Možná leckoho překvapí, že první vila, kterou představujeme, pochází z doby tak značně odlehlé, z časů před více než dvěma sty osmdesáti lety, kdy se římský císař a panovník rakouské monarchie Karel VI., otec Marie Terezie, tak usilovně staral, aby nástupnictví na habsburském trůnu zajistil i v ženské linii, kdy jeden robotní patent stíhal druhý, české země zaplavila rekatolizace jako povodeň, ve Vatikánu se dopékalo slavné svatořečení Jana Nepomuckého a páter Antonín Koniáš se užuž chystal sepsat svůj Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající, k vykořenění zamykající. Copak tehdy už byly nějaké vily? zeptáte se třeba.
Byly nebyly, odpovězme po způsobu pohádkářů, neboť každý, kdo je schopen vnímat ono prazvláštní spojení hmoty a krásy - a čím jiným architektura je? - ví, že porozumět zrodu zázraku - i tím bývá architektonické dílo - vyžaduje oči dítěte, a lhostejno, jak dlouho už těkají po tomhle světě. Přání dívat se dětskýma očima, tedy čistýma, nezkalenýma, doširoka rozevřenýma, svýma vlastníma očima, takové přání posílá ke čtenáři každá stránka téhle knížky.
Ale vraťme se do poloviny desátých let osmnáctého století. Praha tehdy byla provinčním městem, jež sídelní Vídni ještě nestálo ani za ohlédnutí, a líbezné pozemky na Novém Městě pražském, v sousedství kláštera svaté Kateřiny, nadějně pokrývala vinná réva. Kdyby se zakladatel Nového Města i samotného kláštera Karel IV. díval, nepochybně by měl z hospodaření potomků radost. Kdo však ví, jak by se tvářil, když tady roku 1715 (anebo 1717, jak se rovněž uvádí) začalo vyrůstat staveniště. Ne snad kvůli budoucímu domu, novostavby měl Karel IV. rád, ale kvůli muži, pro něhož to arcidílo vznikalo. Kdoví, jak by se tvářil na hraběte Jana Václava Michnu z Vacínova.
Michnové z Vacínova nebyli jen tak někdo. Přesněji řečeno: v pravý čas začali šplhat vzhůru, a nikterak šejdrem - kolmo! Ten první, Pavel Michna, pracoval před povstáním českých stavů v roce 1618 v české kanceláři jako sekretář, byl to úředníček, bezvýznamný erbovní měšťan s děravými kapsami a o aristokratických salonech si mohl nechat leda tak zdát, leč po porážce stavovských vzbouřenců na Bílé hoře 1620 zavětřil - a chytil správný vítr. Stalo se neuvěřitelné: nedávný pan Nula se sblížil s nejmocnějšími muži nové doby, s císařovým zástupcem v porobených Čechách Karlem z Lichtenštejna a vojevůdcem Albrechtem z Valdštejna. A díky postavení, jež těmito styky nabyl, zahájil rozsáhlou akci, již bychom mohli nazvat Generální Privatizací, z čehož lze usoudit, že veškeré budoucí přesuny majetku z jedněch rukou do druhých - neříkejme zlodějny, ale transformace - měly v českých dějinách dokonalé vzory. Jen se totiž po oné listopadové bitvě roku 1620 císařsko-katoličtí vládcové chopili moci, trestali protestantské účastníky či přívržence odboje konfiskacemi jejich panství, která buď zabírali sami, nebo jimi odměňovali své věrné.
Pavel Michna si v těchto transakcích počínal obzvláště zdatně, a tak zajistil rodině mimořádné jmění. Po roce 1620 vlastnili Michnové z Vacínova kromě jiného Chodov, Hlubočepy, Butovice, košířské statky... Ještě než Pavel Michna roku 1632 tiše a jistě ke slávě Boží zesnul, začal na malostranském Újezdě - zahleděn do nedalekého stavebního úsilí svého vysokého příznivce Valdštejna - budovat barokní palác, jehož základ ovšem rozvinul až další Michna, Václav.

Pojďme však zpět na novoměstské pozemky, ještě nedávno pokryté vinnou révou, kde hrabě Jan Václav Michna z Vacínova buduje honosné sídlo. Bělohorskou událost už odválo pětadevadesát let, rekatolizaci lze právem nazvat vítěznou, neboť během této doby se kdysi protestantské Čechy staly veskrze katolickými, avšak - a ten fakt není možné přehlédnout - v zemi vrcholí baroko. Dokonce české baroko, ba pražské baroko! Zřejmě málokdo tehdy ještě tuší, že to budou právě barokní stavby, které Prahu navždy vynesou do panteonu, v němž sídlí města měst.
Jistě patří k zásluhám Jana Václava Michny, potomka Velkého Privatizátora, že si ke stavbě svého přístřeší pozval jednoho z těch nadaných barokních umělců, kteří zrovna zdobili hlavní město Českého království. Ale koho? Kdo to byl?
Michnův letohrádek anebo také vila Amerika, jak se onen dům na druh-dy viničních parcelách nazývá, bývá připisován skutečnému mistrovi,
který patří k prvořadým tvůrcům české barokní architektury: Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, synovi Kryštofa Dientzenhofera. Jako první přisoudil autorství této předměstské vily Dientzenhoferovi mladšímu František Martin Pelc (1734 až 1801), historik, kolega Josefa Dobrovského v nostických službách a první profesor české řeči a literatury na pražské univerzitě, ale odborníci už dlouhou dobu varovně zvedají prst - pozor, třeba to tak není... a padají slova zpochybňující, zaklínadla typu způsob architektonického řešení, výtvarný názor, dílo vyzrálé versus začátečnické, tvarosloví, vlivy, inspirace...
Nuže - přenechme ten spor učeným mužům. Nám postačí, víme-li, že na Novém Městě pražském stojí unikátní výtvor vrcholně barokního slohu, ojedinělý skvost, jakých v městské zástavbě nenacházíme příliš.
A pokud jsme si popřáli dívat se na architekturu čistýma, nezkalenýma, nezmanipulovanýma očima, pak tyto řádky přinášejí další naučení, ostatně všeobecně známá: dobrá architektura se musí umět, proto může být i uměním, jak prokazuje barokní mistr z Prahy, a ovšemže jsou k jejímu vzniku zapotřebí také peníze, jak nám to předvedli zbohatlíci z Vacínova.
Michnův letohrádek
Vila Amerika
Ke Karlovu 20, čp. 486/II,
Praha 2 - Nové Město
Stavebník:
Jan Václav Michna z  Vacínova
Architekt:
Kilián Ignác Dientzenhofer
1717 - 1720
Krásný letohrádek si v málo zastavěné viniční oblasti Nového Města nechal na začátku 18. století postavit Jan Václav, hrabě Michna z Vacínova. Jako autor této drobné předměstské vily bývá uváděn jeden z hlavních představitelů vrcholně barokní architektury v českých zemích, potomek slavného stavitelského rodu - Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 až 1751). Těžiště Dientzenhoferovy tvorby spočívalo v oblasti sakrálních staveb, přesto u něj nalezneme i řadu pozoruhodných děl z oboru světské architektury (budovu pražské Invalidovny, v letech 1731 až 1737 realizovanou z jedné devítiny, dientzenhoferovský rodinný letohrádek na Smíchově, podle pozdějších majitelů zvaný Portheimka, a jiná).
Vstup do letohrádku lemují po stranách ohradní zdi dva přízemní pavilonky. Patrová vila má obdélný půdorys a její symetrická trojosá průčelí, bohatě zdobená hravým štukovým dekorem, člení pilastry a římsy. Z mansardové střechy vystupují výrazné vikýře a na vrcholku profilovaná komínová hlavice. Přízemí člení střední klenutý vestibul, ze kterého po pravé straně stoupá do patra polygonální vřetenové schodiště. V patře se nalézá reprezentativní sál se stěnami a stropem pokrytým malbami iluzivní architektury a alegorickými výjevy z antické mytologie od Jana Ferdinanda Schora (patrně se jedná o alegorie různých druhů umění). Ve zbytku zahrady, která vilu obklopuje, jsou umístěny barokní sochy provedené sochařem z okruhu Matyáše Bernarda Brauna.
V roce 1729 prodal Bohuchval Michna zahradu s letohrádkem Karlu Josefu Desfoursovi. V pozdějších letech došlo k dalším prodejům a po roce 1793 byla zahrada přeměněna na anglický park podle projektu císařského zahradníka Franze Weppela. Po roce 1826 sloužil letohrádek jako zahradní restaurace, nazývaná Amerika. Když budovu i s pozemky zakoupilo roku 1843 město Praha, zahrada byla postupně zastavována a vila sloužila různým účelům (krátce zde sídlilo muzeum školních pomůcek). Po druhé světové válce dům převzala Společnost Antonína Dvořáka a zřídila v něm skladatelovo muzeum.