jaký má vztah k jídlu, nepoznáme ani, co si myslí o druhých. Člověk s otevřeným srdcem rád nabízí jídlo i druhým a stará se, aby i jim chutnalo. Někteří lidé jsou při jídle zaujati sami sebou a dbají především o to, aby sami sebe dobře nasytili. Ti si druhých lidí nevšímají ani při jiných činnostech.
Když budeme hledat odpověď na otázku, proč jsou postoje k jídlu a způsoby jeho konzumace tak propojeny s lidskou povahou a s mezilidskými vztahy, nejnázornější výklad najdeme v psychoanalytických výkladech světa. Již Sigmund Freud si všímal, jak jídlo provází člověka od samotného narození, a je autorem výroku, že dítě potřebuje k přežití matčinu lásku stejně jako mateřské mléko. Sání mléka je první činností, kterou musí novorozeně zvládnout. Přitom od prvních okamžiků je jídlo vedle předávání živin, energie a protilátek i významným komunikačním aktem. Dítě je krmeno v náruči, v láskyplném objetí, které mu zprostředkovává vědomí, že je tu s někým a pro někoho. Matkou je obdarováváno mlékem a láskou, ale současně je i samo dárcem štěstí a smyslu. Když vše proběhne tímto ideálním způsobem, je postaven pevný základ pro další citový vývoj dítěte. I později v dětství je jídlo vysoce důležité. Den je do značné míry fázován podle jídla. Ráno snídaně, v poledne oběd, večer večeře. Čas mezi hlavními jídly je prokládán svačinami. Jídlo je výrazem matčiny láskyplné péče, dítě má možnost se odvděčit tím, že všechno bez průtahů sní a chová se přitom způsobně. Za dobrou spoluúčast při jídle je dítě chváleno, za chyby a nespolupráci plísněno. Pro mnohé dyády matka - dítě se jídlo na nějakou dobu stane bojištěm. Nejíst nebo při jídle zdržovat je pro některé děti obrovskou zbraní, kterou užívají s velikou účinností. Není-li jiná možnost, jak odreagovávat agresivní hnutí, je to cesta, jak mámu potrápit, odmítáním a vybíravostí v jídle lze získat nebývalou dávku matčiny pozornosti. Přitom v žádném případě nejde o život a je od začátku jisté, že se nakonec matka s dítětem nějak dohodnou. Běda, když se tento souboj zaktivuje o mnoho let později v podobě mentální anorexie. Protože je již obohacen o sílu dalších pudových okruhů, o život jde.
Díky tomu, že člověk takovýmto způsobem vstupuje do života, a také proto, že i den dospělého člověka je fázován kromě jiného také na ose snídaně - oběd - večeře, dostává jídlo řadu symbolických významů. Je příležitostí k oddechu, důvodem k přerušení práce nebo jakékoliv jiné aktivity. Jídlo může být také součástí přípravy na práci či na dalekou cestu. Po práci nebo po návratu z cesty je jídlo součástí odpočinku. Před prací a při jejím přerušení člověk při jídle rozvrhuje další činnost, na konci hodnotí její zdar a smysl. Když se práce daří, jídlo je zaslouženější a více chutná. Člověk obvykle nepracuje sám, a proto sdílí s někým i čas jídla. Zde pokračuje to, co začalo v dětství. Někdo jídlo připravil jako projev péče. Nejdříve matka připravuje svačiny, pak možná i manželka, v každém případě zaměstnavatel zařizuje možnost oběda. Když chybí možnost se v klidu a dobře najíst, je to právem pokládáno za selhání zaměstnavatele. Svůj smysl má, i s kým člověk sdílí přestávku na jídlo. Je dobré, když je spolupracovníky vítán, a špatné, když s ním nechce nikdo jít na oběd. Pozvání pojíst s nadřízeným je poctou, je signálem většího významu pozvaného pracovníka.
V rodině je obvykle jídlo nejrůznějším způsobem ritualizováno. Ve všední den ráno snídají spolu ti, kteří ve stejnou dobu vstávají, v sobotu a v neděli je příležitost posnídat společně pro všechny. Večer se všichni členové rodiny schází doma a účastní (nebo neúčastní) se rituálu společné večeře. Nedělní oběd pak patříval k vrcholům rodinných ritualizací. Není tak dávno, co účast na společných večeřích a při nedělním obědě byla povinná. Dnes ovšem není žádná povinnost předem dána a je nutné se o chodu domácnosti domluvit. Přesto platí, že schopnost rodiny sejít se u společného jídla patří k základním ukazatelům její funkčnosti. Výmluvy a racionalizace mohou být různé, avšak rodina, jejíž členové se nedokážou alespoň občas sejít nad společným jídlem, existuje jen formálně, je to společné bydlení lidí různého věku, které skutečnou rodinu netvoří. Společné jídlo je totiž příležitostí k setkání a k rozhovoru o věcech společného zájmu. Těžko se domlouvat, když jeden člen rodiny sleduje televizi, jiný myje nádobí a další píše úkoly. Společenství bez rozmluvy a bez sdílení společných problémů prostě není společenstvím a rodina, které chybí podstatné rysy společenství, není rodinou. Někdy se společného života rodiny neúčastní jen jeden její člen. Má moc práce nebo tisíce jiných povinností. Může být jejím uznávaným živitelem nebo trpěným spolubydlícím, své členství v rodině ale postupně ztrácí.
Jídlo je silná zbraň matky zápasící o přízeň svých dětí. K rituálu jídla v rodině totiž patří i jeho chuť a způsob přípravy. Maminčina svíčková patří k těm nejlepším, a marně dokazuje manželka, že její není o nic horší. To je dobré i špatné. Dobré tehdy, když se rodina s dospělými dětmi a s vnoučaty pravidelně schází u tradičně upraveného jídla a matčina pohostinnost je sjednocujícím prvkem rodiny, jejíž členové již nemají mnoho společného. Matčina dokonalá kuchyně se stává špatnou věcí ve chvíli, kdy je účinnou zbraní v souboji o syna nebo dceru s jejich životními partnery. Maminčinu svíčkovou je možné přijmout jako nejlepší a nikým nepřekonatelnou teprve tehdy, když jejím dětem je přáno patřit ve všem ostatním někomu jinému.
Díky svému ústřednímu postavení v lidském životě je jídlo obdařeno bohatou symbolikou. Je symbolem toho mezilidsky nejcennějšího - aktivně pečující lásky. Dát najíst znamená napřed připravit jídlo a pak je darovat někomu, koho mám rád. Společné jídlo znamená přátelství. Pozvání k jídlu je na všech úrovních mezilidského kontaktu výrazem přízně, je oceněním pozvaného, ať již jde o oslavu nějakého výročí, odměnu mimořádného úsilí či pomoci nebo pozvání jen tak, protože je čas a chuť. A podobně, jako je tomu v přátelství, ke společnému jídlu zasedáme po vzájemné dohodě nebo pozváni někým třetím. Soudržnost rodiny je stvrzována pravidelným setkáváním se u jídla, společné oslavy nejrůznějších výročí a svátků jsou nemyslitelné bez společné hostiny. Instituce oslavují společným jídlem zahájení své činnosti, kulaté výročí své existence i různé mimořádné úspěchy v práci. Politici a diplomaté se také scházejí u společného jídla, aby si projevili vzájemnou úctu a ochotu se domluvit. Pozvání k jídlu do rodiny je přijetím do intimního společenství přátel. Svatební hostinou začíná soužití dvou rodin, jejíž členové si byli do té doby cizí. Společné jídlo může být též výrazem sdíleného smutku. Chuť předloženého jídla symbolizuje pocity hostitele. Lidem, které máme rádi, dáváme chutná jídla, nechutné jídlo zraňuje, protože znamená lhostejnost, odporné a nestravitelné jídlo je výrazem nepřátelství. Asi proto také náš úsměv může být sladký, hořký i kyselý. Stejně, jako nám lidé připravují jídla různých chutí, mohou v nás vyvolávat i různé pocity. Proto se jako reakce na jejich chování a postoje dostavují pocity hořkosti, objevuje se kousavá nálada a někdy se nám dokonce chce zvracet. Požívané potraviny nejdříve vaříme, smažíme a pečeme, pak je porcujeme příborem a ukusováním a rozmělňujeme žvýkáním. Tyto činnosti obsahují mnoho agrese. Jídlo tedy symbolizuje i agresivní akty. Ve zlosti chceme druhého člověka kousnout, možná i pozřít, necháme jej „smažit ve vlastní šťávě“.
Pro svou vysokou symbolickou hodnotu může jídlo nahrazovat uspokojování i jiných potřeb, než je potřeba energie a živin. Jestliže jídlo symbolizuje přátelství a lásku, pak člověk, který trpí nedostatkem lásky, může nalézt určité uspokojení v jídle. Také agresivní hnutí můžeme odreagovávat jídlem. Nepřekvapí nás proto, když vidíme, jak člověk, který trpí pocitem, že jej nikdo nemá rád a pro svou samotu je rozzlobený na celý svět, začne se přejídat a jeho obezita pak vzdoruje všem pokusům o léčbu. I záliba současného člověka ve žvýkání žvýkací gumy nám může být z tohoto pohledu srozumitelná. Také v interpersonálním kontaktu můžeme využít symbolického potenciálu jídla. Chceme-li zajistit pohodu při nepříjemném nebo nudném jednání, pohostíme účastníky dobrým jídlem. Když potřebujeme ukončit osobní či pracovní spor, pozveme toho druhého na společné jídlo. Matka, která nedokáže najít k svým dětem dostatek pozitivních citů, může je alespoň krmit.
Zcela mimořádné postavení má jídlo odedávna v náboženských společenstvích. Pocity neurčité sounáležitosti a odevzdání se všemocné bytosti, které bývají aktivizovány při náboženských prožitcích snad ve všech náboženstvích, vyrůstají z nejranějších zkušeností člověka, jejichž základní součástí je sycení mateřským mlékem. Možná proto se bohu či bohům odedávna obětuje něco, co je možné sníst - úroda, domácí či ulovená zvířata. Tak se obětováním něčeho, co člověka sytí, projevuje vděk za péči (sycení potřeb), kterou mu bůh (bohové) neustále věnuje. Tradiční součástí náboženských slavností je společná hostina. Odmítnutí účasti na takové hostině obvykle bylo urážkou příslušného božstva. Mnozí židé a později i křesťané zaplatili v dávných dobách svou neochotu účastnit se pohanské hostiny svým životem. Snad k největší dokonalosti přivedlo symboliku jídla a ritualizaci náboženské hostiny křesťanství. Aktivně pečující láska je hlavním přikázáním, Kristus se ochotně účastnil nejrůznějších pohoštění a sám nasytil několik tisíc svých posluchačů, se svými apoštoly se rozloučil poslední večeří. V obraze posledního soudu je nasycení prvním oceněním spravedlivých - „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít“ (Mt 25,35). Symbolická hostina je součástí bohoslužby, kousky nekvašeného chleba s trochou vína jsou zde obětovány a konzumovány jako symboly lidské práce a zručnosti posvěcené boží milostí.
Člověk ví o symbolickém významu jídla, ví, že je možné z jeho chování při jídle leccos poznat. Proto vymýšlí různé způsoby, jak svou skutečnou povahu a své skutečné postoje zatajit. Nejúčinnější obranu proti nepřiměřenému prozrazování se při jídle poskytují společenská pravidla, etiketa. Odmalička se učíme jíst příborem ve vzpřímeném sedu u stolu, kultivovaně a bez mlaskání, srkání a přecpávání si úst, tedy tak, aby to vypadalo, že jsme vyrovnaní lidé a že si hostitele i všech zúčastněných velice vážíme a plně je respektujeme. Učíme se vést při jídle konverzaci tak, abychom toho o sobě mnoho neřekli. Když kuchaře nemůžeme pochválit, mlčíme. Proto ani při jídle toho na první pohled na druhých lidech (pokud jsou dobře vychovaní) mnoho nepoznáme, i zde musíme vynaložit určitou námahu, být s nimi déle v kontaktu, abychom jejich skutečnému vztahu k jídlu a k lidem trochu více porozuměli.
Bohatá symbolika jídla a jeho těsná provázanost s mezilidskými vztahy nabízí možnost hodnocení lidí podle toho, jak jedí. Pozorování člověka při jídle nám umožňuje udělat si dost dobrou představu o jeho povaze a o jeho vztahu k sobě a k lidem. Mohou se zde prozradit jeho dobré i špatné vlastnosti. Ve způsobu jídla se ukazuje psychická rovnováha či labilita, projevuje se vztah k tomu, kdo jídlo připravil, i k tomu, s kým je konzumováno, v neposlední řadě i k sobě samému. Můžeme pozorovat úctu, respekt a přátelství stejně jako opovržení a nezájem až nenávist. Mohli bychom proto dokončit větu v nadpisu také takto: Řekni mi, co a jak jíš a s kým jídáš, a já ti řeknu, jaký jsi člověk.

Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha