Nicméně se stalo, že v únoru 2002 jsme s manželkou přistáli v San José, hlavním městě Kostariky. 
„Švýcarsko Střední Ameriky“ nazývají Kostariku někteří. Tedy Kostarika je jen o fous větší nežli Švýcarsko, obě země jsou hornaté a na středoamerické poměry je Kostarika země velmi spořádaná. Leč tam podobnost zřejmě končí. Oproti Švýcarsku má Kostarika poloviční počet obyvatel (3,7 milionu) a výše národního důchodu
6700 US $ na hlavu ji přiřazuje k zemím jako Libye
či Turecko.
Jméno Costa Rica (bohaté pobřeží) dal zemi první význačný evropský turista Kryštof Kolumbus, když v roce 1502 na písečných plážích karibského pobřeží nedaleko dnešního města Puerto Limón zahlédl domorodce bohatě ozdobené zlatými šperky. Popravdě řečeno to byla iluze, pozdější španělští kolonisté mnoho zlata nenašli a nezbylo jim než se živit drobným hospodařením. Teprve zavedením pěstování kávy a později i banánů v polovině 19. století získala chudá země atraktivní exportní produkty. Dnes již indiáni tvoří jen 1 % obyvatelstva a žijí v odlehlých horských rezervacích. Nebyli zdecimováni ani ohněm ani mečem, ale evropskými nemocemi. Většina Kostaričanů (říkají si Ticos) jsou bílí španělsky mluvící potomci dobyvatelů a mesticové. Černochů jsou v Kostarice asi 2 %. Žijí převážně u karibského pobřeží a mluví karibskou „angličtinou“ (pidgin English). Do přijetí nové demokratické ústavy v roce 1949 byli aktivně a otevřeně diskriminováni. Například jim v minulosti nebylo dovoleno strávit ani jedinou noc na náhorní plošině, tedy mimo nížinnou oblast u karibského pobřeží, kde byli usazeni.  
Ve srovnání se sousedy je Kostarika prosperující země. Její úspěch z velké části odvisí od dlouhé demokratické tradice země. Nezávislost na Španělsku získala roku 1821, nakrátko se stala součástí mexického království a poté státem v rámci Spojených středoamerických provincií. Rozsáhlá demokracie vstoupila do země s volbami roku 1889 a s menšími klopýtnutími (diktatura1917-1919 a „občanská válka“ 1948-1949 s 2000 obětí) pokračuje dodnes. Ústavou z roku 1949 zrušili Ticos armádu. Mají v tom jistou tradici. Když v roce 1855 napadl jejich zemi dobrodruh a podnikatel William Walker, který nutně potřeboval otroky pro svůj záměr vybudovat průplav napříč Nikaraguou, Ticos armádu také neměli. Walkera porazilo 9000 kostarických civilistů, narychlo zorganizovaných tehdejším prezidentem Morou. Ani potom si však Walker s průplavem pokoj nedal, ale dřív nežli v Nikaragui kopnul krumpáčem, byl v Hondurasu roku 1860 zastřelen.

San José
Jak je naším cestovním zvykem, ignorujeme i tentokrát předražené letištní taxíky a používáme k dopravě do města městský autobus, jenž staví u letiště. Mimo návštěvy pár muzeí nemá smysl se v San José příliš zdržovat. Nehezké třistatisícové město (s předměstími 900 000 obyvatel) může být v určitých centrálních oblastech nebezpečné vašemu majetku i zdraví. Upozornil nás na to muž v uniformě, když jsme se vydali na nedaleké autobusové nádraží pěšky. „Velmi, velmi nebezpečné!“ usykl a mínil velmi ošklivé lidi čekající na městský autobus ve velmi ošklivé ulici, do níž jsme zabloudili. To je ovšem problém v Kostarice spíše neobvyklý. Při svých dalších toulkách jsme zjistili, že lze stěží nalézt milejší a ochotnější lidi, než jsou Ticos. Nevnucují se, nenabízejí tretky, nežebrají jako obyvatelé jiných rozvojových zemích. Usmívají se, zdraví, a pokud jsou požádáni o pomoc, ochotně pomohou. Rozhodli jsme se pro cestování převážně veřejnou autobusovou dopravou. Je efektivní, hustá, povětšině pohodlná a výrazně levná. Zároveň tento způsob jízdy umožňuje zajímavý vhled do místních poměrů. Určité problémy nastávají při zjišťování a nalézání vhodných autobusových spojení a četných, po městech rozsetých zastávek a autobusových nádraží. Absence jízdních řádů, vývěsních tabulí a informací se zdá být takřka nepřekonatelnou překážkou, obzvláště když tázající nezná španělštinu. Ale lidé se přece domluví!

Orosí 
Asi 38 km jihovýchodně od San José leží na centrální náhorní plošině údolí Orosí, jež je na programu mnoha poznávacích zájezdů a kam přijíždíme hned druhý den po příletu. Malebná krajina, městečko a „fincos“ (kávové plantáže) na okolních kopcích jsou hlavní atrakcí. Je oblačno a mrholí již druhý den, teplota kolem 19 °C. Ubytování v penzionu u kempu Montaňa Linda (obr. 1.)  je velmi uspokojivé. Není hlavní turistická sezóna. Jsme sami v pětipokojovém domě, vybaveném společným obývákem, jídelnou a kuchyní. Za pokoj s vlastní koupelnou platíme 25 US $. Městečko je pěkně udržované, zastavěné malými úhlednými dřevěnými domky. Mnozí majitelé nešetří barvami, (obr. 2.) ale i příroda v jejich zahrádkách hýří, například v podobě vzrostlé vánoční růže (obr. 3.).
Šplháme se divokým podrostem do strmých kopců, abychom navštívili veselého plantážníka Nana. Jeho kávová plantáž zahrnuje i banány a citrusy (obr. 4.). Nano je velký podnikavec; vsadil ještě na turistiku. Za 10 US $ na osobu nadloubá před svou chatrčí mačetou žížaly, umožní turistovi ulovit v jednom ze svých rybníčků pstruhy a ty obratem ve své kuchyni připraví (obr. 5.). Jsme hladoví jako vlci, není nad čerstvé ryby! Odpolední klid trávený v houpací židli přichází velmi vhod. Nano nám ukazuje album svých známých a milenek, vysvětluje způsoby sklizně kávových bobů a nutí nás ke hře v domino. Hraje rád a vášnivě. Nemá elektřinu, tedy ani rádio či televizi, vyžívá se tedy „společensky“. S obtížemi jej přesvědčujeme, aby nás raději provedl po plantáži. Vede nás do kopců, cestou trhá zralé tmavě červené plody kávovníku, chvíli je žvýká a pak vyplivuje (obr. 6.), dužnina chutná nasládle. Plod obsahuje zpravidla dva zelené kávové boby; ty jsou prý samičí. Když jsou tři, jsou samčí. Banánovníky, ale i jiné plodiny jsou často umístěny mezi kávovníky, aby sklizeň probíhala po celý rok (obr. 7, 8.). Nano rozvíjí své plány, máchne rukou po okolních kopcích: „Tady všude postavím ubytovny pro turisty!“ Ten muž je nezdolný, veškerý materiál musí přivléct na vlastních zádech, jako když stavěl svou první chatrč.
Následující ráno vyrážíme taxíkem na sopku Irazú. Kvůli husté mlze a jemnému dešti se však po pár kilometrech vracíme. Vyrážíme aspoň na pěší výlet do okolních kopců ke „žlutému kostelu“. Mlha se zvedá, je dusno a vlhko, trochu mrholí, ale pak se objeví i sluníčko. Prudce stoupáme; tak si představuji výstup do nebes. Těžko říct, čím je primitivní malý kostelík význačný, asi žlutou barvou a také tím, že je v turistickém průvodci. Nicméně krajina a výhledy jsou kouzelné. Procházíme kolem domků rozházených na strmých svazích; půda je tu levnější než v údolí, takže se chudým domkářům vyplatí tahat nákupy do děsivých kopců, navíc mají blízko za prací na okolní plantáže. Míjíme palmové hájky, kávové plantáže s citrusy a mangovníky, pole plná papriček čili a vonných koření včetně pronikavého „cilantra“ (koriandru) a heřmánku. Na úbočích podél hřebenové cesty se táhne divoký les a v dálce v údolí Cachí je vidět přehradní jezero. Nad hlavou nám plynou šedé mraky, zakrouží orel a občas prosvitne slunce. Procházíme kolem pole „choyote“, populární zeleniny užívané v tamním „stew“ (gulášku). Její velké rozeklané listy a popínavé lodyhy šplhající po napnutých drátech, na nichž visí zelené plody připomínající okurky.
K večeru odjíždíme autobusem do 40 km vzdáleného městečka Turrialba. Autobus je plný, místo pouze k stání. „Vodácký“ hotel Interamericano je plný mladých „batůžkářů“, rafting je hlavní atrakce. Večeříme v nedalekém restaurant-baru Gorza. Poroučíme si populární a výživné „casado“, volně přeloženo „co dům dal“. Základem je rýže, fazole a brambory či „plantanos“ (druh banánů) s masem a čerstvým salátem. Z ničeho nic se u našeho stolu objevuje podivný, mlčenlivý muž, vyzáblý indický asketa, bujná prošedivělá kštice, planoucí černé oči plné šílenství. Není to číšník. Viděl jsem už tento typ kdesi v podhůří Himaláje! Muž nic neříká, pátravě mě měří od hlavy k patě, cítím přítomnost smrti, mimoděk pevněji svírám vidličku a nůž. „Vy jste Pavel a Vera?“, optá se muž perfektní angličtinou. „Já jsem Don z Costa Rica Rios Aventuras,“ představuje se. „Recepční mě o vás informoval. Zítra se sejdeme v kanceláři, jsem váš kormidelník.“ Zalili jsme večeři místním pivem „Pilsen“, jež na rozdíl od stejně populárního „Imperiálu“ vyhovuje české chuti víc.

Řeka Pacuare
Druhý den se na nás usmívá ranní sluníčko a my vidíme, že Turrialba je milé malé městečko plné dobrých lidí. Skvělý nám dnes připadá i náš nový známý, kormidelník Američan Don, který nám představuje svou ženu Bettinu a dodává, že spolu prožijeme skvělou dvoudenní plavbu na nejkrásnějších peřejích v Kostarice. Platíme 503 US $, což nám zajišťuje dvě noci v hotelu Interamericano, noc v luxusním kempu u řeky, plnou penzi, dopravu, plavbu a doprovod s královskou pečovatelskou službou tří profesionálních vodáků. Terénní vůz nás odváží pár desítek kilometrů k řece Pacuare. Don nás na břehu instruuje o padání z raftu a bezpečném proplouvání peřejemi. Na první peřeji obtížnosti WW IV Věra do vln opravdu padá, ale zachraňuje ji další člen týmu, kajakář Mario, rodilý Tico, jehož úkolem je lovit vypadlé a jinak pomáhat. Aby toho nebylo málo, krátce nato štípne Věru do kotníku
2 1/2 cm dlouhý válečný mravenec s kusadly jako elektroštípačky. Dále už projíždíme hladce. K poledni pod krátkými peřejemi s vlnami takřka metrovými pořádá Don s Bettinou piknik: sendviče, tortilla, sweetbread (biskupský chlebíček), salát, rajčata, smetanová pomazánka, avokádo, sýr, pomazánka z burských oříšků a marmeláda z manga. Vše prostřeno na ubrusu v korytě na říčních balvanech. Věra si ošetřuje zle napuchlý kotník a slunce pálí.
Po hodině a půl na vodě přistáváme u břehu. O odvoz zásob a bagáže do 200 m vzdáleného kempu se stará farmář s koníkem (obr. 9.). Přes cestu od řeky se táhne šňůra mravenců „střihačů listů“, kteří se neúnavně ženou vpřed jako malé plachetnice, aby listové „plachty“ v mraveništi uložili, nechali zplesnivět a poté si na plísni pochutnávali. Kemp je permanentní, stojí po celý čas bez dozoru na krásné mýtině obklopené deštným pralesem. Sprchy (studená voda), splachovací záchody a velká, dobře vybavená kuchyně s jídelnou mohou sloužit až čtyřiceti turistům. Dnes ale máme vše sami pro sebe. Stany s dvojí plachtou určitě nepromoknou (obr. 10.), ale všudypřítomná vlhkost vytváří na polštářích a dekách plísňový povlak. Nedaleko kuchyně, kde Don s Bettinou připravují večeři a Mario pro ně krájí na kostičky „choyote“, visí se stromech „pendule“, hnízda ptáků Montezuma opendola, připomínající zavěšené nákupní síťovky. V malé proláklině je několik ovocných stromů „guava“ s plody plnými peciček jako broky. Výborné jsou v podobě džemu nebo šťávy. Hrotitý plod chlebovníku, mající asi 10 cm v průměru není ještě zralý (obr. 11.). K dnešní večerní tabuli při svíčkách jej nevyužijeme. Požívá se vařený jako příloha na způsob brambor.
Následující ráno po skvělé snídani s hojností tropického ovoce projíždíme mnoho dalších peřejí. Mario i já skáčeme z pětimetrové skály do tůně v pralese pod vodopádem. On s přemetem pozadu, já po nohou a s nosem v hrsti. Před obtížnými peřejemi se zájmem sledujeme konkurenční skupinu v raftu. Vzápětí se zachycuje ve vřícím kotli před obrovským balvanem. Osazenstvo se škrábe na balvan, aby zachránilo holé životy, zatímco odplouvající pádla chytají pod peřejemi záchranáři v kajacích. Poté se rozjíždíme my, narážíme sice na týž balvan, ale několikerým zhoupnutím překonáváme nebezpečnou překážku. Další peřeje, meandrující řeka, deštný prales na obou březích, krajina je divoká a krásná. Obědváme na kamenech a teprve pozdě odpoledne končíme u přístaviště. Při nakládání se musíme mít na pozoru před příliš ochotnými chlapci-nosiči, kteří tu číhají na přistávající plavidla. Nemusili bychom se dopočítat svých zavazadel. Je jisté, že celé peřeje by se lehce zvládly za jeden den, ale noc v kempu je nezapomenutelná a nemůže se vynechat.

Sopka Arenal
Tabacón Lodge je luxusní čtyřhvězdičkový hotel pod činnou sopkou Arenal. Asi 300 m vzdálené lázně Tabacón Resort, připomínající přírodní botanickou zahradu, překypují možnostmi relaxace (obr. 12, 13, 14.). Desítky bazénů a bazénků (přírodních i vykachlíčkovaných), skluzavky, bary (alko i nealkoholické), umístěné v bazénech i na souši. Tímto tropickým rájem se kroutí říčka s kaskádami a vodopády, pod kterými sedí blažení turisté a nechávají se masírovat přívaly horké vody. Teplota přírodních pramenů se různí, od 22 do 41 °C, co kdo vydrží. Sedím na barové stoličce, ponořen do horké vody a z čerstvě useknutého kokosu popíjím „Coco Loco“, kokosové mléko mírně zředěné bílým rumem. Mých údů se zmocňuje příjemná únava, pozoruji terasu restaurace a opájím se pomyšlením na mistrovská díla, jimiž nás dnes obdaří šéfkuchař.
Lázně Tabacón sedí v tzv. „zóně nebezpečí“. V červnu 1975, kdy ještě tyto lázně neexistovaly, prolétla údolím lavina kamení a rozžhavených plynů. Tehdy to nepřežila jen jedna oběť, dnes se uvažuje o stovkách. Únikové cesty jsou vyznačeny, ale jak a kam uniknout před lavinou, která se pohybuje rychlostí 120 km za hodinu?
300 m vzdálený Tabacón Lodge je v zóně jen „sníženého nebezpečí“, ale bůhví, co to znamená. Jak vzrušující užívat si ráje sedě nad peklem! Tabule na hranici lázeňského pozemku říká: „Nebezpečí, oblast vysoké sopečné aktivity, vstup zakázán!“ (obr. 15.).