Svět pod nohama misionáře
- svatý František Xaverský
O vznik deváté sochy na mostě se zasloužily teologická a filozofická fakulta pražské univerzity. Zpodobuje jistého Francisca Javiéra, Baska z Navarry. My ho známe jako Františka Xaverského, žijícího v letech 1506 až 1552. Pocházel z aristokratické rodiny a právo a teologii vystudoval v Paříži, kde se také spřátelil s dalším aspirantem na svatost, Ignácem z Loyoly. S ním spolupracoval při zakládání jezuitského řádu, v jehož jménu pak šířil víru ve východní Asii. Působil v Goi, na Cejlonu, v Moluckém souostroví, a dokonce v Japonsku, kde si vedl velmi úspěšně dík tomu, že do své církevní organizace dokázal pojmout a pro ni využít celou řadu buddhistických zvyků. Jezuitského apoštola Východu nesou na štítu Číňan, mouřenín, Tatar a Ind. Ferdinand Maxmilian Brokof sochu vytvořil roku 1711. Světec na štítu ukazuje kříž klečícímu indickému náčelníkovi - co na tom, že rysy má spíš černošské a ozdobu hlavy indiánskou. Černoušek mu nese vlečku, dva další chlapci „nářadí“ k vykonání křtu: lasturu se svěcenou vodou, biret a bibli. Mladík s biblí stojí za pozornost: jeho tváři dal sochař vlastní rysy. Originál sochy patrona misionářů a mořeplavců strhla povodeň, a tak je dnes na mostě kopie od Čeňka Vosmíka z roku 1913.

Střídání stráží na mostě
- svatí Cyril a Metoděj
Původním protějškem Františka Xaverského byl jeho přítel a zakladatel tovaryšstva Ježíšova Ignác z Loyoly. Česká záliba v bourání pomníků (i když v tomto případě na vině byla velká voda v roce 1890) se nevyhnula ani Karlovu mostu. Protože Ignác byl po vzniku Československa vnímán jako symbol tvrdé protireformace, nahradili jeho sochu za peníze ministerstva školství v letech 1928-1938 Cyril a Metoděj od Karla Dvořáka. Svatí bratři se narodili v Soluni v rodině císařského podvelitele Lva, který měl s chotí Marií ještě pět dalších dětí. Z nich byl Cyril (826-869) - vlastním jménem Konstantin - nejmladší. V Konstantinopoli vystudoval, byl vysvěcen na kněze, stal se kanovníkem při patriarchálním chrámu Boží Moudrosti a roku 850 profesorem křesťanské filozofie na univerzitě. Metoděj se původně jmenoval Michal (815-885) a měl být vojákem, spravoval jednu provincii byzantské říše, ale nakonec vstoupil do kláštera, kde přijal nové jméno. Bratři se stali členy císařského poselstva do říše Chazarů v Černomoří a cestou nalezli na Krymu ostatky svatého Klimenta. Na žádost knížete Rostislava se vypravili na Moravu. Připravili se důkladně: ještě před cestou sestavil Cyril z malořecké abecedy s použitím arabštiny slovanské písmo, které mělo třicet osm písmen, aby odpovídalo bohatě vyvinutým hláskám slovanské řeči. Přeložil evangelia, apoštolář, misál, žaltář a k evangeliím napsal předmluvu - Proglas v dvanáctislabičném verši. V roce 867 povolal papež bratry do Říma, kde se měli zpovídat z nařčení, že šíří křesťanství nepovoleným jazykem. Konstantin při sice vyhrál, záhy však onemocněl, vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril (pán, panáček) a 14. února 869 zemřel. Po jeho smrti byl Metoděj jmenován legátem a panonským a moravským arcibiskupem v Sremské Mitrovici na soutoku Sávy a Dunaje. Církevní třenice způsobily, že cestou zpět na Moravu byl zatčen a tři roky vězněn v klášteře v Ellwangenu, odkud byl propuštěn teprve na papežův zákrok. Ani na Moravě to neměl lehké, protože se dostal do ostrého sporu s Rostislavovým nástupcem Svatoplukem. Znovu musel na kobereček do Říma. Po procesu trvajícím čtyři roky, v němž roku 880 vyvrátil nařčení, že šíří řecké bludy, se vrátil na Moravu, kde zemřel 6. dubna 885. Také Metoděj byl literárně pilný: přeložil životopisy církevních otců a založil překladatelskou školu. V té se mu povedl husarský kousek, když za osm měsíců roku 883 spatra nadiktoval překlad všech knih Starého a Nového zákona, kromě Knih Makabejských, dvěma „rychlopiscům“, kteří text zapisovali Cyrilem vynalezeným hlaholským těsnopisem. Přeložil také církevní zákoník a sepsal řadu vlastních právnických spisů. Oba vzdělanci byli roku 1400 vyhlášeni zemskými patrony a ochránci Moravy. Současný papež šel ještě dál, když z nich 31. prosince 1980 učinil spolupatrony Evropy.

Patron poutníků a také řidičů
- svatý Kryštof
V roce 1720 se sochař Matyáš Bernard Braun a jeho mecenáš hrabě F. A. Špork rozhodli oslavit korunovaci Karla VI. obrovským mramorovým sousoším. Na hranolovém piedestalu měl ležet Chronos nesoucí zeměkouli a na ní měl stát imperátor. Kolem jako symbol vojenských úspěchů měli klečet zajatci, a Špork za peníze, které chtěl do projektu dát, nezapomněl oslavit ani sebe: vlevo měl stát jeho otec generál, vpravo před císařem chtěl klečet sám. Nejen na místodržící, ale i na císaře toho bylo trochu moc, a tak z projektu sešlo. Aby místo nezůstalo prázdné, postavili tam vojenskou strážnici, která se však roku 1784 zřítila do vody. Roku 1857 zde byla na náklady Václava Wanka, pražského purkmistra, vztyčena socha svatého Kryštofa od Emanuela Maxe. Kryštof byl podle legend obrovitý pohan obrácený na víru. Jeho fyzické uzpůsobení ho před-určilo k ojedinělému a ve své době nepochybně užitečnému pokání: tam, kde nebyl most, měl zaskočit Kryštof a přenášet přes řeku poutníky. Nápis na podstavci praví: „Kéž by Onen nás, zmítané v moři věků, dovedl do přístavu spásy, jejž jsi jako podivuhodné dítě přenesl vlnami, o to tě, nebeský patrone odvážných plavců, prosí měšťané pražští.“ Pokřtěný pohan totiž prý přes divokou vodu přenesl i malého Ježíška. Časově to moc nesedí, podobně jako krkolomná čeština nápisu, která nám dnes může trochu motat hlavu - ale v obém je kouzlo poezie. Je tomu tak i se jménem, protože řecké slovo Christoforos v překladu znamená Kristonoš. „Představení a ctitelé pražského duchovenstva“, kteří sochu financovali, nemohli samozřejmě tušit, že během času bude Kryštofovi k ochraně přiznán mnohem širší referát - přisvojili si ho nejen námořníci a poutníci, ale i cestovatelé, turisti a řidiči.

Tvář známá ze Salomina talíře
- Jan Křtitel
Sochu Emanuela Maxe z roku 1857 na most zakoupil Jan Norbert Gemerich z Neubergu a navázal tak na rodinné donátorství. Za jejího předchůdce, zničeného střelbou v roce 1848, zaplatil totiž Jan Bedřich Neuman z Neubergu, staroměstský radní a inspektor úřadu pražského mostu. Jednalo se o velmi členité dílo sochaře Jana Brokofa z roku 1706, na němž scéně Kristova křtu v řece Jordánu přihlížel i Bůh Otec, holubice Ducha svatého a spousta okřídlených andělských hlaviček. Jana Křtitele - jméno Jan má v hebrejštině význam Bůh je milostivý - není třeba šířeji představovat: jedná se o biblickou postavu, zaujímající významné postavení v křesťanské věrouce. A kdo neví toto, jistě si vzpomene na neslavný prorokův konec: hlava syna kněze jeruzalémského chrámu Zachariáše a Ježíšova předchůdce skončila na základě vykonstruovaného obvinění z nemravnosti a na rozkaz Heroda Antipy, syna Heroda Velikého, před panovníkovou dcerou Salome na míse. Na soše je ovšem světec ještě celý: v ovčí kůži a plášti.
 
Svatý generál s lebkou u nohou - František Borgia
Ve své době se mohl honosit nepochybně vynikajícím kádrovým profilem, slibujícím zajímavou kariéru: po matce byl potomkem královského rodu, vévodou z Gandie a místokrálem katalánským, nejen dobře, ale i šťastně se oženil a děti mu také dělaly radost, vždyť jeden z jeho synů byl španělským vyslancem na dvoře Rudolfa II. František Borgia (1510-1572) po manželčině smrti vstoupil k jezuitům a dotáhl to na třetího generála řádu. Korunovaná lebka v podstavci připomíná jeden z prý podstatných motivů jeho konverze: provázeje mrtvé tělo císařovny Isabelly, pokládané za mimořádně nádhernou ženu, musel po sedmi dnech cesty Borgia potvrdit pravost ostatků. V horkém podnebí tento úkol jistě nebyl záviděníhodný a to, co Borgia v rakvi spatřil, zlomilo jeho víru v tento svět. Sochu na mostě vytvořil roku 1710 Ferdinand Maxmilian Brokof na náklady císařského purkrabího Františka z Colletů. Zajímavé je, že se jedná o první samostatné dílo tohoto významného sochaře - v době tvorby sochy mu bylo něco málo přes dvacet let.

Třetí podoba zakladatele řádu
- svatý Norbert se svatými Václavem a Zikmundem
Tu první dali světci Jan a Ferdinand Maxmilian Brokofové roku 1708 a její vzhled se nám zachoval pouze na grafickém listu. Pro vážné poškození ji roku 1765 nahradilo na náklady strahovského opata Zeidlera nové sousoší od Ignáce Platzera. Windischgrätzova kanonáda během událostí roku 1848 poškodila i toto sousoší tak významně, že muselo být roku 1853 nahrazeno současnou sochou od Josefa Maxe. Norbertovi po bocích stojí Přemyslovec Václav a burgundský Zikmund (zemřel roku 523), který se stal českým zemským patronem dík oblíbenému stěhování svatých kostí, jichž byl císař Karel IV. horlivým sběratelem. Tak se ostatně této cti dostalo i Norbertovi (1085-1134). Zakladatel řádu premonstrátů byl roku 1627 vyhlášen českým patronem a své místo na mostě nalezl hlavně proto, že je pohřben v české zemi. Světcovým rodištěm byl roku 1085 Xanten na německé straně německo-holandské hranice. Jeho knížecí otec, který tam spravoval místní arcibiskupský hrad, pro něj zvolil staré německé jméno, složeninu slov nord a berath s významem slavný seveřan. Společenské postavení rodiny mladíkovi nepochybně zajistilo skvělou výchovu a vzdělání. Nicméně o mladických letech budoucího světce církevní dějepisci cudně mlčí, což bývá nápovědou, že mladý věk mnoho předpokladů k budoucí svatosti neposkytoval, a tak se musíme spokojit s konstatováním, že Norbert byl milovníkem rozkoší světa, od nichž byl - podobně jako svatý Pavel - k horoucí víře obrácen bleskem, který zastavil jeho koně. Působil jako sekretář císaře Jindřicha V. a po roce 1119 jako kazatel ve Francii, Belgii a Porýní. Své hledání, jak Bohu nejlépe sloužit (ale podle svého), nalezl v jinak zcela nezajímavé vísce Prémontré roku 1120, kde ustanovil komunitu fungující pod řeholí svatého Augustýna. O šest let později z ní vznikl řád premonstrátů. Již za Norbertova života jejich popularita neobyčejně roste, a tak, když roku 1134 asi v padesátce arcibiskup Norbert v Magdeburku umírá, je na světě již dobře fungující společenství, které ovšem na „šéfovo“ svatořečení musí čekat ještě víc než čtyři sta let. Protože ctižádostí Norbertova velkého ctitele, cisterciáckého opata Kašpara Questenberka bylo, aby světcovy ostatky nezůstaly na území, které ovládli protestanti, podařilo se je po zdlouhavých jednáních a téměř za pomocí zbraní z Magdeburku roku 1627 přenést do Doksan a nakonec do Strahovského kláštera.
Na místě vnuka babička
- svatá Ludmila
Úplně nejdřív zdobil osmý mostní pilíř z levé strany kníže Václav, zpodobený italským sochařem s příznačným jménem Ottavio Mosto. Sochu po zhoubné povodni v roce 1784 nahradila postava jeho babičky, vytvořená v Braunově dílně někdy před rokem 1730, která původně zdobila nároží rampy před Hradem. Václav je však stejně přítomen: světice zde učí svého vnoučka číst. Václav má u nohou erb s orlicí a nezbytný andílek drží staroboleslavské paládium. Legenda tvrdí, že tento reliéf přinesli z Východu Cyril a Metoděj přímo svaté Ludmile a od ní jej dostal malý Václav. Historicky ale lze pochybovat, že by Ludmilu, často uváděnou i jako Lidmilu, pohanskou dceru pšovského knížete Slavibora, na víru obrátili a pokřtili osobně Cyril s Metodějem. Cyril to, jak patrno z jeho dat uvedených u sochy věrozvěstů, nemohl stihnout a Metoděj do Čech pravděpodobně nedorazil. Vedením misie sídlící na Levém Hradci pověřil kněze Kaicha, který pokřtil přemyslovského knížete Bořivoje, jehož byla Ludmila manželkou. Po jeho smrti a skonu syna Vratislava se zřejmě dostala do sporu s vdovou po něm Drahomírou, jíž byly do dosažení plnoletosti malého Václava svěřeny na tři roky regentské pravomoci. Drahomířin spor se svatou tchyní měl podobný kořen, jaký mívají spory v rodinách až do dnešních časů: výchova dítěte. Tu vzala pevně do rukou Ludmila, a je třeba zaznamenat, že v době, která - ostatně jako dnes - fandila spíš akčním hrdinům, místo brkem skvěle mávajícím mečem, vynikal Václav nevšedním vzděláním. Václavův vztah k babičce, ať vzniklý třeba z pubertálního vzdoru vůči matce, Drahomíru deptal a dost možná jí i překážel v osobních mocenských ambicích. A tak Ludmile udělala z života peklo. Ta se uchýlila na Tetín, což ji však nezachránilo. Drahomířini družiníci - jak badatelé usuzují z dochovaných jmen Tunna a Gommon, snad Vikingové - ji tam jedné zářijové noci roku 921 uškrtili jejím vlastním závojem, což asi nebylo zcela snadné, protože podle antropologického průzkumu Ludmiliných ostatků to byla v době vraždy žena statné postavy. Nejen kosti, ale i ten závoj se zachoval, protože, jak píše Kosmas, vzhledem k pochybnostem o Ludmilině svatosti ho po téměř sto osmdesáti letech podrobil úspěšné zkoušce ohněm pražský biskup Heřman.

Nejstarší socha na mostě
- svatý Jan Nepomucký
Hliněný návrh nejstarší sochy na mostě vytvořil vídeňský sochař Matyáš Rauchmüller roku 1683 a tu pak podle dřevěného modelu Jana Brokofa (1652-1718) do bronzu v Norimberku odlil Wolfgang Jeroným Herlodt na náklady Matěje svobodného pána Wunschwitze, pána na Ronšperce a Bezvěrově. Pikantní na vzniku sochy není jen místní název Wunschwitzova druhého sídla, ale i skutečnost, že práce na soše nejsvatějšího z českých svatých té doby byla svěřena synovi německého ševce ze Spišské Soboty na Slovensku a po rodičích tvrdému luteránovi. Brokof však, jak je zaznamenáno, při práci na soše roku 1682 „ne z přinucení, ale ze své vlastní vůle srdce své obrátil“.
Jan (jméno pochází z hebrejského Jochánán a znamená Bůh je milostivý nebo milostivý dar boží) Nepomucký se narodil kolem roku 1345 v Pomuku pod Zelenou Horou jako syn rychtáře Velflína, patrně českého Němce. Vzdělání získal v místním klášteře. Arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, u něhož pracoval jako písař, ho jmenoval notářem. Bakalářem práv se stal v Praze, doktorát získal v Padově. Po návratu se stal kanovníkem vyšehradským a arcijáhnem na Žatecku. Když ho arcibiskup Jan z Jenštejna roku 1389 jmenoval generálním vikářem, dostal se ctižádostivý Jan přímo do centra mocenských bojů církve s králem. Po jedné z mnoha rozepří pozval prchlivý Václav IV. Jenštejna ke schůzce v maltézském klášteře na Malé Straně. Když spor vyvrcholil, Jenštejn vzal do zaječích, ale jeho čtyři rádci se octli na skřipci. Tři pustili pod přísahou mlčení až poté, co čtvrtý - Johánek - vypustil duši. Mrtvolu pak shodili z mostu, což se stalo 20. března roku 1393 po deváté hodině večer. Dne 17. dubna bylo Na Františku tělo nalezeno rybáři - prý s pěti světly kolem hlavy - a ještě téhož roku měla vyschnout Vltava. Pět hvězd symbolizuje pět ran Kristových a pět písmen latinského slova TACUI, tj. mlčel jsem. Podle církevních směrnic je Nepomuk vedle Panny Marie jediným světcem, jak bychom dnes řekli, s právem nosit hvězdy kolem hlavy. Když byl 15. dubna 1719 komisionálně otevřen jeho hrob, vypadla z kalvy organická hmota velikosti lžíce, kterou komise označila za světcův jazyk, uchovaný nevysvětlitelným způsobem. Pak už šlo všechno rychle: blahořečení roku 1724 a svatořečení roku 1729, jmenování patronem českým a bavorským a dále patronem kněží, zpovědníků, mlynářů, vorařů a ledařů, putování a šťastného návratu i ochráncem proti povodním a také cti proti pomluvám. A jak tomu bylo s často vzpomínaným nevyzrazeným zpovědním tajemstvím, což mělo být příčinou mučednické smrti? Ačkoliv první zmínka o něm pochází až z roku 1449, podklad může být reálný, protože víme, že Václav IV. uvažoval o rozvodu s manželkou Žofií, a tak se královnin přítel (že by byl přímo zpovědníkem, nebylo dokázáno) a znalec církevního práva Jan mohl do věci namočit. Nepomukovy ostatky byly zkoumány několikrát, naposledy v roce 1972: Jan měřil 169 centimetrů a kostry byl spíše subtilní, smrt nastala v důsledku mučení, přičemž jeho levá lopatka byla zlomena a četné zlomeniny v obličeji byly způsobeny opakovanými údery tupým předmětem. Jejich důsledkem a také příčinou smrti byl krevní výron (skupina A) do mozku. To, co bylo dříve považováno za světcův jazyk, je přeměněná mozková kaše.