|
reklama
| Doktor Alzheimer |
|
Jaroslav Čejka |
| SANQUIS č.28/2003, str. 72 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
|
Doktor Titus Sklenka měl už na hřbetě sedm křížků, ale pořád ještě sloužil.
Když se ho někdo zeptal, proč už si nedá pokoj, říkal:
„A co mám asi tak dělat? Ty dnešní důchody nejsou ani k životu, ani k smrti. Já mám důchod spočítanej na sedm tisíc pět set, ale jenom na inkasu platím skoro devět tisíc. Kde bych měl asi tak vzít ten rozdíl? A co dál? To bych se moh jít pást...“
A tak doktor Sklenka pořád ordinoval, i když toho v hlavě už moc neudržel.
„Hlavně že ještě udržím pero a moč,“ říkával, „to obvoďákovi stačí.“
Svým způsobem měl pravdu. Když přišel pacient, který tvrdil, že má chřipku, předepsal mu paralen. Ale když si stěžoval, že ho někde bolí nebo píchá, poslal ho na odborné vyšetření. Na internu či na plicní, na ušní, nosní a krční anebo na chirurgii, to podle toho, kde nemocného bolelo. A když pacient nedokázal své potíže pojmenovat ani lokalizovat, napsal mu doporučení na neurologii.
Rád taky posílal lidi do nemocnice.
„Špitál má tu výhodu,“ říkal, „že z něho pustěj pacienta jen zdravýho nebo mrtvýho.“
Nejvíc se bál, aby mu někdo neexnul doma. Z toho jsou dneska hned soudy. Ale kupodivu se mu to stávalo jen vzácně. Doktor Sklenka si sice nepamatoval, co řekl před deseti minutami, ale to, co se naučil před půl stoletím na lékařské fakultě, mu v hlavě zůstalo. Dokonce se mu čas od času vybavovaly věci, které svého času někde četl a o kterých si myslel, že už je zase dávno zapomněl.
Jednou k němu přišel pacient, který chtěl, aby mu napsal něco na sklerózu, že si poslední dobou nic nepamatuje.
MUDr. Titus Sklenka mu řekl, ať se svlékne do půl těla, poslechl si ho stetoskopem, proklepal mu hrudník i hlavu, položil mu několik kontrolních otázek, načež se ho zeptal, jestli pije pivo.
„Já a pivo?“ zděsil se pacient. „Já jsem celoživotní abstinent, pane doktore!“
„No a co teda pijete?“
„Coca colu. To je moje droga. Vod tý doby, co je u nás k mání. A to už je vod konce šedesátejch let.“
„Člověče, vy budete mít alzheimera!“ řekl mu doktor Sklenka nemilosrdně. „To je z toho aspetamu, co do těch soft drinků perou pod tlakem. S tím já nechci mít nic společnýho. Pošlu vás do nemocnice na neurologii.“
V nemocnici jeho diagnózu potvrdili - ovšem až po řadě složitých a náročných vyšetření. Prostomyslný pacient si to nenechal pro sebe, a tak přispěl ke vzniku legendy.
O doktoru Sklenkovi se od té doby říkalo, že blbosti si nepamatuje, protože má v hlavě důležitější věci. A začali mu říkat doktor Alzheimer. Ale byl to jen takový laskavý humor, nic špatného tím nikdo nemyslel.
Tvrzení, že má v hlavě důležitější věci, byl ovšem čirý eufemismus. Doktor Sklenka měl v hlavě už jen houby. Houbařil celý život, byl to jeho jediný koníček, jenže dřív chodil na houby se ženou, která mu před pěti lety zemřela. Děti spolu neměli, a tak zůstal ve svém třípokojovém bytě sám a na houby jezdil taky sám. Všichni jeho bývalí kamarádi a spolužáci byli buď už na pravdě boží, anebo byli rádi, že jsou rádi.
Zato doktor Sklenka běhal jako srnka. Jeho fyzická svěžest až neuvěřitelně kontrastovala s jeho devastovanou pamětí.
Mirka Kočárníka to fascinovalo.
Mirek Kočárník byl jedním z pacientů doktora Alzheimera. Byl přesně o polovinu mladší - nedávno oslavil pětatřicátiny. A ačkoli je neoslavoval nijak bouřlivě, stejně k němu museli volat pohotovost. Chytly ho totiž prudké bolesti břicha a on si myslel, že je to slepé střevo. Ale doktorka z pohotovosti mu břicho párkrát zmáčkla a pak řekla: „Kdepak apendix, to je žlučník. Parádní žlučníková kolika! Copak jste sněd?“ Pak mu píchla nějakou injekci a napsala stručnou zprávu pro jeho praktického lékaře.
Doktor Sklenka si tu zprávu přečetl, promačkal Mirkovi břicho a pak ho poslal, aby se objednal na ultrazvuk. Doktor Sklenka měl ordinaci v budově polikliniky, takže sonograf byl, jak se říká, v baráku. A protože na sono toho dne nepřišli dva objednaní pacienti, v čekárně žádný další neseděl a Mirek stejně od včerejška nic nejedl, vyšetřující lékař ho vzal bez objednávání. A dokonce mu hned napsal i zprávu.
Když Mirek znovu zaklepal na dveře ordinace s cedulkou MUDr. Titus Sklenka, ozvalo se zevnitř rázné: „Dále!“
Mirek vstoupil a doktor Sklenka, který byl v tu chvíli v ordinaci sám, protože jeho sestra si někam odskočila, se na něj podíval, jako by ho v životě neviděl, a zeptal se: „Kterej vy jste? A co vám schází?“
Znejistělý Mirek se tedy znovu představil: „Miroslav Kočárník, Muchova jedenáct, ročník šedesát pět. Momentálně mi neschází nic, spíš přebejvá. Tady vám nesu zprávu.“
„Jakou zprávu.“
„Z ultrazvuku.“
„Z ultrazvuku čeho?“
„Žlučníku.“
„Já vás poslal na sono žlučníku?“
„Ano.“
„A kdy?“
„Ani ne před hodinou. Že se mám na někdy objednat. Ale oni měli náhodou volno, tak mě vzali hned.“
„A dali vám nějakou zprávu?“
Mirek Kočárník si myslel, že doktor Sklenka jen tak vtipkuje, a tak řekl: „Ne, já jí ukrad.“
Doktor Alzheimer se na něj přísně podíval: „Mladý muži, nechte si ty srandičky a dejte to sem!“
Začetl se do zprávy a pak řekl: „Člověče, vy máte ve žlučníku kámen jak holubí vejce!“
„Já vím,“ řekl pokorně Mirek.
„A jak to víte?“
„No ten doktor na ultrazvuku mi to řek.“
„Tak to jedině.“
Doktor Sklenka chvíli přemýšlel a pak řekl: „Co s váma, člověče? Já vám předepíšu isochol, berte ho třikrát denně po jídle, a cholagol kapky - ty si berte při bolestech. Ale to je jen nouzový řešení. Ten kámen musí ven! Žlučníkovej kámen, to je časovaná bomba, která sice nemusí nikdy vybuchnout, ale taky může. A nikdo neví kdy... Já vám tady napíšu doporučení a vy si s ním sjedete na chirurgii. Nemocnici si můžete vybrat podle toho, kde máte jakýho známýho. Dneska už to nejni tak, že byste musel do nějaký spádový...“
„To jako že mám jít na operaci?“ zeptal se vystrašeně Mirek Kočárník, který takový vývoj situace nečekal.
„Ne, voni vám to budou asi rozhánět pozitivní energií... Člověče, dneska je cholestomie něco, jako bejvala operace slepýho střeva. Banální záležitost. Když vám to udělaj laparoskopií, tak vám zůstanou na břiše všeho všudy tři malý jizvy jako po plannejch neštovicích. Koneckonců jste chlap, ne?“
Tím si ale právě nebyl Mirek Kočárník tak jist. Někdy měl pocit, že je baba, i když by to byl za nic na světě nepřiznal. Bál se skoro všeho a všech. Bolesti, nemocí - zejména rakoviny, infarktu a AIDS -, hadů, psů i klíšťat, svých nadřízených i své vlastní ženy, Cikánů, Rusů, Albánců, arabských teroristů a taky atomové války.
„No...“ řekl.
„Hlavně do tý doby, než vám ten kámen vyndaj, držte dietu! Nic smaženýho a přepalovanýho, málo tuků, žádný koření a žádný vejce! No, však oni vám to ve špitále vysvětlej podrobně.“
„A co houby,“ zeptal se Mirek, „houby můžu?“
Doktor Sklenka se na něj se zájmem podíval: „Proč houby?“
„No, já houbařím, víte? Je to můj koníček. Rád houby sbírám a ještě radši je jím.“
„Podívejte se, člověče,“ řekl doktor Alzheimer. „Houby jsou obecně těžko stravitelný. Já bych vám je nedoporučoval. Navíc, jak byste si je asi chtěl dělat? Smažený nesmíte, takže houbový řízky nepřicházej v úvahu. To samý platí o houbovejch karbanátkách. Tam je navíc i koření. Škrtnout si můžete taky houbovej guláš a houby na paprice, a dokonce i obyčejnou smaženici. Tu zas kvůli těm vajíčkům...“
„A houbový fleky?“ zaprosil Mirek.
„To by vám je musela manželka udělat z bezvaječnejch těstovin a samozřejmě žádný vejce na ně.“
„Moje žena houby nesnáší. Ani je nejí, ani je nesbírá. To bych si musel ty houbový fleky udělat sám. A co takhle takovej vošizenej houbovej grenatýrmarš? Bez papriky.“
„To byste musel i bez cibule. Cibule je prevít. Jenže co by to bylo za grenatýrmarš bez cibule a bez papriky? Víte co, člověče zlatá? Dejte si s těma houbam zatím pokoj. Ale zajděte si do Všeobecný nemocnice za docentem Pávkem, to je můj dobrej známej, řekněte mu, že vás posílám, a on vám ten šutr vyndá do měsíce. A pak za mnou přijďte a já vás vezmu na houby na Šumavu. Byl jste někdy na houbách na Šumavě?“
Mirek přiznal, že nebyl.
„Človíčku, tak to jste ještě nic nezažil. Šumava, to je houbařskej ráj!“
Tři neděle nato vstoupil Mirek Kočárník znovu do ordinace MUDr. Sklenky.
„Co byste rád?“ zeptal se ho doktor.
„Tak já už jsem po tý operaci, pane doktore,“ řekl Mirek.
„Po jaký operaci?“
„No po tom žlučníku.“
„Vy jste měl žlučovej kámen? A kde vám to zjistili?“
Mirek měl co dělat, aby se nedal do smíchu.
„No přece tady, na ultrazvuku! Sám jste mě tam poslal. A na druhou chirurgii do Všeobecný taky...“
„No tak vidíte,“ řekl doktor Sklenka zasněně. „Hlavně že to dobře dopadlo. A co potřebujete ode mě?“
„Ukončit neschopnost,“ řekl Mirek, a pak zaváhal. „No a taky bych vám rád připomněl, že jste mi slíbil, že až budu mít po všem, vezmete mě s sebou na houby. Někam na Šumavu...“
„Jo tak to jste vy?!“ zvolal doktor Alzheimer a jeho tvář se rozzářila náhlým poznáním. „Člověče drahá, proč jste to neřek hned?“
Kráčeli spolu lesní cestou už dobrou čtvrthodinu.
„Nevlezeme radši do lesa?“ zeptal se nesměle Mirek.
„Co bysme tam dělali?“ řekl doktor Sklenka. „Tady jsme na severní straně, a navíc kousek od silnice. Tady moc nerostou, a navíc je to tu prošlapaný jak chodník u Prašný brány. Musíme jít ještě kousek a pak to vezmem rovnou nahoru. Musíme vylízt na ten kopec, co máme před sebou po levý ruce.“
„Ale vždyť tam už nejni pořádnej les. Vidím tam samý skály.“
„A to je právě vono. To každýho vodradí. Ale nás ne, človíčku, nás ne!“
Doktor Sklenka byl nahoře o dost dřív než Mirek. Ten, když ho dohnal, ztěžka dosedl na nejbližší balvan a funěl jako parní lokomotiva.
„Člověče,“ zadíval se na něj podezíravě doktor Sklenka, „nemáte vy nakonec ještě ke všemu astma?“
„To snad ne!“ vyděsil se Mirek.
„No nevím. Já bych řek, že jo. Nepotřebuju stetoskop, abych slyšel, jak vám to hvízdá na průduškách. Hlavně při výdechu. Nemáte někdy v noci dušnost?“
„Co to je?“
„Pocit, že se dusíte. A to tak intenzivní, že ani nemůžete ležet na zádech. Někdy se dokonce musí člověk posadit, aby vůbec chytil dech.“
„Jo, to jo. Takový stavy někdy mám. To budou ty zatracený cigarety.“
„Vy kouříte?! Ale fuj! Nechte toho, dobře vám radím. A až budeme zase v Praze, zajděte za mnou do ordinace. Já si vás poslechnu, a když se mi to nebude líbit, pošlu vás na plicní, ať vás tam pořádně vyšetřej.“
Mirek se celý zapotil. Vytáhl z kapsy kapesník a začal si otírat čelo.
„No nic,“ řekl doktor Sklenka. „Teď jsme tu kvůli houbám. Jestli jste se už vydejchal, moh byste sebrat tamhle tu rodinku kozáků,“ a ukázal do průrvy mezi dvěma skalami, pod převislé větve všelijak pokřiveného smrku, který se jen tak tak držel na povrchu jedné z nich. „Já se tam škrábat nehodlám, ale vy máte mladý nohy.“
Mirek si pomyslel, že doktor Alzheimer má možná lepší nohy než on, ale nic neřekl a zadíval se tam, kam doktor ukazoval.
A skutečně. Rostla tam rodinka čtyř kozáků, jako když je vymaluje. Jeden velký, se široce rozprostřeným kloboukem, jeden střední, s kloboukem ještě polokulovitě sklenutým, a dva malé, sice na silných nohách, ale s kloboučky ještě téměř zavřenými.
Mirek vstal a začal se škrábat do skalní průrvy.
„Toho tátu tam nechte vysemenit, stejně to bude už starej křapáč! Vemte jen ty tři! Hlavně pod ně pěkně zajeďte prstem, ale s citem, jako do vaginy! A ne, abyste jim uřezával nohy nebo abyste celý to místo rozhrabal jako divočák! To dělaj jenom prasata, a ne houbaři...“
Než se Mirek vrátil se třemi kozáky, jeho společník zmizel.
„Kde jste, doktore?“ zavolal.
„Tady,“ ozvalo se zpoza skály, „tady mám takovej utěšenej flíček, kam si chodím pro smrkový hříbky. Pojďte mi pomoct, je jich tu asi tucet!“
Mirek obešel skálu a narazil na kruhovou proláklinu, která mu připadala jako trychtýř po výbuchu granátu. Zatímco kolem rostly mohutné smrky obrostlé lišejníky, prohlubeň byla zarostlá smrčky sotva deset let starými. Doktor mezi nimi noroval jako jezevčík.
„No pojďte, pojďte,“ volal na Mirka. „Jsou tady, ne že ne.“
Mirek slezl z poměrně příkrého, i když nehlubokého srázu a spustil se na všechny čtyři. Jinak to nešlo.
A z téhle pozice se mu otevřel pohled na hřiby a hříbky rozeseté mezi jednotlivými stromky.
„Před časem tady našel hajnej nějakou podezřelou munici,“ vykládal doktor Sklenka a přitom čistil hříbka baculatého jak polní láhev. „Pyrotechnici tvrdili, že šlo o minometný granáty, snad ještě z druhý světový války. Všechno to posbírali, snesli na jedno místo a potom vodpálili. Tak vzniknul tenhle kráter. Lidi se sem bojej chodit, jestli tu náhodou něco nezůstalo. Časem se tu uchytily náletový smrčky a pod nima rostou bílý hřiby jako vzteklý.“
A tak to šlo celé dopoledne.
Doktor vždycky určil směr a zavelel k pochodu. Pak se zastavil a vyzval Mirka, aby s ním vlezl tu do nějakého houští, tu do nevábně vyhlížejícího habrového lesa, tu zas do vysoké trávy na palouku, do kterého pralo slunce.
Samá místa, kam by Mirek nejspíš ani nepáchnul.
K polednímu se vrátili k zaparkovanému autu - byl to Mirkův volkswagen - a zajeli do hospody v Nové Peci, kde vrchní vítal doktora Sklenku jako starého známého.
„Zase na houbách, pane doktore, zase na houbách?“
„Ale no jo, vždyť mě znáte. Ale dneska mám šoféra, takže mi přineste jednu plzeň a k tomu becherovku. Ale hned teď, před jídlem. Na houby se nemá alkohol pít. A vy nám pár těch hub uděláte, že jo, pane Vrba?! Ze starý známosti...“
A pan Vrba jim připravil houbové hody. Nebo spíš mistr kuchař někde v kuchyni, ale pan Vrba to zprodukoval a servíroval.
Napřed pár syrovinek osmahnutých na sádle, posolených a okmínovaných, jako předkrm, pak kulajdu vylepšenou podušenými křemenáči, potom houbové řízky z bedel a smrkových hřibů a nakonec šumavské knedlíky s liškami nakyselo.
Celá ta žranice trvala snad dvě hodiny a Mirek měl při zpáteční cestě do Prahy co dělat, aby udržel víčka. Však taky ráno vstával v půl čtvrté, v nohách měl nějakých deset kilometrů a v žaludku čtyři chody. Navíc doktor Sklenka chrápal na vedlejším sedadle, až se hory zelenaly.
Ale dobře to dopadlo. Dojeli sice až za tmy, protože Mirek si musel udělat přestávku na kafe a malou rozcvičku na zdravém vzduchu, ale v pořádku.
Doktor Sklenka byl spokojený, že měl parťáka a navíc ušetřil za benzín, a Mirek byl šťastný, protože takové houbařské posvícení ještě nezažil.
O týden později přišel Mirek znovu do čekárny doktora Sklenky, zapsal se na arch papíru a pak se začetl do novin.
„Pan Kočárník!“ zavolala sestra z otevřených dveří ani na za čtvrt hodiny..
Mirek vstal, složil noviny a vstoupil do ordinace.
„Dobrý den!“ pozdravil.
„Dobrý, dobrý,“ pokýval hlavou doktor Sklenka.
„A copak byste rád?“
„Já jdu za váma, pane doktore, abyste si mě tedy poslech,“ začal Mirek halasně a tak trochu důvěrně.
„A to jako proč? To máte tak krásný hlas, nebo mi přicházíte nabídnout nějaké farmaceutické novinky?“
Mirek vypadl z konceptu.
„To ne, ale říkal jste, že mi píská na průduškách.“
Doktor Sklenka zostražitěl.
„A to jako kdy? Kdy jsem vám to řek?“
„No předminulou neděli přece, jak jsme byli spolu na těch houbách.“
Doktor Alzheimer se rozzářil.
„Jo to jste vy, človíčku,“ řekl a rozpřáhl ruce. „Proč jste to neřek hned? Tak pojďte, pojďte, já si vás poslechnu. Podle mě máte zaděláno na astma, ale uvidíme... A co houby? Chutnaly milostivé paní, chutnaly? To bych řek, že chutnaly. Já vím, že vás pochválila, že jo... Ale teď mlčte a dejchejte hezky zhluboka...“
|
|
|
|
obsah čísla 28 |
 |
ročník 2003 |
|
témata |
|
|
