Jak to začalo?
Po těžkém úraze z autonehody jsem se jako trenér z povolání, ale jako rehabilitační nedouk vzděláním dostal do Kladrub. Mně ten pobyt svědčil. Byl jsem zvyklý dřít, ale všímal jsem si toho zoufalství a beznaděje u hůře poraněných spolupacientů. Rád bych pomohl, ale nevěděl jsem jak.
Osud mě zase nasměroval. Bylo mně dovoleno v rámci léčby odjet přednášet na školení trenérů do Bratislavy. Tam jsem se dozvěděl z časopisu Nauka i žizň o Dikulovi.
Válečný sirotek chtěl být cirkusákem a stal se jím. Při jednom nácviku na visuté hrazdě prasklo lano a Dikula spadl z osmi metrů do manéže. Kompresivní zlomenina páteře, vozík, zvykni si...
Paličák Dikul si řekl: „Mám nohy aby chodily“ a po dvou letech udělal první kroky. Po dalších pěti letech se vrátil do manéže jako silový atlet. Jednou rukou zvedal nad hlavu 90 kg, v zápasnickém mostu na sebe nechal naložit 1200 kg atd. V článku bylo pár obrázků se cviky, které prováděl.
Vrátil jsem se do Kladrub a už jsem věděl jak pomoci. Založili jsme SPAD (skupinu pacientů abstrahujících defekt). Tři muži a tři ženy se pokoušeli provádět v improvizovaných podmínkách cviky z toho časopisu. Hledali jsme, učili jsme se na reakcích organismu, bylo to těžké.
Po čase přišel pohled od jedné členky SPADu. Susan Tartakoff z Los Angeles psala, že zdraví a jestli chci přijet, ať přijedu... Půjčil jsem si na letenku a objevoval jsem Ameriku.
Když jsme se Susan začínali cvičit, členové domácnosti si klepali na čelo. Moc jsem se jim nedivil. Když jsem viděl snímky z CT, prosil jsem pána Boha za odpuštění, že se mu chci plést do řemesla. Byla to tříštivá zlomenina TH 7,8 a 9!
Se sebedůvěrou sobě vlastní jsme začínali na 20 hodinách týdně a po čtvrt roce už bylo 60 hodin týdně!
To už si rodina neklepala na čelo, ale nám na ramena. Dokázali jsme postavit monstrum, na němž se daly provádět cviky z Dikulových obrázků, objevilo se několik principů tehdy ještě nepojmenované RR a co hlavně, nohy se hýbaly na volní podnět a jak! Jenže potom jsem musel domů. Byl rok 88 a rodina zde měla z mého pobytu v USA problémy. Škoda, ale čtvrt roku v RR je teprve začátek dlouhotrvající dřiny, kterou přirovnávám k přípravě na OH.  

V zajetí negativní zpětné vazby
Nemohu se nezmínit o působení výroku lékařů na psychiku postižených pacientů. Bohužel se od pacientů dozvídám mnohé „kruté pravdy“ a jejich formulace.
Výrok: „Už chodit nebudete, milej pane, zvykněte si na to“! To není kyslík, ale sfouknutí plamínku naděje...
Ideální řešení předvedl panu Barešovi doc. MUDr. P. Bojar. Na otázku o možnosti chůze odpověděl: „Jestli budete chodit? To záleží na vás a přírodě.“ Pan Bareš si to přebral po svém a chodí...
Zajetí negativní zpětnou vazbou začíná u odborníků, kteří se naučili v neurologii, že to a to poranění se neslučuje s regenerabilitou. A přece již v roce 1995 proběhla tiskem zpráva o regeneračních schopnostech CNS.
Další negaci potkají postižení doma. Rodina řekne: „Zvykni si na vozík, doktoři jsou studovaní, ti tomu musejí rozumět!“
V rehabilitačních ústavech se většinou rehabilitace vměstná do půlhodinek snahy, jejichž výsledný efekt je: „On se lepší, nebo nelepší.“ Délka trvání rehabilitačního procesu je také omezena a většinou v době, kdy se začíná projevovat kladný efekt působení jakékoli rehabilitační práce, je tato ukončena odchodem pacienta do domácího léčení nebo do jiného ústavu a nebo do Paraplete.
Na všech těchto místech se pacient setkává s názorem, že je důležité „být soběstačným“ a výchova k soběstačnosti je hlavním cílem působení. Zvykat si na život na vozíku je samozřejmostí!
Je známo mnoho případů, kdy se postižení spontánně rozchodí i po delší době, měli štěstí, příroda k nim byla milostivá, ale většina postižených čeká až se rozchodí, ale ono to nejde.
Tvrďáci začnou cvičit, chodí v ortézách, bojují a když to nevyjde, jsou další negativní zpětnou vazbou svých souputníků.
Většina odborníků říká, že nemá smysl dávat postiženým falešnou naději. Brát naději má smysl?

Kondice je jako miliony v bance
Kondice je to, co dává šťávu životu. Trénovaný sportovec si může dovolit doběhnout autobus snáz než stařík s hůlkou. Je mezi nimi rozdíl v rezervách.
Mladík uběhne maratón a těch 85 m
k autobusu je zhruba 0,2 % jeho výkonnostní kapacity. Stařík popoběhne 20 m a dost a potřebných 85 m
by bylo 425 % jeho kapacity. Dalo by se tedy říci, že mladíkova rezerva je 99,8%, zatímco stařík touto rezervou nedisponuje.
Jako příklad výše uvedené postačí, abychom pochopili v jaké situaci se nachází postižený člověk.
Přeneseme-li naznačenou situaci do rehabilitačního procesu zjistíme, považujeme-li úroveň soběstačnosti na 45-50 % výkonnostní úrovně průměru populace, že nácvik soběstačnosti bez rozvoje kondice je více než obtížný.
Jak ale rozvíjet kondici u staříka? Je to obtížné, ale i tam se dá něco dělat. My stojíme před problémem mladíků s kondicí staříka a tato situace je řešitelná podstatně snadněji.
Potvrzuje to i výrok prof. MUDr. Jandy, který po vysvětlení systému RR prohlásil: „V jednom máte pravdu, té kondici se v současné rehabilitaci nevěnuje taková pozornost jakou by si zasloužila.“

Rehabilitační kombajn
Jmenuje se Rehatom RP-1 a lapidárně řečeno umožňuje provádění systému regenerační rehabilitace.
Z předchozích vysvětlení je zřejmé, že objeví zbytkové potenciály svalových skupin a postupným systematickým zatěžováním je rozvíjí společně s ostatními parametry kondice.
Světový rehabilitační program
Hlavním cílem programu, který byl vyhlášen 1. 1. 1994 je dlouhodobá systematická pomoc všem zapojeným postiženým lidem, kteří v rámci programu najdou jak přátele s podobným postižením, tak soupeře v závodě o dosažení cíle a tím je „náhradní mechanismus chůze“, nebo optimální stav dosažitelné kondice a tím i soběstačnosti.
Účastníci programu mají buď svůj doma postavený Rehatom nebo sdružením zapůjčený, který jim dovoluje nepřetržitou rehabilitaci v domácích podmínkách s možnostmi konzultací.
Tímto způsobem šetří čas i státní prostředky a navíc mají možnost vyhovět jednomu z hlavních požadavků RR, který na semináři Paraplete vyslovil prof. Janda: „Nemáme-li šidit sebe a ani pacienty, je třeba, aby denní dávka rehabilitace byla nejméně 6 hodin.“ Plně podporuji toto prohlášení.
Závěrem bych chtěl poděkovat VRÚ Slapy, kde většina vylepšení byla potvrzena praxí. Od roku 1996 je Rehatom součástí rehabilitačního systému ústavu.