|
reklama
| Mirabeau, Marat, Robespierre, Couthon (25/2003) |
|
Prof. MUDr. Ivan Lesný DrSc. |
| SANQUIS č.25/2003, str. 72 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Velká francouzská revoluce skončila, ne však její myšlenky. Po Evropě je dokonce roznášeli - vědomky i nevědomky - i vojáci Napoleonovy „velké armády“.
|
|
Jména vůdců revoluce vždycky přitahovala historiky. A některé jejich neobvyklé činy a tragické konce nutily k zamyšlení také nad povahou a charakterem oněch revolucionářů, protože se často jevily řekněme jako podivné. Mohlo jít o drobnější neurologické poruchy, jež zůstávají laikovi utajeny, ale lékař na ně může vyslovit podezření. A tyto poruchy mohly vyvolat onen dojem „podivnosti“.
Naším prvním pacientem v řadě mocných Velké francouzské buržoazní revoluce je Honoré Gabriel Riqueti hrabě de Mirabeau, nejvýznamnější postava první fáze revoluce (1789-1791). Narodil se sice na zámku Le Bignon (roku 1749), ale historickým sídlem jeho rodu byl již od šestnáctého století provensálský zámek Mirabeau.
„Těžký porod stál matku málem život. Novorozeně mělo zkřivenou nožku a nepoměrně velkou hlavu. V raném dětství byl chlapec často nemocný; když mu byly tři roky, dostal neštovice, které zanechaly trvalou stopu v jeho obličeji. Ale přitom byl silný a jeho odolný organismus překonal všechny nemoce. Rychle vyspíval tělesně i duševně a učitelé u něho záhy objevili nesporné intelektuální nadání,“ tvrdí A. Z. Manfred. A navíc mladý Mirabeau zdědil po svých předcích touhu po svobodě a nezávislosti a pýchu, spojenou často s drsnými způsoby.
Jeho otec, sebevědomý a pyšný aristokrat, markýz z Mirabeau, neměl svého syna od samého začátku v lásce. Tvrdil, že v sobě nemá ze starobylého rodu Mirabeauových ani co by za nehet vešlo a že zdědil své špatné vlastnosti i zevnějšek po své matce, baronce de Vasan, kterou markýz nenáviděl a později se s ní de facto rozešel a kterou si vzal jen kvůli penězům.
Honoré byl - jak to tehdy bývalo u „šlechty kordu“ zvykem - vyškolen pro vojenskou dráhu. Jenže když chtěl svůj vlastní pluk (což bylo tehdy téměř běžné), otec mu ho odmítl koupit. Honoré se však nehodlá smířit s tím, že by měl žít jinak, než jak je v té době přiměřené jeho stavu. Volí jednoduchou cestu - dělá dluhy. Markýz je nechce platit a postupuje proti svému synovi stále tvrději. A tak Honoré postupně poznává nejhorší vězení bourbonské Francie: ostrov Ré, zámek If, Vincennes. Do Vincennes je uvržen za jeden z nejpohoršlivějších skandálů, jimiž šokoval nejen svého otce, ale celou aristokracii. Unesl do Švýcarska Sophii de Monneir, manželku prezidenta besançonského parlamentu.
Na základě svých nedobrých zkušeností s tehdejší vládnoucí elitou, která prakticky mohla všechno, napíše své první politické dílo, Pojednání o despotismu, po němž za několik let následuje ještě lepší: Pojednání o letres de cachet a o státních vězeních. Ve Vincennes však píše i cosi, co zůstává i po dvou stoletích nesmrtelné: dopisy Sophii. Ty právem vstupují do literatury.
Otřesů zažil Mirabeau ve svém životě ažaž. Jeden z nich v roce 1770. Jeho otec ho zničehonic zval k sobě. Ne z lásky či sympatie, ale potřeboval jeho pomoc. Šlo totiž o obrovské dědictví po Honorého babičce z matčiny strany. Markýz chtěl, aby Honoré svou matku nějak přesvědčil. Ta na něj ale namířila pistoli a vystřelila, až mu málem spálila vlasy...
Pro aristokracii stále zůstával enfant terrible. Není proto divu, že ho provensálská šlechta odmítla, když za ni chtěl v roce 1789 kandidovat do generálních stavů.
Tak se Mirabeau octl na kandidátní listině třetího stavu a byl zvolen. Záhy se stal jednou z nejvýznamnějších osobností Národního shromáždění. Byl nadán velkým řečnickým talentem, který prokázal již šest let předtím při revizi procesu, jímž byl odsouzen za únos Sophie de Monnier.
V Národním shromáždění vede ty příslušníky třetího stavu (a tehdy tvořili většinou), kteří prosazují konstituční monarchii, nejlépe podle anglického vzoru. Hlásá řadu pokrokových myšlenek, například zásadu svobody náboženství. Stává se nesmírně populárním zejména mezi prostými Pařížany. Říkají mu „maman“ Mirabeau.
Ale má ctižádost. Chce být členem nové vlády. Národní shromáždění se však usnáší, že žádný jeho člen nesmí být ministrem. A tak se nakonec stává jakýmsi „poradcem“ královského dvora. Mirabeau sice byl revolucionář, ale chtěl monarchii reformovat a demokratizovat, nikoli rušit. V tom je ovšem typickým představitelem prvního období revoluce. Naštěstí pro svou popularitu - i pro sebe - umírá Mirabeau již v dubnu 1791. Údajně nejprve onemocněl jakousi oční nemocí, k níž se později přidaly ostré a trvalé bolesti břišní. Po přechodném zlepšení se ataka choroby vrátila. Snad zánět pobřišnice, se kterým se už nedalo nic dělat. Byl mu uspořádán velkolepý pohřeb. Ale když po necelých dvou letech vyšlo na základě tajných královských dokumentů najevo jeho spojení s královským dvorem, byly jeho sochy rozbíjeny a jeho ostatky, umístěné v Panteonu, odstraněny. Místo nich tam byly přeneseny ostatky Jeana Paula Marata. Ale ani ty se tam dlouho neohřály...
Lze tedy u Mirabeaua objevit chorobné neurologické prvky?
Jistě. A jeden z nich přímo bije do očí. Je to jakýsi „exhibicionismus“. Na svých řečnických úspěších si viditelně zakládá - snad si jimi kompenzuje neradostné mládí a neutěšený rodinný život, ani manželství se mu totiž nevydařilo. V době své parlamentní činnosti (a z té doby ho známe nejvíc) je zachycován často až v přehnaných řečnických a hereckých pózách. Jsou známy jeho výroky, které jako by pronášel spíše pro historii než pro jejich funkčnost. Tvrdívá se to dokonce o jeho odpovědi markýzi de Brézé, vrchnímu dvornímu ceremoniáři, když ve sněmovně předčítal králův výnos ukládající poslancům, aby se rozdělili podle stavů a zasedali odděleně. Tehdy měl Mirabeau prohlásit: „Vy, pane, který nemáte mezi námi místo ani slovo, jděte k těm, kteří vás sem poslali, a řekněte jim, že jsme zde z vůle lidu a že jinak než ozbrojeným násilím nás odtud nedostanou.“
Téměř bezpečným výrokem „pro historii“ jsou však jeho údajná poslední slova před smrtí: „Beru rubáš monarchie s sebou do hrobu.“
Byl ovšem řečníkem z boží milosti a dovedl zapalovat.
„Své řeči si připravuje nejprve písemně, ale potom je dovede svým temperamentem tak oživovat, že mu to jednou vyneslo od herce Molého poklonu: Pane hrabě, vy jste se minul povoláním!“ tvrdí o něm P. Sagnac.
Tyto známky pozérství vedou k důvodnému podezření, že u Mirabeaua šlo o histrionství, jeden ze základních prvků hysterické povahy. Její druhý základní prvek, zvýšená sugestibilita, u něho spolehlivě zjištěna nebyla, ale není vyloučena. Nesetkáváme se však v této souvislosti s žádným konvenčním hysterickým projevem (hysterické záchvaty, hysterické obrny, hysterické necitlivosti apod.).
Hysterické záchvaty jsou nejzávažnějšími formami neuróz a jsou častější u žen; odtud jejich pojmenování (hysteros = děloha), pocházející už od Hippokrata.
Mirabeau tedy nepochybně jevil částečně hysterickou povahu, resp. její výraznou složku: histrionství.
Některé zkraty jeho chování (například navázání styků s královským dvorem na sklonku svého života), ale i jeho nesporně upřímné vystupování proti despocii se dají vysvětlit jako forma určitého protestu, který vyvěral z jeho hysterické povahy. Neurotické stavy navázaly na vrozené (perinatální) postižení centrální nervové soustavy. (Důsledek těžkého porodu - velká, hydrocefalická, hlava.)
To ovšem nikterak nesnižuje jeho nespornou velikost jako jednoho z revolučních vůdců v první fázi Velké francouzské revoluce. Sklízel za to nenávist i obdiv.
Například ruská carevna Kateřina II., která koketovala s Voltairem a Diderotem a hrála si div ne na osvícenou demokratku, napsala na okraj Radiščevova spisu Cesta z Petrohradu do Moskvy vedle řádků, v nichž je Mirabeau vysoce oceněn: „Zde chválí Mirabeaua, který by zasloužil ne jednu, ale několik šibenic.“
Naproti tomu - téměř tři čtvrti století po Mirabeauově smrti - ho Karel Marx nazval v prvním díle Kapitálu „lvem revoluce“.
Náš druhý pacient Jean Paul Marat žil sice jen o dva roky déle než Mirabeau, ale jeho činnost už zasahuje do další, dramatičtější fáze revoluce. Stál v popředí politického života Francie rovněž od samého počátku revolučního dění, ale nejvýrazněji se to projevuje v době Zákonodárného shromáždění a prvního roku činnosti Národního konventu (1791-1793). Patřil k nejradikálnějším demokratům, kteří se významně podíleli na pádu feudální monarchie a vzniku republiky.
Marat se narodil v Boudry ve Švýcarsku roku 1745. Vystudoval medicínu a stal se velmi dobrým lékařem. Zanechal i jakýsi vědecký odkaz - zabýval se elektroterapií. Byl úspěšný také v provozování praxe. Zásadně léčil „chudé“, čímž byli míněni nešlechtici.
Brzy ho zaujaly radikálně pokrokové myšlenky a v roce 1789 vstupuje na politickou scénu jako novinář.
Ještě předtím, současně s Mirabeauovým Pojednáním o despotismu, vydává Marat (pod pseudonymem) Řetězy poroby. Obě knihy se v lesčems podobají. Ale ačkoli v tomto Maratově díle „jeho politické názory ještě plně neuzrály, přece jen každý, kdo přečte anonymně vydaný spis, může s jistotou prohlásit, že autor je revolucionář, demokrat. Kniha jako by byla ozářena světlem dalekých požárů lidové vzpoury. Minulých, či budoucích? Na to se těžko odpovídá, ale při četbě Řetězů poroby každý cítí dech prudkých vichřic vanoucích nad světem“
(A. Z. Manfred).
Maratův časopis Přítel lidu (Ami du peuple) vznášel až radikálně demokratické myšlenky. Požadoval například zrušení království a popravy aristokratů a zrádců.
Podivuhodný je i jeho Návrh na prohlášení práv člověka a občana spolu s návrhem spravedlivé, moudré a svobodné ústavy. Zaslal jej ústavnímu výboru, jehož práce probíhala velmi pomalu. Je zde tento pozoruhodný a na svou dobu nesmírně pokrokový odstavec: „Společnost je povinna svým členům, kteří nemají žádný majetek a jejich práce jim nestačí, aby kryla jejich potřeby, poskytnout živobytí, aby měli co jíst, čím se oblékat a mohli řádně bydlet, pečovat o ně, jsou-li nemocní a staří, a poskytnout jim prostředky na výchovu dětí.“
V této fázi revoluce, až do vzniku Národního konventu, do něhož je v roce 1792 zvolen, bojuje slovem i písmem proti všemu, co se mu jeví jako brzda a zpomalování revoluce. V Konventu patří k extrémní levici, k tzv. Hoře. Je horlivým zastáncem revolučního teroru a přičiní se zejména o pád a četné popravy girondistů. A to se mu stalo osudným.
V červnu 1793 ho pětadvacetiletá girondistka Charlotta Gordayová, kterou přijal v lázni, probodla.
Jeho osudný střet s girondisty byl zákonitý: Napřed z něj vychází vítězně. Když na něj girondisté vydali zatykač pro pobuřování (požadoval totiž vyhnání girondistů z Konventu), vnikl pařížský lid (sanskuloti) do sálu Konventu a dovedl Marata v téměř slavnostním průvodu až do jeho bytu. Při další obhajobě před tzv. revolučním tribunálem se skvěle obhájil a zasloužil se tak o následný nástup jakobínské diktatury.
Francouzský historik Hippolyte Taine se o něm vyslovil první jako o nenormálním jedinci. Jenže Taine nebyl lékař (mimoto posuzuje Velkou francouzskou revoluci zprava) a diagnóza, kterou Maratovi připisuje, prostě neexistuje.
Ono Maratovo volání po popravách nepřátel a zrádců revoluce nelze totiž označit za projev strachu z druhých osob, jak se Taine domníval. Zřejmě k tomu sváděla skutečnost, že Marat v době, kdy je Francie ohrožena zahraničním nepřítelem a ve Vendée a Bretani vzplane vzpoura, hledá nepřátele republiky i ve „vlastních“ řadách, mezi girondisty, a dokonce i mezi příslušníky krajní levice.
Ale abychom se nepodobali Tainovi, o němž prohlásil S. K. Neumann, že napsal o Maratovi „nejvíc nesmyslů“. Maratův Přítel lidu nevolal pouze po krvi. Byl to dobrý, pokrokový časopis, který dokonale informoval veřejnost zvláště o průběhu a smyslu revoluce a byl mezi prostým lidem neobyčejně oblíben, stejně jako jeho redaktor. Ano, byli zde obviňováni aristokrati a zrádci z řad příslušníků třetího stavu, a nemůže být pochyb, že mnohá z těchto obvinění byla oprávněná. A pokud nebyla? Mohla by v tom případě nějak ovlivnit jeho jednoznačný postoj nemoc, například psychické poruchy?
Pro podobnou diagnózu nejsou žádné podklady. Není ovšem vyloučeno, že Jean Paul Marat trpěl lehkou fobickou neurózou, která snad mohla zvyšovat jeho obavy o budoucnost revoluce a tím určovat ráz jeho žurnalistických projevů. Vedle toho trpěl kožní nemocí, velmi úspornou, pravděpodobně ekzémem, který se špatně léčí i dnes, natož koncem osmnáctého století. Marat se kurýroval stálými koupelemi, proto přijal i svou vražedkyni ve vaně. Je známo, že na podkladě právě takovýchto chronických onemocnění vznikají neurózy.
U Marata vznikla tedy se vší pravděpodobností lehká fobická neuróza na podkladě svědivé, nelepšící se kožní nemoci. Jako lékař si zřejmě ordinoval pravidelné koupele, ale o jejich účinku nejsme dostatečně zpraveni. A tak nikoli nemoc, ale spíše sama dramatičnost revolučních dní, neustále se stupňující nervové napětí mohlo vést k tomu, že veřejně žádal smrt těch, o nichž se domníval, že připravují zkázu jemu i lidu, za jehož blaho se zasazoval. Když nakonec mohl dát těmto radikálním požadavkům průchod a reálnou podobu, dosáhl opaku toho, co zamýšlel. Neupevnil vlastní bezpečnost. Přivolal si smrt.
(pokračování v příštím čísle)
|
|
|
|
obsah čísla 25 |
 |
ročník 2003 |
|
témata |
|
|
