Vznikla roku 1709 na náklady staroměstského radního M. J. Joanelliho. Vojtěch (956-997) z rodu Slavníkovců se sice podle tradice narodil v Libici nad Cidlinou, někteří historici však usuzují, že se tak stalo v Kladsku. Sourozenců měl šest: staršího Soběslava, mladší Spytimíra, Bobraslava, Bořeje, Čáslava a levobočka Radima. Na vážnou nemoc, která ho v dětství postihla, existoval tenkrát zvláštní recept: rodiče ho zaslíbili kněžskému stavu, a Vojtěchovo uzdravení je patrně prvním zázrakem, které u budoucího pražského biskupa, světce a jednoho ze zemských patronů letopisci zaznamenali. Vystudoval v Magdeburgu a v pražském biskupském úřadu bojoval proti kněžským manželstvím, bigamii a prodávání křesťanských zajatců do otroctví. Nepopiratelné je, že založil Břevnovský klášter. Pochybnosti však budí tradicí mu připisované autorství nejstarších písní - české „Hospodine, pomiluj ny“ a polské „Bogurodzica Dziewica“. Velkému vraždění svých bratrů na Libici vedoucímu k sjednocení Čech Přemyslovci unikl. Mučednickou smrt podstoupil na březích Baltu, kde byl pohanskými Prusy rozsekán sekerou 23. dubna 997. Přesto, že jméno Vojtěch je někdy bráno jako obdoba německého Adalberta, není tomu tak: biskup Adalbert sice skutečně biřmoval Vojtěcha na své jméno, ale význam obou je jiný - Vojtěch znamená útěcha vojska, ale Adalbert skvějící se původem.
Jediný mramor na mostě: Filip Benitius
Péče o stav sochařské výzdoby Karlova mostu byla svěřena
Galerii hlavního města Prahy, což jí přineslo nikdy nekončící starosti a práci polykající nemalé prostředky. Originály jsou nahrazovány kopiemi a ty dalšími sochařskými reprodukcemi. Na vině je stav ovzduší, kyselé deště, kramáři s upomínkami, ale především mnohdy nepochopitelné chování turistů, na jejichž nájezdy doplácejí nejen křehké kovové atributy světců, ale i samotný kámen. Z bílého rakouského mramoru je socha, jejíž autor Michal Bernard Mandel ze Salzburgu je pro nás zajímavý tím, že podle některých badatelů by mohl patřit mezi učitele Maty-áše Bernarda Brauna, a je tedy i zajímavým dokladem úsloví, kterak žák přerostl učitele a mistr přemistroval mistra. Sochu dal na most na své náklady umístit roku 1714 konvent řádu servitů - služebníků Panny Marie - ku cti svého člena a představeného, který měl být roku 1268 zvolen papežem - k čemuž ovšem nedošlo. Symbolem této skutečnosti je papežská koruna ležící u nohou mramorového světce v řádovém hábitu. V levé ruce drží Filip knihu, lilii a krucifix. Řád, založený florentskými kupcim, byl roku 1424 zařazen mezi žebravé řády, a snad i proto nápis v kartuši zvěstuje, že „Svatý Filip Benicius, pátý generál řádu servitů, pro skromnost zalíbil se Bohu“. Jméno Filip je řeckého původu a znamená milovník koní.

Nesvatý mezi svatými:
Jan z Mathy, Felix z Valois a Ivan
Ferdinand Maxmilian Brokof roku 1714 za peníze Josefa Františka Thuna z Klášterce ozdobil most sousoším, které je pravděpodobně nejpopulárnější. Věnováno je zakladatelům řádu trinitářů k 500. výročí smrti Jana z Mathy, jimž nepříliš logicky sekunduje poustevník Ivan. Obliba sousoší spočívá v jeho symbolice, a tak osvobození vězňů k nevelké radosti památkářů provázela léta 1945, 1968 i 1989, kdy mříž u kamenné kobky vždy vzala za své. Budoucí francouzští světci kněz Jan z Mathy, který při své první mši uviděl anděla s červenomodrým křížem a dvěma otroky, křesťanským a pohanským, po bocích a poustevník Felix z královského rodu Valois spolu spatřili jelena, mezi jehož parohy - jak jinak - zářil červenomodrý kříž. Založili roku 1198 řád trinitářů, jehož posláním bylo vykupovat otroky z arabské nevole. Jan se stal prvním generálem řádu a v klášteru U jelení studny Felix opatem. Zřejmě dík motivu laně a poustevnické živnosti k nim sochař přiřadil Ivana. Ten byl buď původu charvátského, nebo pocházel ze slezské Haliče, ovšem jiná legenda tvrdí, že byl synem nitranského knížete Pribiny. Jiná verze označuje za jeho otce knížete slovanských Odobritů Gostomysla, bojujícího proti králi Ludvíku Němci. Mnich kláštera v Corvey Ivan se rozhodl pro poustevničení v jeskyni uprostřed Českého krasu. U Loděnického potoka (obecně známého jako Kačák) meditoval a živil se lesními plody, mlékem ochočené laně a vodou z pramene dvaačtyřicet let. Čtrnáct roků nespatřil človíčka, zato se zdárně potýkal s ďáblem a démony, které zaháněl křížem, věnovaným samotným Janem Křtitele. Kníže Bořivoj, sídlící s chotí Ludmilou na nedalekém Tetíně, však na lovu Ivanovu laň postřelil a poustevníka přestěhoval na hradiště, kde se Ivan živil hostiemi kněze Pavla Kaicha, pěstouna svatého Václava. Po smrti byl Ivan pochován ve své jeskyni u léčivého pramene Ivanka, u níž byla zbudována kaple, kterou benediktini doplnili kostelem a klášterem, známém jako Svatý Jan, Svatý Jan v jeskyni, dnes Svatý Jan pod Skalou. Josef II. klášter zrušil. Vznikla zde manufaktura na vlněné a bavlněné látky, později lázně, a ještě poté učitelský ústav. Když sochař Brokof sousoší s vězeňskou celou tvořil, nemohl mít tušení, že v padesátých letech dvacátého století bude klášter sloužit jako internační tábor. Ivanova památka se slaví 25. června, ale pozor: výhradně v Janu pod Skalou, protože poustevník, který neměl ani řádné vysvěcení, nebyl nikdy církví za svatého uznán. Felix latinsky znamená šťastný, Jan hebrejsky Bůh je milostivý a Ivan je považována za ruskou formu jména Jan.

Fešák se lvy: Vít
Signatura Brokofovy dílny zdobí sochu, kterou pro nedostatek jakéhokoliv vzletu připisují kunsthistorici Fer-dinandovu méně zdatnému staršímu bratru Michalovi. Ale kdo ví, zda je na jejich straně spravedlnost či křivda - vždyť utnout se může i mistr: podezření není čím vyvrátit ani doložit. Tušíme ovšem, že architektura soklu by mohla být tesána podle návrhu F. M. Kaňky, přítele donátora. Vyšehradský děkan Matěj Macht z Löwenmachtu totiž usoudil, že jeho erbu přítomnost lvů sluší, což se stalo roku 1714. Přihlouple a zcela neškodně se tvářící zvířata s pohříchu spíš psími těly v doupatech na skále mají představovat lvy, kteří Víta, rodáka ze Sicílie, za Diokleciánova pronásledování křesťanů asi roku 304 - 305 v Římě odmítli sežrat, načež byl mladíček vařen v oleji. Než však vypustil ducha, popadli Víta andělé a odnesli ho do Lukanie, kde konečně klidně zemřel. Jeho tělo se stalo nekonečným zdrojem svatých kostí, které v podobě oltářních relikvií zaplavily Evropu. Zvlášť dobrý kousek - totiž část paže - získal pilný sběratel ostatků Karel IV., dovezl ho do Prahy a z Víta učinil jednoho z patronů a ochránců české země. Na obrazech Víta zpravidla poznáme: zobrazován bývá jako mladík v kotli s vroucím olejem, v ruce má mučednickou palmu nebo knihu. K jeho atributům patří havran, orel nebo kohout jako symbol bdělosti. Patří do hojně v kostelech frekventované skupiny přímluvců v těžkých záležitostech, ale za zvláštního ochránce si ho zvolili kovkopové, mědikovci a kotláři, další skupinu tvoří sládci, vinaři a hostinští, a nepochybně pestrý zástup uzavírají herci a lékárníci, němí, hluší, hysterici, epileptici a hadem uštknutí. Před vynálezem hromosvodu chránily příbytky modlitby k světci, jehož jméno je odvozeno z latinského vitus, znamenajícího rád.
Když se kunsthistorici shodnou, je to svátek:
Václav
Hašteřiví historici umění jsou ohledně předposlední sochy zajedno - nejvýznamnější český svatý má na mostě nejmizernější sochu. Postarali se o ni Klárův ústav slepců, malíř Josef Führich jako autor námětu a sochař Josef Kamil Böhm roku 1856. Bylo totiž třeba doplnit galerii soch až tam, kam od bývalé celnice do roku 1822 dosahovala řada krámků. Mučedník se jak známo narodil roku 907 ve Stochově jako nejstarší syn Vratislava a Drahomíry, kterou si otec přivedl od slovanského kmene Stodoranů, sídlícího na dolní Sprévě v dnešním Braniborsku. Novorozence pokřtili, což je již známo méně, jako Jimram, a je dobré zaznamenat, že budoucí kníže celý nedlouhý život i tyto jmeniny slavil. Zatím co jméno Jimram je jednoznačně germánského původu a nosil ho bavorský světec, biskup, zavražděný v Řezně jako údajný milenec vévodské dcery, Václav je složenina ze staroslovanštiny a znamená totéž, co více slavný. Václav - Jimram byl na svou dobu výjimečně vzdělaný, ovládal slovem i písmem staroslovanštinu, latinu a řečtinu. Po třech letech, které mu chyběly do plnoletosti a během nichž knížectví spravovala jako regentka jeho matka, se roku 924 ujal vlády, matku vypudil buď na Budeč, nebo do ciziny a z Tetína do Prahy nechal přenést ostatky milované babičky Ludmily. Ve snaze upevnit jednotu a vyhnout se konfliktům se sousedy založil svou vládu v tom nepokojném čase na další christianizaci země. I na příslovečný poplatek pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti volů odevzdávaných německé říši bychom měli nazírat ne jako na jednoznačný projev podřízenosti české země - vždyť podobnou daň za klid na hranicích platila i říše rozhodně ne silnějším, ale nevypočitatelným Maďarům. Ostatně historici nejsou ani zajedno, zda tento závazek nevznikl již dřív a Václav ho pouze nepřevzal. Je známo, že s mečem sice nezacházel rád, ale v případě ohrožení vlastních mocenských zájmů ho tam, kde by podle jeho soudu byla diplomacie zbytečná, neváhal tasit. Kdo dnes dokáže věrohodně vysvětlit, proč 28. září 929 (nebo 935) dobrovolně vstoupil do zjevné léčky? Proč s bratrem Boleslavem a muži s jmény Tuža, Časta, Hněvsa a Tyr nebojoval? A nebo bojoval, ale okolnosti a přesila byly nad jeho síly? Na místě vraždy i na hrobě se však podle legend ihned začaly dít věci nevídané: vždyť Václavova krev se po tři dny do země nevsakovala a žádnými prostředky ji nebylo možné smýt ze země i zdi kostela...

Svatá dvojčata: Kosma a Damian

I lékaři mají na mostu své zastoupení: sousoší Kristus mezi sv. Kosmou a Damianem z roku 1709 věnovala totiž pražská lékařská fakulta, která je měla v předhusitské době vyobrazené na stříbrném univerzitním pečetidle. Autorem sousoší je Jan Oldřich Mayer. Dvojčata zřejmě pocházela z Arábie, jména jsou však řecká - Kosma může znamenat lad či ozdobu, těžko objasnitelný je i původ Damiana, snad by mohl znamenat totéž, co krotitel nebo hostitel. Tito lékaři a lékárníci v městech Aigai a Kilikia své pohanské spoluobčany i jejich zvířata léčili podle slov Písma: „Uzdravujete nemocné... zdarma jste dostali, zdarma dávejte.“ Taková nezištnost prý četné pacienty pohnula k přijetí křesťanství, což představitelům moci bylo pramálo po chuti. A tak si v době Diokleciánova panování, slynného pronásledováním novověrců, římský prefekt Lysius usmyslel v metropoli šplhnout: dvojčata dal chytit a v Cyrrhu v Sýrii nelidsky mučit. Když lékárníci trápení zázračně přežili, nezbylo než je dát stít - což se stalo roku 303. Jejich kult se však nezadržitelně šířil a do Evropy dorazil v šestém století. V Čechách se velké úctě těšili od nepaměti a jejich ostatky přechovávaly kláštery v Sázavě, Oseku i karlštejnská kaple - ostatně i staroboleslavský chrám jim byl zasvěcen a poslední cesta knížete Václava měla sloužit uctění jejich památky, kterou křesťané vzpomínají 27. září. Dvojčata jsou přirozeně patrony lékařů a lékárníků, a co s tím souvisí, i nemocných, dále drogistů a ovšem i cukrářů. Mezi atributy, s nimiž jsou zobrazováni, patří nádobky s mastmi, krabičky s léky, lahvičky na moč, různé kelímky, hmoždíř a občas i hůl s hadem. Od 17. století jsou zařazeni mezi české zemské spolupatrony, nepochybně populární, což potvrzují místní jména jako Kozmice, Kosmo, Kosmová, Daměnice, Daminěves, Damníč, Damnov.

K plnému výčtu sochařských děl zdobících most je letmo třeba zmínit i Brunclíka na mostním pilíři: plastika Ludvíka Šimka z roku 1884 nahradila původní sochu Rolanda - symbol práva tržního a dalších práv města, rozmnožených za panování Ladislava Jagellonského - umístěnou zde po roce 1508.
Paní a pány z mostu nalezneme však dnes i jinde: originály cenných soch a zachované fragmenty původní výzdoby jsou umístěny v lapidáriích Národního muzea a Galerie hlavního města Prahy, před kostelem kapucínů na náměstí Republiky nebo na nádvoří nemocnice pod Petřínem. Působivé spočinutí získaly některé sochy v podzemním sálu Gorlice na Vyšehradě. Jak se monumenty dovnitř relativně malým vchodem dostaly? Sochy nejsou z jednoho kusu, minimálně podstavec byl tesán zvlášť, a to transport usnadnilo.
Čtení o sochách na Kamenném mostu začalo kouzly s čísly, a proto je třeba na závěr doplnit, že most nese celkem sto tři „panáky“: Ježíš, ať už jako nemluvně, tak v Kristových letech, je zpodoben devětkrát, Marie pětkrát a andělů je třiadvacet, nepočítaje ovšem andělské hlavičky s křidélky, vystupující z kamene v nespočteném množství. Identifikace andělů vzhledem k jejich rozličnému vývojovému stupni - jsou zde cherubové zcela bezkřídlí, ti, jimž křídla teprve pučí, malokřídlí i jedinci s velmi solidními perutěmi - je obtížná. Ďábly nacházíme dva a zvířata jsou zastoupena devíti zjevně zpěvnými ptáky (další jsou v kameni jen naznačeni), kvíčalou, holubicí, orlem, šesti lvy (jeden u Brunclíka), dvěma psy, minimálně dvěma hady, jelenem (momentálně s uraženou hlavou), ovcí a ještěrkou. Roztančené barokní sochařství, odkrývající na díla stále nové pohledy, rozhodně sčítání neusnadňuje, a tak nevylučuji v udaném počtu chybu. A to jsem pominul množství dalších postav na podstavcích a reliéfech. Přepočítávání svatých a objevování na první pohled skrytých detailů však může být docela zábavným námětem procházky kamennou galerií, která nemá obdoby a již někdy procházíme nevšímavě, nemyslíte?
Foto Milan Dvořák