Je téměř o deset let starší než já a o deset let mladší než můj otec, který by se loni dožil osmdesátky. Malíř nejenže pochází stejně jako on a moji prarodiče z jeho strany z Volyně na západní Ukrajině, ale žili dokonce ve stejné vesnici, které se říkalo Česká Sklíň a která se nacházela v luckém okrese.

Navíc jsme příbuzní: jeho babička a má prababička byly sestry. Po návratu z Ukrajiny na jaře roku 1947 žil Rostislav s rodiči a sourozenci v Žatci, ve městě, v kterém jsem se narodil. Až do roku 1956 bydleli můj otec a matka v obci Veletice, vzdálené od Žatce pouhých pět kilometrů. Naše rodiny se čas od času stýkaly. Vybavuji si z dětství, a není to dodatečná projekce, jak „nadšeně“ se tvářil patnáctiletý introvertní mladý muž, když byl při návštěvě příbuzných vyzván, aby dohlédl na děti (a tedy i na mne).
Má babička s dědou mě v neděli brávali s sebou do pravoslavného kostela, do cerkve, a po liturgii se u Zárybnických občas sešlo víc lidí. Později se Zárybničtí odstěhovali do Krásné Lípy, města v severních Čechách, já se s rodiči ocitl v obci Lípa na Vysočině. Příbuzenská spojení se přerušila, přestali jsme o sobě vědět hodně nadlouho. Znovu jsme se setkali až letos v únoru v Liberci - umělec a jeho žena tam žijí od konce šedesátých let a malíř má v devátém patře „kamenného paláce“ Nisa po léta ateliér.

Zdánlivě na okraji
Dříve než jsme se setkali znovu a osobně, mohl jsem se s díly Rostislava Zárybnického seznámit z reprodukcí v katalogu nebo na internetu.
Dozvěděl jsem se, že ve druhé polovině padesátých let vystudoval malbu v ateliéru profesora Sychry na pražské AVU, že byl později řazen mezi představitele „nové figurace“ a že se koncem šedesátých let odstěhoval do Liberce, kde žije a tvoří doposud. Zpětně hodnoceno, bylo to v jeho případě blahodárné pro umění. Zdůrazňuji v jeho případě, protože nejde o pravidlo a zákonitost. Někdo jiný by za podobných podmínek „vyhasl“, vychladl, vymřel. Nejde o metodu zaručující předem příznivý výsledek, ale o jedinečnou a nenapodobitelnou cestu. Lze jen spekulovat, zda by bez zklidnění a soustředěnosti, které dopřává „život na okraji“, mělo Zárybnického dílo tutéž podobu a zda by dosáhlo týchž vrcholů. Tyto otázky jsem si často kladl i v souvislosti s básnickým a grafickým dílem Bohuslava Reynka z Petrkova, sousední vesnice Lípy - i zde šlo o případ a příklad života v ústraní až zapomenutí. I zde šlo o jedinečnou cestu jednoho jedinečného údělu.
K malování se Rostislav Zárybnický dostal zcela spontánně - jako chlapec vídal v polích a mezi chmelnicemi při česání chmele místního krajináře Václava Šrůtka. Mistrovo počínání jej zaujalo natolik, že se záhy pod jeho vlivem začal pokoušet o totéž. Nejprve sám, později mu starší bratr zařídil základní školení u člověka, který navštěvoval Akademii, a zařídil cosi, co připomínalo ateliér. „Všichni doma poznali, že je to babička,“ komentuje ironicky svůj první portrét podle modelu. Rád se však zná k tomu, že při vší počáteční neumělosti a krkolomnosti je pro něho malování i nyní především oživováním onoho „dávného okouzlení“.

Čiře plastická řeč
Při figurativním uzemnění, považovaném často v různých vlnách za anachronismus, je v Zárybnického díle cítit svár mezi čistotou evokace, která se musí vypořádávat s pokušením anekdotičnosti - neboť dílo má hovořit „čiře plastickou řečí, bez špetky literárnosti“, jak psal ve dvacátých letech minulého století Jacques Maritain o Georgesi Rouaultovi. Každá anekdotičnost by zcela rušila především při Zárybnického plátnech soustředěných na elementární gesta vstřícnosti, pohostinnosti, přátelství a vůbec setkání lidí jakožto lidských osob, na nichž je zachyceno zvláštní záření, ona „skrytá radioaktivita paprsků srdečních“, o níž čteme u Vladimíra Holana. Sergej Machonin, pro něhož znamenalo Zárybnického výtvarné dílo prvořadý objev, o umělci před třinácti lety výstižně napsal: „nepřikrašluje tíhu těl a pohybů, nemá... čas ani chuť estetizovat lidský úděl... při vší hmotnosti je to celé z ducha.“
Jako rušivý element a překážku duchovního uzemnění vnímá anekdotičnost i sám umělec. Viděl jsem starší verzi plátna Dědečkův pohřeb - pohřební průvod na obzoru, koně a vůz, v dolní části obrazu zcela nechagallovská kravička, vystoupivší jakoby z jiné dimenze, a chlapec ležící na louce pozorující oblaka. Chlapec však z definitivní verze zmizel. Proč? zeptal jsem se při návštěvě v ateliéru. Bylo to příliš ukecané, dostalo se mi autorovy - k sobě samému - nemilosrdné odpovědi. Malíř to dále rozvedl: „Vracím se ke všem obrazům. Mám pocit, že nemám žádný z nich dokončený. Jsou snad dva tři, na kterých bych už nemohl nic dál dělat, neboť na nich už nemám co dopovědět. S dokončováním obrazů je to těžké, opouštějí se špatně. Pořád je potřeba něco doříct, a ne vždy se to podaří.“
Neliterárnost a nepřikrášlenost je příznačná i pro Zárybnického obrazy inspirované církevními ikonami světců provázenými obrazy z jejich života. Jistě, jde podle malířových vlastních slov o „zlomky, úryvky, které toho moc nevyprávějí“, ale také o soustředná silová pole, v nichž se proměněná posvátnost mísí s dětskou nostalgií, jak tomu je například u obrazu Ozvěny z roku 2005. A při vší ironičnosti až satiričnosti se ani díla z posledního období, v nichž Zárybnický volně komentuje naši průběžnou současnost (Občané, Konzumentky), nevymykají z ryze plastického vykrytí, natož aby se mu v pokušení dát se snadnější cestou chtěla vědomě vyhýbat.

Nežít s výtvarnou lží
Při první návštěvě libereckého ateliéru jsem se malíře nezeptal, je-li obraz Dědečkův pohřeb skutečně definitivní, ale malíř mi později sám ukázal prázdné plátno, které má jeho definitivní podobu teprve přijmout. Když jsem jej viděl poprvé (ještě s chlapcem pozorujícím oblaka), jako by se ve mně rozezvučela rodová spřízněnost, kořeny. Žádné líbezné vibrace, ale stejný až strašidelně znělý hukot jako v drátěné konstrukci chmelnic v listopadových nočních větrných poryvech. Vždyť přece v pohřebním průvodu jdoucím po obzoru s korouhvemi za vozem taženým koňmi, který vidíme na obraze, musel být někdo od „našich“. To jsem si řekl téměř pobaveně, neboť šlo o dílo umění, ale vzápětí mě až zamrazilo.
V březnu 1946 jsem ještě nebyl na světě, ale už jsem nejspíš byl. Moji prarodiče o svém synovi, který odešel do války, téměř nic nevěděli - on nevěděl o tom, že nežije jeho starší sestra, která umřela ve dvaceti na tuberkulózu. Při druhé návštěvě v ateliéru mi malíř ukázal také fotografii z dědečkova pohřbu. Před stavením stojí vůz s rakví Josefa Zárybnického, vpravo pop, „báťuška“, za koňmi u vozu syn zemřelého Alexandr. Muž s opratěmi v rukou je Josef Mlejnek, můj dědeček, a chlapec v bílých ponožkách kousek vpravo není nikdo jiný než desetiletý vnuk Rostislav. Obraz není pochopitelně namalován podle fotografie a vznikl by nejspíš i bez ní.
Dokumenty a díla umění jsou navíc - při všem prolínání a vzájemném doplňování - dva nesouměřitelné světy a rušit rozdíly mezi nimi není radno, neboť potom lze jen krčit rameny a říkat: může být. Ta fotografie krom čistě rodových a rodinných konotací je pro mne také dodatečným důkazem, že si malíř nic nepotřebuje vymýšlet a že si ani nic nevymýšlí. Nasvítila nám jen obraz, který v sobě malíř nesl od dětství a který není dílem nezávazné hravosti jeho fantazie. A ještě navíc mě utvrzuje v přesvědčení, že v umění se vymýšlet vůbec nemá! Neboť „upřímná lež“ vymyšleného má v delší perspektivě stejně krátké nohy jako lež v surovém stavu. Tím není řečeno cokoli proti obraznosti, ale proti rušení elementárních kritérií pravdy a pravdivosti.
Chtěl jsem na závěr znovu zdůraznit, že umění Rostislava Zárybnického je anachronické, ale anachronické je každé umění, které dokáže být samo v sobě. Ve světě zrušených rozdílů znamená Zárybnického výtvarné dílo také a především výzvu k odvaze nežít se lží, a to ani v té její „nejupřímnější“ výtvarné podobě.

Rostislav Zárybnický se narodil
12. prosince 1936 v obci Česká Sklíň na západní Ukrajině (Volyňská oblast) jako druhý ze synů Alexandra Zárybnického a Marie rozené Hakenové, sestry pěvce Eduarda Hakena. V roce 1947 rodina přesídlila do Československa - vraceli se do vlasti týmž vlakem jako rodina tehdy pětiletého Bohdana Holomíčka, autora fotografií, ze sousední vesnice Sienkiewiczówka. V roce 1955 maturoval na Jedenáctileté střední škole v Žatci, o rok později byl přijat na AVU v Praze, od roku 1958 se školil v ateliéru profesora Sychry. Akademii absolvoval v roce 1962. Po skončení základní vojenské služby byl tři roky (1965-1968) stipendistou Českého fondu výtvarných umění a získal několik významných ocenění. V roce 1968 se oženil s Marií Schmidovou (sestra zakladatele Studia Ypsilon Jana Schmida) a definitivně se usadili v Liberci, kde žijí dodnes. Mají dva dospělé syny. V posledních dvaceti letech se soustavně věnuje malbě, nejnověji se začíná zabývat také grafickou tvorbou.

Výstavy v posledním desetiletí:
1998 Galerie Chagall, Ostrava;
Galerie U Parku, Nový Bor
1999 Galerie Budissin, Bautzen; Výstavní síň Hrad Pecka
2000 síň Sv. Barbory, Hrad Grabštejn; Galerie Spirála, Havířov
2001 Galerie V kotelně, Jilemnice;
Malá výstavní síň, Liberec
2004 Naivní divadlo, Liberec;
Galerie Vysočina, Polička
2006 Oblastní galerie, Liberec - celoživotní dílo
2006-2007 Galerie výtvarného umění, Ostrava
2007 Městské muzeum Semily