Umělec již v roce 1958 tvorbu zmíněného charakteru definitivně opouští. Začínají vznikat první kresebné návrhy, v nichž se objevilo vlastní téma Ciglerovy tvorby - vztahy skla, světla, pohybu a přírodního i architektonického prostoru. Navrhuje objekty základních stereometrických tvarů hladce broušené z bloků skla, jejichž optiku aktivizuje výbrusy nebo sestavami prizmatických tvarů. Jako jeden z prvních Cigler objevil specifické vlastnosti skla pro výtvarnou práci, aniž by jeho užití odvozoval z kontaktu s ostatními druhy výtvarného umění. Nejdůsledněji ze všech využil čistotu materiálu v minimalistickém vyznění, jako prostředek konceptu komunikace mezi divákem a jeho životním prostředím. V těchto východiscích dalece přesáhl původní sklářské východisko směrem k úvahám o krajinných realizacích, architektuře, utopických projektech života zítřka. Václav Cigler chápe své skleněné objekty jako „netechnické přístroje“ optických her diváka s objektem a obrazem okolí, což ho současně znejisťuje a zároveň až na maximum vyžaduje zcitlivění jeho vnímavosti. Sám Cigler své směřování formuloval: „Sklo je zázrak tabule nezkresleného pohledu na cokoliv.“ V tomto výroku je obsažena esence autorova přístupu - úžas nad nejprostšími smyslovými vjemy, citlivost pro optické jevy transparence, zrcadlení, lomu a rozkladu slunečního světla a magie jejich proměn. Ciglerovy experimenty se skleněnými objekty od svých počátků v 60. letech souvisejí s pojetím výtvarného díla jako nástroje senzibilizace reality. Souběžně s nimi však ihned vznikaly projekty, jejichž záměrem bylo nejen vnímání prostoru krajiny skrze skleněný objekt, ale krajina se sama stala prvkem modelování a přetváření ve výtvarné dílo. Říká: „Jde o využití základních architektonických forem krajiny a jejího vlivu na emoce a psychiku člověka tak, aby byl doveden do světa čistých pocitů, maximálních stavů ... krajina může být proměňována se znalostí lidské psychiky tak, aby poskytla místa samoty a místa setkávání, prostory s kotly zvuků i s absolutními rovinami ticha...“ Ciglerovy projekty se odvíjejí od přítomnosti člověka, který v nich má uplatnit svou senzibilitu a spiritualizaci s rituálními prvky, spojují funkci estetickou, meditační a relaxační. Nákresy zásahů do krajiny, zejména prostřednictvím organizace vodních ploch, hrází, lesních porostů, nastříkané barvy na plochy terénu, světlometů a programovaných světelných zdrojů, se staly osobitým pojetím land artu a minimal artu. Z těchto projektů se však nic nepodařilo uskutečnit. Čestnou výjimkou je „skleněná lávka nad vodami“, realizovaná v roce 2002 v rámci rekonstrukce Sovových mlýnů na galerii moderního umění. Je však nutné říci, že proti původnímu, velmi křehkému konceptu „vstupu do neurčitosti spirituálního prostoru“, je výsledná podoba strohou technickou záležitostí zahlcenou vizuálními podněty velkoměstského života kolem. Zhruba od poloviny 70. let se Ciglerovy skleněné objekty stávají prostorovými studiemi architektonické povahy. Autor pracuje s tabulemi a bloky skla různě povrchově zpracovanými, jsou to vlastně zmenšené modely uspořádání, jimiž má divák procházet, vnímat změny prostoru, zejména jeho otevírání a svírání. Vytváří rozměrné, do prostoru pronikající objekty, v nichž kombinuje sklo s kovem i dalšími materiály. Plastiky jsou jakýmisi tykadly přitahujícími pozornost a zároveň jemně odkazujícími k doteku s reáliemi přírody. Ciglerova tvorba a jeho filozofie měly velký ohlas jak v českém, tak slovenském sklářském umění. Elementárnost děl navozuje situace soustředěných pozorování, kontemplace i přímého vtahování diváka do silových polí a nabízí možnost prožití prvotního údivu či úžasu z krásy, magičnosti a skryté významovosti jednoduchých přírodních dějů, nekonečné plnosti a zároveň volnosti prostoru, zázraku světla transformovaného optikou skla jako výrazu všudypřítomné energie. Jeho díla nechtějí být uměním estetického vidění a logického myšlení, ale především vnímání a meditace. Ve své důsledné orientaci na tyto aspekty tvorby je Ciglerova tvorba v kontextu celého českého umění zcela ojedinělá. Východočeské muzeum, Pardubice Václav Cigler Narozen: 21. 4. 1929 ve Vsetíně Studia: 1940 - 48 Masarykovo státní reálné gymnázium, Vsetín 1948 - 51 Odborná sklářská škola, Nový Bor 1951 - 57 VŠUP Praha, prof. J. Kaplický Působení: 1965 - 79 jako docent a vedoucí ateliéru „Sklo v architektuře“ na VŠ výtvarných umění v Bratislavě Zastoupení ve sbírkách Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha / Národní galerie, Praha, / Moravská galerie, Brno, / Východočeské muzeum v Pardubicích / Severočeské muzeum, Liberec / Galerie Benedikta Rejta, Louny / Vlastivědný ústav, Olomouc / Slovenská národná galéria, Bratislava / Boymans van Beuningen Museum, Rotterdam / Glass Museum, Corning / Kunstgewerbemuseum, Berlin / Kunstmuseum, Düsseldorf / Badisches Landesmuseum, Karlsruhe / Kunstsammlungen der Weste, Coburg / Museum Bellerive, Zürich / Musée des Art décoratifs de la Ville, Lausanne / Staedelijk Museum, Amsterdam / Museum für Kunst und Gewerbe, Frankfurt a.M. / Museum of Glass, Leyden / Musée des Arts décoratifs, Paris Samostatné výstavy 1970 Špálova galerie, Praha 1975 Boymans van Beuningen Museum, Rotterdam 1982 Ústav makromolekulární chemie ČSAV, Praha 1984 Galerie am Graben, Wien 1987 Heller Gallery, New York 1989 Galerie Gottschalk - Betz, Frankfurt am Main 1993 Národní galerie, Praha - Zbraslav Výstavní síň Mánes, Praha Galerie Rob van den Doel, Den Haag 1994 Käfigturm, Bern Galerie výtvarného umění, Litoměřice Galerie výtvarného umění, Havlíčkův Brod 1996 Pražský hrad - Rajská zahrada, Praha Výstavní síň Synagoga, Hranice na Moravě 1997 Moravská galerie, Brno Galerie U bílého jednorožce, Klatovy - Klenová Dům u Černé Matky Boží, Praha 1999 Galerie B. Friedman, New York Galerie na Jánském vršku, Praha 2000 Lichtenštejnský palác, Praha 2002 Muzeum Kampa, Praha
|