Bella gerant alii, tu felix Austria nube!
(Války ať vedou jiní,
ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj!)
Z chvalozpěvu na Habsburky

I když jsme daleci toho, ohánět se někdejší frází Tři sta let jsme úpěly, naše vzpomínky na Habsburky a jejich dynastii nejlepší nejsou. Těžko z nich vymazat bitvu na Moravském poli a na Bílé hoře, těžko si nepřipomínat rakousko-uherské vyrovnání, po kterém se stalo starobylé České království pouhou rakouskou provincií, i dlouhý a marný zápas o alespoň jazykovou rovnoprávnost ve vlastní zemi.
Ostatně, až na málo výjimek nás Habsburkové také v lásce neměli. Jejich nechuť byla zpočátku motivována nábožensky, nakonec nacionálně.
To všechno však nic nemění na dějinné úloze, která jim byla svěřena. Měřeno časem, nebyla rozhodně bezvýznamná. U nás vládli oněch okřídlených tři stal let, ale evropské a do značné míry i světové dějiny ovlivňovali přes šest století.

Jejich vstup na evropskou historickou scénu přitom nebyl nijak oslnivý. Zakladatel této dynastie Rudolf I. byl zvolen roku 1273 tzv. římským králem jako protikandidát našeho Přemysla Otakara II. Dostal přednost proto, že se zdál kurfiřtům i papeži méně mocným (což bylo pravda) a cílevědomým (což byl fatální omyl) než přemyslovský „král železný a zlatý“.
Hrdý Přemyslovec se s tím nehodlal smířit, a tak došlo k oné nešťastné bitvě na Moravském poli, poblíž Dürnkrut, v níž byl Přemysl Otakar II. poražen a surově ubit - pravděpodobně uherskými spojenci Rudolfa I. Bitva na Moravském poli se stala pro český národ traumatem.
Nechme však stranou okolnosti bitvy, v níž byl král železný a zlatý zrazen zřejmě i vlastními (Milota z Dědic a Rožmberkové), a povšimněme si spíše její osudovosti. Je to jedna z mála vítězných bitev svedených pod přímým habsburským velením - a rázem otevřela tomuto rodu cestu do Podunají a střední Evropy. A Rudolf dovedl tohoto vítězství, které jako by mu spadlo z nebe, náležitě využít. Okamžitě omezil České království na vlastní Čechy a dočasně obsadil Moravu. Rakousy a Štýrsko udělil jako léno členům svého rodu. Bylo to prozíravé, netrvalo totiž dlouho a Habsburkové byli ze svých skrovných švýcarských držav vyhnáni. Za Rudolfa I. bylo rovněž zahájeno ono pověstné habsburské „zasnubování“: zorganizoval sňatek své dcery Guty s Přemyslovým synem Václavem.
Založil tak - diplomatický talent mu rozhodně nechyběl - rod, z něhož se záhy vyvinul doslova klan. Rozrůstal se téměř geometrickou řadou, sedm až deset i více dětí nebylo pro žádného Habsburka vzácností. Navíc se Habsburci vyznačovali i vzácnou soudržností, a právě ona nejvíce přispěla k tomu, že se stali jednou z nejdéle panujících dynastií Evropy. Na rozdíl od jiných (naše Přemyslovce nevyjímaje) se zde téměř vůbec nesetkáváme s krvavými boji o trůn. Hierarchie a nástupnické právo se přísně dodržovaly, a pokud docházelo k excesům, pokaždé se více či méně obratně zatušovaly.
Pro následný vzestup Habsburků však bylo významné pevné spojenectví s Vatikánem. Rudolf I. se papeži zalíbil ne snad proto, že sliboval křížovou výpravu do Svaté země, ale ujištěním, že se nebude plést do mocenských zápasů v Itálii, což s oblibou činívali jeho předchůdci.
Mezi Habsburky se dokonce tradovala legenda - jedna z mnohých, že když prý Rudolf I. po svém zvolení přijímal hold kurfiřtů a knížat, chybělo mu žezlo. Sundal proto ze zdi kříž a měl prohlásit: Toto znamení vykoupilo svět, bude proto naším žezlem...
Ale přese všechnu snahu Rudolfovu však habsburská cesta vzhůru tak snadná a hlavně rychlá nebyla. Jeho synovi Albrechtovi trvalo po otcově smrti plných sedm let, než se vnutil na římskoněmecký trůn. Podařilo se mu také po vymření Přemyslovců dosadit na český trůn svého syna Rudolfa. Ale to byla krátká, sotva rok trvající epizoda a odehrávala se v neustálých střetech se šlechtickou opozicí. Albrecht se sice pokoušel stůj co stůj český trůn pro svůj rod zachránit, ale dříve, než se mu podařilo shromáždit potřebné vojsko, byl zavražděn svým vlastním synovcem. Tato neobvyklá a zcela ojedinělá vražda uvnitř „habsburského domu“ byla pravděpodobně zorganizována zvenčí, podle názoru mnohých historiků stála v pozadí německá knížata, konkrétně mohučský arcibiskup. Nejen v Čechách, ale ani ve „svaté římské říši národa německého“ si zřejmě první Habsburkové mnoho sympatií nezískali...
Na následujících více než sto let museli Habsburci svou prudkou cestu vzhůru přibrzdit. Na evropské výsluní přicházejí Lucemburkové a Habsburci jsou rádi, že jsou rádi. Blahořečí zřejmě svému praotci za rakouská léna - ze Švýcar jsou totiž stále energičtěji vytlačováni.
Nezlomilo to ovšem nikterak příslovečnou habsburskou pýchu. Habsburkové nemohli přenést přes srdce, že je Karel IV. nezařadil ani mezi kurfiřty... A tak se na popud tehdejšího rakouského vévody Rudolfa IV. rozšířila po evropských panovnických dvorech senzační zpráva, že prý se při zevrubném průzkumu habsburského archivu objevily prastaré listiny, které potvrzovaly nesmírně urozený a starobylý původ habsburského rodu: sahá prý nejen k římským císařům, Caesar a Nero byli jejich příbuznými, ale dokonce až k zakladatelům Říma a trojským hrdinům.
V době, kdy vylepšování původu a legendy nebyly mezi panovnickými a šlechtickými rody něčím naprosto neobvyklým (například i nafoukaní Rožmberkové si v šestnáctém století vymyslili bajku o svém příbuzenství s římským šlechtickým rodem Orsini), přece jen se tentokrát ukázalo, že co je moc, to je příliš. K hlasům, které okamžitě prohlásily tuto habsburskou senzaci za podvod, patřil i hlas slavného Petrarky.
Tahle ostuda, jako ostatně mnohé jiné, však Habsburky neodradila a pokračovali ve vylepšování svého původu až do devatenáctého století. Jeden z těchto pokusů se jim málem nevyplatil. Podle něj opět odvozovali svůj původ od starořímských Colonnů a Pierleonů; dodatečně se zjistilo, že Pierleonové pocházeli z římského ghetta, a tak byli v době platnosti norimberských zákonů Habsburci prohlášeni div ne za židy...
Všechny tyto pokusy ovšem nic nezměnily na faktu, že skutečný a doložený původ Habsburků, ostatně i tak dosti mlhavý, sahá do Švýcarska v desátém až jedenáctém století.

K vlastnostem, jimiž se Habsburkové mimo jiné výrazně vyznačovali, patřily vytrvalost, houževnatost a trpělivost. Využili - jak jinak - i českých husitských válek. Tehdejší rakouský vévoda Albrecht se okamžitě stal věrným Zikmundovým spojencem. A opět - Tu felix Austria nube! - oženil se s jeho dcerou Alžbětou. V bojích proti husitům poslednímu Lucemburkovi moc platný nebyl, sklízel většinou porážky a husiti mu oplatili nejedním nájezdem do jeho „dědičných zemí“. Ale již za Zikmundova života získal Moravu a po smrti svého císařského tchána přebohatě využil svých dědických práv: stal se nejen českým a uherským králem, ale i římskoněmeckým císařem. Pyšný sen zakladatele rodu se splnil. I když jen nakrátko. Albrecht přežil Zikmunda o pouhé dva roky. Zahynul za přípravy tažení proti Turkům. Nakazil se pravděpodobně morem a cestou do Vídně zemřel v Komárně.
Šťastnější osud nebyl dopřán ani jeho synovi, který se narodil po jeho smrti a vešel proto do dějin pod jménem Ladislav Pohrobek. Ten umírá v Praze jako sedmnáctiletý za poměrně nejasných okolností. Někteří historici německokatolické provenience dokonce tvrdili, ovšemže neprávem, že byl odstraněn tehdejším zemským správcem Jiřím z Poděbrad, který si tak připravoval cestu na český trůn.
A tak se opět, na více než sedmdesát let, další cesta Habsburků za českou královskou korunou zastavila. Vládnou zde Jiří z Poděbrad a po něm Jagellonci.
Z evropských dějin však úporní Habsburci neodcházejí. Usazují se pevně na císařském trůnu římskoněmecké říše, kde vydrží až do roku 1806. (I když to byl do značné míry titul bez odpovídající moci, Habsburci si na něm velmi zakládali a po jeho ztrátě se povýšili na císaře rakouské.)
Po Fridrichovi III., jemuž zbyly základní rakouské země a německořímský císařský titul, nastupuje na římskoněmecký trůn jeho syn Maxmilián, který se projevil jako nejgeniálnější habsburský dohazovač, resp. organizátor výhodných dynastických sňatků.
Sám se oženil s Marií Burgundskou, dědičkou burgundského vévody Karla Smělého. A i když nedosahovalo Mariino dědictví někdejší velikosti a slávy, nebylo rozhodně zanedbatelné: vedle Burgundska zaujímalo i celé tehdejší Nizozemí.
Ještě úspěšnější byl sňatek Maxmiliánova a Mariina syna Filipa s dědičkou španělského trůnu Johanou Aragonskou-Kastilskou, zvanou Šílená. Své svatební plány dovršil Maxmilián třetím dynastickým sňatkem, vlastně dvojsňatkem s Jagellonci - jeho vnuk Ferdinand se oženil s dcerou krále Vladislava II. Annou a vnučka Marie se vdala za Anina bratra Ludvíka. V každé generaci nový úspěšný sňatek! Jenže tenhle byl poněkud rizikový: oba manželské páry měly po sobě dědit. Na jedné straně tu byly rakouské země, na druhé,straně dvě mocná království, české a uherské. Jenže pouze rakouské země byly dědičné - v Čechách i Uhrách byl král volitelný. I kdyby to ovšem nevyšlo, budou vládnout obrovské španělské říši, nad kterou podle pyšné fráze slunce nezapadalo.
Jak to dopadlo u nás, ví každý
školák. Ludvík Jagellonský padl roku 1526 v boji s Turky u Moháče a Ferdinand se stal pod jménem Ferdinand První českým a krátce nato i uherským králem. Je přitom jednou z mnoha dějinných ironií, že by byla bývala Ferdinandovi jeho jagellonská manželka málo platná, nebýt krátkozraké a sobecké české šlechty: ta ho českým králem řádně zvolila.
Ferdinandovu manželku připomíná v Praze dodnes půvabný letohrádek královny Anny, Belvedér. Což je ovšem jediná dobrá vzpomínka na tohoto krále, patřícího k nejbigotnějším, nejpyšnějším a diplomaticky nejprotřelejším Habsburkům. Dovedl chytře využít sobectví a naivnosti českých stavů a celé období jeho vlády bylo vyplněno tu zastřenějším, tu zřejmějším bojem s nimi. V první řadě však na smrt nenáviděl protestanty.
Maxmilián II., který ho na českém trůně vystřídal, byl jeho pravým opakem. Rozumný a tolerantní vládl v nejlepší shodě se stavy jak v českých zemích, tak v Uhrách.
Po něm se stal českým králem Rudolf II. Složitá, psychicky nevyrovnaná osobnost, navíc vychovaná pyšnými a fanatickými katolickými španělskými Habsburky. Navzdory tomu všemu však na Rudolfa II. nejhorší vzpomínky nemáme: odpouštíme mu mnoho za jeho lásku k umění, jíž tolik obohatil také naši Prahu.
Ale vraťme se ještě k Maxmiliánovu vnukovi a bratru Ferdinanda I. Karlu V. Narodil se v Gentu a již jako šestiletý zdědil po otci Nizozemí, v patnácti letech po dědovi španělskou říši a jako dvacetiletý získal i římskoněmeckou císařskou korunu, údajně díky ohromným úplatkům. Tento fanatický Habsburk se mimo jiné „proslavil“ nelidskou inkvizicí, především v Nizozemí. Můžeme se o ní dočíst i ve slavné Costerově Pověsti o Ulenspieglovi.
„Toho času inkvizitoři a teologové uvedli již podruhé císaři Karlovi na paměť, že církev hyne, že její vážnost upadá a on že je za svá tolikerá vítězství zavázán toliko motlitbám katolického křesťanstva, jež udržuje císařskou moc na výši.
Jeden španělský arcibiskup ho žádal, aby bylo sťato šest tisíc hlav nebo upáleno tolikéž těl, aby tak v Nizozemí vyhlazeno bylo zhoubné kacířství luterské. Jeho Posvátné Veličenstvo usoudilo, že ani to ještě není dosti.
A tak všude, kudy chudák Ulenspiegel procházel, viděl jen samé hlavy naražené na kůl, mladé dívky zašité do pytlů a vhozené za živa do řeky, viděl, jak nahé muže vplétají na kolo a železnými pruty jim přerážejí kosti, jak jsou ženy vsazeny do jámy, zasypány hlínou a kat křepčí po jejich prsou, aby jim rozdrtil hrudník. Ale zpovědníci těch, kteří a které se před smrtí pokáli, dostávali za každého dvanáct grošů.
V Lovani viděl, jak kati upalují třicet luteránů najednou a hranici zapalují střelným prachem. V Limburku viděl jednu rodinu, muže a ženy, dcery a zetě, jak kráčejí na popravu zpívajíce žalmy. Starý otec potom v plamenech hlasitě úpěl.
A Ulenspiegel putoval ubohou zemí zkrušen úzkostí a hořem.“
Týž Karel V., když dožíval svůj život v klášteře San Yuste a dozvěděl se, že se reformace šíří přímo ve Vallodolidu, napsal své dceři Johance, která tehdy ve Španělsku vladařila místo Filipa, zaneprázdněného válkou s Francií: „Vyřiďte ode mne Velkému inkvizitoru a jeho radě, aby byli na svém místě a vyťali zlo od kořene, dokud se nerozbují.“
Doporučoval jim svou někdejší praxi v Nizozemí, kde byli všichni zatvrzelí kacíři za živa upáleni a kající sťati. Jinak by prý musil z kláštera odejít a „sám to vzít do rukou“. A v dodatku ke své závěti zapřísahá Filipa, aby kacíře bez milosrdenství trestal a šířil inkvizici. Syn nejen uposlechl, ale v ukrutnostech svého otce ještě překonal.
Tak tedy vypadal nástup Habsburků ve Španělsku a Nizozemí a jejich „civilizační“ poslání.

Úměrně s tím rostla i jejich pýcha. Na rakouské Habsburky se dívali jako na chudé příbuzné, ale jak už to bývá, pýcha předchází pád. Roku 1579 vzniká tzv. utrechtská unie, skládající se ze sedmi nizozemských provincií. Habsburci jsou vyhnáni a vzniká tzv. republika Spojených provincií. A posupně začíná zvolna hasnout sláva španělských Habsburků a klást soumrak nad říší, nad níž „nezapadalo slunce“. Zlato a stříbro z obrovské koloniální říše v Novém světě se kvůli rozmařilé „ekonomice“ brzy rozplývá a navíc hrozí vymření rodu. Roku 1700 španělští Habsburci vymírají - a poslední Habsburk na španělském trůně ustanovuje ve své závěti svým nástupcem Filipa z Anjou, Bourbona, vnuka francouzského krále Ludvíka XIV. Za rok je v Madridu korunován jako Filip V.
Slunce nad habsburskou španělskou říší zapadlo a nic na tom nezměnila ani následná tzv. válka o španělské dědictví.
Mezitím se ovšem měla čile k životu rakouská větev. Po nuceném odchodu Rudolfa II. nastupuje na český trůn Matyáš. Majestát, zaručující v Českém království náboženskou svobodu, který Rudolf rád nerad nakonec potvrdil, se horlivému katolíku Matyášovi vůbec nezamlouvá. Brzy, když získal na svou stranu mnohé rody české šlechty, do včerejška se ještě hlásící k protestantství (Lobkovicové, Slavatové, Martinicové, Lichtensteinové a Dietrichsteinové), zesílil tlak na všechny nekatolíky, hlavně na jednotu bratrskou. A když se navíc ukázalo, že Matyášovým zástupcem má být fanatický katolík španělsko-habsburského střihu Ferdinand, reagovali na to protestantští stavové odmítavě. Nicméně byl zvolen za českého krále, ale vzápětí došlo k defenestraci katolických královských úředníků. Následovalo české stavovské povstání v letech 1618-1620.

(pokračování v příštím čísle)