reklama




naši partneři
 
reklama


Sanitky
Petr Cincibuch  
SANQUIS č.22/2002, str. 102


Chceme-li se zmínit o začátcích organizovaného zdravotnictví s poskytováním první pomoci a převozem pacienta do nemocnice, musíme u nás samozřejmě do období Rakouska-Uherska.


Stanice zdravotní pomoci  - jak se jmenovala zařízení, která měla zmíněnou činnost v popisu práce - existovaly díky lidem z vyšších společenských kruhů, kteří svou charitativní a nadační činností, pořádáním sbírek, hudebních produkcí a poutí zabezpečovaly jejich provoz. V průběhu roku 1879 došlo ke spojení všech organizací charitativního směru pod jednotnou hlavičkou Rakouského červeného kříže. Velení c. k. armády dobře kalkulovalo se zapojením jeho členů v případě válečného konfliktu, a tak zajišťovalo odborné pracovníky a lékaře pro školení a přednášky. Výsledkem byla častá námětová cvičení samaritánských oddílů a početná zdravotní záloha pro armádu.
Automobil se teprve zkoušel udržet na kolech, ale v první světové válce se již hlásil do služby. Tedy i do služby zdravotní. Armáda požadovala vždy to nejmodernější.
Po skončení první světové války a krátce po vzniku naší republiky byl v roce 1919 založen Československý červený kříž. Rozsáhlou aktivní činností nově vzniklých poboček bylo budování Pomocných stanic Československého červeného kříže provozovaných s účinnou pomocí dobrovolných hasičů. Tento systém spolupráce přetrvával dlouhou dobu. Nejen na území tehdejší ČSR, ale v sousedním Rakousku jsou dodnes v malých městech a na vesnicích dobrovolní hasiči cvičení v poskytování první pomoci, resuscitačních technikách a zajišťují převoz pacientů. Pro dopravní službu budovaných Pomocných stanic byly v mnoha případech používány i automobily získané sbírkami mezi našimi občany žijícími v USA. V celodřevěných obalech přivážely lodě kompletní podvozky značek Ford, Chevrolet, Packard a dalších, na nichž zlaté české ruce realizovaly kreace speciálních karoserií.
Finanční sbírky v ulicích měst a vsí, dvojice chodící po domech, veřejné hudební produkce, provozování kina, placená asistence při fotbalových zápasech a nadace movitých rodáků tvořily finanční základy provozu Pomocných stanic Československého červeného kříže. Peněžní sbírky připomínaly v mnoha případech ono památné „Národ sobě“, když byl v dlouho předem ohlášeném termínu předveden spoluobčanům ověnčený sanitní automobil nebo hasičský speciál určený pro široké použití od převozu mužstva a stříkačky k ohni až po odvoz nemocných do nejbližší nemocnice.
Ve městech, kde byla početně více zastoupena německá menšina, zřizoval Německý červený kříž své Pomocné stanice. Tím docházelo mezi dvěma stejně zaměřenými organizacemi k nezdravé rivalitě. Navíc PS ČŠK kvůli deficitnímu provozu zavedly v době hospodářské krize platbu za přepravu pacientů. Okupace zbytku republiky v roce 1939 se všemi politickými a správními změnami byla počátkem likvidace Československého červeného kříže. Všechna vozidla, skladové zásoby náhradních dílů, pneumatik, pohonných hmot a inventář spolu s peněžními účty a zaměstnanci byli převedeni pod Německý červený kříž.
Park sanitních vozů byl tehdy značkově nebývale široký.
Prakticky všechny domácí automobilové firmy stavěly sanitky: Škoda, Praga, Tatra, Walter, Zbrojovka Brno. Sanitky vznikaly i u specializovaných karosářů, za všechny připomeňme vysokomýtského Sodomku.
Po květnu 1945 začali původní zaměstnanci Pomocných stanic doslova s holýma rukama obnovovat činnost stanovišť. Pomalu a s obtížemi byla uváděna do provozu automobilová doprava na Pomocných stanicích. Chybějící vozidla, pohonné hmoty, pneumatiky, zdravotnický materiál a inventář nemohlo nahradit nebývalé nadšení. Na ulicích bylo možno vidět přepravu nemocného pouze na nosítkách. Když německá armáda ustupovala, zabírala všechna vozidla včetně zdravotních, a tak po celé republice hledali řidiči Pomocných stanic svá vozidla. Přidělené ex-armádní nákladní automobily bylo řešení nouzové a dočasné. Převážet pacienty na valníku pod plachtou nebo v autobuse nemohlo mít dlouhé trvání. Aby nedošlo k zastavení provozu, požadovali řidiči při přepravě pacienta po rodinných příslušnících benzin. Jenom pomalu se dařilo odstraňovat nedostatky. Vozidla byla opravdu v mnoha případech nalezena na druhém konci republiky, ale už bez pneumatik, a tak Fondem národní obnovy byly po rozsáhlých administrativních úkonech přiděleny chybějící pneumatiky, které již dávno měly být vyřazeny. Auta jezdila bez náhradních kol a odstraňovat denně několik defektů nebyla žádná vzácnost. Když začaly karosářské firmy po roce 1947 montovat na podvozky Škoda 1101 sanitní karoserie s použitím staré technologie vytvarovaných plechů přibíjených hřebíky na dřevěný rám, byl veškerý personál už nově přejmenovaných Záchranných stanic přesvědčen, že dostávají k používání vrchol automobilové techniky. Lidově demokratické zdravotnictví užívalo v nadcházejících desetiletích k přepravě nemocných i pro vozy Záchranné služby výhradně automobily domácí provenience, tedy vozy značky Škoda. Na tuto jedinou firmu se scvrkla bohatá paleta automobilových výrobců první republiky. Po Tudoru to byla Škoda 1200, pak dvanáctsetjednička a dvojka a nakonec Škoda 1203, která se vyráběla se socialistickou tvrdohlavostí až do úplného znemožnění. Auto se nedokázalo rozjet na mokré trávě, tím méně na sněhu, příčný rigol byl zdravotním nebezpečím nejen pro pacienta, ale i posádku. Zastaralá a stále selhávající technika se s majákem a sirénou vlekla šedesátikilometrovou rychlostí k zoufalství jejích řidičů, vystrašených pacientů a údivu a pobavení ostatních účastníků silničního provozu. Bohužel vozy Tatra 613 v sanitním provedení se už do sériové výroby nedostaly. A tak historie domácí sanitky končí neslavně na začátku devadesátých let s příchodem změny společenského systému.

S použitím textu Jana Martofa v časopise Motor Journal
Foto Motor Journal, Automusem Praga, archiv autora 

 



obsah čísla 22 ročník 2002





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek