|
reklama
| Čištění s nejvyšší zárukou |
|
Doc. MUDr. Jiří Šimek CSc. |
| SANQUIS č.24/2002, str. 6 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Člověk je bytost konečná. Konečná nejen ve smyslu limitované délky života, ale i v omezených možnostech.Z určitého hlediska nám paradoxně větší problémy přináší lidská nedokonalost než smrtelnost.
|
|
Zemřelý člověk sice mnohým lidem chybí, ale nikomu již svou činností nemůže ublížit. Chybující člověk může být i nebezpečný, může například zavinit smrt mnoha dalších lidí. Proti smrti se zajistit nelze, je možné ji pouze oddálit zdravým způsobem života a kvalitní zdravotní péčí. Proti omylnosti se lidé odedávna snaží zajistit nejrůznějšími prostředky. Nejsnazší je omylnost zakázat a chybující lidi trestat. To jistě přináší dobrý efekt, strach zvyšuje úroveň aktivace a mobilizuje pozornost. Trestáním se ale chyby úplně neodstraní. To, co patří k lidské přirozenosti, totiž tresty vymýtit nelze. Připomeňme si, jak krutě bývala trestána manželská nevěra, přesto existovala ve všech kulturách vzdor všem pokusům o její násilné potlačení. Již ve starověku existovaly zákony, které trestaly lékaře za neúspěch v léčbě. Ve starém Egyptě měl svého času zemřít s faraonem jeho ošetřující lékař. I za těchto podmínek lékaři léčili a jako lidi jistě i oni chybovali. Protože tím chybujícím je člověk, nepřekvapí nás snaha nahradit jej nějakým přístrojem, který chyby nedělá. To někdy jde, jindy ne. Člověka mohou s úspěchem nahradit stroje v továrně, různá čidla, která ovládají závory, jistí výhybky a spouštějí alarmy, v poslední době nahrazují v mnoha oblastech chybujícího člověka počítače. Za volantem, v kabině letadla a v medicíně stále ještě přístroje člověka nenahradí. Ale nic lidského nefunguje bez chyby, i stroje a přístroje občas selžou, zvlášť s počítači máme své zkušenosti, čím jsou složitější, tím více chybují.
Proto je nutné, ale často i užitečné možnost omylu či chyby připustit. To je snadné tehdy, když následky omylu nejsou příliš vážné. Za překlepy v knize se stačí čtenáři omluvit. Nedokonalosti v dodržování jízdního řádu sice rozzlobí, ale také obvykle nenapáchají velké škody. Horší je chyba při řízení vozidla, ta mívá za následek různá zranění a i ztráty lidských životů. Zde je jistě správné a užitečné trestat viníky, avšak zásadním způsobem bylo možné situaci zlepšit tím, že jsme připustili neodvratitelnost nehod jako takových a začali upravovat silnice a jejich okolí tak, aby lidské chyby způsobovaly co nejméně katastrof. Stejně pozitivní efekt měly i bezpečnostní úpravy vozidel. Velkým problémem je připustit chyby a omyly v medicíně, protože také mají často fatální následky, navíc zdrojem chyb je profesionál, který by podle mínění mnohých chybovat vůbec neměl. Přesto k chybám dochází a teprve, když připustíme jejich možnost, můžeme hledat cesty, jak je minimalizovat. Jak obtížně ale tento prostý fakt vysvětlujeme lidem mimo medicínu! Aby byla pro laiky omylnost lékařů poněkud přijatelnější, mělo by být součástí debat o chybách a omylech v medicíně i poučení o tom, co vše se dělá, aby jich bylo co nejméně a aby jejich následky nebyly fatální.
Zvláštním způsobem ochrany před lidskou nedokonalostí je čištění. K velice úporným a odedávným lidským nedokonalostem patří totiž i nedostatek čistoty, špinavost. Od té doby, co byly objeveny bakterie jako příčiny nemocí, máme racionální důvod, proč kdeco čistit. Se špínou se roznáší choroboplodné zárodky, žloutenka je nemoc špinavých rukou. Lidé si ale nečistotu ošklivili již dávno předtím a čištění bylo vždy jejich důležitou aktivitou. Dokonce věřili, že se ve špíně samoplozením rodí myši, hmyz a jiná žoužel. Teprve Louis Pasteur v devatenáctém století svými sofistikovanými pokusy dokázal, že samoplození neexistuje a že vše živé se rodí jen ze živého. Obava ze špinavosti nepochybně vyrůstá ze zkušenosti mnoha generací, lidé udržující čistotu asi byli vždy méně nemocní. My lidé však máme zřejmě k čistotnosti ještě další důvody. Potřebujeme rozumět svému světu, potřebujeme se v něm vyznat. A snáze se vyznáme tam, kde je vše uklizeno a přehledně uspořádáno, každý nepořádek naši orientaci zhoršuje. Čistý a uspořádaný prostor máme rádi proto, že mu snadno porozumíme, méně nás děsí svou nevypočitatelností. V nepořádku člověk neví, kam co dal, marně to pak hledá. Špína, zvláště vlhká, mnoho věcí zkazí. Prach znemožňuje přečíst nápis na krabici, rozpoznat, co je namalováno na obraze, špiní ruce, které se v zaprášených věcech přehrabují. Zde je zřejmě řada dalších důvodů, proč se člověk odedávna zbavuje špíny čištěním.
Je až neuvěřitelné, jak často platí námi vyřčené věty v materiálním světě stejně jako ve světě myšlenek a idejí. Bolí nejen břicho a hlava, ale také duše. Díváme se očima na okolní předměty, ale také vnitřním zrakem dovnitř do svého vnitřního světa. Teplá či studená mohou být kamna, ale i náruč, a dokonce i vztah. Také čistotu a pořádek máme rádi nejen ve věcech okolo nás, ale i v našich vztazích, v myšlení a v různých hypotézách, které vymýšlíme. A také v těchto nemateriálních oblastech máme tendenci k čištění.
Kolik lidí touží po „čistém“ vztahu! Co je to vlastně čistý vztah a čím se znečišťuje? Nelze říci, že bychom na to měli všichni stejný názor. Pro narcistického člověka je „čistý“ vztah ten, ve kterém není obtěžován nepochopitelnými, a proto jistě i nesmyslnými požadavky toho druhého. Závislý člověk touží být stále někým hýčkán a ošetřován. Pro něj čistý vztah znamená, že není rušen žádnými povinnostmi, které nutí partnery se místně či citově vzdalovat; pozornost toho druhého není odváděna k nikomu druhému ani k žádné činnosti vyžadující pozornost či odloučení. Z hlediska vášnivého muže se čistý vztah odehrává v erotických radovánkách, frigidní muž či žena naopak čistotu spatřují v absenci sexuality. Snob se potřebuje svým vztahem pochlubit, kulturně zjemnělý člověk nalézá čistotu ve sdíleném a ducha povznášejícím zážitku. Pro někoho je čistota věrností těla, pro jiného věrností duše. A tak se všichni snažíme své vztahy „čistit“. Někdo hledá cesty, jak znemožnit tomu druhému něco chtít, druhý odhání přátele, známé a spolupracovníky a se svým partnerem či partnerkou ve vztahu se svazuje všemi možnými, viditelnými i neviditelnými, vazbami. Snob trestá nedostatek obdivu, zjemnělý člověk útočí na všechny, kdo ruší povznášející zážitek nevhodným chováním či oděvem, a žárlivec odhání všechny potencionální obdivovatele, kteří by chtěli obdivovat tělo nebo duši toho druhého. Pozoruhodné je, že výsledkem takového „čištění“ obvykle skutečně čistý vztah nebývá.
Čistota mysli je dalším předmětem našeho usilování. I zde nacházíme různé představy o čistotě - o absenci sexuálních přání či fantazií, nepodléhání zlosti, mysli nerušené žádnými světskými radovánkami a konečně i mysli odpoutané od tohoto světa. Ani zde nemáme s čištěním dobré zkušenosti. Nečistoty se do mysli jakýmsi „samoplozením“ stále znovu vracejí, někdy dokonce s větší silou než před pokusy o jejich vyčištění.
Také vědecké hypotézy můžeme klasifikovat z hlediska jejich čistoty. Sigmund Freud se příliš věnoval pozorování a nezařadil do své metodologie statistiku a experimenty, a proto nebyla jeho věda uznána dost čistě vědeckou. Naopak sociobiologie, programově vnášející determinismus i do lidské morality, byla mnohými shledána velmi čistou. Karl Popper se pokusil vnést pořádek do hodnocení čistoty vědeckých hypotéz svou známou tezí o jejich falzifikovatelnosti. Nebyl přijat všemi vědci s velkým nadšením, věda má přece přinášet objektivní, a tedy pravdivé informace. Ještě hůře dopadl teoretik vědy T. S. Kuhn se svým pojetím paradigmat a revolucí ve vědě. Podobně jako kdysi inkvizice Galilea, přiměli i kolegové Kuhna odvolat některé jeho teze. Přesto zůstává (stejně jako Galileo) mezi nejcitovanějšími teoretiky vědy.
Avšak čisté a nedostatečně čisté mohou být i názory. Čistota názoru je obvykle dána jeho jednoznačností. Čirý pesimista je ten, kdo nepřipustí na světě nic dobrého, čistý materialista nic nemateriálního a čistý skeptik nic pozitivního. Naopak čirý optimista vidí všechno růžově, idealista ideálně a pozitivista pozitivně. Čistý může být i světový názor, když v ničem neodporuje některému ze zavedených, oficiálních názorů, ale i názor neotřelý, pokud je srozumitelný a vnitřně nerozporný. S čištěním názorů a postojů jsme v Čechách ve dvacátém století udělali řadu pozoruhodných zkušeností. Na počátku století inkvizice sice již ztratila svou autoritu, avšak stále ještě bylo velice důležité, zda je občan řádným katolíkem a loajálním poddaným císaře pána. Po dvacetiletém odpočinku pak přišlo na pár let čištění rasy a obdivu velkoněmecké říše, načež bylo vystřídáno čištěním proletářského internacionalismu. Zde jsme mohli pozorovat nápadný jev, ke kterému se ještě vrátíme. Čím usilovněji a dlouhodoběji byly názory a postoje lidí čištěny, tím méně čisté ve skutečnosti byly. Nejdříve klesal počet pravověrných katolíků, na konci druhé světové války zbylo jen málo pravověrných fašistů a čistí komunisté také ubývali s intenzitou a s časem čištění. Všimněme si, že stejný efekt mělo i ve své podstatě velmi nenásilné čištění pravicových názorů českých lidí po roce 1989.
S čištěním vztahů, mysli, hypotéz a názorů to tedy nějak nevychází. Na první pohled by se zdálo, že na rozdíl od ideálního a ideového světa čištění v materiální sféře bude bezproblémové. Při podrobnějším rozboru se ale ukáže, že i zde můžeme nalézt paralely mezi hmotným a nehmotným světem. Kdo má čistší ruce než chirurg, který si je pravidelně umývá. Ale není mu to příliš ku prospěchu, jeho ruce volají po kousku přirozené špíny, vyžadují si péči a promazávání. Laboratorní zvířata chovaná od narození v absolutní čistotě bez přítomnosti bakterií kupodivu příliš neprospívají, a když se později někde s infekcí setkají, rychle hynou. Lidským mláďatům také nedělá dobře, když jejich tělíčka příliš často a příliš důkladně čistíme antibiotiky. Nejspíše bychom měli i v čistotě hledat nějakou střední cestu.
Málokdy si uvědomujeme, že ve skutečnosti čištění není úplné zbavování se špíny, ale omezování jejího množství. Elektrickým luxem nikdy nevysajeme všechen prach, holením neodstraníme úplně všechny vousy, umytá podlaha také není úplně čistá. Čištěním lihu v lihovaru nedosáhneme jeho stoprocentní koncentrace a léčivé látky, které dáváme do léků, také obvykle nejsou zcela bez jakýchkoliv příměsí. Při čištění se sice blížíme limitní hodnotě nulového množství prachu a jiných nečistot, této hodnoty ale nikdy nedosáhneme, stejně jako se hyperbola nikdy nedotkne svých os. Nehledě na to, že i zde funguje jakési „samoplození“ nečistot. Již za malou chvíli po úklidu najdeme usazená nová zrnka prachu a tento pomalu, ale systematicky narůstající nepořádek je násoben lidským faktorem. Všude, kde bydlí lidé, se bytem posunuje mnoho věcí, tu jsou na stole, tu na zemi nebo na skřínce, vždycky si najdou cestu někam, kde překážejí. Uspořádanost a přehlednost prostoru, ve kterém žijeme, postupně mizí. S nepořádkem a s nečistotou je tomu podobně jako s lidskou omylností, nemůžeme se jich úplně zbavit. Úklid a čištění není odstraňování špíny, ale nikdy nekončící zápas se silami směřujícími opačným směrem. Ostatně i přirozené čištění, jako je produkce a vyměšování moče, je dynamický vratný děj. Krev protékající ledvinami se ani zdaleka nezbaví všech odpadních dusíkatých látek, stejně jako v plicích nevydýcháme všechen kysličník uhličitý. Nejen z ledvinových tubulů, ale dokonce i z močového měchýře se mnohé vyloučené látky mohou vstřebat zpět.
Požadavek čištění s nejvyšší zárukou musíme tedy odložit do oblasti lidských snů a neuskutečnitelných ideálů. Tak jako nelze zaručit, že člověk neudělá chybu, v žádné lidské oblasti není možné zaručit, že čištění bude skutečně dokonalé. Nelze než připustit lidskou konečnost i v této oblasti, a i zde se nám přijetí pravdy vyplatí. Hospodyně bude s větším klidem přijímat tu trochu nutného nepořádku, a byt, o který pečuje, se stane lidsky přijatelnějším. S větší chutí se pustíme do jídla ne zcela vyčištěného od cholesterolu a jiných škodlivých příměsí. Když nebudeme hledat nejvyšší záruku v čištění, neuspějí u nás například dealeři prodávající nejnovější typy vysavačů nebo holicích strojků zaručeně lepších než všechny předchozí výrobky. Často užívají jeden primitivní trik - požádají nás, abychom vysáli koberec či oholili se starým přístrojem. Pak použijí ten zázračný nový, a hle, ještě něco prachu či vousů bylo vydobyto. Kdo ví, že čištění je nekončící dynamický děj, ví také v tu chvíli, že by stačilo znovu použít třeba ještě zastaralejší přístroj, než jaký máme doma, stejně by se v něm i po dealerově exhibici trochu prachu či vousů objevilo.
Zkusme být stejně realističtí i v požadavku na čistotu našich vztahů a myšlení. I zde jsme v situaci nekončícího zápasu, i zde jsme v dynamice protichůdných sil. Čistý vztah, čistá mysl a čistý názor jsou dobré ideály, avšak nikdy plně dosažitelné. A je to tak dobře. Vztah mezi lidmi potřebuje dynamiku, a proto si žádá trochu nesouladu podobně jako ruce chirurgovy špínu. Vztah je prostor, ve kterém jedinečné bytosti vedou dialog a vzájemně se obohacují. Kdyby byly všechny vědecké hypotézy dokonale vědecké a bezchybné, vývoj vědy by se zastavil. I věda potřebuje omylnou tvořivost a fantazii. Různé nečistoty a nekonzistence v hypotézách jsou zdrojem pochybování, revizí zaběhaných názorů a dialogu mezi vědci a tím i hybnou silou pokroku. Také vládcové světa by se spíše měli obávat úplné čistoty v ideologii svých přívrženců. Taková čistota je sterilní, vede ke stagnaci a tím i ke kolapsu režimu stojícího na již umrtveném světovém názoru. Svět, ve kterém žijeme, a lidé, se kterými se stýkáme, představují pestrou směs všeho možného. Nesnažme se o jeho přílišné zjednodušení. Pamatujme, že strom života je zelený a jeho květy a plody jsou barvité. Tváří tvář plnému životu je každá teorie jen šedým odvarem.
Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha
|
|
|
|
obsah čísla 24 |
 |
ročník 2002 |
|
témata |
|
|
