A tak sudičky řekly: „Ať má hodně hraček.“ „Ať je má celý život.“ „A ať jsou dřevěné.“ Tak se Václav začal učit soustružníkem dřeva, ale už po roce přestoupil na Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze na Žižkově a vystudoval obor tvarování hraček. Po škole se dostal do Institutu umělecké výroby, kde se zabýval vývojem hraček. Ani jako vedoucího výtvarníka ve Výtvarných řemeslech ho hračky neopustily. Od roku 1963 vyučoval externě a od roku 1974 řádně obor Tvorba hraček na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově - jedné ze dvou v Česku, kde lze hračky studovat. V letech 1976 - 1999 obor vedl.

Snaha dát hračkám ve společnosti správné místo posadila Václava Kubáta i do řady funkcí: je předsedou Unie výtvarných umělců, předsedou Asociace hračkářů, předsedou Sdružení pro hračku. Autorské hračky vystavoval doma i v zahraničí - ve Francii, Holandsku, Belgii, Švýcarsku, Indii, bývalém SSSR, Venezuele, Kanadě, Německu. Navrhl řadu průmyslově realizovaných hraček, ale i zařízení dětských hřišť a mateřských škol, soubory nástěnných herních objektů pro různá oddělení nemocnic, pro dětské domovy a další dětská zařízení. Kromě hraček se zabýval i designem užitkových a dekorativních předmětů, architektonickými objekty a grafikou.

Hračky mají u nás tradici
Kouzelnými lidovými hračkami se začali profesionálně zabývat výtvarníci, kteří se před válkou sdružili v družstvu Artěl, aby se pokusili obnovit umělecké hodnoty řemesla a působit na zlepšení životního prostředí a aby užitému umění a architektuře dali promyšlený program. Pedagog Vokáč a výtvarník Fixl nápady psychologů a pedagogů realizovali. České hračky nastoupily vítězné tažení světem. Největší slávy se dočkaly v roce 1958 na legendárním bruselském EXPU. Václav Kubát byl u toho: „Československo tam  získalo právě za expozici hraček Grand Prix. Jiří Trnka navrhl, jak by měl prostor vypadat, a Viktor Fixl jako hlavní realizátor rozhodoval, jaké hračky tam budou. Já sám jsem tam vystavoval patnáct objektů.“
Děti si podvědomě hrají stále stejně - v současnosti jako v minulosti. Změnil se však společenský přístup k dítěti, k jeho hře a hračkám. Jiné je i „konzumování“ hry a hraček. „Autoři hraček, kterými dříve často bývali rodiče, šikovní dědové nebo sousedé, se prostě snažili dítě zabavit,“ říká Václav Kubát, „dát mu něco, s čím by si hrálo, a drsně řečeno, neotravovalo. Asi moc nepřemýšleli o tom, zda a jak dítě hračka a hra poznamená. Jenomže v moderní době odborníci z oborů psychologie, dětské psychologie, sociologie, pedagogiky, pediatrie a dalších oborů odhalili, že hra zásadně zasahuje do vývoje člověka. Tvůrce hraček, který tyto poznatky nevnímá nebo o nich odmítá přemýšlet a aplikovat je ve své práci, byť by byl zručný jako pánbůh a výtvarný génius k tomu, zůstane amatérem.“

Co by vlastně měla být hračka
Dítě je s hračkami v silném kontaktu, tráví s nimi spoustu času, do hry vkládá, ale z ní i získává energii. Hračku osahává, situuje do různých her, olizuje ji, kouše, mazlí se s ní, stěžuje si jí... zkrátka ji silně prožívá.
Pokusme se tedy o definici, co vlastně hračka je a jak by měla vypadat. Je to předmět sloužící k spontánní hře dítěte. Měla by proto odpovídat jeho věku, mít velikost přiměřenou ruce a být zhotovena z materiálů dítěti příjemných a přitom trvanlivých a odpovídajících požadavkům hygieny i bezpečnosti. Tvarově by neměla kazit vkus, obsahově by měla být sice srozumitelná, ale zároveň nechávat prostor pro fantazii. Její tvůrce se musí opírat o poznatky odborníků a zároveň se vžít do role dítěte.
Překombinované hračky dobré nejsou. Pro dítě je lepší mít tři velice jednoduché hračky, které na sebe obsahem navazují, než jednu, která vše v sobě kumuluje. Čím je hračka čitelnější, jednodušší, tím je lepší. Děti v předškolním věku totiž nevnímají detail v souvislostech ani smysl detailu u věcí. Co dítě od půldruhého roku do šesti let přijme, v dalších letech zpracovává, kultivuje a doplňuje dalšími informacemi. Příliš popisná hračka brání rozvoji fantazie. Jednoduchý panáček může být princem a příště třeba chuďasem (nebo čímkoliv jiným), kdežto propracovaná figurka prince zůstane jen a jen princem. A samozřejmě by hračka měla být kvalitní - pevná a trvanlivá. Jakmile se totiž rozbije, je to pro dítě rozčarování, na jehož hloubku jsme my dospělí už dávno zapomněli, a i když se hračka opraví, už to prostě není ono. Hračka by nepochybně neměla být drahá, neboť je koneckonců předmětem spotřebním.

Přelez, přeskoč, podlez
V rozvoji dětské osobnosti sehrávají nezastupitelnou roli i herní objekty. Přestože v pravém slova smyslu hračkami nejsou, zvyšují fyzické schopnosti dětí, smysl pro společnou hru, podporují obrazotvornost. I tady výtvarníkovi do práce mluví pedagogové, psychologové, sociologové, pediatři a další odborníci.
„Každý z těchto objektů má svůj smysl. Napohled nenáročná houpačka učí děti vyrovnávat se s pohybem, na primitivní a jednoduché kladině se učí udržet rovnováhu, překonávat strach z výšky, prostě vždy jde o koordinaci smyslů a pohybů, takže dítě i při jednoduché hře není pasivní,“ říká Václav Kubát.
Na hřištích jsme se už setkali s lecčíms. První objekty připomínaly palisády z přírodních kulatin. Nebyly drahé a profesionálně výtvarným způsobem je bylo možné dotvořit do určité kvality s větším estetickým a funkčním obohacením. Po nich přišlo období nebezpečných zděných staveb, betonových sputniků a objektů z kovových trubek, studených a pro malé děti nepřívětivých, což pedagogy spolu s architekty-výtvarníky vedlo k návratu ke dřevu. Na hřištích potkáváme i solitéry v podobě zvířat a panáků. Protože děti zvířátko krmí a panáka oblékají, vznikají zde vztahy i citové zábrany, takže děti zpravidla do solitérů nekopou, nebuší ani je svévolně nedemolují.
Výtvarník si u těchto objektů ovšem nemůže dělat, co chce. Musí vycházet z přísných našich a mezinárodních norem, které určují sklon skluzavky, stoupání schodů, bezpečnost výšky, ve které se dítě pohybuje, i celou řadu zdánlivých maličkostí, aby nebezpečí úrazu, děsící maminky i učitelky, bylo minimalizováno. Výtvarníci-hračkáři se do jejich tvorby dnes zrovna nehrnou. Proč? „Obce nemají peněz nazbyt a pro nás jako výtvarníky je to věc ztrátová,“  vysvětluje Václav Kubát. „Například školka si u mne objedná herní objekt řekněme za sto tisíc. To není málo. Objekt však musí mít atest Evropské normy. Ten mě bude stát šedesát tisíc. A kde je materiál, nástroje? Pokud budu mít takovou zakázku jen jednu, byl bych blázen, abych se do té práce vůbec pouštěl.“
Psychologové tvrdí, že dítě je víceméně zformováno ve třech letech. Rodiče nesou velkou odpovědnost nejen za jeho hygienu, stravování, oblékání, ale i za rozvoj dětské osobnosti, řeči, estetiky. Jaký má v tomto procesu význam hračka?
„Zcela neopominutelný. V předškolním věku dítě vnímá svět globálně, a právě v tomto období je důležité poskytovat dítěti správné informace o světě kolem něj. Přirozeně a nenásilně tak můžeme činit prostřednictvím hraček. Vždyť kolik jen informací podá dítěti dřevěná hračka - přirozenou váhu, teplotu, kresbu růstu stromu... Hračku by měl dávat dítěti rodič (nebo jiný dospělý, který má na hře účast): podání hračky by měl doprovodit přiměřeným vysvětlením, jak s ní zacházet, proč ji dítě dostalo, případně jak hračka vznikala apod. Kdo dokáže příjemnou, nenásilnou a patřičně zábavnou formou dítěti každou hračku přiblížit, může očekávat, že si dítě bude hraček vážit, rozumět jim a že s nimi bude i dobře zacházet. Co ovšem chci zdůraznit: i kdybychom dokázali ordinovat soubory hraček přesně podle věku a s cílem využít je pro výchovu podle těch nejvědečtěji zpracovaných osnov, nikdy tím dětem nenahradíme to nejcennější - čas, který jim sami věnujeme.“

Jak jsme na tom dnes
Dospělí se, kromě profesionálů, hračkou zabývají jen v určitých fázích svého života: když mají malé děti a potom zas až s vnoučaty. Hračky vybírají většinou nahodile, na základě reklamy či vlastních vzpomínek na to, s čím si hráli, co se jim zalíbí. Na druhé straně při návštěvě hračkářství často podléhají dětskému žadonění - děti by nejraději všechno, co vidí. Jejich osobnost je ve vývoji, ještě nerozumí ani samy sobě, natož aby se dokázaly odpovědně rozhodnout pro hračku, která jim bude k užitku. Rodiče by se proto před nákupem měli pokusit získat alespoň základní informace o hračkách. Od třetího roku dítěte jim mohou potřebné rady o hračkách poskytnout učitelky mateřských škol. Na pedagogické fakultě, kterou absolvovaly, se předmět o hře a hračkách stále ještě vyučuje.
Proměny životního stylu, jichž jsme svědky, se samozřejmě nemohly nedotknout také hraček. Snaha hračkářů, aby herní předměty byly pěkné, „smysluplné“ a ze všech hledisek dítěti dobře sloužily, se dostala do rozporu s českou podobou volného trhu.
„Vyznávám přirozený běh věcí. Lidi prostě nelze hnát do ráje klackem. Ovšem z něčeho mám pocit rozporuplný. Za totality se i dobré věci vnucovaly násilím. Existovaly instituty, které dokázaly výtvarníky přimět k tomu, aby v tvorbě hraček respektovali názory odborníků, a podniky, aby tyto hračky vyráběly. Protože krámy nic jiného nenabízely, lidé je kupovali, a tak se kvalitní hračky s určitým posláním k dětem dostaly. Dnes je trh přesycen levnými hračkami z Asie, které dítěti nejenže nepřinášejí potřebné informace a hodnoty, ale importují k nám určitou kulturu, která je myšlení Evropanů nepochopitelná a cizí. Jsou však líbivé a rodiče je nakupují ve víře, že dělají to nejlepší.“
Přes různé komise a instituce se v minulých letech podařilo - tendenční ideologie naštěstí do tohoto úsilí nepronikala -, že státní zařízení pro děti, tedy školky, dětské domovy, družiny a nemocnice, byla vybavena hračkami s vyšším smyslem: sloužily ke správnému poznávání světa, rozvoji fantazie, přispívaly k výuce samoobslužnosti. To hrozné slovo znamená, že se dítě jejich prostřednictvím naučilo zapínat knoflíky, zipy, zavazovat tkaničky apod. Napomáhaly výchově k rodičovství, sociálnímu cítění. Kýče, napodobeniny světa dospělých nebo různé samoúčelné hračky se tam takřka nevyskytovaly. Z dnešního pohledu byly tyhle hračky snad někdy poněkud sucharské, ale rozhodně nelze říci, že by byly přežité. Pokud, tak formou. Smysl, který byl správný, se vytratil. V zařízení Komenium zajišťovali odborníci výběr hraček pro mateřské školy a zároveň i jejich výrobu. Dnes se ministerstvo školství vzdalo práva zasahovat a všechna pravomoc přešla na kraje. O tom, jaké hračky se nakoupí, rozhodují ředitelky mateřských škol samy. V situaci, kdy musejí obracet každou korunu, by tak měly činit mimořádně uvážlivě. Zdánlivě přepestrá nabídka je ve skutečnosti uzoučká a jim se dostává odborných informací zoufale málo.
Odborníci na hračky se sdružují například v Pedagogickém centru, Asociaci hračkářů Unie výtvarných umělců nebo Asociaci mateřských škol a pokoušejí se poskytovat poradenské služby. Jenže chybí prostor, kde by své názory zveřejňovali. Odborný časopis o hračkách zanikl z čistě ekonomických důvodů, a tak jsou informace a názory odborníků takřka nedostupné. Jednorázové televizní pořady na toto téma, které ani nejsou odborně propracované, nebo většinou předvánoční povídání v časopisech šíři problému nemohou pokrýt. A dříve časté výstavy hraček jsou dnes sporadické. Navíc se na nich nepředvádějí nové hračky. Slouží především k nelegálnímu kopírování případných nových nápadů, takže se na ně tvůrci zrovna nehrnou.

Hračky a lékaři
„Nepochybně jsme společnost na určité úrovni vzdělanosti. Existují poradny, kde se maminky ještě před porodem dozvědí, jak o dítě pečovat. Měly by se dozvědět i o tom, jaké hračky jsou vhodné. Tuto informaci by jim měl poskytovat pediatr, ovšem nevím, zda se tak skutečně děje. V případě handicapovaných dětí tomu tak většinou je, stejně jako s hračkami vhodnými k rehabilitaci.“
Spolupráce hračkářů s nemocnicemi vznikla již v dávných dobách, kdy se odborné informace šířily ve větším množství a kratších intervalech než dnes.
„Osobně jsem dělal pomůcky pro psychology v nemocnicích. Dítě, které má vyjevit svůj problém pomocí hraček, totiž spíš ztratí zábrany, které jinak má. Udělal jsem například rodinu medvědů - medvěd, medvědice a dvě medvíďata. Doktor ve hře přivede dítě k tomu, aby se dozvěděl potřebné informace o jeho domácích poměrech. Kdyby tam byl místo medvěda panáček, dítě neřekne, že ho nemá rádo, protože je bije, bije maminku nebo něco podobně neblahého. Problém přenesený do medvědí rodiny však pojmenuje bez zábran.
Ostatně - spolupráci s lékaři jsem měl vždycky vynikající. Lidé, kteří si medicínu zvolili za svůj úděl, mají obecně daleko hlubší vztah k umění než třeba právníci. Musím říci, že lékaři, s nimiž jsem byl kdy v kontaktu, vždy projevovali o kumšt zájem, vycházející ze znalosti a pochopení... Dělal jsem pro řadu doktorů hračky jako dárek pro kolegy v zahraničí. I to, že pro ně vybrali právě hračku, o mnohém vypovídá.“

P.S.
Chce-li si dnes například pediatr vybavit ordinaci správnými hračkami, může informace získat u těchto institucí:
Asociace hračkářů Unie výtvarných umělců České republiky - http://www.uvucr.cz
Pedagogické centrum Ministerstva školství a mládeže České republiky, Na Poříčí 4, Praha 1 (disponuje vzorkovnou hraček)
Sdružení pro hračku a hru, SČMVD, Jindřišská 11, Praha 1
Design centrum ČR, Brno

Designérské řešení s maximálním pochopením výrobní technologie, jednoduchost a čitelnost tvaru, stavebnicové, variabilní animace u některých těchto hraček (koza, kočka, medvídek, koník a panáček), využívající pružného vazebného prvku, který Václav Kubát vymyslel a používá u celé řady různých typů hraček (tento pružný systém je patentově chráněn), to charakterizuje autorské hračky Václava Kubáta. 
Foto Ivan Poltavec