Narodil se roku 1758 v Arrasu. Byl advokátem. Do generálních stavů byl zvolen za třetí stav v provincii Artois; v Národním shromáždění patřil ke krajní levici, prosazoval pokrokovou ústavu a byl také jedním z hlavních autorů Deklarace lidských práv. Později se stal vedoucím činitelem klubu jakobínů a pařížské městské rady (komuny), která byla samostatnou revoluční jednotkou, vládnoucí v Paříži. Také v Konventu byl vůdcem levice a vytvořením Výboru pro obecné blaho se stal prakticky téměř neomezeným vládcem Francie, který mohl pomocí tzv. zákona o podezřelých odstraňovat jednu skupinu svých odpůrců (nebo těch, jež považoval za nebezpečné republice) za druhou. Posílá pod gilotinu především šlechtu, ale také girondisty, úzce spjaté se zájmy majetných vrstev třetího stavu.
Poněkud záhadnou kapitolou Robespierrovy jakobínské diktatury byl proces proti další významné osobnosti Velké francouzské revoluce (a donedávna Robespierrovu příteli) Dantonovi. Revoluční tribunál ho odsoudil na smrt.
Robespierrovu vládu ukončilo thermidorové protijakobínské povstání 28. července 1794. On sám skončil pod gilotinou.
Jeho konec měl ve Francii velký ohlas. Zaradovali se pochopitelně všichni, kdo se ať právem či neprávem obávali, že je jeho vláda smete. A od tohoto okamžiku až podnes se také rozchází jeho hodnocení. Jedni ho činí plně odpovědným za všechen teror spojený s posledním obdobím jeho revoluční diktatury. Druzí, jeho obhájci, zase tvrdí, že teror záměrně stupňovali Robespierrovi nepřátelé, aby ho zdiskreditovali.
„Všichni prozíraví vlastenci v celé Francii pochopili ihned, že s tímto velkým státníkem podlehla demokratická republika,“ píše A. Mathiez v Tvůrci dějin. „Mnozí volili raději smrt, než by jej přežili. Památka Robespierrova zůstala pařížskému lidu drahá až do roku 1871...“
Robespierre byl metodicky přesný, řídil se hodinkami, měl čas přesně rozvržen, vedl si deník. Měl přesný denní program, netrpěl žádný nepořádek. „Pedant,“ řekl o něm Taine. Ale byl a zůstal skromný ve svých potřebách, i když dosáhl vrcholu. Až do konce bydlil skromně u truhláře Duplaye...
Robespierre, inspirován Rousseauem, nahradil za své vlády v Konventu a v komuně katolické náboženství uctíváním tzv. Nejvyšší bytosti, jejímž se stal veleknězem (to je na tom to nejpodivnější) a vymyslil za tím účelem i složitý rituál, přičemž dbal o jeho přesné dodržování.
A. S. Puškin velmi zajímavě, s udivujícím smyslem pro historickou charakteristiku nazval Robespierra „sentimentálním tygrem“. Měl přitom zřejmě na mysli Robespierrův sen o „království ctnosti“, které chtěl nastolit pomocí revolučního teroru.
Pozoruhodně charakterizoval Robespierra na samém začátku revoluce i Mirabeau. „Ten to přivede daleko,“ řekl tenkrát, „neboť věří všemu, co povídá.“
Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že i u Robespierra šlo o neurotické projevy, konkrétně o neurózu obsedantní. Obsedantní neuróza (lidé jí postižení se také někdy nazývají anakasty) se projevují pravidelným denním rituálem; například ranní mytí, čištění zubů, holení atd. musí mít pravidelný postup a sled. Obsedantní neurotik se po odchodu z domova několikrát vrací zpátky, aby se znovu a znovu přesvědčoval, jestli zamkl, vypnul rádio, zhasl v koupelně atd. A právě takoví přehnaně přesní, puntičkářští jedinci jsou anakasti. Jednou z jejich dalších vlastností je i nerozhodnost.
Nezdá se ovšem, že by tyto vlastnosti a vůbec projevy obsedantní neurózy u Robespierra nějak ovlivnily pacientovo rozhodování v době vzmachu revoluce, spíše snad protijakobínského povstání.
Když tedy Robespierre se svými přívrženci utekl před „thermidoristy“ z Konventu na radnici, chystal se prý napsat provolání k lidu. Ale dlouho se rozhodoval a nestihl to (i kdyby ovšem stihl, věc jeho i jeho přívrženců byla ztracena - pařížskému lidu byli už v té době jakobíni lhostejní), povstalci dobyli radnici, jejich výstřel zasáhl Robespierrovu čelist, on i jeho stoupenci byli zatčeni a druhý den popraveni.
Kontrarevoluce nastupovala.
Naším posledním pacientem z galerie předáků Velké francouzské revoluce je Georges Auguste Couthon. Narodil se roku 1755 a patřil k nejvýznamnějším členům Výboru pro obecné blaho. Někteří historikové ho pokládají za člena „triumvirátu“, který tehdy neomezeně vládl Francouzské republice, totiž triumvirátu Robespierre - Saint Just - Couthon. Proslul neobyčejnou tvrdostí při zdolávání kontrarevoluce v Lyonu a v době tzv. hrůzovlády byl jednou z nejvlivnějších politických postav, i když zdaleka nedosáhl popularity Robespierra, Marata či Dantona. Byl spíše jakousi šedou eminencí.
Tento muž však byl ochrnutý na dolní končetiny; horní končetiny měl naprosto v pořádku, a jezdil na mechanickém vozíku, které už tehdy uměli zkonstruovat.
On to byl, kdo 12. června 1794 podal v Konventu jménem Výboru pro veřejné blaho návrh zákona, který zjednodušoval soudní řízení při pronásledování „nepřátel revoluce“. Navrhovaný zákon uděloval revolučnímu tribunálu prakticky neomezenou moc. Upouštělo se od předběžného výslechu, rušila se instituce právních zástupců a pojmu „nepřítel lidu“ se dával nejširší výklad. Tento návrh nebyl tenkrát - jak bývalo jindy pravidlem - přijat jednomyslně. Energicky ho však prosazoval a nakonec dosáhl svého Robespierre.
Kdo byl jeho autorem, není známo a není především znám skutečný podíl, jaký měl na jeho zrodu sám Couthon. Ale nebyl rozhodně zanedbatelný.  
Vraťme se k Couthonovu postižení. O jeho původu a příčinách možno mít jen dohady. Mohla by to být klasická diparetická forma dětské mozkové obrny, pokud by byl ochrnut od narození. Tato forma dětské mozkové obrny byla tehdy vzácnější než dnes, kdy zlepšená porodnická a novorozenecká péče zachraňuje i křehké jedince. Ale existovala. Většina těchto „mrzáčků“, jak se jim tehdy říkalo, pokud pocházela z nižších vrstev, umírala již v raném dětství.
Couthonovy ruce nejenže byly zdravé, ale vyznačovaly se velkou silou a obratností - se svým invalidním vozíkem manévroval velmi šikovně.
Mentálně byl na vysoké úrovni.
Je tedy pravděpodobnější, že u něj šlo spíše o ochrnutí získané než vrozené. A v tom případě míšní, ne mozkové.
Ochrnutí dolních končetin, pokud nevznikne při porodu nebo brzy po něm, bývá nejčastěji způsobeno postižením hrudní nebo bederní míchy. A to by mohlo jít o zánět míchy, nádor tlačící na míchu nebo o úraz páteře s postižením míchy (kompresní fraktura obratlů hrudních).
Zánět míchy je v tomto případě nejméně pravděpodobný, v osmnáctém století by jej člověk těžko přežil. Zánět předních rohů míšních (poliomyelitis, dětská infekční obrna) v té době ještě neexistoval, navíc by jím byly asi postiženy i některé svaly na horních končetinách. Nádor stlačující míchu by se asi vyznačoval dalšími příznaky a pravděpodobně by byl asi také rostl.
Nejpravděpodobnější je tedy předpoklad, že Couthon utrpěl v mládí úraz páteře a následkem toho byl po celý život ochrnutý.
Georges Auguste Couthon, tato poněkud záhadná postava nejdramatičtější fáze Velké francouzské revoluce, zůstal věrný Robespierrovi až do konce. Spolu s ním byl také sťat gilotinou.
Můžeme uzavřít: U všech čtyř protagonistů Velké francouzské revoluce šlo v podstatě o drobná neurologická postižení, jež na její průběh nemohla výrazněji působit. Tak Mirabeau se i přes svou hysterickou povahu stal vynikajícím řečníkem, jakého počátek revoluce potřeboval. A Marat a Robespierre byli a zůstanou i navzdory svým postižením eticky čistými revolucionáři, tím nejlepším, s čím se můžeme v buržoazních revolucích setkat. Couthon je pak jakýmsi jejich stínem. Byl to ovšem stín nikterak malý. Veškeré jejich snažení, jejich činy v době, kdy byli na vrcholu moci, byly neseny jedinou myšlenkou: zajistit vítězství revoluce.
Její ideál s jejich smrtí nezemřel, žil dále. Stal se nesmrtelným.