Během všech peripetií, které s sebou tato historie přinesla, však nikdy neplatilo, že by se divadlo stalo umělecky upozaděným nováčkem. Především od počátku devadesátých let s úspěchem překonává omezení regionální scény a získává si renomé i na mezinárodních divadelních přehlídkách.

Divadlo místo hostince
Ačkoliv Slovácké divadlo sídlí v bohatém a plodném kraji jižní Moravy, dějiny k němu příliš štědré nebyly. Svou činnost zahájilo 10. října 1945 premiérou hry Gabriely Preissové Její pastorkyňa a až do konce desetiletí je provozoval jako družstvo Spolek Slováckého divadla. Soubor měl v té době zázemí v místní sokolovně a budově Reduty, kde se hrálo, dílny, administrativa a ubytovny herců pak měly své místo v bývalém hotelu Zelený strom.
V letech 1949 až 1953 přešlo divadlo pod Městský národní výbor v Uherském Hradišti a po hospodářské stránce bylo spojeno s Divadlem pracujících v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Následoval pro změnu přechod pod Krajský národní výbor a tehdejší Gottwaldov ohrozil uherskohradišťskou scénu ještě jednou, když bylo v tomto sousedním městě otevřeno divadlo nové a uvažovalo se proto o zrušení Slováckého divadla. Po velké restrikci nejen finanční se tak soubor stal nejmenší zájezdovou scénou a hostoval jen ve dvou okresech.
Po nemilostivém období ale opět nastaly lepší časy. V šedesátých letech vzniká na místě hostince U Zeleného stromu na Mariánském náměstí nový herecký dům s tzv. Malou scénou, jejíž klubový prostor je však souboru k dispozici až od roku 1978. Do té doby se divadlo paralelně věnovalo inscenované poezii na půdě kavárny Hvězda. A konečně v sezoně 1991/1992 proběhla generální rekonstrukce divadelní budovy, během níž Slovácké divadlo rozšířilo zájezdovou činnost a soustředilo se také na pravidelná představení na Malé scéně, jež postupem času získala podobu malého komorního divadla.

Dramaturgie bez předsudků
O divadelní osobnosti naštěstí nemělo Slovácké divadlo nikdy nouzi, proto i v časech ne zrovna příznivých neztrácelo na zajímavosti a osobitosti. Jsou s ním spojeni například režiséři Alois Hajda, Miloš Hynšt, Jaromír Pleskot, herci Gabriela Wilhelmová, Bronislav Poloczek, Karel Augusta, Václav Postránecký. Dlouholetý ředitel, umělecký šéf a režisér uherskohradišťské scény Igor Stránský, dramaturgyně Hana Hložková a Iva Šulajová přitahují však k tomu „svému“ divadlu významné tvůrce i v současnosti. Děje se tak jistě jak zásluhou pestré, a přitom nepodbízivé dramaturgie, tak i kvalit hereckého souboru.
Klasické tituly české i světové dramatiky včetně her komediálního ražení hostí velké jeviště, stejně jako pravidelně uváděné muzikály. Malá scéna pak nabízí prostor pro prezentaci dramatických novinek, a nezapomíná se zde samozřejmě ani na mladší věkové kategorie. Vedle pohádkových příběhů pro dětské diváky mají ti dospělí možnost v této sezoně navštívit mimo jiné komediální hry Raye Cooneyho a Neila Simona, muzikály Donaha! a Sugar (Někdo to rád horké), původní českou hru Jakuba Macečka a Vladimíra Fekara Villon F. (Na krk oprátku ti věší) o slavném rebelujícím básníkovi francouzského středověku či nedávno premiérově představenou dramatizaci knihy Jane Austenové Pýcha a předsudek, kterou poprvé pohostinsky pro divadlo nastudoval „šumný“ Radovan Lipus.

Režiséři věrní i nevěrní
Soubor uherskohradišťské scény obdržel za svou tvorbu už mnohá uznání v podobě rozličných divadelních cen a nominací i ve vyjádření divácké spokojenosti. Hercům prospívá spolupráce s různými režiséry - v roce 2003 to byla například inscenace Racka kontroverzní ruské režisérky Oxany Meleškiny Smilkové, ale velký význam mají především opakované pohostinské režie Jana Antonína Pitínského.
Již první představení - Preissové Gazdina roba -, které tento režisér ve Slováckém divadle nastudoval v roce 2000, bylo mimořádnou událostí. Vzestupná linie pak pokračovala Bratry Karamazovými, Liškou Bystrouškou a nejnověji Divou Bárou (ale též Písní o Viktorce, a taky Karlou). Pitínského a Scherhauferova dramatizace Dostojevského textu na základě scenáristických poznámek filmového režiséra Sergeje Ejzenštejna, přetvořená v sugestivní jevištní zážitek, byla stejně jako následující Liška Bystrouška natočena pro televizní archiv. Těsnohlídkova kniha, opět v Pitínského úpravě, získala nezaměnitelnou divadelní podobu rovněž zásluhou výpravy Michaely Hořejší a hereckého výkonu Jitky Joskové v titulní roli.
Své souznění s režisérovým viděním potvrdili herci Slováckého divadla - Josef Kubáník, Tomáš Šulaj, Vladimír Doskočil, Zdeněk Trčálek, Jiří Hejcman, Irena Vacková a další - v inscenované dramatizaci tří povídek Boženy Němcové. Pitínský zde znovu sáhl po námětu vyrůstajícím z folklorních kořenů a propojením témat, charakterů a lidově kulturních prvků dal vzniknout celistvému tvaru, který nejen zachovává původní kvality díla, ale otevírá je i k novému porozumění současnému divákovi. Kompozice představení navíc přibírá rámec divadla na divadle - fiktivní generální zkoušky konající se za válečných let, v níž se mimo jiné za jednou z postav skrývá režisér Alfréd Radok. Prolnutí několika rovin a jejich povýšení na jedinečný celek dává scénickému zpracování rovněž čistou emotivní sílu. V tomto smyslu působí zejména jevištní balada Píseň o Viktorce.
Slovácké divadlo, jak už bylo řečeno, v mnoha směrech dnes překračuje hranice regionální scény. Je zajímavým prostorem, který přitahuje diváky, osobité herce i osobité režiséry...