|
reklama
| Půjdem spolu do Betléma... |
|
Boris Dočekal |
| SANQUIS č.54/2007, str. 44 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Jak si člověk asi představuje jedno z nejvýznamnějších biblických míst?
|
|
Možná jako kopečky s půvabnými paláci, třemi králi nesoucími dary, s kovářem bušícím do kovadliny, s pastýři a ovcemi a velbloudy, a to všechno obklopuje jesličky s malým Ježíškem, nad kterým se sklání neposkvrněná Marie a tesař Josef. Prostě představa odpovídající některému z mnoha českých lidových betlémů. Ovšem realita je úplně jiná.
Jediné, co člověk v Betlémě opravdu najde, jsou ty kopce, obklopující centrum města s bazilikou Narození, která už jeden a půl tisíciletí stojí na místě, kde se Ježíš údajně narodil. V podzemí chrámu v malé jeskyňce to místo, většinou obležené věřícími křesťany z celého světa, označuje mnohacípá stříbrná hvězda. Ale na kopcích kolem místo paláců stojí moderní převážně rodinné domy. A místo třech králů a pastýřů a kovářů a dalších řemeslníků jsou tady pouliční obchodníci se vším, na co si člověk vzpomene.
Zdá se, jako by všichni zdejší Arabové něco prodávali - od ovoce, hlávek zelí či obřích květáků a půlek jehněčího přes kávu z nablýskaných konvic a suvenýry (včetně malých betlémů z olivového dřeva) až po elektroniku i obyčejné hadry, naházené na pestrobarevných hromadách; nevzali by je ani do posledního sekáče. A kdo z betlémských mužů něco neprodává, řídí taxík.
Už příjezd do města z blízkého Jeruzaléma je prostý jakékoliv novozákonní idyly. Autobus zastaví před check-pointem, aby někdy po formální, jindy i po velmi důkladné osobní prohlídce mladými izraelskými vojáky, pro něž se samopal stal součástí oblečení, projel bránou v osmimetrové betonové zdi. Že zeď vůbec není zbytečná, o tom svědčí malé plakáty, které se ještě tu a tam najdou na zdech v ulicích Betléma. Fotografie mladičkých sebevražedných útočníků už značně vybledly, protože v posledních měsících vládne mezi Izraelci a Abbásovými Palestinci v téhle části země křehký klid. Byť napětí je cítit ve vzduchu a stačí málo a mohly by přibýt nové plakáty. A noví mrtví, nové oběti...
Do příjemné idyly má rovněž daleko procházka centrem Betléma. Jeho ulice a uličky, na rozdíl od těch uklizených v pár kilometrů vzdáleném Jeruzalémě, vypadají, jako by právě skončila nějaká hodně bujará lidová veselice, při které se všechno hází na zem. Ráno sice nastoupí uklízeči, ale svou práci berou dost liknavě. Nicméně tenhle kolorit rozhodně má svůj půvab, a každý, kdo netouží po nablýskané spořádanosti, ho nepochybně ocení.
Faktem je, že Palestincům se moc dobře nežije. Třicetiletý Ibrahim celý den prodává kávu na náměstí mezi chrámem a jednou z mešit. Je ženatý, má čtyři děti. „Denně tu prodám tak šedesát káv po dvou šekelech (izraelský šekel jsou asi čtyři koruny), pokud nejsou nějaké křesťanské svátky nebo turistická sezona, to jsou prodeje samozřejmě lepší. Situace v Palestině je bídná, není práce. Naši politici bydlí ve vilách v okolí, jezdí mercedesy a peníze ukládají na zahraniční konta. Ale co my? A to naštěstí není zrovna válka, takže hodně lidí může jezdit pracovat do Jeruzaléma. Já jsem neměl štěstí,“ krčí rameny pomenší snědý muž.
Betlém bývá označován za město míru. Muslimové a křesťané žijí v šestatřicetitisícovém městě bez nějakých viditelných konfliktů. Zajímavé je, že třebaže křesťanů žije ve městě pouhá třetina, podle ještě koloniálního britského nařízení obsazují jak místo starosty, tak i jeho zástupce, ať už volby dopadnou jakkoliv. A funguje to.
Zvláštní kapitolou jsou muslimské děti. Alespoň někteří kluci. Žebrají, ale znalci místních poměrů důrazně nedoporučují jim něco dávat. Pokud příliš soucitný turista pustí nějaký ten šekel (většinou se prosebníci s rostoucí agresivitou dožadují rovnou dolarů, které jsou podobně jako v Izraeli druhou místní měnou), okamžitě se seběhnou další a žádají totéž. Vždyť obdarovat jednoho a druhým nedat nic je v jejich očích tak velká nespravedlnost, že jsou ochotni „napravit“ ji i krádeží.
Ale pokud si člověk jen trochu dává pozor a hlavně to nepřehání s fotografováním, na které jsou alergičtí velcí i malí, muslimové i křesťané, ani noční procházka městem není nebezpečná. Žena ovšem musí mít společníka či společnici, jinak se podle koránu vlastně nabízí každému.
Ale zpátky k Vánocům. Na ty se v Betlémě ani koncem listopadu nijak zvlášť nechystají. Těch několik neonových betlémských hvězd a jedna tvořící nefungující fontánu postavenou za eura (mimochodem, nebýt cizích vlád, centrum města by vypadalo podstatně hůř - na mnoha domech visí nenápadně cedulky, že je rekonstruují za peníze tu norské, tu japonské, tu některé jiné vlády) je ve městě celý rok a v zahradě jedné misie kvetou vánoční hvězdy. Tady to nejsou žádné květinky zdobící vánoční tabuli, ale několik metrů vysoké keře. Nicméně až přijdou Vánoce, do města se nahrnou tisícovky křesťanů, zaplní velké náměstí před chrámem a budou dlouhé hodiny stát, aby se aspoň na chviličku podívali na místo, kde se narodil Ježíš. A pár zdejších hotelů zdvihne ceny na dvojnásobek a šťastný „kafař“ Ibrahim prodá dvojnásobek káv.
Ale s kouzlem opravdových Vánoc se člověk v Betlémě asi ani o Štědrém dnu nesetká. Zato s orientální exotikou určitě ano, i když ta ryzí začíná o nějaký ten kilometr dál na východ.
Město, kde se narodil Ježíš
Podle bible v Betlémě vyrůstal nejvýznamnější židovský král David. Křesťané Betlém považují za místo, kde se narodil Ježíš. Legendární jeskyni zde uctívali už ve druhé polovině 2. století našeho letopočtu. Ve 4. století tu císař Konstantin postavil kostel a okolo roku 530 ho další císař - Justinián nechal přestavět na velkou baziliku. Dílčích úprav se chrám dočkal za křižáků, z jejich období pocházejí zbytky maleb světců na původních římských sloupech, a příliš neutrpěl ani za nadvlády Turků. Těsně k bazilice přimyká kostel sv. Kateřiny z konce 19. století, který slouží katolickým bohoslužbám, zatímco o „Ježíšovu jeskyni“ se starají pravoslavní. Nepříliš stará, z počátku 20. století, je i mešita, symbolicky stojící na opačném konci náměstí Jesliček. Za ní začíná malá čtvrť úzkých, navzájem propletených uliček, ve které kromě několika starých arabských domů je i malé muzeum. V několika místnostech tu ukazují, jak kdysi žila palestinská rodina. Více pamětihodností dnes ve městě turista nenajde.
Betlém vzkvétal až do křižáckých válek, pak jeho význam upadal. Počet obyvatel vzrostl po první izraelsko-arabské válce v roce 1948, kdy se sem uchýlily tisíce palestinských uprchlíků.
|
|
|
|
obsah čísla 54 |
 |
ročník 2007 |
|
témata |
|
|
