Tak prý v žertu nazýval obchodník a bankéř (čti ovšem lichvář) Petr Bernardone z Assisi syna Jana, který z onoho jazyka leccos pochytil od matky Picy, z otcovy obchodní korespondence i rýmovaných rytířských románů, které mu z cest za Alpy přivezl. Z přezdívky se stalo jméno. Osudy tohoto asi nejpopulárnějšího katolického světce lákají každou generaci, aby si v románech a interpretacích vytvářela svého Františka, což není vzhledem k bídě věrohodných pramenů zase tak složité. Bernardonova rodina patřila v městě k dobře situovaným, nicméně ve společenském žebříčku nikoliv privilegovaným, patricijským vrstvám. To se snažil otec změnit, a tak podporoval Františkovy výstřelky mezi místní zlatou mládeží, pocházející především z kruhů hašteřících se patricijských rodů. Mrňavý, slaboučký, nehezký (sám sebe v zralém věku nazýval černou slepicí), ale s nepopiratelným kouzlem osobnosti a navíc vždy ochotný pustit chlup byl František hlavou mladých excentriků. S nimi dokonce vytáhl do pole v jedné z tehdy častých válek mezi městskými státy. Tažení dopadlo nevalně a rok strávil ve vězení. Sice fešáckém, protože za syna bohatého bankéře koukalo slušné výkupné, ale přece jen vězení. Po návratu do rodného města dochází k Františkově postupné proměně. Ještě se načas vrací do čela místních chuligánů, ale do očí bijící rozdíly mezi stříbrem a slámou, které byly v rychle se rozrůstajícím městě očividné na každém kroku, nemohl citlivý mladík nevidět. Opouští rodinu, toulá se zcela bez prostředků, žebrá, vlastnoručně opravuje rozpadlé kostely, svou nevšední výmluvností, ale především příkladem získává první přívržence. Je to o to zajímavější, že jeho teologické vzdělání je spíš nevalné a své názory opírá o lidovou představu křesťanství („vynalézá“ jesličky), a proto má s církevní hierarchií stálé potíže. Společenství menších bratří - minoritů - se však rychle rozrůstá. Po vzoru skřivánčím určuje František jeho řeholní šat: „Bratr skřivan má kapuci jako my. Pokorně vybírá zrníčka, i kdyby je našel v hnoji. Svým letem i zpěvem chválí Pána. Skřivanův šat má barvu země, a i tím dává příklad řeholníkům.“ František káže lidem i zvířatům, ve čtyřicítce odstupuje z čela řádu, umrtvuje tělo půsty a odříkáním, ale píše ve vulgární latině Píseň bratra Slunce, která je dnes považována za první básnické dílo italské literatury. Přestože zemřel za soumraku, k nebi prý v té chvíli vzlétli a zapěli skřivani... Navzdory tomu, že Františkova osoba (1182-1226) je jako nádoba po okraj plná poezie, na mostě mu patří jedna z nejnudnějších soch. Původní sousoší od Františka Preisse věnoval do naší největší galerie pod širým nebem roku 1708 hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka. Dochovaly se z něj postavy světce a dvou andělů, které dnes stojí u kapucínského kostela na náměstí Republiky. Současná socha dost konfekčního střihu z roku 1855 je z dílny Emanuela Maxe. Postavena byla na paměť záchrany císaře Františka Josefa I. při atentátu roku 1853, za peníze hraběte Františka Kolowrata-Libštejnského.
Misionář a ohnivý kazatel: Antonín Paduánský
O rok dřív, než se na mostě objevila původní socha světce z Assisi, roku 1707 se dočkal sochařského zpodobení jeho žák, Antonín Paduánský (1195-1231). Peníze na sochu dal Krištof Mořic Witthauer, rada purkrabství hradu Pražského a práci svěřil Janu Oldřichu Mayerovi (1666-1721), který přišel do Prahy před koncem století z Rakous, s pověstí mimořádně obratného řezbáře (což však ne zcela platí o jeho díle sochařském). V Praze vytvořil několik soch v Týnu a před vchodem do poutního kostela Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, reliéf orlice na Písecké bráně, podílel se na výzdobě morového sloupu Nejsvětější trojice na horním Malostranském náměstí i většině soch v kostele teatinů v dnešní Nerudově ulici, kde také v domě zvaném Hluboký sklep zemřel. Svatý Antonín neměl podle dochovaných svědectví zrovna postavu žebravého mnicha, prý byl krevnatý a víc než přitloustlý. Sochař proto tohoto skvělého kazatele přioděl do minoritské kutny, kde se nějaká ta kila navíc ztratí. Kniha, položená na klekátku, o něž se Paduánský opírá, slouží jako podnožka Ježíškovi, jak to odpovídá jedné z legend o světci. Kazatel, který proslul především svými vystoupeními proti heretikům, byl kanonizován roku 1232. Nápis na přední straně podstavce světce vzývá: Horovateli pro slávu Boží, zažeň hrůzou nepřátele císaře Josefa. Jméno Antonín pochází z jména přídavného, znamenající tedy „Antoniovi patřící“.

Dva svatí, které spojil čert: Vincenc Ferrerský a Prokop
Co mohlo na jednom sousoší dát dohromady španělského dominikána (1357-1419) a ochránce slovanské bohoslužby v Čechách (zemřel 1053)? Vincenc byl z milosti Boží, jak se prameny nestydí přiznat, nepochybný fešák a skvělý kazatel. Dámy na něj dokonce líčily pasti: jedna šlechtična ho k sobě pozvala pod záminkou, že leží na smrtelné posteli. Pokus proměnit ho v lože milostné nevyšel, nevíme, zda dík světcově výmluvnosti či rychlým nohám, víme však, že unikl jen s pošramocenou pověstí. V čase našeho Václava IV. a následujících husitských bouří konal misijní cesty po Evropě - přes Francii do Anglie a zase zpět do Švýcar -, v nichž měl velmi napilno, soudě podle toho, kolik stačil obrátit na pravou víru pohanů a židů, vymítit ďáblů, vzkřísit mrtvých a znamením kříže uzdravit nemocných: těch ověřených zázraků je prý osm set... Sousoší dal vytvořit hrabě Romedius František Thun roku 1712 od Ferdinanda Max-miliana Brokofa. Pravdě ne vzdálené se zdá, že staroměstská rada, která měla do „personálního obsazení“ mostu co mluvit, určila cizokrajnému Vincentovi tuzemského partnera, protože jejím úkolem bylo dbát o to, aby na mostě nechyběl žádný z hlavních patronů Českého království. Dík tomu se divoký španělský kazatel octl v zeměpisně i časově neuvěřitelném společenství (což ovšem není u barokních soch nic podivného) s českým ochráncem slovanské bohoslužby. Svorníkem mezi nimi je ďábel, s nímž měli oba mnohé co do činění. A tak Vincenc stojí na víku rakve čtyřicátého ze svých vzkříšených umrlců, zatím co Prokop na zádech pokořeného ďábla, s nímž oral. U jejich nohou v svornosti nečekané se vyskytují hříšníci i pozdravení nemocní. Desku se sousoším nese společnost o výmluvném složení: tvoří ji Saracén, žid a ďábel. Prokop, který se narodil ve vsi Chotouň u Českého Brodu, působil jako světský kněz, měl ženu a syna Jimrama, do mnišského řádu vstoupil zřejmě v Břevnově, aby „dal výhost lstivému světu a jeho bídným nádherám“, poustevničil v několika jeskyních, poblíž jedné z nich na Sázavě vznikla mnišská osada a později klášter, v němž ho nikoliv kníže Oldřich, jak se traduje, ale Břetislav jmenoval opatem. Kanonizován byl roku 1204. Jméno Prokop vzniklo podle cařihradského dějepisce z 6. století a znamená buďto „zdárný, prospívající,“ nebo „připravený k boji, pohotový“. Vincenc má původ v latině a značí totéž co „přemáhající“. Jazykově příbuzný je překvapivě s Čeňkem.

V beznadějných záležitostech pomoz nám: Juda Tadeáš
Světec, do dnešních dnů vzývaný „in causis desperatis“, patřil mezi Kristovy učedníky, a dokonce příbuzné. Jako šiřitel víry drží v pravé ruce knihu a jako mučedník v levé kyj, což měl být doličný předmět, jímž byl Juda Tadeáš právě pro víru sprovozen ze světa. Podobu světce zhotovil na náklad Františka Sezimy rytíře Mitrovského z Nemyšle a na Jeřichovicích sochař Jan Oldřich Mayer roku 1708. Mayerovo zpodobení světce, přestože historiky umění k nadšení nepřivádí, se stalo téměř závazným modelem Judovy podoby, roztroušené hojně a ctěné v zemi, která se musela se zdánlivě beznadějnými situacemi často vyrovnávat: v dnech mnichovské zrady, 15. března 1939, na počátku let padesátých i během srpnových událostí v roce 1968 světcova podoba dostala auru z plamenů stovek svíček. Světcovo dvojí jméno nám hlavu nezamotá, protože Juda byl jeden ze synů Jákobových a jeho kmen hlavní součástí judského království. Právě toto křestní jméno se stalo základem slova žid a pochází z něho i slovo jidiš - Jidáš je jeho odvozenina. V hebrejštině znamená „velebený“, zatímco Tadeáš, Kristův příbuzný a apoštol, značí v hebrejštině a aramejštině totéž co „prsa“.

Není Mikuláš jako Mikuláš:
Mikuláš Tolentinský
Na náklady konventu řádu augustiniánů u svatého Tomáše v Praze tuto sochu vytvořil zřejmě Jan Bedřich Kohl roku 1708. Světec, o němž víme, že zemřel roku 1308, byl prý biskupovi Mikuláši - tomu, který nosí dárky dětem - zaslíben již při svém početí (!). Doplňuje kamennou galerii výmluvných mužů, kteří se k svatosti promluvili, proslul však i jako velký dobroděj. V ruce drží lilii, a andílek s košem chleba poutníkovi napoví, že právě chléb je atributem světce, označovaného i jako dobrodinec chudých. V kartuších na podstavci čteme nápis: Utěšiteli věřících a Svatému Mikuláši Tolentinskému, jenž ze zázračně vytrysklé krve a z požehnaného chleba stálé zázraky činil.
Základem řeholníkova jména je řecké Nikolaos, což doslova znamená „vítězný v lidu“ a svým smyslem je příbuzné s Nikodémem, Nikitou ale i Vítězslavem anebo Viktorem, kteří tak mají na mostě své kamenné zastoupení. Za kopii sochy z roku 1966 vděčíme J. Jiříkovskému.
Historie skoro detektivní: Augustin
Postavu svého patrona dal roku 1708 zhotovit u dvorního sochaře Jana Bedřicha Kohla (1681-1736) - stejně jako v témže roce i sochu předchozí - na svůj náklad konvent řádu augustiniánů u svatého Tomáše v Praze. Sochař se vlastně jmenoval Jan Bedřich Severa, ale protože byl vychován v rodině a vyučen v dílně svého otčíma Jeronýma (1632 - 1709, autora kašny na Pražském hradě), převzal jeho živnost i jméno - objednávka zřejmě zněla na „firmu“ Jeronýmovu, a tak se historici různí v tom, zda autorství připsat víc než pětasedmdesátiletému sochaři, či jeho pastorkovi, případně oběma. Janu Bedřichovi kromě soch z mostu Praha vděčí i za sochy na průčelí Lorety. Protože se čas na Augustinovi značně podepsal, v současné době zdobí kamennou alej nad Vltavou kopie sochy od J. Duška a A. Sopra z roku 1974. Světec, žijící v letech 354-430, je nám představen v rouchu alexandrijského biskupa. Považovaný je za jednoho z největších církevních filozofů a patrona řádu augustiniánů. Pod pravou nohou má jako znamení ponížení kacířů jakousi bludařskou knihu, v pravé ruce drží hořící srdce - dost obvyklý symbol plamene lásky k jedinému bohu. Na desce pod kartuší čteme věnování strůjců sochy: „Knížeti církevních učitelů, velkému patriarchovi náboženství, svatému otci Augustinovi synovská úcta vyzdvihla.“ Andílek s mušlí u Augustinovy levé nohy připomíná půvabné vyprávění: filozof si kdesi na pláži snažil v hlavě srovnat, jak je tomu vlastně s tou zatrolenou boží trojjediností, když tu spatřil batole, které se pokoušelo přelít moře do jamky, vyhloubené v písku dětskou patou. Světec se nad počínáním pacholete podivil, ale odpověď, kterou od chlapce dostal, ho dalšího bádání nad otázkou, která ho na mořský břeh přivedla, zřejmě navždy zbavila: spíš se totiž podaří přelít moře, než pochopit tajemství svaté Trojice... Možná právě tato zkušenost přivedla biskupa k známé poučce: „Ptáš se mě, co je v křesťanském učení na předním místě? Odpovídám: Pokora. Na druhém místě: Pokora. Na třetím: Pokora. A kolikrát by ses otázal, vždy odpovím totéž.“ Augustinovo jméno pochází z latiny a souvisí se slovem augeo -„rozmnožuji, dávám růst“.

Nejkrásnější paní z mostu: Luitgarda
Ačkoliv historici umění se zřídka shodnou, v případě sousoší svaté Luitgardy jsou vzácně zajedno: dílo Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738) z roku 1710, financované opatem cisterciáckého kláštera v Plasích Eugenem Tyttlem, je největší ozdobou mostu a vrcholnou ukázkou barokního sochařství. Představitel barokního iluzionismu Braun přišel do Čech z Tyrol na pozvání hraběte Šporka. Cestou do Prahy se zastavil v Plasích, kde zakázku získal. Bylo mu šestadvacet let. Dva roky trvalo, než idea sochy přes kresby Petra Brandla a sochařovy dřevěné modely vyzrála do dnes obdivované podoby. Luitgarda je přitom první Braunovou sochou nejen na mostě, ale zřejmě v Čechách vůbec. Světice, která zemřela roku 1246, byla řeholnicí cisterciáckého řádu v Aviers u Bruselu. Posledních jedenáct let života prožila v slepotě, což však nebránilo viděním, která měla. Před smrtí se jí zjevil Kristus a přitiskl ji ke rtům ránu na svém boku. Kamenná Luitgarda u vytržení vzhlíží ke Kristovi, který k ní sklouzává z kříže, aby podle legendy vyměnil své srdce za její: „Raději s Bohem v pekle než v nebi bez Boha“, tvrdí Luitgarda, jejíž jméno v staroněmčině znamená „stráž lidu“.

Pod srdcem bez křídel:
Kajetán z Thiene
Když sever Evropy na počátku 16. století ovládly myšlenky reformace, byl jedním z těch, kdo se jejich poutavosti postavili, italský světec Kajetán z Thiene (1480-1547), spoluzakladatel řádu, jehož přísné regule překonaly dokonce žebravé minority Františka z Assisi: theatini museli pokorně čekat, co jim lidé sami dají. Na pokyn probošta konventu kajetánů (theatinů) v Praze hraběte Františka z Lisova sochu vytesal roku 1709 na Malé Straně Ferdinand Maxmilian Brokof. Obelisk symbolizující svatou Trojici je korunován planoucím srdcem - to mělo kdysi ještě křídla, o něž během času přišlo. Vzhůru se vzpínající dílo ilustruje slova kázání z Matoušova evangelia, v našem konzumním čase působící jako z jiného světa: „Hleďte na ptactvo nebeské... považte kvítí polního... nepečujte tedy, říkajíce: Co budeme jísti? Co budeme píti?... hledejte nejprve království Božího a toto vše bude vám přidáno.“ Nenechte se mýlit podpisem na dolní straně pyramidy, připisující autorství Janu Brokofovi - platí zde totéž, co v případě sochařů Kholů. A co se jména Kajetán týče, je zeměpisného původu a vykládá se jako pocházející z přístavu v Tyrhénském moři Gaety.

Foto Milan Dvořák