Někdy je ztráta očekávaná, jindy přichází znenadání a bez varování. Některé ztráty si člověk přivodí sám vlastní nedbalostí nebo rizikovým chováním, jiné přinášejí zlí lidé nebo nelítostný osud. Mládí ztrácíme pomalu a postupně během řady let. Ani ztráty v hazardních hrách nebývají okamžité. Obvykle je potřeba několika kol hry, než hráč přijde o všechno. Mnohé ztráty se ale přiházejí náhle, v jednom okamžiku. Co všechno v tu chvíli člověk prožívá? A jak dlouho vlastně okamžik trvá? Trvat může různou dobu, protože člověk nevnímá čas jako přímku, tedy následnost nehmotných, chcete-li, bezčasových teď. Přítomnost, a tedy i okamžik prožíváme jako čas, ve kterém je současně přítomna již odžitá, do dáli uplývající minulost i očekávaná a do našeho života postupně vstupující budoucnost. A zde můžeme vidět důvod, proč je okamžik ztráty v lidském životě tak významnou chvílí a proč máme tendenci se právě k tomuto zážitku i později opakovaně vracet.
V okamžiku ztráty prožíváme současně vše dobré, co až dosud skýtalo to, co jsme ztratili, i vše zlé, co bude po ztrátě následovat. V jediné chvíli vidíme, jak věci pro nás vysoce důležité a nenahraditelné mizí do neopakovatelné minulosti, i to, jak bolavá bude jejich absence v přicházející budoucnosti. Jistota ztráty se mísí s vážnými pochybnostmi o možnostech její náhrady. Co jsme ztratili, víme, jakým způsobem to jednou bude možné nahradit, si v tu chvíli ještě představit nedovedeme. Jestliže jsme s nějakým člověkem nebo s určitou věcí prožili delší životní období a vnímali jsme je po jistou dobu jako součást naší existence, pak je jejich ztráta šokem, koncem čehosi důležitého, co v tu chvíli nemá žádné pokračování. Neschopnost předpovědět, co bude za chvíli, za den či za měsíc, vede k jakési zástavě času. Člověk zaujatý svou ztrátou ulpívá pohledem v žádoucí, ale vzdalující se minulosti a bezděčně se odvrací od obtížně představitelné budoucnosti, její prožitek pak v přítomnosti chybí. Melodie života se zadrhne a místo jejího pokračování se prostorem nese jeden jediný, neměnný, drásavý akord. Podle Heideggera se čas časí tak, že celý vnímaný komplex minulost - teď - budoucnost se postupně posouvá; budoucnost se stává realitou tím, že se uskutečňuje v přítomnosti a v již nezměnitelné podobě uplývá do minulosti. Člověk v okamžiku ztráty strne. Vnímá svou existenci jen v jediném směru, a to z přítomnosti zpět do nezměnitelné minulosti. Minulost sice uplývá, ale budoucnost chybí. Můžeme tedy říci, že z určitého hlediska se ve chvíli ztráty čas skutečně zastaví a jeho zástava může trvat různě dlouhou dobu. Teprve když se objeví první reálné úvahy typu „co si počnu?“, může se čas ve svém časení znovu pomalu rozběhnout. 
V okamžiku ztráty je člověk zavalen spoustou emocí. Příjemné emoce spojené se ztracenou věcí se mísí s bolestí a se zoufalstvím spojenými s nechtěnou a nepředstavitelnou budoucností. Nereálné naděje se mísí se stejně nepřiměřeným zoufalstvím. Příjemné vzpomínky s nepříjemnými očekáváními. Radost z toho, co bylo, s odmítáním toho, co bude. Láska k ztracené věci se zlostí na ni, že mizí v nenávratnu. Právě chybění budoucnosti je tím hlavním faktorem, který v tu chvíli nedovolí zmatek v emocích adekvátně zpracovat. Emoce mají motivační funkci, a proto, i když vyrůstají z již prožitého, jsou především zaměřeny na budoucnost. Jestliže není kam směřovat, není také podle čeho emoce třídit a zpracovávat. I když člověk v okamžiku ztráty znehybní, intenzita konfliktních emocí bývá tak vysoká, že znemožní i jejich pozdější zpracování. Teprve opakované návraty ve vzpomínkách mohou přinést uspokojivé řešení. Zjevně nemotivované smutky nebo psychosomatické poruchy jsou častou známkou toho, že se pročištění konfliktních emocí, vzbouřených v okamžiku ztráty, stále ještě nepodařilo.
I když se čas na drahnou dobu zastavil, může člověk během okamžiku ztráty hodně zestárnout. Stáří se projevuje na jedné straně bohatšími zkušenostmi a určitým nadhledem, na druhé straně menší životní energií a snižující se motivací. Prožitek ztráty posouvá člověka stejným směrem. Ztráta nás vždycky připravuje o nějakou hodnotu. První obrannou reakcí je úvaha, zda šlo skutečně o tak vysokou hodnotu, jak jsme si až dosud představovali. Pokud ne, ztráta by nebyla tak veliká. Tak snadné to ale nebývá, hodnotu svých věcí obvykle dobře známe. Úleva tedy může přijít teprve tehdy, když své hodnocení věci změníme. Není ale dost dobře možné označit zlato za bezcenné a vztah za nepotřebný, můžeme však nalézt něco, co má vyšší hodnotu než to, o co jsme přišli. Můžeme dojít k názoru, že přátelství je víc než zlato, a naopak ztráta důvěry na pracovišti nebo nemoc jsou horší než ztráta mileneckého vztahu. V zájmu uchování duševní rovnováhy proto často v okamžiku ztráty přezkoumáváme své hodnoty a měníme pořadí jejich důležitosti. Téměř v jednom okamžiku můžeme pod tíhou nepříjemné zkušenosti změnit pořadí hodnot - ocenit ty, kterých jsme si až dosud příliš málo cenili, a naopak můžeme pochopit, že některé hodnoty jsou postradatelné při zachování jiných. A to je základ zkušeností stáří i nezbytná podmínka rozumného nadhledu. Ztráta je též varovným mementem, názorně ukazuje marnost některých lidských snažení, a tím ubírá motivaci a životní energii, tedy zvýrazňuje další příznaky stáří.
Ztráta může přijít nečekaně, může ale též být nějaký čas očekávána jako výsledek již známého procesu. Na první pohled by se zdálo, že předpokládaná ztráta bude snášena snáze, vždyť v tom případě má člověk víc času se připravit. Zkušenost ale ukazuje, že vůbec není snadné se na očekávanou ztrátu připravit. Lidská představivost má totiž své meze, některé věci si prostě nedokážeme představit a ani si je odžít v nějaké fantazii. Ve chvíli ztráty je pak samozřejmě všechno jinak. Člověk strne v němém úžasu jak nad ztrátou samou, tak i nad svou dřívější neschopností si ji představit. Tuto zkušenost slýcháme od lidí, kterým zemřel někdo blízký, například jeden z rodičů. Nedávné povodně přinesly podobné zkušenosti. Mnozí lidé ohrožovali svůj život tím, že přes veškerá varování zůstali doma nebo utíkali až na poslední chvíli. Přestože trvalo několik dní, než ničivá povodňová vlna dospěla do nižších míst republiky, nezdá se, že by tam byli lidé víc a lépe připraveni na ztrátu svého majetku než lidé z míst, kde povodeň začala. Na vytopený nebo dokonce vodou zbořený dům se člověk prostě nepřipraví, realita vždy překoná veškerou fantazii.
Zcela zvláštní místo v lidském životě má ztráta blízkého člověka. Patří k největším a nejhůře snášeným ztrátám, člověk je bytost společenská, a je pravda, že „není dobré člověku býti samotnému“. Druhého člověka můžeme ztratit tím, že nás opustí. Jestliže se předtím stal součástí našeho já, ve chvíli ztráty se cítíme jako po amputaci nebo po nějakém těžkém mutilujícím traumatu. Unikátním zážitkem je úmrtí někoho blízkého. Úmrtí je ztráta konečná, nenapravitelná, při umírání přicházejí o vysoké hodnoty obě strany. Umírající ztrácí to nejcennější, svůj život, a spolu s ním mizí i jeho unikátní model světa. Ve chvíli ztráty vědomí je konec s očekáváním budoucnosti, není co by uplývalo do minulosti. Časení času umírajícího člověka se zastaví. Také čas člověka, který stojí nad právě zemřelým, se zastaví. Vzpomínky ožívají a budoucnost není přítomna. Je to vypjatá chvíle, kdy se „zatmí slunce“, „chrámová opona se roztrhne vpůli“, „skály pukají“ a „hroby se otevírají“. Teprve pláč pozůstalého odplaví překážky časení času, uzavře hroby, otevře budoucnost a pomůže životu vrátit se zpět do svého časového modu. I toto jsou okamžiky, ke kterým se lidé opakovaně vracejí a hledají nová a nová řešení emocí s nimi spojených. V tomto jejich úsilí vydatně pomáhají umělci vždy znovu zpodobňující umírající, zpravidla v kruhu rodiny či jiných blízkých. Jde o nejautentičtější lidský prožitek, a lze jen litovat, že dnes již obvyklé odkládání našich nemocných a umírajících do nemocnic a jiných ústavů jej činí stále vzácnějším.
Okamžikem ztráty lze projít různým způsobem. Čas se může definitivně zastavit, když budoucnost ztratí svou přitažlivost a člověk od té chvíle začne žít jen tím, co již bylo. Ztráta může ale člověka i posílit, po kratším či delším období truchlení se může vrátit do života moudřejší a odhodlanější. Přece jen asi do určité míry záleží na tom, jak je člověk na ztráty připraven.
Jednou z možností přípravy je ztrátám předcházet. Již v bibli nalezneme příklad dvou stavitelů, jeden postavil svůj dům na skále, druhý na písku. Přišla voda a vichřice a dům postavený na písku se zřítil. Nedávné povodně v Čechách toto podobenství v plném rozsahu potvrdily. Stavět v záplavových oblastech se nevyplácí. Avšak ochrana proti případným ztrátám musí mít své meze. Není možné udělat z domu pevnost, aby se dovnitř nedostali zloději, a není rozumné zavádět policejní režim v zájmu ochrany obyvatel státu. Určité riziko ztráty je neodmyslitelnou součástí každého smysluplného lidského života. Jinou stránkou snahy o předcházení ztrátám je fakt, že stavby na písku jsou méně nákladné a pozemky v záplavových oblastech jsou lacinější. Čím bytelnější dům, tím je dražší. Tento obraz platí v mnoha oblastech lidského konání. Je pravda, že kupování laciných výrobků se v konečném součtu nevyplácí, někteří bohatí říkají, že nejsou dost bohatí, aby si kupovali laciné výrobky. Chudý člověk ale takto neuvažuje. Na drahé výrobky totiž nemá, a proto žije ve větším riziku ztráty než ten bohatý. Povodně názorně dokumentovaly i tuto smutnou pravdu. V Praze byl nejvíce postižen Karlín, část města, kde tradičně bydlí ti chudší.
Předcházení ztrátám má jen omezený efekt. Člověk nedokáže ohlídat všechno, účinnou prevencí se mohu před lecčíms ochránit, některým ztrátám se stejně nevyhnu. Pro klidnější průchod okamžikem ztráty se mohu v zásadě připravit dvojím způsobem. První je příprava alternativního programu. Nejvíce je ztrátou zasažen ten člověk, který žádný náhradní program nemá, nedovede si představit, že by mohl dělat něco jiného, bydlet někde jinde a děti že by mohly žít jiným způsobem, než jak on si to přeje. Každá nenadálá změna je pak neodčinitelnou tragédií. Také ve vztazích není dobré lpět na jednom jediném člověku, na jediné rodině. Riziko zhroucení světa je pak veliké. Každý by měl umět být nějaký čas sám a každý by měl mít pár přátel, o které je možné se opřít v situaci ztráty partnera nebo rozpadu rodiny. Schopnost alternativního programu je možné si cvičit. Je dobré si obměňovat denní rytmus, učit se občas vypadnout z role. I hledání dobrých přátel je možné si do určité míry cvičit. Důležitým předpokladem alternativních životních plánů je zájem o svět a o lidi, který vede k poznávání nových věcí a lidí a ke studiu různých témat, nevázajících se přímo k vlastní profesi. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, a kolik máš mimopracovních zájmů, tolik máš i naděje na nová zaměstnání, kdyby to staré selhalo. Stará známá otevřenost světu a lidem i zde funguje jako dobrá prevence. Druhou cestou, která usnadňuje přijímání ztrát, je práce na vlastním hodnotovém systému. Materiální statky jsou nejzranitelnější, proto není nejlepší, když představují nejvyšší hodnotu. Přátelství, čisté svědomí, umělecký zážitek jsou hodnoty trvalejšího charakteru. I zde platí, že je dobré cenit si více různých věcí či více vlastností a mezilidských aktivit, v případě ztráty jedné zbývají ostatní.V mezilidských vztazích je potřeba znát hodnotu sama sebe, cenit si sebe úměrně svým schopnostem a dobré vůli. Rozumná láska k sobě pomůže překonat mnohé ztráty nejbližších lidí, přehnaná sebeláska samozřejmě naopak lidi odpuzuje. Nedávno jsem po letech potkal spolužáka z gymnázia. Se smutkem v očích mi líčil své ztráty poslední doby. Žije v domě, o který se jeho majitel nestará, nechává tam bydlet kriminální živly se zřejmým postranním úmyslem vypudit ostatní nájemníky. Jednou, když přišel domů, zjistil, že byl vykraden. Po dvou týdnech zloději opět využili jeho nepřítomnosti a odnesli všechno cenné, co ještě zbývalo. Pomoc policie byla jen symbolická. Nejvíce spolužák litoval pár věcí jako památek na maminku a dosti velké sbírky oblíbených gramofonových desek. Své líčení uzavřel větou: „Jedinou výhodou současného stavu je, že vědí, že mi již nemají co ukrást, snad mě tedy nechají na pokoji. A co se týká těch desek, svou hudbu si nosím v srdci a tam mi nic ukrást nemohou, ani maminku, na kterou s láskou vzpomínám.“ Jak vidíme, úcta k sobě a k svým blízkým a vlastní hudba, kterou provozuje se svými přáteli, se mu staly základem útěchy v jeho těžké životní situaci.
Okamžik ztráty je tedy chvíle, kdy se zastaví čas a člověk v tiché hrůze a v bezedné úzkosti hledá ztracenou rovnováhu. Běda mu, když je na to sám a když nemá nic jiného než to, co ztratil. Ve vlastním okamžiku ztráty nemá cenu se snažit o nějaké rychlé řešení. Prožívaná bezmoc není jen pocitem, to je realita té chvíle. Také ztráta zájmu o budoucnost a fixace na minulost jsou v tu dobu přirozené. Vzpomínky jsou důležitým zdrojem naší rovnováhy. To je ta část života, která nemůže být předmětem ztráty. Není proto divu, že v okamžiku ztráty vzpomínky převažují. Teprve po chvíli přichází smutek jako výraz přijetí reality. Neexistuje lepší ani rozumnější reakce na ztrátu než smutek, teprve po určité době truchlení je možné obrátit svůj zájem do budoucnosti. Proto špatně radí, kdo brání smutku a snaží se místo toho přimět truchlícího k okamžitému pohledu vpřed. Také agrese není dobrým řešením. V případě skutečné ztráty se agrese buď obrátí směrem k náhradnímu objektu, který si žádný trest nezaslouží, nebo se stane obsesí, pro kterou žádné potrestání viníka není dost dobré. Pokulhávající spravedlnost pak může přispět k tomu, že se agrese na skutečného nebo jen domnělého viníka stane náhradním životním programem. Pak běda všem zúčastněným. Zůstaňme proto ještě chvíli u smutku. Pláč přináší úlevu, není tedy nutné se mu bránit. Sdělená bolest je skutečně v tu chvíli poloviční, proto se nestyďme si postěžovat. Přítomnost klidného, naslouchajícího člověka je k nezaplacení, neváhejme jej tedy v okamžiku ztráty vyhledat. I když se náš subjektivní čas zastavil, stejně je tím hlavním léčebným faktorem. Cosi se v duši děje již od samého počátku, smutek to trochu urychlí. Když se pak náhle otevře budoucnost a nabídne náhradní řešení, okamžik ztráty je za námi. Můžeme vykročit do zranitelného lidského života bohatší o další cennou zkušenost.

Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha